Již brzy se zlínskému divadelnímu divákovi pořádně představí nová tvář hereckého souboru Lucie Rybnikářová. Rodačka z Hluku nastoupila do angažmá na začátku letošní sezóny a okamžitě dostala parádní příležitost, když byla obsazena do role Ofélie ve slavné Shakespearově tragédii Hamlet.
„Modlím se, aby to dopadlo dobře a abych to nepokazila,“ přeje si čerstvá absolventka ostravské konzervatoře, jež se ve Zlíně sice stále rozkoukává, ale zároveň se těší ze svého prvního divadelního angažmá. Jak se s nelehkou rolí poprala, budete mít možnost posoudit už 8. prosince, kdy čeká Hamleta v režii Zdeňka Duška premiéra.
Jak si zvykáš na novou životní kapitolu, kterou jsi nedávno začala psát ve Zlíně?
Zvykám si pomalu, ale jde to. Hlavně se těším, až se sžiji s místním divadelním kolektivem, protože pak to bude zase o něco jednodušší, a to nejen během zkoušení. Momentálně ode mě všichni zcela logicky něco očekávají, z čehož jsem jemně ve stresu. Až si to sedne, bude to super.
Měla jsi už možnost poznat město, nebo se prozatím rozkoukáváš jenom v divadle?
Zatím jsem poznala akorát tak obchodní centrum Zlaté Jablko. (smích) Stále totiž chodím jednu jedinou trasu – z divadla do obchodu a zpět. Ovšem musím říct, že Zlín na mě působí velmi pěkně. V něčem až výjimečně. Líbí se mi celá ta baťovská architektura, ať už se jedná o cihlové domky, nebo třeba celé sídliště na Jižních Svazích.
A co budova divadla? Jak na tebe dýchl místní kulturní stánek?
Myslím, že na mě dýchl tím správným starým dojmem… Divadla obecně mě fascinují pro své stáří a hlavně pro svou duši. Proto nemám moc v oblibě nové divadelní budovy, které ještě neprožily tolik různorodých a fascinujících příběhů.
V říjnu jsi konečně naskočila do zkoušení. Prozraď, jak tě noví kolegové přijali mezi sebe?
Všichni jsou velmi milí a vstřícní. Zatím jsem opravdu spokojená, ale znovu opakuji, že je potřeba, abychom se vzájemně víc oťukali a nestyděli se před sebou. Určitou výhodou bylo, že jsem řadu kolegů poznala už na zahajovacím galavečeru. Přece jen, na mejdanu se člověk seznamuje lépe, než na zkušebně před první čtenou zkouškou… (úsměv)
Ujasněme si teď, jak vypadala tvoje cesta do zlínského divadla.
Pozvala jsem uměleckého šéfa Patrika Lančariče do Ostravy na své absolventské představení, kam přijel společně s dramaturgem Vladimírem Fekarem. Následně mě na oplátku pozvali do Zlína, aby si mě otestovali na tom obrovském jevišti. Jenže pozvánkou to na nějakou dobu skončilo. Náš kontakt se přerušil. Říkala jsem si, že to zřejmě neklapne. Opak byl ale pravdou. V červnu jsem se vydala do Zlína, předvedla se oběma pánům na jevišti a po krátké poradě mi bylo oznámeno, že jsem přijata. Byla jsem štěstím celá bez sebe…
Proč jsi napsala zrovna do Městského divadla Zlín? Čekal bych, že budeš cílit na Ostravu nebo třeba na Brno.
Co si budeme povídat… Moc dobře víme, jak to chodí. Zdaleka ne všechna divadla ti odepíšou, natož, aby zrovna hledala mladou herečku. To, že mi zlínské divadlo odpovědělo, beru jako jakýsi zázrak. A o tom, že to vzájemně klaplo, ani nemluvím.
Co tě na místním divadle lákalo?
Všechno. Dělají se tady dramata, komedie i muzikály a k tomu všemu se tady pořádají ještě hudební večírky, což se mi líbí, protože sama zpívám. Zkrátka, ve Zlíně je to pestré.
Věděla jsi během studií o zlínském divadle něco víc?
Věděla jsem hrozně málo. Ve druháku jsme sem jeli na festival Setkání/Stretnutie, ale to je tak asi všechno.
Kdy tě divadlo učarovalo?
Naše rodinná známá, Kamila Sedlárová, je herečka. Stejně jako já vystudovala ostravskou konzervatoř a už několik let působí v Klicperově divadle v Hradci Králové. Od dětství jsem u ní viděla, že to jde, že i když nepocházíš z herecké rodiny, tak můžeš uspět. Divadlo mě úplně nadchlo. Od čtvrté třídy jsem pravidelně chodila s babičkou a s dědečkem do Slováckého divadla a byla hrozně fascinována tím magickým světem, ve kterém je člověk každý večer někým jiným. A už nebylo vyhnutí. Rozhodla jsem se, že zkusím herectví vystudovat.
