Přední český režisér Petr Štindl se vrací do Zlína často a rád. V místním divadle zanechal už tak dost hlubokou stopu, a to díky celé řadě vydařených inscenací, které si oblíbili nejen diváci ale i samotní herci. V posledních letech uvedl na zlínském jevišti například pichlavou tragikomedii Srpen v zemi indiánů či komorní diktát krásy s názvem Proč být hezká.
A onu nesmazatelnou zlínskou stopu úspěšně prohlubuje i nadále, vždyť momentálně má krátce po premiéře science komedie Moskyti. V tomto případě se jedná o v pořadí již dvanáctou Štindlovu režii v Městském divadle Zlín. Skrz jeden z nejvýraznějších divadelních textů poslední doby se společně s herci zamýšlí nad tím, zda je láska opravdu tou největší sílou ve vesmíru.
Petře, jak vnímáš Zlín?
Zlín je podle mě zajímavé město s nádhernou architekturou, má velký potenciál a mohlo by být úplně skvostné, kdyby se tady zase objevila nějaká persona přesahující hranice tohoto regionu. Díky tomu, jak vzniklo celé uměle, tak je svým způsobem i velmi netypické a jen těžko bys našel druhé stejné. Průmyslu již odzvonilo, čili by klidně mohlo být třeba jakýmsi kulturním centrem, kdyby se z těch továrních hal udělaly ateliéry a nalákali se sem umělci z celé Evropy. Myslím si, že by Zlín nakoplo, kdyby se stal novým objektem na mapě, kdyby se někam posunul. Ale samozřejmě by to stálo strašné prachy, takže tato myšlenka není úplně reálná.
Na Zlín se tě ptám záměrně, protože jsi tady strávil už mnoho času ze svého pracovního života. Dlouhá léta totiž tak nějak patříš k místnímu divadlu. Prozraď, kdy jsi ho zaregistroval vůbec poprvé?
Předpokládám, že jsem byl ve zlínském divadle poprvé v době, kdy jsem studoval na JAMU. K srdci mi ale přirostlo až o několik let později, samozřejmě díky práci. A hlavně díky lidem, kteří jsou tady vesměs stále stejní a díky kterým se sem rád vracím, protože vím, co mě tady i přes všechny možné problémy čeká. Vždyť divadlo dělají lidé, nikoliv prostory. Nutno však dodat, že ve zdejších prostorách, respektive v této příšerné a zároveň ojedinělé stavbě, která je pro Zlín absolutně neadekvátním divadelním prostorem, se dělá skutečně dobré divadlo. Mám to tady rád.
Co je ti na zlínském divadle sympatické?
To, že je ve všech směrech profesionální. Jsou tady schopné dílny, které dokáží všechno vyrobit, perfektní krejčovny, které zvládnou všechno ušít, máte tady naprosto luxusní světla, které obsluhují výborní osvětlovači a o zvukařích ani nemluvě… Ten provoz divadla šlape téměř dokonale, a to i přesto, že se mnohdy nadává, jak je toho moc. Tak spolehlivé technické složky, abys v jiných divadlech pohledal. No, nějaké mouchy by se našly, každopádně mám rád každého, kdo ráno jde do divadla a ne do práce.
V čem je místní herecký soubor výjimečný? Jiný? Silný?
Není výjimečný a ani není jiný. Vlastně žádný soubor není jiný. Jiná může být nějaká divadelní skupina či sekta, která si na tom zakládá, ale ve Zlíně je naprosto normální soubor se solidními herci, který se čas od času promění a omladí. Díky hereckému obsazení všech věkových kategorií má stabilní kvalitu, což je bezpochyby výhoda. A taky je fajn, že už tady není nikdo slabý. Trvalo sice dlouho, než se tomu tak stalo, ale podařilo se. V jiných divadlech jsou stále herci, kteří by tam už dávno být neměli, ale z všemožných sociálních důvodů se jich zbavit nejde. V tomto je ten divadelní systém obrovsky nepružný.
