Černé kalhoty a funky drive, černé brýle a soulová naléhavost, černé kravaty a jazzová elegance, bílé košile a rocková energie. Ano, velmi známá to charakteristika skupiny Laura a její tygři. Často se všude možně opakuje. Jenže je naprosto přesná. Věřte, že nic jiného by tuto originální českou kapelu, která právě slaví třicet let, lépe nevylíčilo.
Skupina Laura a její tygři si za třicet let vytvořila zcela jedinečný a neopakovatelný styl. Její koncerty jsou plné energie a živočišnosti, desky jakbysmet. Pražské partičce nejsou cizí pódia domácí, ani zahraniční. Na krku má tři křížky, ale stále z ní sálá mladistvý temperament. Třicet let si zaslouží ohlédnutí a kdo jiný by se toho měl ujmout, než “otec” kapely, textař, baskytarista a neúnavný hledač muzikantských talentů Karel Šůcha…
Zaujala mě informace, že vás k názvu kapely inspirovala kniha Tracyho tygr. Proč zrovna tato Saroyanova novela?
To je zcela jednoduché. Název mě napadl někdy v roce 1984. Všechno bylo svým způsobem zlé. Každá kapela na něco nadávala. Tu dobu jsem vnímal jako velmi temnou. Jenže já nemám temnou povahu a stále jsem si říkal: „Do prkýnka, narodil jsem se v této době, komunismus není to zrovna nejlepší, nicméně mám si kazit život? Co když to takto bude navždy?“ Chtěl jsem mít tu svoji veselou a šťastnou povahu. Najednou se objevila knížka, která to všechno popsala. Nic nikomu nenalhává, hlavní hrdina vlastně nedopadne dobře. Dodneška si vzpomínám na větu, ve které stojí: „Psal písničku, časem se ukázalo, že nebyla tak dobrá, jak si myslel.“ Z toho vyplývá, že to, co celý život chtěl, nedokázal. Ale to je jedno. Život je takový, jaký je a lidé můžou být šťastní. Ten tygr jim k tomu pomáhá. Čili název Laura a její tygři mi přišel jako dobrý nápad. Laura – něha, krása. Tygři – divokost, svoboda, nespoutanost.
Za třicet let jste toho s Laurou a jejími tygry prožil skutečně moc. Řekněte, které období bylo podle vás to nejkrásnější? A které bylo naopak šťastné nejméně?
Citově je pro mě nejdůležitější vždycky to, co se aktuálně děje. Nejsem nostalgik a nekoukám dozadu. Je jedno, že jsme hráli pro sto dvacet tisíc lidí v Holandsku, osmdesát tisíc lidí v Karlsruhe, anebo čtyřicet tisíc lidí na našem vlastním koncertě v Brestu. Je to úplně jedno, je to pryč. Je to minulost, která mě už nezajímá. Mě zajímá, co je teď a co přijde. Nyní mě těší, že máme už několik měsíců výbornou sestavu, a to jak hudebně, tak lidsky. Kolikrát máte v kapele vynikajícího muzikanta, lidi jej zbožňují, na pódiu to s ním vydržíte, ale v dodávce, ve které najezdíte několik hodin, vedle něj sedět nechcete. Rozumíte…
K výročí jste vydali dvojalbum, na němž fanoušci naleznou jednak legendární debut Žár trvá v reedici a jednak úplnou novinku Továrna na sny, na níž zpívá nejnovější posila kapely Lucie Bakešová. Zajímalo by mě, v čem se tyto dvě desky vzájemně liší? Jak se za ty tři dekády Laura a její tygři proměnila?
To musí posoudit každý sám. Podle mě tam je slyšet jasný vývoj, jenž je daný dobou. Samozřejmě, že se všichni měníme, ale základ zůstává pořád stejný. Stále se snažíme předávat krásu, pozitivní energii a optimismus. Ale přiznávám, že s rostoucím věkem je to těžší a těžší.
Foto: Petr Jaroň