Tomáše Davida není třeba zlínské kulturní veřejnosti jakkoliv představovat. Talentovaný herec a muzikant působil několik let v Městském divadle Zlín a cizí mu nebyla ani místní koncertní pódia. Koneckonců na to stěžejní – ve vyhlášené Zelenáčově Šopě – se brzy vrátí se svou novou kapelou Naive Collective.
Partu, složenou ze zkušených ostrostřelců, dal člen činohry Mahenova divadla dohromady v první polovině roku 2021 a jak sám říká, okamžitě začal psát zcela novou hudební kapitolu ve svém muzikantském životě. „Do textů písní se snažím vkládat věci, které se mě bytostně a hluboce dotýkají. Pro člověka, který je následně poslouchá, můžou být zajímavé v tom, že se s určitými mými pocity ztotožní anebo ho třeba překvapí, z jakého úhlu pohledu se na celou situaci dívám,“ vysvětluje v rozhovoru pětatřicetiletý kytarista a zpěvák, který společně s Naive Collective zahraje v Zelenáčově Šopě v úterý 21. února od 20 hodin.
Co tě vedlo k tomu, založit úplně novou kapelu?
Moje předchozí autorská kapela Divy, se kterou jsme snad měli i dobře našlápnuto, jednoho dne skončila. Jednalo se o partu vesměs zlínských muzikantů, kteří se postupně rozutekli doslova po celé republice. Na ose Praha-Brno-Zlín pak začalo být prakticky nemožné, dát dohromady jakýkoliv termín, ať už koncertu anebo alespoň zkoušky. A ačkoliv to nyní máme v naší naivní partičce Naive Collective v rámci domluvy podobné, alespoň jsme všichni v jednom městě. Co si budeme povídat, čas je prostě věčný nepřítel…
Nebylo přece jenom snazší Divy resuscitovat, obměnit složení kapely, a pokračovat dál?
Rád v životě přijímám nové výzvy a pokud to jenom trošku jde, vždycky využiji možnosti, začít od úplného začátku. Z předchozí kapely jsem si nechal jenom bubeníka Petra Ptáčka, jinak mám kolem sebe úplně jiné muzikanty, novou partu. Nehrajeme vlastně ani všechny písničky, které jsem složil pro Divy, snažíme se pracovat na novém repertoáru. Aktuálně jsme na tom tak, že necelou polovinu playlistu tvoří písně Divů, tu druhou polovinu pak nové písně z dílny Naive Collective.
Čím se Naive Collective liší od tvých kapel předchozích – tedy nejenom od Divů, ale třeba i od Gentle Irony?
Rozhodně nasbíranými zkušenostmi. Všichni jsme ve všech ohledech dál, a to jak v životech osobních, tak i pracovních. Jsme logicky zkušenější. Písně se v mnoha ohledech snažíme zjednodušovat, držet je v jednom stylu, podpořit jejich podstatu. Já jsem třeba začal psát texty trochu jinak – tisíckrát je přepisuji a už se nějak nespokojím jen se zajímavou zvukomalebností, ve které se jejich význam může ztratit mezi řádky. Dbám na to, aby bylo srozumitelné všechno, co chci posluchači sdělit.
Co je pojítkem všech tvých aktuálních textů? Je to život, který žiješ a který se děje kolem tebe?
Snažím se psát o věcech, které se mě bytostně a hluboce dotýkají. Z velké části píšu o sobě – o tom, co cítím a co prožívám. Pro člověka, který to následně poslouchá, to může být zajímavé třeba v tom, že se s určitými mými pocity ztotožní anebo ho překvapí, z jakého úhlu pohledu se na celou situaci dívám.
Váže se to, o čem mluvíš, ke sdělení, které máte v záhlaví vašich webových stránek, a sice „kapela přímých sdělení, naivně otevřených, osobních“?
Ano. Pravdou ale je, že dříve jsem to tak neměl, kupříkladu s kapelou Gentle Irony jsem se všechno snažil všemožně kódovat lyrickými obraty, protože jsem se tak nějak styděl, jít se svými osobními záležitostmi na povrch. Nicméně postupně jsem si uvědomil, že muziku dělám v první řadě hlavně kvůli sobě a čím víc to znamená pro mě, tím silnější zážitek z toho může kdokoliv mít. A když cítím, že to publikum cítí, vrací se mi to zase zpátky. Nějak takhle, podle mě, ta chemie funguje.
Je pro tebe psaní textů i určitým druhem terapie? Pomohla ti někdy tvorba vyrovnat se s něčím nesnadným a složitým?
Určitě. Někdy skrze skládání a psaní dokonce zjistím, co mě trápí – podaří se mi to pojmenovat a tím pádem třeba dojít k nějakému řešení. Někdy taky napíšu text, který mi přijde docela dobrý a další den nechápu, že jsem ho napsal já. Píšu a skládám bohužel nárazově, mám na to málo času, chybí mi soustavnost. Až ten čas ale jednou mít budu, zase mi bude chybět ten tlak, nebo co já vím… Takže není si, na co stěžovat!
Pamatuji si ještě časy, když jsi psal texty v angličtině. Vzpomeneš si, kdy v tobě nastal určitý zlom a přijal jsi češtinu za svůj hlavní tvůrčí jazyk?
Zlom nastal pravděpodobně v době, kdy jsem dával dohromady Divy. Tehdy jsem si uvědomil, že ačkoliv sice zpívám převzaté zahraniční věci s kapelou Golden Delicious, tak jsem v angličtině stále víc a víc pasivní a není úplně fér, tvářit se, jak jsem vynikající anglický textař. Angličtina je samozřejmě skvělý jazyk a pro zpěváky obzvlášť výhodný. Všechno v ní zní dobře, všechno se dá nafrázovat, snese mnohem větší patos, ale čeština je přece jenom můj rodný jazyk, ve kterém se chci v rámci své tvorby dál rozvíjet a myslím, že jsem schopný, dostat se i k hlubší podstatě. A je to taky pořádná výzva.