Režijně si ve Zlíně debutoval v roce 2000 s inscenací Everyman. Jak na tuto první společnou práci se zdejšími herci vzpomínáš?
Jen v dobrém a rád. Ono se to celé tak nějak správně potkalo a troufám si říct, že nás to všechny i zasáhlo. Přitom ten text se téměř nedal inscenovat… Ve své době vzniklo představení nečekaně jiné, kdy šlo téměř až o operu a zároveň i o celkem vizuální podívanou. Je škoda, že se hrál Everyman tak krátce, a to díky velmi divnému vedení, které tady bylo. Nenaděláš nic.
Krátce po Everymanovi ses stal kmenovým režisérem Městského divadla Zlín, v angažmá jsi setrval tři roky. V čem tato spolupráce spočívala? Mám pocit, že dneska už moc kmenových režisérů není, nebo se pletu?
Myslím, že jsou, akorát už zastávají třeba i funkci uměleckého šéfa. Já jsem měl ve Zlíně povinnost udělat určitý počet inscenací a zároveň jsem mohl dát hlavu dohromady s širším týmem, do kterého patřil nejen šéf, ale třeba i dramaturgové, což byla obrovská výhoda, protože všechna rozhodnutí nespadala jen na hlavu jednoho či dvou lidí. Podle mě je dobré, když režisér někam patří, protože může svou stabilní prací herce ovlivňovat, utvářet a vychovávat.
A mohl sis coby kmenový režisér vybírat, co budeš režírovat, nebo bylo nutné, abys plnil i „povinné“ režie populárních titulů, které naplní divadlo a které jsou dnes často přidělovány právě uměleckým šéfům?
Já si nemyslím, že by umělečtí šéfové museli dělat nějaké „povinné“ režie. To je naprostý nesmysl, a pokud to tak má někdo nastavené, je to čistě jeho volba. Vždycky záleží na tom, jak je poskládaný dramaturgický plán. Bavíme-li se o tom, že je potřeba udělat nějakou osvědčenou komedii, tak se toho přece může chopit člověk, který má komedie rád a umí je. Určitě to nemusí dělat šéf. Ten má za úkol sestavit tým, plán a starat se o běžný chod divadla…
Čili chápu to správně, že jsi režíroval to, co ti bylo blízké. Jsi totiž pověstný tím, že rád inscenuješ dramata u nás nepříliš známých autorů v českých nebo i světových premiérách. Co tě na tom láká? Fakt, že to ještě nikdo jiný před tebou nedělal a nejsi tak ničím ovlivňován a svazován?
Asi jo. Baví mě totiž objevovat nová a zajímavá témata. Nechci být dalším v pořadí, co vymýšlí, jak nejlépe udělat po sto padesáté Hamleta. Já jsem si kdysi vymyslel takový dramaturgický trojúhelníček, představ si jeho tři vrcholy: na jednom je napsáno „co“, na druhém „jak“ a na třetím „proč“. Když si odpovíš na jednu z otázek, tak si logicky musíš odpovědět i na ty další. To znamená, že když víš „co“ budeš dělat, tak si musíš říct i „jak“ a „proč“ to budeš dělat. V okamžiku, kdy někdo dělá Hamleta, tak se vlastně zamýšlí nad tím, jak už ho udělal ten anebo tamten. Vůbec to není o tom, že se inscenuje ten text tak, jak má být. Taky proč, že? Nemůžeš jíst pořád dokola vepřové se zelím. Je lepší si dát nějaké nové jídlo… (úsměv)
To znamená, že kdyby tě divadlo oslovilo s tím, že je potřeba, abys zrežíroval Charleyovu tetu, tak odmítneš?
