SPECIÁL
Ve středu 1. prosince 2021 se vydal na svou poslední cestu Miroslav Zikmund. Bylo mu úctyhodných 102 let. Jeho fascinující životní příběh ovlivnil několik generací a je více než jasné, že bude plnohodnotně inspirovat i nadále. Legendární cestovatel byl symbolem svobody a taky nekonečného poznání.
Miroslav Zikmund, počat ještě za Rakouska-Uherska, se narodil jen pár měsíců po vzniku první republiky. Zažil 2. světovou válku, nástup a pád komunismu i návrat demokracie. Procestoval celý svět, jeho velkou část ikonickou Tatrou 87 a po boku letitého parťáka Jiřího Hanzelky, se kterým natočil 4 celovečerní a 147 dokumentárních filmů. Společně napsali také několik knih, které se staly pro řadu čtenářů, prahnoucích po vůni dobrodružných dálek, doslova kultovními.
Každé setkání s Miroslavem Zikmundem, který žil téměř 70 let ve Zlíně, bylo nezapomenutelné a obohacující. Tento věčně pozitivně naladěný muž byl otevřený všemu novému, měl neskutečný přehled, šarm i vtip. Jen těžko se popisuje, co kolem sebe vyzařoval za neskutečnou energii. A není se vůbec čemu divit, vždyť byl jeden z těch, kdo překročil hranici nemožného.
Když se řekne Miroslav Zikmund…
Připomeňme si Miroslava Zikmunda pestrou mozaikou nejrůznějších vzpomínek a příběhů. Zavzpomínalo na něho několik osobností ze Zlínska. Z kraje, v němž legendární cestovatel a spisovatel našel klid a teplo domova. Z kraje, ve kterém se vždycky cítil dobře.
Tomáš Vaňourek
Expedice Z101
Pro mě osobně byl pan Zikmund neskutečnou inspirací a ikonou, která neuvěřitelným způsobem ovlivnila moderní dějiny Československa a následně taky Česka. Byl to příkladný, pracovitý a skromný člověk, který nemyslel jenom na sebe, ale myslel hlavně na ostatní. Přiznám se, že zpráva o jeho úmrtí mě zasáhla víc, než bych čekal. Věděl jsem, že pana Zikmunda převezli do nemocnice, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to všechno nabere takhle rychlý spád. Jenom těžko se můžeme smířit s tím, že odešel tak velký člověk, na druhou stranu ale víme, že jeho dílo tady zůstane ještě další století a možná i déle. Vždycky, když jsme spolu mluvili, tak říkal, že toho prožil víc než dost a už si přeje jenom zasloužený odpočinek. Troufám si říct, že nyní se ho snad dočkal a pravděpodobně by si ani nepřál, abychom jakkoliv truchlili, ba naopak, určitě by si přál, abychom měli radost z toho, co všechno nám za těch naplněných 102 let „objevil“ a „přinesl“. Navždycky mu budu nesmírně vděčný za to, jak mě ovlivnil.
Luděk Randár
herec Městského divadla Zlín
představitel Miroslava Zikmunda v inscenaci Palubní deník H+Z
Některá má setkání s panem Zikmundem…
První vjem – tlusté svazky cestopisů srovnané doma v naší knihovně. Tak rád jsem jimi jako chlapec listoval. Pochopitelně kvůli interesantním fotografiím.
Jiný vjem. Zlín, listopad 89. Opakovaná shromáždění na náměstí, generální stávka. Byl jsem na tribuně a přímo pode mnou stál pan Zikmund s panem Pavlištíkem. Konec projevů, náměstí burácí. Ti dva se se slzami v očích objali a pan Zikmund řekl: „Tak jsme se přece dočkali!“ Slzy vyhrkly i mně.
