Další ročník divadelního festivalu Setkání/Stretnutie je tady. V rámci oblíbené česko-slovenské přehlídky je na programu celá řada divadelních představení, ale také série zajímavých koncertů. Dnes večer – úderem desáté hodiny – zahraje v klubu Dílna Městského divadla Zlín písničkář Jan Žamboch.
Vynikající hudebník a frontman folkové kapely Žamboši se ve Zlíně tentokrát představí se svým sólovým projektem Wolf Lost in the Poem a s ním spjatou deskou Nepřipoutaný.
O co vlastně jde? A na co se můžete těšit? To se dozvíte z krátkého rozhovoru…
Na úvod vám položím takovou „double“ otázku: Jak se těšíte do Zlína? A jaký máte vztah k divadlu obecně?
Zlín je pro mě osudové město, nejen proto, že jsme všechny naše desky točili právě v místním „Véčku“ (pozn.: ve Studiu V, které sídlí ve zlínském divadle). Těším se moc! A co se týká divadla, mám ho moc rád, spíše jeho malou jevištní formu. Alternativní divadla mě baví. Jezdíval jsem moderovat festival MJF do Valmezu a spousta mých přátel hraje. Je to pro mě vždycky radost, dívat se a vnímat jejich kreativitu.
Vaše tvorba, které budeme na festivalu svědky, má svou poetikou k divadlu poměrně blízko. Vždyť album Nepřipoutaný jste věnoval světovým básnířkám. Jak vás napadlo takto skládat poctu ženám píšícím poezii?
Moc rád čtu. A rád čtu knihy, které napsaly ženy. Impulsem pro tu desku byla sbírka básní od Emily Dickinson, která na mě zapůsobila tak, že jsem své rozpoložení musel zaznamenat, a vznikla písnička Emily. Pak jsem na tom postavil celé album. Nakupoval jsem sbírky básní, které píšou ženy. A zjistil jsem, že jich je hrozně málo. V jednom knihkupectví jsem napočítal sedm básnířek oproti padesáti básníkům. Je to škoda. Z poezie, kterou píší ženy, se může muž ledasco dozvědět.
Cítím, že díky tomuto projektu máte velkou tvůrčí svobodu. Co připravujete dál? Dočkáme se někdy i třeba pocty světovým básníkům?
Chystám si, zatím jen v sobě, pokračování a rád bych jej věnoval básnířkám od nás. Našel jsem si jich spoustu a píšou naprosto skvěle. Tvůrčí svoboda je pro mě potřebná a naplňující. V tom vidím opravdovou nezávislost a nesmírně si vážím všech, které to, co dělám, zajímá. Je to pro mě jakési nepromarňování daru. Snad se mi to občas povede.
Foto: Vít Bais