V okamžiku, kdy nebudu mít na složenky, je přece jen lepší zrežírovat Charleyovu tetu, než jít dělat výkop, který neumím. Ale i přesto bych řekl, že nejsem ten správný režisér, který by měl takovou komedii dělat. Já to nechci číst, nic mi to neříká… Na druhou stranu – proč by diváci měli pořád dokola chodit na Charleyovu tetu? Tak nasaďme jinou komedii, která bude stejně zábavná. Tady se totiž pořád chodí na titul. Jakmile někdo slyší název Charleyova teta, tak běží do divadla. To samé platí v případě Hamleta. Ale kdybychom si udělali průzkum, tak ti stručný obsah hry řekne jeden člověk z dvaceti.
Zřejmě není úplně snadné získat si důvěru souboru v divadle, kde pracuješ poprvé. Přesto mám pocit, že v tobě mají herci oporu. Jak se ti daří strhnout je vždy na svou stranu?
Na to samozřejmě není žádný recept. Jsem k hercům maximálně otevřený, pokouším se je přesvědčit o tom, že to, co děláme, má smysl a taky si všemožně nevymýšlím. To znamená, že když na zkoušce v určitou chvíli nevím, co dál, tak prostě nevím. A hledáme to. Přijde mi to poctivější, než s herci jakkoliv manipulovat. Vždyť jsou to moji partneři a ne nástroje. Někdo herce využívá a chce po nich, aby se pohybovali v trasách, které jim určí. Fajn. Ale já chci, aby nás to společně bavilo.
A dokážou tě herci, se kterými pracuješ opakovaně, stále na jevišti překvapovat?
Pořád někdo někoho překvapuje… (úsměv) Je pravda, že kdybych dělal s jedním souborem ročně dvě inscenace, tak už to asi nuda bude, ale tím, že to střídám a nesetkávám se stále dokola se stejnou hereckou partou, tak je to v pohodě. Kromě toho se pokaždé snažím dostat z herců něco víc a rád je obsazuji do nečekaných rolí. Moskyti, na kterých jsme teď makali ve Zlíně, jsou toho příkladem. Tam by to obsazení mohlo být klidně úplně naopak.
Co tě nejvíc ovlivnilo během divadelního „dospívání“?
Jednoznačně škola… Po revoluci se JAMU obrovsky změnila a rozrostla. Z budovy, ve které byly dvě katedry, se během pěti let stala jedna z nejprestižnějších škol. Začali tam působit pedagogové z malých divadel a veškeré staré struktury úplně rozbili, školu správně nasměrovali a co si budeme povídat, JAMU z toho žije dodnes. Tehdy se to celé otočilo. Prožil jsem tam naprosto skvostné období, kdy jsem se skutečně každé ráno těšil na výuku a na to, jak se budu celý den věnovat divadlu a mluvit s chytrými lidmi. Těžko se to popisuje, ale bylo to krásné.
Vraťme se do Zlína. Jak už jsi naznačil, nedávno si zde dokončil Moskyty, což je tvá dvanáctá režie v místním divadle. Která z těch všech předešlých inscenací je pro tebe stále živou a hezkou vzpomínkou?
Nemám problém s žádnou inscenací, kterou jsem tady režíroval. Mám je rád tak nějak všechny. Vždycky ta daná věc vznikala s ohledem na dobu a všemožné životní situace a o každé z nich bych mohl říct, že byla správně. Jasně, některá byla úspěšná víc, některá míň, ale pro mě osobně byly zajímavé všechny. Proto teď nechci nějakou vyzdvihovat, protože by to nebylo správné…
V souvislosti se zlínským divadlem tě vnímám i díky jednomu velmi hrdinskému postoji. Před několika lety ses zásadně postavil za tehdejšího uměleckého šéfa a režiséra Doda Gombára, když ho bývalý ředitel Antonín Sobek nečekaně odvolal. Tím, že jsi odmítl režírovat už potvrzené tituly v následující sezóně, jsi jasně ukázal, na čí straně stojíš a jaké hodnoty ctíš. Myslím, že by tak neučinil každý, koneckonců tehdy jsi byl takřka jediný odvážný. Svědčí i tento krok o tvém vztahu ke zlínskému divadlu, nebo šlo čistě o podporu Doda Gombára?
