SPECIÁL
V pátek 22. dubna 2022 uplyne neuvěřitelných sedmdesát pět let od okamžiku, kdy legendární cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vyrazili na první velkou cestu do Afriky a Jižní Ameriky.
Když odjížděli jako mladí a neznámí komerční inženýři, absolutně netušili, že se jim brzy život obrátí naruby a domů se vrátí coby uznávaní spisovatelé a dokumentaristé.
Během cesty, která trvala 1 290 dní, navštívili Hanzelka se Zikmundem 44 zemí v Evropě, Africe a Latinské Americe. Jako první překonali automobilem celou Núbijskou poušť a vystoupali na nejvyšší africkou horu Kilimandžáro. Z Kapského města přepluli do Argentiny, odkud se následně vydali na pouť po Jižní Americe. Celkem za tři a půl roku 12krát překročili rovník, urazili 111 000 kilometrů, z toho 61 700 ve svém voze.
„Bylo po válce, pánové v podstatě neměli závazků a mohli zcela svobodně vycestovat na neznámý kontinent, kde všechno záleželo jenom a jenom na nich. Zkrátka, byla to naprosto jejich cesta,“ říká ve speciálním rozhovoru Magdalena Preiningerová z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde od roku 1999 pečuje o Archiv H+Z.
Co vám bleskne hlavou na první dobrou, když dojde na slavnou první cestu pánů Hanzelky a Zikmunda řeč?
Na první dobrou se mi okamžitě vybaví, jak byl tenkrát ten svět poněkud jednodušší.
V roce 1947 se s pány cestovateli loučila v pražské Opletalově ulici pouhá hrstka lidí, kdežto o tři roky později, při jejich návratu, abyste na stejné ulici kousek místa pohledala. Čím si vysvětlujete, že se stala tato cesta do Afriky a Jižní Ameriky ikonickou? V čem spatřujete její výjimečnost?
Pravděpodobně v tom, co v rámci jejího plánování bylo úplně původně bráno jenom jako jakýsi doplněk. Abych to vysvětlila. Pánové Hanzelka a Zikmund vyjížděli na cestu do Afriky a Jižní Ameriky jako obchodní zástupci firmy Tatra i několika dalších československých podniků s jasným cílem – hledat nejrůznější nová odbytiště nejenom pro onen legendární vůz Tatra 87. Zároveň však, aby dokázali splatit půjčku, kterou jim před odjezdem poskytla Československá banka, si dopředu nasmlouvali reportáže jak do rozhlasu, tak do novin či časopisů, nemluvě o tom, že k tomu všemu ještě měli za úkol natáčet pro potřeby školní výuky cizokrajné země a zvířata. Postupně se ale z těchto dvou mladých obchodních zástupců stávali populární a uznávaní autoři do země dodávající zajímavé cestopisné informace. Všechno vedlo v podstatě k tomu, že už během cesty je oslovilo nakladatelství Družstevní práce s tím, zdali by všechny ty materiály neshrnuly a nevydaly kompletně v tištěné podobě. Hanzelka se Zikmundem souhlasili a už v roce 1948 začali pracovat na první knize z Afriky.
V podstatě v tu chvíli se ze dvou neznámých obchodních zástupců stali definitivně uznávaní cestovatelé, spisovatelé a dokumentaristé, kteří v sobě našli určité skryté vlohy.
Určité dokumentaristické předpoklady v sobě bezpochyby mít museli, vždyť to nebyli žádní školení fotografové ani filmaři. Známá je historka, jak jim zlínský režisér Jaroslav Novotný musel na dálku dávat takzvaný korespondenční kurz, když viděl, co za materiál do místních filmových ateliérů zasílají na zpracování a vyvolání. Učili se za pochodu. Z cesty po Africe a Jižní Americe nakonec vzniklo deset tisíc negativů, které mají nejenom hodnotu dokumentární, která spočívá v tom, že je na nich zachycen svět, jaký už nikdy nespatříme, ale jak se po celá desetiletí ukazuje, mají také hodnotu uměleckou.
Celá cesta byla po všech stránkách velmi dobrodružná. Jaké její okamžiky vám osobně přijdou nejzajímavější?
Přiznám se, že nejvíc na celém tom dobrodružství oceňuji skutečnost, že se páni cestovatelé za žádných okolností nevzdali. Vždyť mnohdy byli považováni za špióny, lidi s nekalými úmysly, koneckonců nějaký čas strávili i ve vězení, a častokrát byli falešně nařčeni z nejrůznějších věcí. Avšak vytrvali. Cítili zodpovědnost, a to jak vůči firmě Tatra, která jim dala obrovskou důvěru, tak vůči veřejnosti, která je na cestě podporovala a zasílala jim nejrůznější povzbudivé reakce na jejich produkce, což vnímali jako jakýsi závazek. Díky tomu všemu navíc měli jasno v tom, že nebudou emigrovat, i když samozřejmě postupem času měli nejrůznější nabídky. Takže to jejich odhodlání mi přijde jako jedno z největších poselství, které mohli předat dál.
Hrozilo, že cesta předčasně skončí, ať už z jakéhokoliv důvodu?
Ano. Například hned na začátku cesty pánové bourali v libyjské Sirtě a následky této havárie vůbec nebyly příjemné, vždyť jejich vůz se stal zcela nepojízdným a celá situace byla hodně napjatá. Hanzelka se Zikmundem okamžitě telegrafovali do továrny, celou věc vysvětlili, avšak následně museli čekat, co se bude dít, zda třeba nebudou z Afriky odvolaní. Naštěstí jim ale vedení Tatry napsalo, ať poškozený vůz pošlou zpátky do Československa a neprodleně se dopraví do Alexandrie, kde mají možnost si vybrat jeden z nových vozů. K dispozici tam byly shodou okolností další Tatry 87 pro egyptský trh. Troufám si tvrdit, že toto gesto, ze kterého byla patrná obrovská důvěra, byl pro oba cestovatele důležitý impulz a taky jasný závazek.
Miroslav Zikmund (vlevo), Jiří Hanzelka a legendární Tatra 87.
Mimochodem, je pravda, že měli pánové Hanzelka se Zikmundem původně v plánu projet celý svět, jak se říká, v jednom tahu?
Je to pravda, v původním plánu byla skutečně cesta kolem světa, která měla trvat tři a půl roku. Dneska víme, že všechno bylo jinak a že se cestovatelé v roce 1959 vydali na cestu druhou, která vedla přes Blízký východ, Asii, Indonésii, Japonsko a asijskou část bývalého Sovětského svazu. Stalo se tak dílem náhody, ovšem jak říkal pan Zikmund: „Život je přesný součet náhod.“ Myslím si, že v tu chvíli pro ně náhody nešťastné se později ukázaly jako šťastné. Navíc je dané situace, kdy třeba čekali na nové auto, donutily jaksi zpomalit, začít se rozhlížet kolem sebe a přestat počítat najeté kilometry. Ve výsledku vlastně všechno proměnili ve svou výhodu, protože měli čas detailně zkoumat jednotlivé země.
Už jste zmínila, kolik na první cestě vzniklo negativů. Dá se říct, kolik materiálu přivezli pánové z cest celkově? Co všechno jste museli v muzeu vytřídit a zpracovat?
Pokud připočteme i materiály od ostatních cestovatelů, jejichž fondy jsou také uloženy v Archivu H+Z, tak to dělá zhruba tři sta běžným metrů. V praxi to znamená, že když dáme veškeré písemnosti – korespondence, deníky, přípravy na knihy a tak podobně – do archivních krabic, které pak naskládáme za sebe, tak vytvoří řadu dlouhou tři sta metrů. Tím to ale nekončí, ještě jsou tady suvenýry z cest, výstroj a výzbroj a hlavně taky filmový a rozhlasový materiál. Všech pozitivů a negativů jak z první, tak z druhé cesty je celkem sto dvacet tisíc a se všemi z ostatních fondů je to dohromady asi sto šedesát tisíc.
To je neuvěřitelné množství materiálu.
A je potřeba říct, že to máme jenom a jenom díky neuvěřitelné poctivosti a taky pečlivosti obou pánů, protože pro svou vlastní potřebu si vždycky nechali udělat kopii každého materiálu, ať už se bavíme třeba o magnetofonových páscích z rozhlasu nebo o záznamech filmových. Takto ucelenou archivní řadu máme jako jediné muzeum. V řadě jiných, celostátních institucích se po roce 1968 všechno, pod čím byli Hanzelka se Zikmundem podepsaní, ničilo, a to ze známých politických důvodů, protože tehdy se stali „neobčany“, kteří ve veřejném životě neměli, co dělat.
Existuje vůbec ještě něco, ať už z první nebo druhé cesty, co zatím zůstalo veřejnosti skryto?
Myslím si, že celá první a část druhé cesty byly zpracovány celkem důkladně, a to už v dobových knihách samotných pánů cestovatelů. Nezveřejněny zůstaly materiály z Japonska a SSSR a je pravda, že po roce 1989 řadu věcí sám Miroslav Zikmund nastínil, převážně šlo samozřejmě o okolnosti politické, se kterými se během života museli oba cestovatelé vyrovnávat. Mimo jiné například přiznal, že ve svém díle nikdy nezmiňovali určitá jména, dejme tomu lidí, kteří byli v emigraci. Ještě doplním, že pokud by někoho zajímaly informace, které se v žádných knihách nedočtou, tak mu určitě vřele doporučuji stále nedoceněný a velmi užitečný seriál České televize s názvem Svět očima H+Z, který se natáčel v letech 1997 až 1999, samozřejmě ve spolupráci pánů Hanzelky a Zikmunda.
Vy jste byla v úzkém kontaktu s Miroslavem Zikmundem skutečně dlouhá léta. Dokážete říct, jak onu první cestu do Afriky a Jižní Ameriky s odstupem určitého času vnímal?
Řekla bych, že to vždycky vnímal jako velké dobrodružství a taky jako splněný sen. Bylo po válce, pánové byli mladí, v podstatě bez závazků a mohli zcela svobodně vycestovat na neznámý kontinent, kde všechno záleželo jenom a jenom na nich. Zkrátka, byla to naprosto jejich cesta, což už úplně neplatilo u té pozdější druhé, kterou za ně jaksi organizovali jiní.
Magdalena Preiningerová společně s Miroslavem Zikmundem.
Ve stopách pánů Hanzelky a Zikmunda se před rokem – symbolicky 22. dubna 2021 – vydala Expedice Z101. Co na dosavadní počínání Tomáše Vaňourka a Lindy Piknerové v Africe říkáte?
Musím přiznat, že je velmi obdivuji, protože v podmínkách, které nejsou absolutně jednoduché, dělají, co můžou. Obrovsky si cením toho, že to stejně jako pánové Hanzelka a Zikmund nevzdali a za každých okolností se snaží hledat možnosti, jak pokračovat dál. To je smysl i podstata celé cesty a vlastně se dá říct, že v tomto mají se svými předchůdci hodně společného.
Zároveň má Expedice Z101 nemalý podíl na tom, že odkaz značky H+Z zajímá i další generace, souhlasíte?
Souhlasím. A považuji to za důležitou přidanou hodnotu, respektive poselství, které Tomáš s Lindou velmi dobře vnímá a zatím i skvěle plní. Jak už jsem zmínila, přes veškeré nástrahy, které jim Afrika přináší.
Sedmdesát pět let od startu první cesty pánů Hanzelky a Zikmunda bude samozřejmě široké veřejnosti připomínat také Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Prozraďte, co všechno se chystá?
Tomuto výročí bude ve zlínském muzeu v podstatě zasvěcený celý pátek 22. dubna, což je den D, kdy páni cestovatelé na cestu vyrazili. Od 10 do 18 hodin zde budou jednak promítány cestopisné filmy Hanzelky a Zikmunda a vedle toho bude stávající expozice rozšířená o řadu dalších interaktivních prvků, ať už pro děti nebo pro dospělé. Taky jsme při této příležitosti pozvali do Zlína majitele Tater 87, po poledni by měli parkovat přímo před muzeem. V 16 hodin odpoledne pak proběhne na nedalekém Lesním hřbitově setkání cestovatelů i veřejnosti u hrobu Miroslava Zikmunda, kdy bude navíc odhalen jeho náhrobek, který si nechal připravit ještě během života. Pan Zikmund si přál, aby právě i jeho náhrobek ve tvaru kompasu inspiroval a určitě by měl radost, kdyby člověka třeba nasměroval na nějakou tu cestu. Všechno vyvrcholí v 19 hodin v Kongresovém centru během koncertu Filharmonie Bohuslava Martinů, který spolupořádá muzeum společně s Klubem H+Z. Zazní skladby Antonína Dvořáka, jako sólista vystoupí Václav Hudeček a komponovaného slova se ujmou herci z Městského divadla Zlín – Pavel Vacek a Zdeněk Lambor.
Rozhovor vyšel v dubnovém čísle magazínu inZlin.
ČTĚTE TAKÉ:
„Je-li kde na světě ráj.“ Vzpomínka na cestovatele Miroslava Zikmunda
PODPALUBNÍ DENÍK!
(Rozhovory, reportáže, videa, fotografie… Zkrátka, všechno, co potřebujete vědět o Expedici Z101!)
Foto: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně – Archiv H+Z cestovatelů Hanzelky a Zikmunda