Vyšplhala nejvýš po Žebříku a přiletěl k ní Anděl. Řeč je o Vypsané fiXe, která se letos stala skupinou roku, a to rovnou dvakrát. Nejslavnější kapela ze San Piega zahraje na otrokovickém Lážo Plážo Festu v sobotu 24. června.
A rozhodně nepřijede s prázdnou – na Štěrkáč s sebou přiveze oceňovanou desku Kusy radosti. „Myslím si, že je to dobré album. V rámci naší diskografie bych ho poslal hodně dopředu, možná až do první trojky. Celkově si myslím, že jednou z našich předností je to, že jsme nikdy nevydali slabou desku,“ říká v rozhovoru Márdi, kytarista, textař a skladatel nepřehlédnutelné pardubické partičky, která započala své originální hudební tažení v roce 1994.
Jak s odstupem času hodnotíte úspěch v podobě získané Ceny Anděl v kategorii skupina roku?
Máme z toho v kapele radost a dodalo nám to pozitivní energii. Je dobré, alespoň jednou za život, něco vyhrát…
Co vám okamžitě blesklo hlavou, když vaši kapelu během slavnostního večera vyhlásili?
Já osobně jsem byl v šoku. Navíc tato kategorie byla vyhlášena jako úplně první, takže jsem byl v šoku o to víc. Prostě to přišlo hned. První, co mi blesklo hlavou bylo, abych na nikoho nezapomněl s poděkováním, vždyť ta cena nepatří jenom nám, čtyřem muzikantům, ale patří i lidem z našeho týmu.
Na hudební scéně se pohybujete úctyhodných devětadvacet let. Dá se říct, že Cena Anděl, stejně jako úspěch v tradiční anketě Žebřík, je jakési zúročení vaší dosavadní poctivé práce?
Ano, určitě se to tak dá říct. Ale stejně tak se dá říct, že byl zcela výjimečně popřen citát mého oblíbeného hrdiny Duda z filmu Big Lebowski, který v něm říká, že flákači vždycky prohrajou. My teda zabrat umíme, ale ve své podstatě jsme z určitého pohledu celkem líná kapela.
V čem je dneska Vypsaná fiXa jiná, srovnáme-li ji s tou z druhé poloviny devadesátých let?
Líp hrajeme a hůř vypadáme.
S jakými cíli jste kapelu v roce 1994 zakládali? Po čem jste tenkrát snili a toužili?
V roce 1994 bylo v Pardubicích asi padesát kapel a věř, že mít v té době kapelu, bylo nejvíc cool. Bylo to podobné, jako být nyní influencerem, youtuberem nebo tiktokerem. Naše ambice nebyly žádné, chtěli jsme spolu jenom pařit a kapela byla určitým stmelovacím bodem toho, proč pařit. Jediný náš zájem se točil kolem jediného, a sice jestli budeme mít nějaké peníze na večer, případně, kde budeme machrovat před holkami, že naše kapela je nejlepší. Bylo nám spolu dobře a trávili jsme společně všechen volný čas.
Dokážeš říct, co vás katapultovalo mezi tuzemskou klubovou špičku? Kdy přišel zásadní zlom ve vašem hudebním tažení?
Šlo to postupně a zásadních bodů vidím víc. Po dvou letech přišel první manažer Ladis, který nám dokázal zařídit koncerty a my jsme začali jezdit hrát i mimo naše město. Hráli jsme čím dál víc, a hlavně jsme se to trochu naučili. V roce 2001 jsme podepsali smlouvu u velké firmy a vydali první desku Brutální všechno. V roce 2003 si nás pod křídla vzala agentura Ameba, přišla naše současná manažerka Dydla a začali na nás chodit lidi v mnohem větších počtech, což vyvrcholilo v roce 2007, kdy jsme vyprodali Lucernu. V roce 2008 jsme si založili vlastní label, který vede náš první manažer, a všechno zvládáme sami.
Zkrátka, cestu jste si poctivě vyšlapali.
