Zpátky do gala, další divadelní sezóna klepe na dveře. Možná však trošku opatrněji než kdy dřív. Kdoví. Přece jen, té loňské si herci ani diváci příliš neužili, vždyť se hrálo sotva dva měsíce. Nyní ale všichni společně doufají, že už žádná pandemická stopka nepřijde a „zlým časům“ tak nějak nadobro odzvonilo.
S určitým napětím pochopitelně vyhlíží vstup do šestasedmdesáté sezóny i ředitel zlínského divadla Petr Michálek. Za poslední rok a půl zažil doslova jízdu na horské dráze, na kterou bude ještě dlouho vzpomínat. „Věděl jsem, že musíme obstát a ani na vteřinu jsem nepřestal věřit tomu, že to zvládneme, ačkoliv mi bylo jasné, že si to musíme pracně vybojovat.“
Než k oficiálnímu zahájení nové sezóny dojde, zlínští herci si nejprve užijí hraní na letní scéně za místním divadlem. Od 5. až do 28. srpna se na jevišti pod širým nebem uskuteční celkem deset představení. A nabídka je pestrá. Mimo jiné v ní najdete Noc na Karlštejně, Sluhu dvou pánů, ale taky čerstvou novinku Poslední ze žhavých milenců. Tu koneckonců Petr Michálek režíroval.
Petře, co se v tobě odehrává s pomalu se blížící novou divadelní sezónou?
Řeknu to úplně narovinu, start pro nás bude klíčový. Jeden ze sloganů blížící se sezóny zní „Zpátky do gala“, avšak já osobně jsem si to v sobě pojmenoval jako jakýsi „Nový začátek“. Ve vztahu k našim divákům a partnerům děláme všechno pro to, abychom na konci léta s první premiérou ve vnitřních prostorách, měli zcela čistý stůl. To znamená, že pracujeme na tom, aby byly férově vypořádány veškeré závazky vůči našim předplatitelům a pochopitelně i vůči našemu zřizovateli. Snad to nic nepokazí a rozjedeme sezónu v plné parádě.
Loni v létě byla situace v ledasčem podobná. Taky se nevědělo, co přijde na podzim, avšak všichni tajně doufali, že další plošná opatření už nepřijdou. Jenže přišla. A nebudeme si nic nalhávat, i tentokrát může být ze dne na den zase všechno jinak. Co by to pro divadlo znamenalo?
(zamyslí se) Pomůžu si přirovnáním… Když člověk vážněji onemocní, většinou bojuje a pokud má štěstí, tak ty nesnadné chvíle přečká a nakonec se uzdraví. Ovšem, pokud se ta jeho nemoc vleče dlouho, případně se mu opakovaně vrací, tak jsou ve hře mnohdy i všemožné trvalé až fatální následky. A toto by rozhodně platilo v případě divadla a jeho provozu.
Uplynulý rok a půl nebyl lehký pro nikoho. Pochopitelně ani pro divadlo, které bylo dlouhodobě zavřené. Jak toto období s odstupem času z pohledu ředitele vnímáš?
Cítil jsem mimořádnou odpovědnost, protože jsme se ocitli v opravdu krizové situaci. Věděl jsem, že musíme obstát a ani na vteřinu jsem nepřestal věřit tomu, že to zvládneme, ačkoliv mi bylo jasné, že si to musíme pracně vybojovat… Tím nejtěžším úkolem v našem nejužším týmu, byť to teď bude znít jako čistá fráze, byla nutnost neustále myslet dopředu a taky se nepřetržitě přizpůsobovat daným okolnostem. V podstatě nás válcovala každodenní náročná práce, kdy člověk nakonec večer zjistil, že je zase všechno jinak a ráno může začít de facto od začátku.
Počítám, že jsi zažil mnoho bezesných nocí. Můžeš vypíchnout alespoň jednu konkrétní věc, která byla v tom pracovním toku a nepřeberném množství úkolů skutečně nejvíce vyčerpávající?
Ačkoliv spím docela dobře, tak byla jedna zásadní věc, o které jsem celkem usilovně přemýšlel… Pochopitelně jsem se nechtěl dožít okamžiku, že budu muset začít zase propouštět, tak jako v roce 2010, kdy jsem musel propustit celkem třináct zaměstnanců. Jednak z toho důvodu, že mi na všech našich lidech záleží, přece jenom už k nim mám za ty roky určitý vztah, ale hlavně proto, že by pak kvalita divadla šla výrazně dolů. Z tohoto jsem měl strach, to přiznávám. Naštěstí nás „nepoškrtalo“ město a pomohlo nám Ministerstvo kultury, takže to zatím nutné nebylo…
Zlínské divadlo zvládlo celou krizi se ctí. Dostal jsi během těch neveselých měsíců nějakou novou informaci či pohled na lidi a život v něm?
Pochopitelně, že v kritických situacích se lidi a jejich charaktery odhalují nejlépe, to je známá věc. Musím říct, že na všechny zaměstnance z divadla bylo po celou dobu spolehnutí a to je i vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsme to zvládli, jak ty říkáš, se ctí. Z tohoto poznání mám největší radost. Taky si myslím, že v době covidové jsme výrazně zlepšili interní komunikaci, což byla další zcela zásadní věc. Jasně, mohli jsme se někam schovat a celou tu situaci v rámci možností úsporně přečkat, ale to se nestalo. Bylo to přesně naopak a posunulo nás to.
Jak jsi vnímal moment, kdy divadlo po tom dlouhém odloučení zase ožilo?
Ten okamžik byl zajímavý, ať už se bavíme o loňském návratu, nebo o tom letošním. Každý na ten návrat do pracovního procesu reagoval po svém. Já jsem to měl přece jenom o něco snazší, protože jsem z toho kolotoče nikdy nevystoupil, ale u mnohých zaměstnanců, kteří se vraceli po delší době, bylo skutečně zajímavé sledovat, jak se s tím vlastně vypořádávají… Mimochodem u herců bylo podstatné, aby se po celou dobu odloučení udržovali ve formě, tady bych se dokonce nebál i jakéhosi srovnání se sportovci, protože v tomto případě nešlo jenom o psychickou a mentální pohodu, ale i o schopnost fyzickou. Proto jsme taky, jakmile to situace trošku dovolila, hráli alespoň takzvaně do zdi, tedy bez diváků.
Teď už do zdi naštěstí nehrajete. Od začátku srpna budete zase před diváky, a to na letní scéně za divadlem. Na co všechno se můžeme během tohoto měsíce těšit? Co bys čtenářům doporučil?
Nedávno se mě jedna paní z Provodova ptala, jestli budeme hrát zase muzikál Noc na Karlštejně a já jsem pochopil, že toto je opravdu velký tahák. Takže ano, Karlštejn bude. Po zkušenosti z konce června pak můžu říct, že mezi taháky patří i nová komedie Poslední ze žhavých milenců, ačkoliv se teď trošku stydím, protože jsem pod ní podepsaný jako režisér. Nicméně ty divácké reakce z prvních repríz byly skvělé a máme z toho upřímnou radost. Mimochodem, celé srpnové hraní pod širým nebem může být ukazatelem jedné zajímavé věci. V divadle pracuji od srpna roku 2010 a po celou tu dobu slýchávám, že to ve Zlíně nežije, nemluvě o prázdninách, kdy je město „totálně mrtvé“. O letní scéně jsem snil vždycky, už dávno před covidem, protože si myslím, že má svou atraktivitu, avšak nebudu zapírat, že mě od ní řada lidí zrazovala s argumentem, že pořádat ve Zlíně jakékoliv akce v létě, nemá smysl. No a teď to zkrátka i díky covidu přijde a uvidíme, co se stane. Zjistíme, zda je v letních měsících po kulturních akcích poptávka nebo ne. Nabízíme všechny naše fláky, které se pod širé nebe hodí, takže je z čeho vybírat. Navíc jsme už poučeni z loňského června a pro tentokrát mají všechna představení svůj náhradní termín, kdyby náhodou nebylo příznivé počasí.
S koncem léta se pak dění přesune dovnitř a palba bude pokračovat, protože zlínské divadlo má plný zásobník. Za tu dobu, co jste nemohli hrát, jste nazkoušeli celou řadu inscenací, které teď čekají na svou premiéru. Než se k nim dostaneme, tak mi prozraď, jaké to bylo, zkoušet s vědomím, že se to divákům zahraje bůhví kdy? Bylo těžší dotáhnout dílo ke zdárnému výsledku?
Co si budeme povídat, šlo to ztuha. Přece jen, ty dva klasické měsíce zkušebního procesu vedou k rozhovoru s divákem, a jakmile od začátku víš, že ten rozhovor nenastane, tak ti to hodí úplně jiný přístup. Znovu bych to přirovnal ke sportu: Fotbalista taky trénuje proto, aby si zahrál zápas. Pokud se jenom neustále připravuje a jakýkoliv zápasu je v nedohlednu, tak to na něj prostě má určitý psychický dopad. A to se dělo i v divadle. Vnímal jsem to například u Šakalích let, stejně tak u Noci bláznů. A koneckonců jako režisér jsem to prožil i u zkoušení inscenace Harold a Maude, kdy ten proces byl skrze všemožné okolnosti rozdělený na tři fáze. Smekám přede všemi a speciálně pak před Janou Tomečkovou, která roli Maude dostala ke krásnému životnímu jubileu. Ani jednou jedinkrát si nestěžovala, všechno brala tak, jak to leží a běží.
Harold a Maude
Zastavme se teď u toho, co nám nová sezóna nabídne. Co už máte v šuplíku? A pokud se můžeme podívat ještě dál – co dalšího budete zkoušet?
Ten plán se postupně proměňoval, ale věděli jsme, že řadu věcí si chceme udržet i nadále. Například linku regionální dramaturgie, která je se zlínským divadlem spjatá už dlouhá léta, anebo autorský přístup a dramaturgické novinky. Zároveň jsme ale měli jasno, že po covidu fakt nemůžeme nasadit čtyřhodinové drama, ve kterém bude hlavní hrdina složitě zpytovat své svědomí… Už na konci srpna bude mít premiéru příběh Řidič slečny Daisy v režii Petra Akimova a další premiéra na sebe nenechá dlouho čekat, protože krátce na to přijde na řadu romantické drama Pýcha a předsudek v režii Janky Ryšánek Schmiedtové. Následně se můžeme těšit na dramaturgickou novinku Dnes večer nevařím v režii Patrika Lančariče, kdy půjde vlastně o první uvedení v České republice. Potom přijde na řadu zkoušení autorského textu, který pro nás napsal Martin Františák, a sice Trnky a hvězdy – jde o příběh rodiny Jelínků z Vizovic, režírovat ho bude Petr Štindl. Ze zásoby pak vytáhneme Noc bláznů, kterou režíroval Zdeněk Dušek, během čehož se začne zkoušet Společenstvo vlastníků pod taktovkou Patrika Lančariče. A můžeme nahlédnout ještě dál… Vzápětí přijde zkoušení muzikálu Donaha, který se do dnešní doby hodí, protože vypráví o partě chlapů, kteří se dostali do nesnadné situace, ze které se musí vyhrabat sami svou kreativitou. Podle mě jde o trefu do černého a tento titul by mohl mezi diváky hodně zarezonovat. Mimo to nesmím zapomenout na muzikál Šakalí léta, který už je nazkoušený, je pod ním podepsaný Dodo Gombár a premiéru bude mít také hned zkraje sezóny.
Pokud se nepletu, tak Pýcha a předsudek bude zároveň zahajovat další ročník divadelního festivalu Setkání/Stretnutie, které proběhne mimořádně na začátku září. Nemáš obavu, že se tento přesun podepíše na divácké návštěvnosti?
Myslím, že horší, než se nám to původně jevilo, už to být nemůže… (zamyslí se) Přiznávám zcela otevřeně, že jsme museli být úsporní a dobře zvážit, koho si letos pozveme, protože máme daný rozpočet a velkou roli v našem výběru hrála daná skutečnost, že můžeme ve vnitřních prostorách naplnit jenom polovinu divácké kapacity. Jsem ale optimista a pořád věřím, že v září už takové opatření platit nebude a my budeme moct přivítat sto procent diváků. Nicméně toto se v době, kdy jsme program dávali dohromady, nedalo absolutně odhadnout. Zároveň bych chtěl podotknout, že zářijový termín je opravdu mimořádný a od příštího roku pak chceme festival pořádat v předletním červnovém termínu, krátce po skončení filmového festivalu.
Proč by měl Zlíňák využít toho, že má ve svém městě divadelní festival? Čím pro něj může být třeba letošní ročník obohacující?