Byl to čistě můj osobní postoj vůči nespravedlnosti a nespokojenosti s tím, jakým způsobem bývalý ředitel zlínského divadla prováděl personální změny a myslím, že bych to udělal i v momentě, kdy by se nejednalo o Doda Gombára. Navíc Sobek něco takového neudělal poprvé… Já jsem své angažmá ve Zlíně ukončil z podobného důvodu, tehdy byl totiž taky odejít nepěkným způsobem tehdejší umělecký šéf. Ten další šéf pak přišel s dramaturgickým plánem, který mi nekonvenoval, a proto jsem už smlouvu neprodloužil. Nějakou dobu jsem se ve Zlíně neukázal a nabídku na režii jsem přijal až právě za éry Gombára, kterého měl soubor rád a který místní divadlo pozvedl. Jelikož se mi ta práce povedla, tak jsme se s Dodem domluvili, že v další sezóně tady budu pracovat zase a hned na dalších dvou inscenacích. Jenže nastalo to sprosté Gombárovo odvolání, které proběhlo někdy v červenci, tedy během divadelních prázdnin. Obrovsky mě tento způsob jednání naštval. Přece není možné, aby v dnešní době někdo někoho vyhodil z čistě osobních pohnutek. Přišlo mi absurdní, aby takový člověk odvolal tak schopného a úspěšného režiséra. Napsal jsem nějaké dopisy a jasně řekl, že ve Zlíně odmítám pracovat, dokud tam bude velet Sobek, případně, dokud Doda nevrátí zpět do funkce uměleckého šéfa. Myslel jsem si, že to třeba pohne i s dalšími režiséry, kteří tady v tu dobu měli pracovat.
Tvůj postoj měl samozřejmě i své následky, nemluvě o tom, že ses připravil o práci, se kterou výhledově člověk počítá. Udělal bys to dneska znovu?
Obávám se, že bych to udělal, ale problém je, že nyní mám už rodinu a mělo by to ještě horší důsledky. Nicméně jsem přesvědčený, že člověk by se měl v takové chvíli vyjádřit a měl by zaujmout naprosto jasné stanovisko, protože něco podobného je přece absolutně neakceptovatelné.
Nelákalo tě zpracovat toto téma umělecky? Nechtěl ses z toho vypsat?
Fungovalo by to? Přece jen je to hodně interní záležitost. Navíc téma nespravedlivého jednání řeší celá spousta jiných divadelních textů. Asi by bylo snadnější najít nějakou pěknou paralelu, než psát jednorázovku, která je limitovaná časem i místem…
Tomu rozumím. A co nějaká jiná témata, která bys rád otevřel na jevišti? Máš momentálně v hlavě něco akutního?
Víš, ono všechno přichází postupně. V momentě, kdy objevím nějaký text, tak nad ním začnu přemýšlet a odpovídám si na celou řadu otázek. Hledám, jestli je v tom textu něco, co mě skutečně zajímá, zároveň jestli má i nějakou poetiku a vtip. Určitě ale nenosím nápady jen tak v hlavě. A vlastně aktuální témata procpu téměř kamkoliv. Třeba nedávno jsem dělal v Hradci Králové Naše furianty, protože mi přišlo, že to je skutečně dobrá platforma pro to všechno, co se momentálně děje kolem nás, čímž mám na mysli tu rozhádanost a rozdvojenost společnosti.
Jakožto režisér jsi pořád na cestách, pendluješ mezi jednotlivými městy. Jak to po tolika letech snášíš?
Pořád hůř a hůř… (smích) Je pravda, že mně osobně by to zase tolik nevadilo, ale mám doma malou dceru a zcela logicky bych byl raději s ní.
Dokázal by sis představit nyní svůj život bez divadla?
A kolik budu mít peněz na ten život bez divadla? Jako dovedu, úplně v pohodě, ale chci se bavit něčím jiným a chci mít peníze na živobytí. Když to dokážeš zařídit, tak ti dokážu, že to vydržím… (úsměv)
Rozhovor vyšel v březnovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín