Letošní divadelní sezóna před několika dny definitivně skončila. Pro žádné z českých divadel bohužel nebyla snadná, a to díky náhlé vlně epidemie koronaviru. Ze dne na den se veškerý provoz zastavil v první půlce března a mnoho scén už do prázdnin druhý dech nenabralo. Jednou z nich je i Proskovické divadlo Nad Struhou z Ostravy, které patří ke špičce mezi divadly amatérskými.
Proskovické divadlo Nad Struhou vzniklo v roce 2016, ovšem většina tamních herců se divadlu věnuje už mnoho let. Domovskou scénou tohoto souboru je sál Hostince U Psoty a v jeho řadách najdete například managera, lékárníka, elektrikáře, učitelku, makléře nebo truhláře. Všichni mají společné jedno, a sice obrovskou vášeň k divadlu. Vždyť sami divadelníci tvrdí: „Jsme různorodá společnost, všechny nás nicméně spojuje chuť setkávat se, předvádět se před ostatními a exhibovat na prknech, která znamenají svět. Vytvořili jsme báječnou partu a víme, že se jeden na druhého můžeme spolehnout. A to je víc, než úspěch na jevišti.“
V letošní sezóně nazkoušeli proskovičtí ochotníci komedii 1 + 1 = 3 od autora Raye Cooneyho a soudě dle diváckých ohlasů, jde o nejlepší dosavadní počin souboru. Kdoví, jak by herci dopadli na tradiční přehlídce Ostravské buchary, která se však neuskutečnila z dobře známých důvodů. Přitom chyběl kousek, pár dní. Po deseti vyprodaných reprízách na domácím jevišti zbývala proskovickým pomyslná sladká tečka v podobě charitativního představení, zmíněné přehlídky a slavnostní derniéry. Dění ale nabralo zcela jiný směr…
Během sezóny vznikly také tři rozhovory, které vám možná přiblíží veškeré dění v proskovickém divadle. Nahlédnete do zákulisí, opět prožijete euforii na premiéře a zjistíte, jaký, že je vlastně ten život amatérského herce. Tak prosím, vstupte do tohoto magického a zcela specifického světa.
„Divadlo mi umožňuje nevšední vytržení ze všední reality a únik od každodenních starostí,“ říká herec Ivan Lerch, který v letošní sezóně nazkoušel hlavní roli v komedii 1 + 1 = 3
(14. února 2020)
Herec Ivan Lerch patří zcela bez debat k velkým oporám hereckého souboru Proskovického divadla Nad Struhou. Vždyť s místním divadlem je spjatý od úplného začátku. Od jeho prvních krůčků na jevišti už uplynula skutečně dlouhá doba, během které však dokázal nasbírat cenné zkušenosti. Dnes na něm „stojí a padá“ takřka každá hra a jinak tomu není ani letos. Proskovičtí divadelníci tentokrát nazkoušeli komedii 1 + 1 = 3.
V bláznivé komedii od anglického autora Raye Cooneyho hraje Ivan Lerch hlavní postavu taxikáře Johna Browna, který léta utajuje skutečnost, že má dvě manželky. Opět se mu nevyhnulo velké množství textu a opět z jeviště takřka nesleze, ovšem jak sám herec přiznává, na tuto „nálož“ už si tak nějak zvykl.
Ivane, premiéra dopadla na výbornou, stejně jako první tři reprízy. Jak si letošní divadelní sezónu užíváš?
Ano, premiéra dopadla na výbornou, i první tři reprízy měly úspěch, takže máme pochopitelně radost. Jinak letošní divadelní zkoušení mělo klasický průběh: do premiéry to byly hodiny strávené na zkouškách a nervy, jestli se nám i letos podaří pobavit publikum. Nyní už můžeme říct „ano, podařilo se nám to“, tím pádem to pravé „užívání si sezóny“ začíná až teď. Největší zadostiučinění z celé té práce je pochopitelně bouřlivý potlesk na konci každého představení a radost, že se zaplněný sál upřímně pobavil společně s námi.
Opět jste nasadili na repertoár velmi zběsilou konverzační komedii, která vyžaduje velkou koncentraci. Co bylo podle tebe na celém procesu vzniku nejnáročnější?