A pochopitelně divadlo, při zkoušení Palubního deníku. Na zkouškách, kterých se pan Zikmund účastnil, jsem seděl s pootevřenou pusou. Poutavá vyprávění – pochopitelně, ale hlavně, mimo jiné, obdiv k tomu, co vše si podrobně pamatoval. Místa, data, vzdálenosti, čísla… Jednou se režisér Štindl zeptal, jestli si náhodou nevzpomene, jakým autem jezdil v sedmdesátých letech. Pan Zikmund bez zaváhání řekl nejen značku a typ vozu, ale i SPZ. To mi brada spadla úplně.
Na závěr vzpomenu velmi zvláštní pocit radosti při děkovačce na premiéře, kdy stál pan Zikmund vedle mě a držel mě za ruku.
Petr Michálek
ředitel Městského divadla Zlín
Miroslav Zikmund. Zážitek první: Po premiéře Divotvorného hrnce u nás v divadle za ním běžím, abych zjistil, jak se mu to líbilo. A on že dobré, ale že si detailně pamatuje tu vůbec první premiéru tohoto titulu v roce 1948 se Soňou Červenou. Zážitek druhý: Hráli jsme náš Palubní deník H+Z v Plzni, jeho rodném městě. A já ho tam vezl služebním autem. Chápete to? Já řídil a vedle mě seděl On! Občas mi radil, kde mám dát přednost. Zážitek třetí: Na návštěvě u něj doma. Chválím mu ty vzrostlé stromy na zahradě. A on si pamatuje, kdy který vysadil, protože to má vše zaznamenáno na speciální mapě. Pan Zikmund = zážitek.
Josef Holcman
spisovatel a divadelník
Když na mě vyskočí z médií jméno Miroslav Zikmund, tak mně k němu automaticky naskočí Jiří Hanzelka, protože tito parťáci na život a na smrt, abych použil termín pana Zikmunda, se znali, společně pracovali 65 let a na cestách po Africe, Jižní a Střední Americe a Asii spolu strávili přes devět roků. K nim musím přiřadit další jméno: Karel Pavlištík, který byl posledních padesát let nejbližším spolupracovníkem Miroslava Zikmunda i jeho oporou jak v dobách Pražského jara a následné normalizace, tak po listopadu 1989, kdy restartoval legendu H+Z a oba cestovatele pomohl znovu uvést do povědomí československé veřejnosti. Hanzelka a Zikmund byli nejen dobrodruzi, ale i objevitelé, kteří v dobách železné opony jako šikovní kasaři dokázali otevírat svět lidem, kteří cestovat nemohli: zmocňovali se světa, aby se svět – prostřednictvím jejich knih – mohl zmocňovat čtenářů. A naopak, takže dokázali, že cestování je nejdokonalejší formou vzdělávání.
Ale protože píšu pro divadlo, a protože pan Zikmund sedával v první řadě, tak musím vzpomenout tři inscenace Městského divadla Zlín: Především Palubní deník o cestách H+Z, který naznačil, že regionální divadla by měla inscenovat regionální témata či autory, kteří ovšem svým dílem region přesáhli. Pak hru ruského autora Šatrova Diktatura svědomí, kterou pan Zikmund navštívil v roce 1988 se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Vaculík potom napsal do tehdy poloilegálně vydávaných Lidových novin, že: „Šatrov se mýlí, když podává věc tak, jako by se šlechetná idea komunismu měla jen očistit od zla; to nejde, je to zlo samo.“ Třetí inscenací je nedávné Zvlčení, k němuž pan Zikmund pravil: „Byl jsem zvědav, jak režisér Gombár román zdramatizoval. Ta kompozice, jak ji zvolil, je jedinečná a jediná možná, protože Bajajův děj nemá dramatickou křivku… Skvělé! Ale pro průměrného diváka náročné. I pro diváka, který nečetl Bajajovu knížku. Tím ale nechci říct, že by pan režisér měl slevovat z realizací svých náročných divadelních obrazů.“
Petr Štindl
divadelní režisér
mimo jiné podepsaný pod inscenací Palubní deník H+Z
S Miroslavem Zikmundem jsem se poprvé setkal na druhé čtené zkoušce inscenace Palubní deník Hanzelky a Zikmunda. Do té doby byl pro mne něco jako žijící legenda; samozřejmě od dětství jsem listoval jejich knihami, které zaujímaly velký prostor v naší domácí knihovně, ale jeho vlastní příběh jsem podrobně neznal, jistě: cestování, Afrika, 1968, Charta 77, to všechno člověk nějak znal a vnímal. K osobnímu setkání ale došlo až tehdy, začátkem ledna 2013. On by to věděl přesně, neboť jeho pečlivost a paměť jsou pověstné; chtěl jsem třeba po něm, zda by mi řekl čísla poznávacích značek automobilů, které vlastnili, on i Jiří Hanzelka v roce 1970… A jak jinak, věděl to. I když nad tou Hanzelkovou asi třicet vteřin přemýšlel.