Jak říká naše manažerka: „Pojďme bod po bodu…“ A můj osobní zlom vidím v okamžiku, kdy jsem poprvé dokázal vylézt na pódium. Ono to totiž není úplně jednoduché.
V loňském roce jste vydali desku s názvem Kusy radosti, o které se psalo, že „Vypsaná fiXa chytla další dech a nahrála velice slušnou kolekci s garážovějším a punkovějším zvukem, se vší melancholií, syrovostí a energií.“ Jak těžké je po tolika letech tvořit, a přitom se jakkoliv nevykrádat?
Složit písničku je v mém případě mnohem jednodušší než třeba smontovat velkou trampolínu pro děti. S tím mi nikdo pomáhat nemusí a vždycky mi to jde. Vůbec to není těžké – chce se to jenom soustředit na texty a každý den si zahrát na kytaru, což taky dělám, protože mě to baví. Skládat hudbu je úplně v pohodě, ale s texty je to těžší. Avšak moment, kdy se to prolomí a já vím, o čem to bude a jak to napíšu, je neuvěřitelný a krásný. Vykrást se nemůžu, protože celou dobu skládám jednu písničku stejně jako každý, ale snažím se to vždycky udělat trochu jinak. Bez dobré produkce by to samozřejmě bylo mnohem náročnější. Naštěstí máme produkci dobrou, a to díky Ondrovi Ježkovi a Dušanu Neuwerthovi, takže se někdy stane, že ve studiu zazní věta: „Takových písní už máš hodně, pojďme zkusit něco jiného…“
Stejně tak se v jedné z recenzí psalo, že „po textařské stránce je Márdi stále ve formě a jeho osobitý rukopis má svou nezaměnitelnou poetiku nekonečného, i když ne vždy veselého mládí.“ Kde bereš neustálou inspiraci?
Rozhlížím se, vnímám, sbírám a posílám sám sobě sms, abych to nezapomněl.
Mezi vaše nejpovedenější desky patří Fenomén a Klenot, které byly dokonce nominovány na Cenu Anděl v kategorii album roku. Kam osobně řadíš v rámci vaší pestré diskografie právě Kusy radosti?
Myslím si, že je to dobrá deska. V rámci naší diskografie bych ji poslal hodně dopředu, možná až do první trojky, ale celkově si myslím, že jedna z našich předností je to, že jsme nikdy nevydali slabou desku.
Počítám, že poctivý průřez celou vaší tvorbou samozřejmě zazní i na blížících se letních festivalech. Jak se na ně těšíte? Co na nich máte rádi?
Je tam hodně lidí, silnější aparát a čerstvý vzduch.
Jedna z letních zastávek bude taky na červnovém Lážo Plážo Festu v Otrokovicích na Zlínsku. Jaký máte k tomuto regionu vztah? Zažili jste tady něco výjimečného?
Zlín je pro nás důležitý. Naše současná manažerka se na nás byla poprvé podívat se svojí tehdejší agenturou právě ve Zlíně, aby zjistila, jak fungujeme v jiném regionu než v tom našem domácím. Tenkrát jsme hráli v klubu Golem a bylo vyprodáno, což nám pomohlo k tomu, že si nás nakonec vzali. Byl to magický koncert. Lidi kolem a v okolí umí skvěle řádit, takže na Zlínsku hrajeme rádi.
Pojďme na závěr trošku nalákat čtenáře – poslední váhavce, proč by měli přijít na Lážo Plážo, respektive konkrétně na Vypsanou fiXu?
Zveme všechny, hrajeme dobře a dodáme energii každému, kdo přijde do kotle. Mimochodem, už jsme na tomto festivalu jednou byli – koná se v moc pěkném areálu, kde zelená vládne a určitě nám bude i tentokrát svítit slunce. Takže, milí čtenáři, vězte, že vytančíte chmury a pak se svalíte do trávy. Všechno vygraduje večer a svět bude dobré místo na existenci. Starosti budete brát s „lážo plážo“ klidem a všechny „lážo plážo“ vyřešíte. Nezbývá, než si rovnou koupit lístek!
–
Rozhovor vyšel v červnovém čísle magazínu inZlin.
–
Foto: Radek Herold