Hrajeme v podstatě jenom komedie a za ta léta, co funguje naše divadlo, je asi nejtěžší úkol vybrat samotnou hru, kterou jsme ještě nehráli, a stála by za to. Na starosti to má náš režisér Tomáš Matlenga a musím říct, že opět rozhodně nesáhl vedle, za což smekám klobouk. Vlastně se dá říct, že Ray Cooney, autor naší letošní hry, je náš nejoblíbenější autor. Od nikoho jiného jsme totiž nehráli tolik her, jako právě od něj a vždy měly ten největší úspěch. Jeho typ komedie je nám blízký, máme ho rádi a taky máme zkušenosti s pravidly a zákonitostmi, které ke hře patří, což nám dost pomohlo. A co bylo podle mě na celém procesu zkoušení nejnáročnější? Samotné zkoušení, neboť v plném počtu jsme se na zkouškách sešli jen párkrát a hodně jsme toho museli dohánět před premiérou. Ale nejdůležitější je výsledek a já jsem rád, že jsme to zvládli…
Ani letos se ti nevyhnula velká role. Bylo pro tebe těžké nazkoušet postavu Johna Browna? A nacházíš v něm nějakou podobnost s Ivanem Lerchem?
Za ta léta jsem si na nálož textu nějakým způsobem zvykl, takže nazkoušet roli Johna Browna nebylo o moc jiné, než zkoušení předchozích rolí. Nějakou podobnost aktuální postavy s těmi minulými bych určitě našel, ale s Ivanem Lerchem rozhodně ne. Nejsem ani ženatý, ani nevedu dvojí život.
Jak už jsi zmínil, velkou odměnou je bouřlivá divácká odezva. Dokonce se proslýchá, že jde o vaši nejlepší komedii v posledních letech. Cítíš to podobně?
Jestli se proslýchá, že jde o naši nejlepší komedii v posledních letech, tak je to jen dobře a těší nás to. Ale nechci nějakou hru upřednostňovat před jinými, protože na každou mám krásné vzpomínky a taky byly úspěšné. Co ale můžu říct je to, že se nám hraje dobře a v hodně situacích se musíme držet, abychom se nesmáli s publikem…
V Proskovickém divadle nad Struhou patříš k letitým oporám souboru. Dokážeš srovnat svoji první premiéru v místním divadle s premiérou letošní? V čem jsi herecky dospěl? Jaké zásadní změny na sobě vnímáš?
Shodou okolností byla naše první hra od stejného autora, tedy od Raye Cooneyho, takže obě premiéry byly dosti podobné. Hra Nerušit, prosím byla ale asi technicky náročnější. Vzpomínám na ni moc rád, protože tehdy se sešlo snad úplně všechno a nakonec jsme s ní udělali historický úspěch, když jsme postoupili až na celostátní přehlídku do Volyně. Jestli jsem herecky dospěl, to nevím, ale co je pro mě jiné je to, že i s tím velkým množstvím textu lépe vnímám hru jako celek a nesoustředím se jenom na sebe.
Mimochodem, zavzpomínej na svůj herecký debut na divadelních prknech? Kdy to bylo a v jaké hře? Jak jsi tento okamžik vnímal?
Svůj herecký debut budu mít v hlavě navěky… Bylo to ve hře Brouk v hlavě a hrál jsem postavu Romaina Tournela, mladého francouzského milovníka, který měl pár stránek textu. Kývl jsem na něco, co mi zdaleka nebylo přirozené. Nejsem extrovert a jsem velký trémista. Až když jsem viděl plný sál lidí, tak mi teprve všechno došlo a chtěl jsem z divadla utéct, nebo alespoň spustit požární poplach. Zkušení divadelní kolegové mě podrželi, nebo spíš chytli na útěku, vysvětlili mi, že to odehrát prostě musím a hodili mě na plac. Mlha přede mnou, mlha za mnou, v duchu jsem si jen opakoval text a když přišla moje chvíle, tak jsem vše odříkal jako u maturity z matematiky. Nic romantického v tom nebylo, ovšem to bylo to poslední, na co jsem v tu chvíli myslel. Nějak to samozřejmě „dopadlo“ a zpětně mi došlo, že to tak špatné nebylo, díky čemuž jsem ve hraní postupně našel krásu a radost.
Na divadle je hezké, že člověk pořád poznává něco nového. Letos se například na jevišti potkáváš s celou řadou nových hereckých kolegů. Jak se ti s nimi hraje? A obohatili tě něčím?