Během těch pár setkání na zkouškách jsem zcela podlehl kouzlu jeho osobnosti. Zrcadlí se v něm pro mne noblesa první republiky a intenzivní zájem o vše současné. Jen on a Soňa Červená, nikoho jiného takového neznám. Šarm, vtip, inteligence.
Když se čas přechyloval k premiéře a inscenace vstoupila do generálních zkoušek, chtěl se pan Zikmund jedné zúčastnit. Požádal jsem ho, aby to nedělal. Nechápal proč; říkal, že nebude do ničeho nijak zasahovat, jen že je zvědavý. Řekl jsem mu, že by se ochudil o zážitek z překvapení. Myslím, že tenkrát – i trochu nerad – se podrobil mému přání, ale při premiérovém potlesku na jevišti, při děkovačce, se ke mně naklonil a řekl mi: „Měl jste pravdu. Přišel bych o to krásné překvapení z celku.“
Tahle věta byla pro mne víc, než všechny jiné pochvaly a recenze. A ještě mám tričko s Tatrou a jeho podpisem. Díky.
Stáňa Bartošík
houslista z kapely Fleret
Miroslav Zikmund. Skvělý člověk a samozřejmě naprosto famózní cestovatel. Pokaždé, když slyším jeho jméno, tak si okamžitě vybavím naši knihovnu a v ní se nacházející cestopis se žlutočerveným hřbetem, na němž stálo „Zikmund a Hanzelka: Obrácený půlměsíc.“ A mimochodem, od své sestřenky Aleny, která tančila ve zlínském folklórním souboru Vonica, vím, že pan Zikmund byl také výborný tanečník. Několikrát ji k tanci i vyzval…
Ivan Kalina
herec
v letech 1990 – 1997 ředitel zlínského divadla
Pana inženýra Miroslava Zikmunda jsem osobně poznal až během listopadové revoluce, především na jednáních Občanského fóra. V dalších letech jsme se setkali na několika besedách většinou právě o listopadu 89 a následujícím dění. Pan Zikmund mě při těchto setkáních vždycky ohromoval detailní znalostí všech tehdejších událostí a to nejen díky svým pověstným zápiskům. Tato jeho preciznost je ale všeobecně známa a já se proto raději vrátím o pár let zpátky.
Byl březen 1982 (nejsem pan Zikmund, tento údaj jsem musel pracně vyhledat v publikaci MDZ), režisér docent Miloš Hynšt vedl čtenou zkoušku na Shafferův „ Královský hon na slunce“. Děj – Pizarro dobývá říši Inků. Přednáška i debata tedy o Peru a Jižní Americe vůbec. Navrhl jsem docentu Hynštovi, že ve Zlíně žije pan Zikmund, který by nám k tématu jistě řekl mnoho zajímavého. Režisér byl mým nápadem nadšen. Druhý den ráno nám ale, se značnou dávkou naštvanosti v hlase, oznámil, že bohužel, pan Miroslav Zikmund nemá do divadla přístup a za námi na zkoušku přijít nesmí. Tak to tehdy bylo.
A proto mě vždy zahřeje u srdce, když při zkoušce na jevišti vidím na spodní straně sklopeného křesla v první řadě hlediště nápis, že toto je místo pana Miroslava Zikmunda.
Linda Piknerová
Expedice Z101
Když se řekne Miroslav Zikmund, okamžitě se mi vybaví také Jurka, tedy Jiří Hanzelka, protože jsem přesvědčená, že jeden bez druhého by být nemohli…
Michal Žáček
majitel Agentury Velryba
Když jsem byl malý a bydlel s rodiči a bráchou v baťovském půldomku na zlínské Zálešné, pamatuju si nevelkou knihovnu v obýváku, jejíž horní polici vévodilo několik knih se stejným nadpisem: „Afrika snů a skutečnosti“. Všude bylo na hřbetu uvedeno duo autorů Zikmund a Hanzelka… A mě ty knihy už od doby, kdy jsem na ně ještě jako prcek ani nedosáhnul, silně přitahovaly. Obzvláště poté, co mi maminka řekla: „To jsou vzácné knížky, až budeš větší, můžeš si v nich číst, jsou to cestopisy o dalekých krajích.“ Takže přirozeně, hned jak jsem dorostl do výšky police s těmi knihami, jsem po nich šáhnul. Otevřel se mi fascinující exotický svět popsaný krásně lidskou a poutavou formou. A pak jsme šli na procházku přes zlínské Nivy a maminka mi řekla, že dům, kolem kterého zrovna jdeme, je vila pana Zikmunda. Toho pana Zikmunda, jehož knížky o Africe jsem tak miloval! Zbožná úcta, zároveň hrdost, že taková persona bydlí ve stejném městě jako já! Když jsem měl rozumu více (a do rodného půldomku za rodiči už jen dojížděl na návštěvy) bylo mi dáno poznat i to, že pan Zikmund je nejenom cestovatel a spisovatel, ale člověk angažující se nejdříve v disidentském a po roce 89 i ve veřejném občanském životě. Autorita. Legenda. Vzor…
Bylo mi dáno se s ním v mém dospělém pracovním i osobním životě několikrát setkat. Cítil jsem se polichocen, když se mě pokaždé optal na celé jméno, aby si zapsal do svého legendárního deníku správně všechny lidi, s nimiž se ten den potkal. Mám obrovské štěstí v životě: bylo mi dáno být malilinkatou součástí Století Miroslava Zikmunda!
Rostislav Marek
herec Městského divadla Zlín
1) Legendární cestovatel, literát… Pečlivě střežené knihy v domácí knihovně s nádechem zapovězenosti.
2) Kulturní ikona města Gottwaldova a později Zlína. Potkávali jsme se na všech významných premiérách, vernisážích, koncertech či besedách.
3) Politický lídr – jedna z vůdčích tváří zlínského OF v listopadu 89. V prvních revolučních dnech dostávám z jeho rukou fejeton Ludvíka Vaculíka „Gottwald na stokoruně“, abych jej přečetl před zaplněným sálem našeho divadla. Váhám, po poradě s kolegy ze stávkového výboru docházíme k závěru, že na takto radikální texty nejsou gottwaldovští občané ještě připraveni – přece pro mnohé stále zůstává prezidentem a ne řezníkem s krvavýma rukama. Nevyhovění žádosti pana Zikmunda dlouho vnímám jako zbabělost nebo čin dobrého stratéga. Z tohoto dilematu mě osvobodil samotný pan Zikmund, který mě po čase začal oslovovat křestním jménem.
4) Divadelní postava. Úžasná práce na inscenaci Palubní deník Hanzelky a Zikmunda. Radost, že jsem v ní mohl být jeho kamarádem – světoběžníkem Števou Příkazským.
5) Obdivuhodný člověk. Při poslední návštěvě v domácím prostředí jsem svědkem jeho zájmu o veškeré veřejné dění – jeho názory (i politické) jsou mi blízké. Přesto do mě vlévá optimismus a s trochou údivu, překvapení a studu přijímám jeho označení mne jako „mladého člověka“. Když jsem se s panem Zikmundem seznámil, bylo mu 65 let.
