Horst Valášek patří mezi legendy zlínského a vsetínského hokeje. Do města obuvi přišel v roce 1966 a odchytal za místní klub několik sezón. Následně se začal věnovat trenérské profesi. V tehdejším Gottwaldově vychoval celou řadu budoucích úspěšných hokejistů a své štěstí zkusil i v německé lize.
V roce 1993 se vrátil zpět na Valašsko, ovšem do nedalekého Vsetína, kde se začala psát jeho nejúspěšnější hokejová kapitola.
Rodák z Kravař na Opavsku přivedl tým z legendárního Lapače do nejvyšší ligy a také ke dvěma mistrovským titulům. Odstartoval tak zlatou vsetínskou dynastii. Klidně mohl úspěšnému týmu vládnout dál, ale po třech letech za kopcem Syrákov, se Valášek rozhodl pro návrat do Zlína. „Jenže jsem podcenil fakt, že místní lidé měli v hlavě stále můj vsetínský úspěch a úplně vytěsnili to, že jsem předtím pro zlínský hokej třicet let pracoval. Řekl bych, že se mi pomstili, hlavně za to první – valašské – finále, které dopadlo, jak dopadlo,“ říká v exkluzivním rozhovoru s naprostou upřímností sympatický muž, kterého nyní můžete nejčastěji zahlédnout ve vyhlášené zlínské Hospůdce U Kovárny.
Do stejného čísla magazínu inZlin jsem dělal rozhovor také s vaší dcerou Zuzanou. Poslední otázka, kterou jsem jí položil, zněla: „Na co by ses tatínka zeptala?“ Řekla mi, že ji momentálně nic nenapadá, ale že rozhodně musí zmínit, že nebýt vás a vaší rodičovské pomoci, tak by Hospůdka U Kovárny nevznikla. Věřil jste, že se dceři společně s manželem podaří vybudovat tak věhlasný podnik?
Abych pravdu řekl, tak jsem tomu příliš nevěřil, stejně jako tomu nevěřila ani moje žena. Původně jsme tu nemovitost kupovali s tím, že si ji přestavíme na rodinný domek. Jednoho dne nám ale dcera zavolala do Německa, kde jsem v tu dobu trénoval, a celý ten nápad nám prozradila. Měla čerstvě po maturitě a logicky hledala nějaké pracovní uplatnění. Hodně jsme rozmýšleli, jestli do toho máme jít. Ovšem dcera je dcera a tak jsem nakonec manželku přemluvil a pustili jsme se do toho. Spojili jsme síly. Když se Kovárna v srpnu roku 1993 otvírala, tak už jsem působil ve Vsetíně.
V čem je podle vás Kovárna jedinečná oproti ostatním zlínským hospůdkám?
Během svého putování po světě jsem viděl všemožné hospůdky a je pravda, že vždycky se větší oblíbenosti těšily spíš ty menší podniky rodinného typu. Uvnitř totiž panuje příjemnější a milejší atmosféra a lidé k sobě mají jaksi blíž. Řekl bych, že přesně toto Kovárna splňuje. Když sem člověk přijde, potká tady řadu kamarádů a cítí se jako u rodinného krbu… (úsměv)
V devadesátých letech chodila na Kovárnu celá řada osobností a mimo jiné jste tady slavil první titul se vsetínskými hokejisty. Byl to váš nápad, zapít zlato z roku 1995 právě na Kovárně? A jak to celé probíhalo?
Bylo to kouzelné. Přiznám se, že předtím valašským finále (pozn.: v sezóně 1994/1995 se ve finálové sérii potkali rivalové Zlín a Vsetín) jsem byl celkem skeptický a myslel jsem si, že se Vsetínem neuspějeme. O to větší radost jsme však prožívali. Zlínští i vsetínští fanoušci se na Kovárně scházeli už během onoho památného rozhodujícího finálového zápasu, který se hrál na místním Zimním stadionu Luďka Čajky. Když pak přijel autobus s hráči, oslavy vypukly naplno. Netrvaly ale zase nějak zvlášť dlouze, protože bylo potřeba jet do Vsetína, kde už čekali další fanoušci. A řeknu vám, tam to byla pořádná divočina, proto jsem raději po hodině zmizel… (smích)
Co vás na vsetínském klubu lákalo?
Na Vsetínu mě vždycky lákala jeho houževnatost. Na Lapači panuje neuvěřitelně sportovní duch a bojuje se tam do poslední možné chvíle. Nikdy jsem nezažil, že by se hráči vzdávali. Odjakživa měli vůli postupovat výš a být konkurence schopní. A taky je zajímavé, že na Vsetín vždycky odcházeli hráči, kteří ve Zlíně nenašli uplatnění. Dělo se tak už v době, kdy jsem hokej hrál. Už tehdy šli na Lapač například pánové Bohumil Kožela, František Vyoral nebo Zdeněk Landa.
Řekněte mi, jak se člověk, jenž byl od roku 1966 pevně spjat se zlínským hokejem, ocitne na lavičce konkurenčního Vsetína?
Léta letoucí jsem se ve Zlíně věnoval hokejové mládeži. Například jsem tady zavedl brankářskou školu, tedy čistě samostatné tréninky brankářů. Nicméně mě postupně začalo lákat trénování mužů. Najednou se mi taková možnost naskytla v Německu, tak jsem neváhal. Musím říct, že se mi tam pravděpodobně i dařilo, protože kdyby tomu tak nebylo, nevydržel bych tam devět let. V Německu neuspějete pouze s tím, že vás hráči mají rádi, musíte mít i nějaké výsledky. U seniorského hokeje jsem chtěl samozřejmě zůstat i u nás, ale ve Zlíně mi nabídli pouze pozici asistenta trenéra, tudíž jsem se vydal do sousedního Vsetína, který tenkrát ještě nehrál nejvyšší soutěž a nikdo vlastně nepočítal s tím, že s takovou rychlostí postoupíme do extraligy a začneme sbírat tituly.
Neudělal jste si díky tomu, že jste se vydal trénovat za kopec Syrákov, řadu nepřátel?
Udělal. Kritiků a nepřejícných lidí se najednou vyskytlo hodně, i když jsem původně myslel, že tomu tak nebude. Vždyť co si budeme povídat, opravdu málokdo Vsetínu věřil. Nám se ale podařilo dát dohromady perfektní mančaft, jehož polovinu tvořili zlínští odchovanci jako například Čechmánek, Stavjaňa, Vlach nebo Tomek, kteří byli odhodlaní a chtěli dokázat, že na to mají. A vidíte. Stal se zázrak.
Zlínské publikum si stále velmi dobře pamatuje ono již zmíněné valašské finále z roku 1995, kdy poslední zápas rozhodl šťastně nešťastný gól Rostislava Vlacha v prodloužení. Co vám blesklo hlavou, když puk spadl za Kamešova záda a zlínský zimní stadion byl svědkem toho, jak se Vsetín raduje z historicky prvního extraligového titulu? Ptám se proto, že jste stál najednou na „svém“ stadionu, ovšem na straně soupeře.
Ten památný gól z kaluže padl po chybě zlínského obránce, ale to se tak holt někdy stává. Chyby k hokeji patří. I přesto si myslím, že jsme se Vsetínem vyhráli zaslouženě. Vždyť vyrovnávací gól Zlína byl ze zcela jasného ofsajdu. Šlo ale o velice vyrovnané utkání. Když skončilo, tak mi v hlavě běžely rozporuplné pocity. Na jedné straně mě samozřejmě těšilo, že se nám to podařilo, ale na druhé straně mě to vůči Zlínu i zamrzelo, protože vím, že si titul přál. Řekl bych, že někteří lidé mi to dodnes nezapomněli.
Myslíte si, že je v současné době možné, aby nějaký klub ono památné vsetínské tažení překonal?
Myslím si, že momentálně to možné není. Podle mého názoru tady v současnosti není klub, který by něco podobného mohl dokázat. Nějak mi totiž schází určitá kvalita…
Nicméně vy jste měl celkově štěstí na postupy. Nejen Vsetín jste dovedl do nejvyšší ligy, stejný kousek se vám povedl i s německým Geretsriedem. Jaký jste byl trenér? V čem spočívaly vaše přednosti?
To je těžká otázka. Byl jsem přísný, ale na druhou stranu jsem se snažil s hráči „žít“ a pochopit je. Taky jsem v mládí býval rebel, čili jsem dokázal nad ledasčím přivřít oči. Příjemné bylo, že mi ve Vsetíně nikdo do ničeho nemluvil. Nikdo mi neradil, kdo má hrát, nebo jak mám vést tréninky. Měl jsem velký prostor a volnou ruku.
Vsetín jste opustil po třech letech a zamířil jste zpět do „svého“ Zlína, kde jste se v roce 1996 postavil na lavičku coby hlavní trenér. Jenže po půl roce vás vedení odvolalo. Co za tím bylo?
Do Zlína jsem se vracel s tím, že tady během dvou let něco vybuduji a dokáži, ale bohužel jsem tu šanci nedostal. Podcenil jsem fakt, že místní lidé měli v hlavě stále můj vsetínský úspěch a úplně vytěsnili to, že jsem předtím pro zlínský hokej třicet let pracoval. Řekl bych, že se mi pomstili, hlavně za to první – valašské – finále, které dopadlo, jak dopadlo. Manželka mě tenkrát varovala… Ale už jsem jim to dávno odpustil. (úsměv)
Přiznám se, že mi přijde obdivuhodné, že jste opustil loď, která se nepotápěla, ba naopak stále plula od vítězství k vítězství. Klidně jste mohl ve Vsetíně zůstat a těšit se z dalších mistrovských titulů.
Samozřejmě, že mi nabízeli, abych ještě zůstal, ale mě to táhlo zase dál. Opravdu jsem chtěl dokázat něco pěkného i se Zlínem.
Pojďme si ve stručnosti připomenout vaši hráčskou kariéru, která je mnohdy díky vašim trenérským úspěchům trošku upozaďována. S hokejem jste začínal na konci padesátých let na Opavsku, odkud pocházíte.
V dobách studií jsem se rozmýšlel mezi fotbalem a hokejem. Dokonce jsem dostal nabídku hrát fotbal za Vítkovice, což vůbec nebylo špatné. Ale rozhodl jsem se definitivně pro hokej. Začal jsem chytat za Opavu a současně jsem studoval na stavební průmyslovce. Už v sedmnácti letech jsem šel coby druhý brankář k opavským mužům, a to byla celkem kuriozita. Pak jsem si odkroutil dvouletou vojenskou službu v Jihlavě, kam si mě vybral trenér Pittner a kde jsem si mimochodem namluvil svou budoucí ženu Evu… (úsměv) V Jihlavě byla na brankářských postech obrovská konkurence a moc jsem toho nenahrál. Ale i přesto jsem se dostal do juniorské reprezentace a začaly mi chodit nabídky do různých hokejových klubů. Bohužel tehdejší pravidla nařizovala, že hráč se musí po vojenské službě vrátit do svého mateřského klubu, což mi hodně věcí zkomplikovalo.
Jak to tedy pokračovalo? Zůstal jste v Opavě?
Ano. Čekal jsem, až mi vyprší ta stanovená dvouletá lhůta. Ale ještě jsem si zahrál proti Konopáskovi, Zábrodskému či Roziňákovi. Víte, rád na tuto hokejovou generaci vzpomínám, protože mě hodně ovlivnila, a to i v mé pozdější trenérské kariéře. Z Opavy jsem pak zamířil do Motorletu Praha a v roce 1966 jsem se upsal Gottwaldovu, kde jsem byl dlouhou dobu jasnou jedničkou, a to až do doby, než přišel Jiří Králík. Za Gottwaldov jsem odchytal celkem jedenáct sezón, založil jsem tady rodinu a už jsem zůstal… (úsměv)
Na které spoluhráče rád vzpomínáte?