Hraje se mi s nimi výborně. Každá nová krev je vždy velká neznámá a letos jsme měli skutečně značné změny. Vrátili se Zdeňka Filipovská a David „Lojza“ Lyčka, přišli nové tváře Kamča Formanová, Franta Hvizd a Kuba Malovaný a v neposlední řadě i nová nápověda Kačka Sládková. Všichni se svých rolí zhostili s chutí a energií, takže je opravdu radost s nimi hrát. My, jakožto ochotníci, hrajeme divadlo jen a jen pro radost, nic víc z toho nemáme, takže nálada v kolektivu je dost podstatná a já za sebe můžu s klidným srdcem říct, že jsme se opět sešli. Potkala se výjimečně skvělá parta lidí, se kterou je nejenom radost hrát, ale i trávit volný čas.
Dokážeš říct, co ti divadlo dává? A co ti naopak bere?
Co mi divadlo bere? Rozhodně čas. Je to neskutečný žrout času. Do okamžiku, než v lednu slavnostně odpremiérujeme představení, uplyne hodin a hodin strávených na zkouškách, nicméně to k tomu samozřejmě patří. A co mi divadlo dává, je nevšední vytržení ze všední reality a únik od každodenních starostí. Na pročištění hlavy je divadlo asi nejlepší. Dále mi dává velkou radost z toho, že upřímně pobavíte lidi, co se na vás přijdou podívat, a taky zvláštní vnitřní uspokojení při našem každoročním charitativním představení, které má nepopsatelnou atmosféru a náboj. A pak mi divadlo dává ještě jednu věc – tu nejpodstatnější – výjimečné přátelé.
Skvělá divácká odezva je tou nejlepší pozvánkou na aktuální představení 1 + 1 = 3. Přesto, kdybys měl čtenáře pozvat čistě sám za sebe, proč by měli do proskovického divadla přijít?
Určitě by měli představení vidět kvůli hereckým výkonům všech mých kolegů, kteří mě opravdu stále udivují a baví. Například Lojza rád přehrává a jeho farmář se jen tak nevidí, hlavně pak ta jeho francouzština je prostě nenapodobitelná… David Michálek se s rolí homosexuála dokonale sžil a stačí, když se jen přesouvá po scéně a musím se kousat do jazyku, abych se nesmál… A fantastické holky se svými hysterickými záchvaty, které vyústí ve rvačku, to je taky něco… No, co víc od správné komedie chtít, že jo?
„Jsem šťastná, že jsem se vším probojovala a měla tu možnost a čest divadlo poznat,“ říká nováček v souboru, herečka Kamila Formanová
(1. května 2020)
Až do letošní sezóny neměla Kamila Formanová vůbec žádné divadelní zkušenosti. Celý ten magický svět vždycky obdivovala pouze z hlediště a tak trochu i tajně snila o tom, že se jednou přece jenom na ta prkna, která znamenají svět, postaví. A stalo se. Stačil jeden telefonát.
Pro Kamilu Formanovou bylo „angažmá“ v proskovickém divadle jednou velkou výzvou. Najednou se stala součástí onoho velkého kolosu, kterým divadlo bezesporu je. A jak sama přiznává, proces zkoušení, plný nečekaných nástrah, pro ni nebyl vždy úplně jednoduchý: „Musela jsem se naučit ohromné množství nových věcí, jakožto naprostého nováčka mě překvapovalo téměř všechno,“ usmívá se představitelka Mary Brownové v aktuální komedii 1 + 1 = 3.
Na jevišti proskovického divadla patříš k nováčkům, v minulosti jsi tady nikdy nehrála. Chodila ses na své současné kolegy alespoň dívat?
Na představení v Proskovicích jsem se byla podívat jednou. Byl to pro mě zážitek, byla to legrace a taky jsem žasla nad úplně „profi“ podáním, takže zdejší divadlo mi v hlavě rozhodně zůstalo.
Jak došlo k tomu, že jsi na konci loňského léta místní herecký soubor rozšířila? Šlo o náhodu, ozvala ses divadelníkům sama, nebo jsi snad dostala nabídku?
Můj vstup do divadla byl zpočátku velmi pozvolný, avšak později nabral dost velké obrátky… (úsměv) Už léta jsem v hlavě nosila myšlenku zkusit si v nějakém divadle zahrát a loni v lednu jsem ji dostala až k činu. Skrze zmíněnou skvělou vzpomínku jsem oslovila proskovické divadlo, zda by náhodou někoho nového nepotřebovalo. Nicméně v lednu byla aktuální sezóna v plném proudu, proto se mi dostalo odpovědi, že se případně ozvou v září.
