S Kubou se znám už dlouho, zažili jsme spolu hodně večerů, které se točily skoro jen a jen kolem divadla, viděl jsem díky němu nejen krásná divadelní představení ve Zlíně, ale hlavně mě vzal tzv. za kulisy, mezi herce, režiséry, umělecké šéfy, techniky, kde jsem díky němu potkal spoustu fantastických lidí a vždy se tam rád vracím.
Proto jsem byl rád, že se Kuba letos rozhodl obohatit náš soubor a přinést tady trochu té zlínské atmosféry. Tak tedy povídání s Kubou o zlínském divadle, o plánech do budoucna a o jeho letošním odskoku mezi amatéry.
Kubo, jak ses dostal do zlínského divadla a co tam děláš?
Psal se podzim roku 2012, když mi najednou zazvonil telefon, ze kterého se ozvala tehdejší umělecká šéfka zlínského divadla Hanka Mikolášková. Zeptala se mě, zda bych nechtěl nastoupit jako inspicient, tedy na pozici, která se v místním uměleckém souboru zrovna uvolnila. Nabídku jsem s radostí přijal, přece jen, měl jsem čerstvě po škole, divadlo jsem měl v lásce odmalička a najednou jsem se mohl stát součástí tak skvělého kolektivu. Téměř sedm let jsem se staral o chod jednotlivých představení, prožil jsem několik nezapomenutelných a inspirativních setkání s velkými režiséry, čas od času jsem si zahrál a troufám si říct, že jsem poznal ten divadelní svět naprosto dokonale. Momentálně už v angažmá sice nejsem, ale vazby se zlínským divadlem se díky bohu nepřetrhaly. Momentálně hostuji ve třech inscenacích – v muzikálu Noc na Karlštejně, kabaretu Jednou budem dál a v dramatu Osobní poplach.
Proč si tedy odešel z tak inspirativního prostředí?
Na začátku loňského roku se mi naskytla možnost pro velkou pracovní změnu. Tím, že se víc jak deset let věnuji také publicistice a redaktorské činnosti, tak mě oslovili z Českého rozhlasu, zda bych nechtěl rozšířit jejich sportovní redakci. Já? Sport? Na Radiožurnálu? Nějak mi to nešlo dohromady, ale nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím. Rozhodování však nebylo vůbec jednoduché, ale v životě se má zkusit ledasco, že jo? Pořád jsem se vnitřně přesvědčoval, že divadlo z mého života nezmizí, a tak jsem vykročil. Není tomu tak dávno, co jsem ale své působení na vlnách Českého rozhlasu ukončil. Zjistil jsem, že mě to úplně nenaplňuje, že nejsem tak velký sportovní nadšenec, jak je třeba a že mě to pořád obrovsky táhne k tomu kulturnímu světu, který má pro mě osobně větší hloubku a přesah.
A co teď tedy děláš?
V momentě, kdy jsem s prací v rozhlase sekl, přišel bohužel koronavirus a ten mi trochu další plány zkomplikoval. Momentálně jsem tedy, jak se říká, na volné noze a čekám, co dalšího mě na té životní cestě potká. Držím si palce… (smích)
Na koho, co, situaci, moment ve zlínském divadle nejraději vzpomínáš a proč?
Těžká otázka, na kterou nejde jednoduše odpovědět. Vzpomínám rád na všechno. Na nekonečné formování mé osobnosti, na což má divadlo skutečně velký vliv, na všechno to nové, co mi do života v prvních letech přineslo, na všechen ten stres, na krásné počiny, na velké režiséry, kteří dokázali stvořit výjimečné inscenace, na slávu po premiérách, na večírky po derniérách, ale hlavně pak vzpomínám na tu jedinečnou partu lidí, kdy každý jeden z ní je osobnost, a to se vším všudy.
Co tě lákalo jít k nám do divadla?
To je jasné – letitá kvalita vašeho souboru, která se snoubí s obrovskou lidskostí, nadhledem a přátelstvím. S myšlenkou, zahrát si u vás, jsem si pohrával dlouho, snad od prvního představení, které jsem v Proskovicích viděl, ale díky zlínským divadelním závazkům to možné nebylo. Naděje mi svitla až s odchodem do rozhlasu.
Dá se v něčem srovnat, po Tvé letošní zkušenosti, amatérské a profesionální divadlo?
Ty světy jsou tak odlišné a přece jsou si podobné. Základ je ale v podstatě stejný. Poctivý přístup, oddanost ke všemu, co s sebou divadlo přináší, nervy v generálkách i euforie po premiéře. V profi divadle se snad zkouší jen o něco víc systematičtěji, člověk se nemusí starat o tolik věcí kolem dokola a potká víc kuřáků… (úsměv)
Jak se Ti s námi hrálo, na co budeš vzpomínat?
Hrálo se mi krásně. Vždyť jsem se potkal s celou řadou oddaných divadelníků, kteří jsou mezi amatéry profíci každým coulem. Rád si vždycky zavzpomínám na tu radost, která v Proskovicích panuje po každé repríze, na všechny z vás – kolegy – a taky na parádní zázemí v Hostinci U Psoty.
A co bylo pro Tebe nejtěžší?
A co bylo nejtěžší? Rozhodně to dojíždění, které se ze začátku jevilo jako snadné, ale časem se to nasbíralo a v jednu chvíli jsem už ty koleje, mířící na Svinov, proklínal…
Kubo, něco na závěr?
Doufám, že se v Proskovicích bude divadlu dařit i nadále! Jsem moc vděčný za tu možnost být alespoň na chvíli jeho součástí a těším se na další zážitky! Tentokrát už ale jen z hlediště…
ARCHIV: Rozhovor v původním vydání
Autor: Tomáš Matlenga, režisér proskovického divadla