Rozhodně Zlíňákům dlouhodobě nabízíme určitý československý kontext, a to nejenom v divadelním slova smyslu. Zároveň je podle mě zcela zásadní otevírat nejrůznější dveře a nehrát si jen a pouze na vlastním písečku, protože mám občas pocit, že se tomu tak ve Zlíně někdy děje. Je potřeba stojaté vody narušovat, srovnávat se a vidět, co se tvoří jinde. To je hlavní smysl festivalu Setkání/Stretnutie. Budeme-li se bavit o letošním programu, tak můžu prozradit, že se nám podařilo zachovat kompletní program z loňska. Na zlínském jevišti se postupně představí například divadla z Prešova, Martina či Bratislavy, ale taky z Brna nebo z Prahy. Přesný a podrobnější rozpis najdou diváci na našich webových stránkách. Bohužel, pan Lasica už nepřijede, ale mohu slíbit, že jeho památku uctíme. Velice jsem si ho vážil.
Během našeho povídání zaznělo, že jsi v čele zlínského divadla od léta roku 2010. Máš ještě vize a plány, kam dál ho posunout?
Toto je pro mě naprosto zásadní a důležitá otázka, za kterou ti děkuji. Osobně si myslím, že by bylo špatně, kdybych byl na pozici ředitele přespříliš dlouho, protože změny jsou čas od času potřeba. Zároveň jsem přesvědčený o tom, že svoji práci můžeš dělat dobře jenom v tu chvíli, kdy v sobě cítíš určitý vnitřní motor a máš chuť jít neustále kupředu. Opravdu často nad tímto tématem přemýšlím a jsem na něj extrémně citlivý, protože například v Děčíně, kde jsem řediteloval šest let, jsem určitý pocit vyhoření zažil. Najednou jsem se dostal do fáze, kdy jsem nevěděl, co dál, dá se říct, že jsem byl na nějakém stropu. To ve Zlíně zatím nehrozí, navíc momentálně veškeré úvahy tohoto typu rozbil covid, se kterým pro mě přišlo zcela nové zadání. Podstatnější než Michálek je momentálně divadlo a život v něm. A co bude v okamžiku, až se věci vrátí do normálu? To teprve uvidíme…
Šakalí léta
Troufáš si vůbec odhadnout, kdy se věci zase vrátí do normálu? Teď narážím například na pracné budování dramaturgie, kdy jste si léta místní diváky „vychovávali“, ušli jste s nimi dlouhou cestu, během které jste je naučili vnímat i autorské a těžší kusy, zkrátka dali jste divadlu určitou tvář, a najednou přišel koronavirus, který všechno zbořil. Ostatně tvá věta „nemůžeme nasadit čtyřhodinové drama, ve kterém bude hlavní hrdina zpytovat své svědomí“ mluví za vše.
Otázkou pak zůstává, jestli se divadlo vlastně má vracet do podoby, ve které bylo před covidem. Podstata celého problému nespočívá v tom, že si v kanceláři u stolu řekneme nějaký program a ten začneme hlava nehlava naplňovat, kdepak. Podstata spočívá v rozhovoru s našimi diváky, kteří se mimochodem během toho roku a půl změnili stejně jako to divadlo. A těžko říct, jak ten dialog bude probíhat, to totiž teprve poznáme. Vždyť základ každého rozhovoru je ten, že absolutně netušíš, jak vlastně dopadne…
To je pravda, nechme se tedy překvapit. Jsme ve finále našeho povídání, které, doufejme, vzniklo při příležitosti nového začátku, jakéhosi restartu, a to nejenom toho divadelního. Chtěl bys něco vzkázat čtenářům a příznivcům Městského divadla Zlín?
Zlínské divadlo po akci s rouškami, po dlouhé sérii podcastů, po online vyučování na několika školách napříč republikou a všemožných dalších projektech ukázalo, že je pružná instituce. Díky tomu všemu jsem nepřestal mít pocit, že bychom s našimi diváky jakkoliv přerušili kontakt, ačkoliv se nehrálo. Ale zpět k tvé otázce… Můj vzkaz zní: Už nyní se, milí čtenáři a divadelní příznivci, těším, až zase navážeme na společná setkání a pořádně to rozjedeme.
Rozhovor vyšel v letním čísle magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek