S divadlem neměl brněnský DJ Marcco Košulič vůbec žádnou zkušenost až do chvíle, než mu režisér Jakub Nvota zavolal a požádal ho, zda by nechtěl pouštět desky v inscenaci Městského divadla Zlín s názvem Hrabě Monte Carlo. Stalo se. Na zlínském jevišti se zrodilo malé zapadlé náměstíčko v Monte Carlu, na němž se po boku herců objevil i skutečný DJ.
„Měl jsem nějaké představy, ale složitý proces vzniku divadelní hry mě utvrdil v tom, že divadlo je prostě řehole,“ uznává během našeho povídání Marek Košulič, který si ze zakouřených klubů odskočil na nějakou dobu na divadelní prkna. Inscenace Hrabě Monte Carlo, kterou napsala osvědčená autorská dvojice Roman Vencl a Michaela Doleželová přímo na tělo zlínským hercům, měla premiéru 7. prosince 2013 a za více jak rok „udělala“ okolo dvaceti repríz. Vidělo ji téměř 6000 diváků.
Komedie Hrabě Monte Carlo měla v únoru derniéru. Prozraď, jak ses dostal, coby klubový DJ, na divadelní prkna?
Celé to vlastně začalo už před více než deseti lety. Hanka Mikolášková, dnes umělecká šéfová zlínského divadla a skvělá saxofonistka, se mnou tehdy několikrát vystoupila. Já jsem pouštěl desky a ona k nim hrála na saxofon. Byla to zajímavá performace, lidem se to líbilo. I my dva jsme si to užívali. Když pak vznikl nápad, aby na jevišti v komedii Hrabě Monte Carlo byl DJ, předala kontakt režisérovi Jakubovi Nvotovi, který mě oslovil.
Zvažoval jsi nabídku dlouho? Bylo něco, z čeho jsi měl, řekněme, obavu?
Dlouho jsem ji nezvažoval. Přišlo mi to jako zajímavá a stejně tak i bláznivá výzva, kterou stálo za pokus přijmout. Jakub Nvota umí lidi inspirovat. Povedlo se mu to i u mě. A tak jsem mu to odkýval. Jenže už za dva dny jsem se hroutil, co, že tam vlastně budu dělat. Jakub měl jasnou představu, kterou jsem dlouho nechápal. Když to přeženu, tak mohu říct, že až na generálce mi došlo, jak to celkově myslí, co je cílem této mise. (smích)
Počítám, že hraní v klubech se výrazně liší od hraní v samotném divadelním představení. Dokážeš to nějak porovnat?
Obecně to rozdíl není. Položíš desku na gramofon a pustíš ji. Nicméně je rozdíl v detailech, které se pokusím nějak popsat.
Do toho.
Jako klubový DJ častokrát hraješ na úplně neznámém místě, v neznámém prostoru, kde jsou nějaké akustické podmínky, což je, i když to tak nevypadá, podstatné. Musíš rychle osedlat techniku, aby ses mohl věnovat lidem na place. Když stojí technika za hovno, je to zlé a nikam to nevede. Nezahraješ si a tím pádem do toho nedáš energii. Lidi to vytuší a neužijí si to. Tebe to normálně vysaje. V divadle jde člověk na představení a ví přesně, jak to hraje, má čas se dohodnout s technikou (pozn.: s kulisáky) a přesně všechno vyladit, aby mohl dělat, co potřebuje. Pak jde do hry plně koncentrovaný. To je skvělé a osvobozující. Když pouštíš desky v klubu, soustředíš se na techniku provedení mixu jednotlivých skladeb a do toho ještě vkládáš nějakou ideu – v jakém pořadí a co pouštíš. A buď to máš nachystané, což dělá hodně Djs, nebo je to improvizace, ta baví mě, ale jsi pořád sám za sebe. Když to poděláš, je to tvůj průšvih, tvoje ostuda. V divadle jsi součástí party a scénáře. V Monte Carlu bylo dané pořadí skladeb a i přesně určená jejich část, kterou jsem hrál načasovaně podle akce i podle dialogu herců na jevišti. To tvoření celku má pak logicky jinou kvalitu než v klubu. Žádné kolečko v dobře promazaném stroji se nesmí zadrhnout.
Tomu rozumím.
Pro mě to znamenalo celkem intenzivní skoro tříhodinové soustředění, což v klubu prostě není. Tam když vím, že skladba bude hrát pět minut a navíc je klub poloprázdný, protože jsem na začátku party, můžu si dát v klidu panáka a vypnout své soustředění. Tím pádem se během hraní vypínáš a zapínáš, jak potřebuješ. Lidi tančí, povídají si, pijí drinky, takže jejich pozornost zaujmeš párkrát za hodinu. Pokud je nás na celou noc čtyři až pět Djs, je to absolutní pohoda, zábava i relaxace. To je další drobný rozdíl a pro mě zajímavá zkušenost. K tomu všemu mě fascinovalo to ticho v sále a tím pádem i jiná dynamika pouštění hudby, kterou jsem se musel v podstatě znovu naučit. V klubu je doslova bordel, i když je prázdný. Tam se s tím nemaluješ. Je jedno, jestli to bude hrát o decibel hlasitěji nebo tišeji. Většinou samozřejmě co nejvíc nahlas. V divadle ne. Šum diváků ustane v okamžiku, kdy vstoupíš na jeviště, mimochodem jsem v představení nastupoval úplně první, a nastane takové zvláštní ticho, které prořežeš zvukem a to děláš vlastně celou dobu. I když herci hovoří, nebo je nějaká akce, stále je kolem ticho a do toho hudba vchází rychle nebo pomalu a celé dění to zabaluje do nějaké emoce, která může být pro diváka o to silnější. Já jsem miloval například scénu, kdy se jedna z postav dozví, že jeho láska zemřela a na stole před ní stojí urna s popelem. V té komedii je to takový citlivý zvrat a diváci absolutně ztichnou. Ticho jak v kostele. Věř, že do toho s citem puštěný kousek staré pecky od Alexe Gophera, kterou jsme s režisérem vybrali, dělal divy. Na divácích bylo vidět, že to funguje. Nádhera! To v klubu nezažiješ. A když už jo, tak ne tak intenzivně a tolikrát za večer.
To bylo vyčerpávající srovnání. Podle čeho jsi vybíral do představení muziku? Měl jsi od režiséra Jakuba Nvoty jasné zadání, nebo jsi dostal volnou ruku?
Jakub mi dal volnou ruku a do ní scénář. Googloval jsem Monte Carlo a hledal, co se tam hraje za muziku v barech. A pak jsem i přemýšlel, jak by to mělo znít do toho scénáře. Proběhla selekce gramodesek ve vlastním archivu, následně jsem poslal část výběru Jakubovi. On vznesl poznámky z pohledu režiséra, jakože skladba je například moc plná, málo veselá nebo nudná. S dalším balíkem desek po dalších x selekcích jsem se poté vydal na zkoušky, kde se to ladilo k akcím a dialogům.
Jaké byly tvé dosavadní divadelní zkušenosti, než jsi naskočil do procesu zkoušení?
Žádnou zkušenost jsem neměl. O to větší to byla rána mezi oči… Stát za DJ pultem na osvětleném jevišti velkého divadla, kde je vidět úplně všechno a člověk musí myslet i na to, jak se tváří a jak vypadá. V klubu kolikrát DJ ani není vidět, protože je tam tma. Vzpomínám si, že v raných devadesátkách jsem byl kolikrát na mejdanu, kde hrál DJ někde za horou reprobeden a nikdo ho neviděl a nikdo vlastně nevěděl, kdo hraje. Šlo o zvuk, který zní klubem. Jak vypadá DJ v klubu, to by, podle mě, mělo být jedno, pokud se bavíme o hudbě a nikoliv o šampónu.
Co tě během zkoušení a následných několika repríz na divadle překvapilo? Je něco, nač nikdy nezapomeneš?
Co mě překvapilo? (přemýšlí) No určitě ten složitý proces vzniku divadelní hry, který jsem mohl zažít na vlastní kůži a samozřejmě premiéra i jednotlivé reprízy. Měl jsem nějaké představy, ale realita to přebila. Jako vždy, když vnímáš něco nového. Nicméně v tomto případě to bylo mnohonásobně intenzivnější. Zjistil jsem, že divadlo je řehole, jako jakékoliv jiné umění, a že to nejsou chlebíčky, herečky a chlastání. (smích) Samozřejmě nikdy nezapomenu na potlesk po představení, úklonu a ještě jednou a ještě jednou a někdy ještě jednou a když už, tak ještě jednou a tak dále… To je dobrá droga! (úsměv)
Jak na tebe zapůsobil zlínský soubor?
Jsou to profíci a fajn lidi. Nemohu jinak, než jim znovu poděkovat, že jsme to spolu dali. Všechny reprízy byly pro mě osobně skvělé. Některé naprosto dokonalé. Netuším, kde se to vždy vzalo, ale najednou představení přeskočilo do úrovně, kdy to jelo obrovským samospádem a navíc přirozeně a hladce. Několikrát mi v tom okamžiku běhal mráz po zádech. A tohle zůstane taky jako hezká vzpomínka.
Když se nyní, více jak měsíc od derniéry, zamyslíš – šel bys do toho znovu?
Šel.
VIZITKA: Marcco Košulič
Marcco Košulič je brněnský DJ. Na klubové scéně působí od roku 1998. V roce 2013 přijal nabídku Městského divadla Zlín a stal se součástí inscenace Hrabě Monte Carlo, ve které pouštěl desky přímo na jevišti.
Clubs:
Brno: Fléda, Perpetuum, Sound Café Vyhlídka (resident do roku 2002), Olomouc: Barumba, Ostrava: Fabric, Coffee bar, Frýdek-Místek: Stoun, Znojmo: GoGo, Praha: Roxy, Palác Akropolis, Cross, Abaton, Mecca, Le Clan, Studio 54, Industrie 55, Duplex, Beat, Benešov: KC Karlov, Zlín: filmový festival, Uherské Hradiště: Klub Mír, Břeclav: Block, Partizánske: Reset (SK), Bratislava: Nassau (SK), Nové Zámky: No.3 (SK)
Collaboration:
Radium.nfo
Festivals & big party:
Hradhouse, Break4Beats, Take Control, Trnkobraní
Play on stage with:
Transglobal Underground (Fléda – Brno), N.O.H.A. (Fléda – Brno), Skyline (Fléda – Brno), Dopamin (Roxy – Praha), Hyper (Favál – Brno), Scratch Perverts (Fléda – Brno), Ban Ban (7. Nebe – Brno, Fabrika – Letovice), J Bass (Fléda a Perpetuum – Brno), Andy C a Pendulum (Hradhouse), Nedu Lopes (Perpetuum – Brno), Hyper (Favál – Brno), Loutka (Roxy a Mecca – Praha, Remix a Vyhlídka – Brno), Tráva (Roxy – Praha)
Radio:
Radio1 – Praha, Radio Life – Pardubice, Radio Kiss Hády – Brno, Kiss Publikum – Zlín, Rádio Krokodýl – Brno, Student 107 FM – Brno
Foto: Archív Městského divadla Zlín, Pohon Crew