A podařilo se. Už během studií jsi dostala několik hostovaček v profesionálních divadlech, mám pravdu?
Ano. Hostovala jsem například v Moravském divadle Olomouc, taky v ostravské Staré Aréně a stále ještě hostuji v Národním divadle moravskoslezském.
To znamená, že už nějaké divadelní zkušenosti máš. Pořád divadlo vnímáš jako ta malá holčička, sedící s babičkou a dědečkem ve Slováckém divadle, nebo už jsi určité iluze ztratila?
Řekla bych, že jsem je ztratila už na konzervatoři… (smích) Když jsem na školu nastupovala, tak jsem si to vybarvovala těmi nejrůžovějšími barvami a čekala, že všechno bude jenom krásné a snadné. Jenže už v prvním ročníku jsem dostala pořádnou facku, když jsem slýchala, že špatně chodím, blbě mluvím a ještě hůř vypadám… (opět smích) Nějaký čas jsem se srovnávala sama se sebou a musela jsem na různých věcech pracovat. Dokonce jsem si říkala, jestli mi to za to stojí. Stále zjišťuji, že není lehké se prosadit a získat ty cenné zkušenosti. Proto beru zlínské angažmá s velkou vděčností. Na druhou stranu, já bych asi nechtěla dělat nic jiného.
Jak berou tvoji rodiče fakt, že ses stala herečkou?
Ze začátku nereagovali dobře. Dlouho jsem se kvůli tomu dohadovala hlavně s tátou, který nechtěl, abych studovala na konzervatoři. Měl strach, že to nezvládnu. Nějaký čas jsme neměli úplně ideální vztahy, ale věřím, že už je to v pohodě, že se s příchodem prvního angažmá uklidnil.
Co bys dělala, kdyby ti herectví přece jen nevyšlo? Měla jsi nějaká zadní vrátka?
Vůbec ne. Opravdu jsem to měla už v patnácti letech nastavené tak, že to musí vyjít. Jiná varianta nepřicházela v úvahu.
Nepohybuješ se ale jenom v divadelním světě. Sama jsi už zmínila, že zpíváš, čili cizí ti není ani hudební prostředí. Pravidelně vystupuješ například v ostravském klubu Heligonka, jenž patří písničkáři Jaromíru Nohavicovi, je to tak?
Je to tak. V Heligonce vystupuji už třetím rokem, a to hlavně v improvizační show Tři tygři, kterou dělají moji kamarádi. Oni hrají všemožné etudy a já v mezičase zpívám. Nebýt ale „Tygrů“, tak se nedostanu ke svému vlastnímu šansonovému pořadu. Ten vznikl díky tomu, že se na jedné z našich zkoušek ocitl pan Nohavica, před kterým jsem, aniž bych popravdě chtěla, musela zazpívat šansonovou písničku. Když jsem dozpívala, tak za mnou přišel a řekl, že mu hlasově připomínám Hanu Hegerovou a zda bych si nechtěla udělat vlastní recitál s jejími písničkami, protože by byla škoda, aby zanikly. Navíc mi dal i naprosto volnou ruku – mohla jsem si libovolně vybrat písničky i muzikanty. Tak jsme se dohodli.
Pojďme zpátky do Zlína. Místnímu divákovi se představíš vůbec poprvé coby Ofélie v Hamletovi. Jsi spokojená s takovou krásnou rolí na úvod tvého angažmá?
Je to mazec, já popravdě stále nějak nechápu, že jsem dostala takovou příležitost… Ačkoliv mě role Ofélie těší, tak za ni cítím obrovskou zodpovědnost. Modlím se, aby to dobře dopadlo a abych to nepokazila.
Máš nějakou vysněnou roli?
Mám, ale jde spíš o roli muzikálovou. Moc ráda bych si někdy zahrála Edith Piaf, kterou doslova miluji. Pořád ji poslouchám, čtu o ní všemožné knížky a sleduji všechny dokumenty i filmy. Tak uvidíme.
Co bys chtěla, aby tě z letošní repertoárové nabídky zlínského divadla potkalo? Najde se nějaký titul, po kterém pomrkáváš?
Petr a Lucie.
Kde se vidíš za deset let? Láká tě například představa, že se upíšeš nějakému muzikálovému divadlu?
To ani ne, ráda bych se stále věnovala i činohře. Myslím si, že v muzikálových divadlech není na prvním místě herectví, což vlastně chápu, přece jen muzikál musí být pěkný na oko, takže mimo zpěv je nutné zvládat například i taneční choreografie. Jenže mě prostě baví hrát.
Rozhovor vyšel v listopadovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek a archiv Lucie Rybnikářové