Jak to pokračovalo?
V září pak došlo k té pořádné turbulenci, když mi napsal herec Ivan Lerch, ať se ozvu režisérovi. Myslela jsem si, vzhledem k tomu, že jsem nebyla „amatér“ ve smyslu herců proskovického divadla, kteří jsou vlastně profíci, ale doopravdy jenom amatér, že bude náš rozhovor velmi krátký. Případně, že mi bude svěřena role typu „přijdeš, doneseš kafé a ve druhém dějství hrnek odneseš.“ Režisér Tomáš Matlenga mi ale sdělil, ať se druhý den dostavím na čtenou zkoušku. Z pondělí 16. září se tak pro mě osobně stal hrůzyplný den, na který nikdy nezapomenu… (smích) A pak už to jelo tak nějak samo. Dozvěděla jsem se, že budu hrát jednu ze stěžejních rolí, že je to prostě výzva. Ani jsem tehdy netušila, jak velká.
Vzpomeneš si ještě na pocity, které ti před první čtenou zkouškou běžely v hlavě?
Přiznám se, že jsem možná trochu váhala, jestli to přece jenom nemám rovnou vzdát a na čtenou zkoušku vůbec nepřijít. Ale protože uhýbat před výzvami či překážkami nemám obecně v životě ve zvyku, šla jsem do toho.
Prozraď, co tě na divadle obecně láká a fascinuje? Čím tě divadlo přitahuje?
Nejvíc asi možnost, vyzkoušet si životy a role jiných lidí a nahlédnout na svět z jejich perspektivy, i když jenom na omezenou dobu. V případě rolí komediálních taky možnost, udělat si ze sebe samé legraci, dovolit si být například za hysterku – diváci naší aktuální hry vědí – přestože v reálném životě si třeba tohle nedopřávám. (úsměv) Taky je moc fajn, že u divadla můžu úplně vypnout svůj život a žít jenom ten divadelní.
Jak sis užila celý ten proces zkoušení, který trval téměř půl roku? Nezalitovala jsi v určité chvíli, že ses divadlu upsala?
Zkoušení bylo zajímavé, musela jsem se naučit ohromné množství nových věcí, které už třeba moji kolegové mají za samozřejmé – například mluvit velmi nahlas, nestát někomu ve výhledu, znát nejen své repliky, ale i text kolegů, abych mohla navazovat, a mnoho dalších „maličkostí“. Učit se všechno najednou, to pro mě bylo velmi náročné… Nejtěžší část zkoušení přišla v lednu, krátce před premiérou. Zkoušelo se několikrát týdně mnoho hodin, k tomu jsem měla velmi náročnou práci a doma syna po úraze, takže musím přiznat, že zde se asi chvíle zalitování i objevily. Nicméně všechny tyto slabší chvilky byly mnohokrát vynahrazeny tím, co následovalo od chvíle, kdy jsme začali hrát před diváky.
Kdybys měla říct jednu jedinou věc, která tě na celém procesu zkoušení překvapila, ať už v jakémkoliv slova smyslu, co by to bylo?
Mě, jakožto naprostého nováčka, překvapovalo téměř všechno. Ale pokud mám opravdu zmínit jednu věc, tak musím zdůraznit něco, co následně, dle reakcí, překvapovalo i naše diváky, a sice ten vysoký stupeň profesionality, s jakou soubor k hraní přistupuje. Samozřejmě tím myslím především Tomáše, režiséra souboru, který na nás měl opravdu vysoké požadavky, přemýšlel nad každým detailem a nebylo situace, nad kterou by mávl rukou s tím, že jsme přece amatéři. Opravdu jsem měla pocit, že naše divadlo je profesionální. A tohle všechno mělo dle mého názoru vliv na výslednou podobu celé hry, na úspěch, který jsme zaznamenali, a na reakce diváků, které se shodovaly zejména v tom, že by od amatérského divadla vůbec neočekávali takhle vysokou kvalitu a stupeň profesionality.
Už tady padlo, že v komedii 1 + 1 = 3 nemáš zrovna malou roli, tvoje postava patří k hlavním, což s sebou nese i velkou porci textu. Jak ses s ním vypořádávala?