Těch spoluhráčů, které jsem potkal, byla celá řada. Zaměříme-li se pouze na mé působení v Gottwaldově, tak velmi rád vzpomínám třeba na Petra Bavora a Petra Kašťáka. To byly dobré duše mužstva. Přirozeným vůdcem a velkým srdcařem byl i Josef Kožela.
A na které hráče rád vzpomínáte coby trenér?
Jednoznačně na ty zlínské odchovance, které jsem trénoval už od puberty. Ať už to byl Rosťa Vlach, Tonda Stavjaňa nebo Roman Čechmánek. Když jsme v roce 1994 postoupili se Vsetínem do extraligy, tak jsem pronesl prorockou větu, a sice že do půl roku bude Roman, kterého jsem si vytáhl z Hodonína, v národním mužstvu. Od odborné veřejnosti se mi dostalo celkem dost posměchu, ale sám víte, kdo měl nakonec pravdu… (smích) Ale vrátím-li se k otázce, tak mile mě překvapil i Jirka Dopita, nebo dva ruští hráči ve vsetínském dresu – Alexej Jaškin a Andrej Galkin.
Když už si tak vzpomínáme, prozraďte, čeho si za ty dlouhé roky, které jste hokeji věnoval, nejvíc považujete? Právě těch dvou titulů se Vsetínem?
To je složité… (přemýšlí) Nikdy například nezapomenu na sezónu 1967/1968, kdy Gottwaldov trénoval Vladimír Kobranov, a uhráli jsme šesté místo. Řeknete si, že to není nic moc, ale pozor… To byla doba, kdy v nejvyšší lize bylo pouze deset družstev a hráli ji ti nejlepší hráči, všichni reprezentanti, protože tehdy ještě nikdo v zahraničí nebyl. Byly to neskutečné boje. Úroveň hokeje byla naprosto fantastická a tím pádem i šesté místo, které jsme dokázali vybojovat. Řeknu vám, že je to nedoceněný úspěch (pozn.: šesté místo bylo na dlouhou dobu opravdu největším úspěchem gottwaldovského hokeje).
Trenérskou kariéru jste ukončil v roce 2004, kdy jste vedl německý Freiburg. Znamená to, že už vás hokej přestal naplňovat?
Kdepak. V roce 2004 jsem přestal trénovat muže, ale ještě dalších šest let jsem se opět věnoval zlínské mládeži. Na starost jsem měl přípravku nebo školu bruslení. Čili kluky, co dnes hrají extraligu, jsem trénoval jakožto úplné prcky. A mimo to jsem u místního klubu působil dva roky jako sportovní manažer. Opravdový konec a loučení s hokejem přišlo, až když mi bylo sedmdesát. To už jsem řekl, že nechci pokračovat. Víc jsem se začal věnovat rodině, vracel jsem jí čas, který mi sebralo právě ono trénování.
Co vás aktuálně těší a naplňuje?
Rodina. Před třemi lety mi umřela žena, což pro mě nebylo lehké. Byla to velká rána. Logicky jsem zvolnil, už nejsem do věcí tak bezmezně zapálený. Byli jsme spolu jedenapadesát let a všechno prožívali společně. Nyní pozoruji, jak si vedou moje tři děti a sedm vnoučat. Zajímavé je, že i syn hrál až do třiceti let hokej a dokonce jsme se potkali na trenérské lavičce v Německu. Samozřejmě hrají hokej i jeho kluci. Takže jsme zase u toho. Občas se na ně zajdu podívat.
Vidíte. Vypadá to, že se hokeje nezbavíte nikdy.
Nezbavím. (smích) Holt je v tom celá rodina zainteresovaná…
Rozhovor vyšel v prázdninovém čísle magazínu inZlin…
ČTĚTE TAKÉ:
Foto: Archiv Horsta Valáška a Jiří Zaňát