Pavel Stodůlka
lékař, majitel očních klinik Gemini
Miroslav Zikmund je pro mne symbolem celé škály pozitivních vlastností: svobody, splněného snu, vytrvalosti, inteligence, znalostí, šarmu, inspirace, systematičnosti a preciznosti. Návštěvy u něj doma jsou nezapomenutelnými. Vždy se člověk dozvěděl něco nového. Znám jen málo takových výjimečných komplexních osobností. Na splnění svého snu musel tvrdě pracovat a mnohé tomu i obětovat.
Vladimír Fekar
dramaturg Městského divadla Zlín
Ač se Miroslav Zikmund jeví jako precizní pragmatický člověk, jenž svůj život úhledně srovnává do pregnantně formulovaných deníkových záznamů, bavilo mne objevovat za jeho životem a cestami duchovní a existenciální rozměr. Na cestách – zdálo se mi, muselo být pro Hanzelku a Zikmunda vše zrychlené, intenzivní, živé a kolotavé – často dostávali se dokonce na samu hranici života a smrti. Jak moc je muselo formovat dlouhé odříznutí od domova i nerozlučné pouto přátelství nebo objevování míst, kde civilizace ještě nazaťala svůj dráp? V kontrastu k živému období cest pak přichází tiché, ale lidsky tak pokorné přežívání v období normalizace poté, co se ozvali a nahlas řekli svůj postoj proti okupaci Československa v roce 1968.
Když nyní přemýšlím nad Miroslavem Zikmundem, vrací se mi onen nádherně popsaný okamžik, kdy společně s Jiřím Hanzelkou přespali na pyramidě a ráno pozorovali východ slunce. Pateticky řečeno: Zikmundův stoletý život je pro mne dlouhá nekonečná plavba, osvícená slunečním bohem slunce Re, který Miroslava Zikmunda převáží už za jeho života do říše nesmrtelných, jako faraona všech cestovatelů.
Jarda Bobowski
frontman kapely Premier
Když se řekne Miroslav Zikmund? Vybaví se mi krásné vzpomínky na moje dětství, zejména pak knihovna mého dědečka v Olomouci, který měl snad skoro všechny cestopisy pánů Hanzelky a Zikmunda. I když jsem tehdy ještě neuměl číst, naprosto mě fascinovaly fotografie, které se uvnitř knížek skrývaly. A kniha Za lovci lebek, jedna z mých nejoblíbenějších, má čestné místo v mojí knihovně dodnes.
Josef Kubáník
herec Slováckého divadla
Pan Zikmund mi připomíná mého dědečka. Taky to byl vysoký, štíhlý chlap a pro mě to byl rovný frajer. Takový, za kterým člověk utíká, když má pocit, že už je na všechno sám. Takový, kterému věří a se kterým je mu bezpečně. Pan Zikmund pro jeho blízké i pro obdivovatele určitě takovým byl.
Miroslav Adámek
lékař a bývalý náměstek pro kulturu ve Zlíně
Pan inženýr Zikmund. Cestovatel, otec a guru všech dalších cestovatelů.
První vzpomínka? Vzpomínka z dětství. Samozřejmě se mi ihned vybaví jeho knihy, poskládané v knihovně u prarodičů.
Dále mě vždycky napadne myšlenka – elegantní, vznešený, nebojácný. Člověk s obrovským nadhledem a životními zkušenostmi, od kterého se máme všichni co učit.
A ještě jedna osobní vzpomínka, a to z doby, kdy jsem přivezl k němu domů svoji tetičku, která z Kudlovských atelierů pomáhala organizovat filmový materiál z cest pánů Hanzelky a Zikmunda. Přestože se neviděli desítky let, pan Zikmund řekl: „Věrko, jsem rád, že tě vidím. Jako by to bylo včera…“
Foto: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně – Archiv H+Z cestovatelů Hanzelky a Zikmunda a archiv Městského divadla Zlín