Vzhledem k tomu, že jsem vystudovala práva, tak jsem zvyklá, pamatovat si obrovské množství textů. Nemám s tím problém. Ovšem zde se nejednalo jen o to, že někam přijdu, sednu si a text odvykládám. Tady se při sdělování textu musí také hrát! To znamená – být vždy na správném místě, běhat, skákat a křičet, do toho bylo nutné sledovat texty kolegů a zavčasu na ně reagovat, mluvit dostatečně nahlas, používat rekvizity, pracovat s kostýmem… Bylo to hodně náročné, ale nakonec se to podařilo. (úsměv)
Co je podle tebe na herectví nejtěžší?
Mně osobně, nováčkovi, který má za sebou pouhou jednu sezónu, přišlo nejsložitější najít a věnovat tomu všemu tak enormní množství času. Jsem hodně pracovně vytížená nejen v jednom zaměstnání, mimo práci se věnuji ještě dobrovolnictví, přednáším na univerzitě, jsem zvyklá pravidelně sportovat, tudíž to všechno bylo zkoušením ovlivněno. Bylo taky nutné rezignovat na některé soukromé aktivity, jako například cestování nebo společenské akce. Ty poslední týdny byly zcela věnovány divadlu.
A co tě na herectví nejvíc baví?
Na zkouškách byla neskutečná zábava a legrace. Situační humor, kouzla nechtěného, různé nedokonalosti v textech. Z každé zkoušky bylo těch historek několik. No a samozřejmě jsem si užívala kontakt s diváky během představení a jejich nepředvídatelné reakce… (úsměv)
Jak tě přijali kolegové? Byli ti nápomocní v tom hledání na nelehké cestě k premiéře?
Musím říct, že všichni kolegové, a to bez výjimky, byli skvělí. To „bez výjimky“ zdůrazňuji, neboť za léta praxe v různých kolektivech je známo, že vždy se najde někdo, kdo prostě jakkoliv nesedí. Tady se to nestalo. Potkala se parta příjemných, inteligentních a přátelských lidí, ochotných pomoci, kterou vždy ráda vidím, a i v těžkém období před premiérou byla důvodem, proč jsem se do divadla těšila.
Užila sis premiéru? Co se v tobě odehrávalo krátce před tím, než jsi vešla na jeviště?
Přestože zkoušení pro mě občas nebylo lehké, následná premiéra a další reprízy mi naprosto všechno vynahradily. A co se ve mně odehrávalo, než jsem poprvé vešla na jeviště? Mám to o to složitější, že společně s kolegyní Zdeňkou Filipovskou hru začínáme, musíme mít na začátku stejnou choreografii a navíc úplně první větu hry říká moje postava. Klepala jsem se tak, že jsem měla problém trefit kliku ode dveří… (smích) Ale premiéru jsem si i přes to všechno opravdu užila, hrát najednou před diváky a vnímat jejich reakce, to bylo úžasné.
Proslýchá se, že letošní komedie patří k těm nejlepším, kterou kdy proskovické divadlo nazkoušelo. Jaké máš z dosavadní celkové divácké odezvy pocity ty?
Nádherné. Jsem šťastná, že jsem se tím vším probojovala a měla tu možnost a čest tohle zažít. Vždycky mě bavilo okolí rozesmávat, sama se směju často a ráda. Když jsme měli najednou příležitost pobavit celý sál diváků, byl to naprosto úžasný pocit. Postupně jsem si dovolila občas něco přidat. Ať už nějakou grimasu, gesto či slovo, zkrátka nervozita opadla a já si občas trochu zablbnula. Závěrečné ovace a nádherné emoce byly tou největší odměnou za všechno to vynaložené úsilí. Zpříjemnili jsme lidem život, nechali je zapomenout na denní strasti, a to je pro mě to nejdůležitější.
Všechno nyní zastavila současná situace ve společnosti, přesto není vyloučené, že plánovaná představení se ještě odehrají, až „zlé“ časy pominou. Pokud se tomu tak stane, proč by měli diváci komedii 1 + 1 = 3 stihnout?
Myslím, že letošní hra je opravdu hodně povedená. Ray Cooney je úspěšný autor, který humoristické hry opravdu umí. Navíc se do toho přidává jedinečný um a osobnosti všech herců proskovického divadla, kteří k původní hře přidávají ze sebe ještě mnohé navíc. Dle zkušeností z již odehraných repríz se diváci smějí v podstatě od začátku do konce. A takový večer určitě stojí za to si užít.
„Laťka je velmi vysoko, letošní sezóna patřila k těm nejzdařilejším,“ říká režisér proskovického divadla Tomáš Matlenga
(18. června 2020)
Opona spadla. Jeviště je vyklizené, hlediště zeje prázdnotou. Divadelní sezóna v Proskovicích skončila. Bohužel ale o trochu dřív, než všichni divadelníci očekávali, a to kvůli koronavirové epidemii, která v naší zemi propukla ve druhé polovině března.
I tak to byla ale sezóna úspěšná, což potvrzuje také režisér Tomáš Matlenga, který letos vsadil na komediální text Raye Cooneyho 1 + 1 = 3: „Máme tým opravdu velmi zkušených herců, ke kterým skvěle zapadli dva úplní nováčci a nechali se v dobrém slova smyslu strhnout. Laťka je vysoko.“ Kromě hodnocení letošní sezóny pak Tomáš Matlenga nepatrně poodkryl i plány na tu další, která odstartuje na začátku září, kdy proskovičtí divadelníci znovu usednout k textu a začnou psát zcela novou kapitolu.
Jak letošní sezónu hodnotíš? Jaká z tvého pohledu byla, než ji koronavirová epidemie zastavila?
Laťka je velmi vysoko. Myslím si, že letošní sezóna patřila k těm nejzdařilejším. Nejenom, že jsme odehráli deset představení, kdy byla skoro všechna vyprodaná, ale hlavně jsme měli naprosto pozitivní ohlasy od diváků. Na druhé straně nás mrzí, že stačilo pět dní a odehráli bychom i charitativní představení a hlavně plánovanou derniéru, obě představení byla dlouho dopředu taktéž vyprodaná.
Navíc vás čekal ještě výjezd na tradiční Ostravské Buchary, což je krajská postupová přehlídka amatérských divadelních souborů.
Ano. Sice bych nerad spekuloval, jak bychom dopadli, protože vždycky záleží i na úrovni ostatních souborů, ale letos jsem nám velmi věřil…
I příznivci proskovického divadla říkají, že se vám podařilo nazkoušet prozatím jednu z nejlepší inscenací. Čemu tak pozitivní hodnocení přisuzuješ?
Je pravda, že už máme s čím porovnávat, hlavně pak s komedií „Nerušit, prosím!“ Tam se totiž sešlo úplně všechno: výběr hry, prvotní euforie, obrovský zápal, úspěch u publika a hlavně „tažení“ na Bucharech, kde jsme vyhráli, co se dalo, a tím pádem jsme si udělali i nezapomenutelný výlet na celostátní přehlídku do Volyně. Kdo tam nebyl, neuvěří… (smích) Letos to bylo podobné, navíc máme tým opravdu velmi zkušených herců, ke kterým skvěle zapadli dva úplní nováčci a nechali se v dobrém slova smyslu strhnout. Obrovsky nám pomohl také návrat Davida „Lojzy“ Lyčky a Zdeňky Filipovské, na nichž bylo vidět, jak jim divadelní prkna chybí… (úsměv)
Letos jsi vsadil na titul 1 + 1 = 3. Čím tě oslovil? A jak moc jsi do textu zasahoval?
Vrátili jsme se po třech letech do vod, které nám naprosto vyhovují, a to k Rayi Cooneymu a jeho naprosto skvělým situačním komediím, které, myslím, umíme nejlépe. Taky texty vybírám podle toho, kolik mám zrovna ten rok mužských a ženských herců a jak jsou na tom typově. No, řeknu ti, žádná sranda, hodiny a hodiny hledání a čtení… A jako vždy, i tentokrát jsem musel text krátit, hlavně kvůli času, protože většina her je tak na dvě a půl hodiny. Snažím se z toho udělat maximálně hodinu tři čtvrtě. Musím si ale dávat stále pozor, ať se neztratí logické vazby nebo souvislosti, což se při té zběsilosti Cooneyho občas stane… (smích)
Jak už jsi naznačil, na začátku sezóny se proměnil herecký soubor, kdy mimo jiné přibylo i pár nových tváří. Jak se ti s nimi pracovalo a co nového do divadla v Proskovicích přinesly?
V podstatě přišli jen dva herci úplně nepolíbení divadlem, a to Franta Hvizd a Kamila Formanová. Měli obrovskou výhodu, že právě kolem sebe viděli zkušené matadory – jak mluví, jak se na jevišti pohybují, jak se připravují… Navíc byli pokorní k tomu, když jsem já či kdokoliv jiný něco řekl k jejich výkonu, brali to jako věc, která je posunuje dál. S oběma jsem byl velmi spokojen. Navíc Kamila dostala velkou roli, ale o tom už sama v nedávném rozhovoru s tebou povídala… Ty jsi v podstatě taky u nás nováček, ale s obrovskými zkušenostmi. Přinesl jsi nadhled, zkušenost i profesionalitu ze zlínského divadla. Líbilo se mi, jak jsme vytvářeli projev tvé role, protože těch poloh tam mohlo být více, a že jsme se shodli. A hlavně na to, kolik máš zkušeností, jsi byl poslušný herec… (úsměv) A nesmím zapomenout ani na Katku, při vší úctě ke všem předešlým nápovědám je nutné zmínit, že tak profesionální nápovědu a v podstatě holku pro všechno jsme ještě neměli. Mimochodem, tvůj přínos se „zlomvazkama“ (pozn. „zlomvazka“ je drobná pozornost, kterou si herci dávají před premiérou), kterých se Katka tak nádherně zhostila, to bylo něco krásného. Myslím, že by to nakonec mohla být pěkná tradice i u nás.
Které období z toho dlouhého zkušebního procesu máš ty osobně nejraději? A kdy naopak propadáš skepsi a pochybám?
Mám rád celý proces tvorby představení. Je neuvěřitelné, jak se z ničeho, v podstatě z pár desítek stránek textu, stane něco tak úžasného, že to baví nejenom nás, ale hlavně diváky, kteří obětují svůj čas a přijdou k nám. Nádhera. Ale abych ti neutekl z otázky… Nejhorší chvíle zažívám tak týden, čtrnáct dní před premiérou, když vím, že to pořád není ono, všichni jsme unavení, a stále nutím herce zkoušet, přidávám další a další zkoušky, pořád opakujeme… A pak najednou cvak – den, dva před premiérou se to zničehonic objeví. Fakt, pravidelně! Herci by mohli vyprávět, jak jim vyhrožuji, že posunu premiéru… (smích)
Zdá se, že derniéry se v letošní sezóně už bohužel nedočkáme, nebo se pletu? Jaké jsou varianty? Budou mít diváci šanci se nějakým způsobem s úspěšnou komedií rozloučit?
V této chvíli (pozn.: rozhovor vznikal 8. června) je to, myslím, passé. Kvůli pracovnímu, osobnímu a časovému vytížení jednotlivých členů souboru jsme už nenašli možné termíny. Po tom tříměsíčním výpadku by to chtělo tak pět zkoušek, ono se nezdá, ale text je z hlavy pryč, je potřeba si připomenout pohyb po jevišti, vzpomenout si na rekvizity a tak dále… Je škoda, že jsme to nestihli ani natočit, ale co, hlavně, že jsme zdraví a jedeme dál!
Určitě už ale přemýšlíš nad sezónou další. Můžeš poodkrýt své plány a čtenáře nepatrně navnadit?
Jak jsem už naznačil, bude hodně záležet na tom, kdo bude v příští sezóně hrát, kdo se k nám vrátí a kdo naopak odejde. U nás amatérů je to vždy nevyzpytatelné. Doufám ale, že se mi podaří vybrat zase nějakou pecku, ovšem překonat tu letošní hru, to bude těžké… Něco většího se snad rýsuje na přespříští sezónu, očekává se návrat několika osobností našeho divadla s jednou opravdu klasickou divadelní komedií. Vše je v jednání, snad to vyjde. Jedno je ale jisté, do příští sezóny půjdeme zase po hlavě a na plné pecky.
Co bys na závěr všem divákům vašeho divadla vzkázal?
Zůstaňte nám věrní, cítíme vaši podporu a moc si jí vážíme. Budeme se vás opět snažit rozesmát, pobavit a budeme se těšit, že u nás zase strávíte nezapomenutelné chvíle.
ČTĚTE TAKÉ:
Veškeré informace o Proskovickém divadle Nad Struhou najdete na proskovickedivadlo.cz.
Foto: Lukáš Janečka a archiv proskovického divadla