V kapele Naive Collective máš kolem sebe samé zkušené muzikanty. Pojďme si je představit trošku blíže.
Jak už jsem naznačil, na bicí hraje Peťa Ptáček, osobitý muzikant, můj osobní kritik, motivátor mých hudebních nástřelů a jediný bubeník, jakého znám, který na bicí hraje jako na melodický nástroj. Působí v několika kapelách a já jsem upřímně rád, že Naive Collective je jednou z nich. Na baskytaru s námi hraje Ondra Veškrna, skvělý kamarád, s nímž se dlouhá léta potkávám v kapele Golden Delicious. Dlouho jsme slibovali, že spolu budeme tvořit a konečně se to podařilo. A to i přes to, že Ondra profesionálně a podle všeho velice úspěšně řeže do lidí ve Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně a mnoho času na zbyt nemá. Post kytaristy v Naive Collective obsadil Honza Navrátil, který je mimo jiné šéf kytarové sekce v Městském divadle Brno a asi tě nijak nepřekvapí, že i on působí v mnoha zajímavých zejména brněnských projektech. Honza je vyzrálý hráč, který vždycky přesně vycítí, co každá skladba potřebuje a dokáže ji podpořit přesně tak, aby vynikla její podstata. Někdy zdobí, někdy tlačí a když sóluje, tak střílí ostrými. A dostáváme se k poslednímu členovi, v kapele služebně nejmladšímu, kterým je klávesista Ladislav Richter. Poznali jsme se během jeho záskoku v Golden Delicious a okamžitě jsem věděl, že s tímto člověkem chci tvořit a taky trávit svůj čas. Je to nejenom skvělý muzikant, ale i parádní člověk.
Jaké je vlastně Brno město z tvého muzikantského pohledu?
Parádní. V Brně je spousta kapel, stejně tak spousta míst, kde si člověk může zahrát a taky opravdu velká spousta koncertů a festivalů, které může navštívit. Brno teď podle mého fakt jede. Troufám si říct, že je to hudební metropole, ve které příležitost číhá takřka na každém kroku. My už to v něm koneckonců taky zase začínáme roztáčet. 8. března budeme hrát v tamním Metro Music Baru.
Pokud se nepletu, tak i první koncert odehrála kapela Naive Collective v Brně, a to v říjnu na Obilním trhu. Jak se veřejná premiéra vydařila?
Dopadlo to skvěle i vtipně zároveň. Šlo o slavnostní otevření Centra porodní asistence Fakultní nemocnice Brno a koncert nám domluvila jedna moje kamarádka, která dělá porodnici PR. Oslovila mě, stejně jako jiné brněnské umělce, jejichž potomci přišli na svět právě v porodnici na Obilňáku. Moje žena Anička tam o dva měsíce dříve porodila naši druhou dceru, takže když se naskytla možnost se nějakým způsobem revanšovat, neváhal jsem. V té době jsme měli nazkoušených zhruba pět písniček, ale nebyli jsme jediní vystupující, takže to stačilo. Ale proč to tak obšírně líčím – z této akce máme spoustu pikantních fotografií, protože pódium bylo vyzdobené obrovskými bannery s nápisem „přirozeně a bezpečně“, ba co víc, všude byli vyfocení kojenci přisátí na prsou maminek. Ta ňadra byla víceméně ve stejné velikosti našich hlav. Měli jsme opravdu rock´n´rollové kulisy a náš první koncert díky tomu působil zcela „přirozeně“ a proběhl v zásadě „bezpečně“.
V úterý 21. února se představíte také zlínskému publiku, k vidění a slyšení budete v klubu Zelenáčova Šopa. Počítám, že v tomto případě už budete mít obsáhlejší program, než tomu bylo v Brně, tak na co všechno se můžeme těšit?
Do Šopy, kam se mimochodem minimálně potřetí a velmi rád vrátím, samozřejmě dorazíme už s kompletním playlistem, svěžím větrem v podobě nových písní v zádech a taky s nádechem nostalgie dávných večírků. No, těším se jak malý – na koncert, na Čurdovo pivko a doufám, že i na známé tváře. Zlín pořád nějak beru za domácí scénu. Bude večírek!
Pokud by si někdo chtěl v rámci přípravy na koncert poslechnout vaši tvorbu, kde ji najde?
Momentálně máme na Spotify tři věci, které jsme natočili v covidové pauzičce v brněnském studiu Sono. Je to skutečně taková první ochutnávka toho, co tvoříme. Dále však můžu posluchače odkázat na profil kapely Divy, která je taktéž na streamovacích službách jako YouTube či Spotify, protože jak už jsem říkal v úvodu, některé skladby jsme od Divů přejali.
Co čeká kapelu Naive Collective dál? Máte už konkrétní plány na nejbližší týdny a měsíce?
No, čeká nás to brněnské Metro a pak budeme hrát 17. března v Uherském Hradišti na Malé scéně Slováckého divadla, kde už mám snad také nějakou fanouškovskou základnu díky účinkování v muzikálu Jesus Christ Superstar, kterému se mimochodem skvěle daří. Až bude teplo, ukážeme se na nějakých festivalech a co je hlavní – s kompletním playlistem samozřejmě přichází i touha točit, takže já říkám „do roka a do dne!“
Rozhovor vyšel v únorovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Iva Růžičková, Nikola Pracná, Jan Mikolášek a archiv kapely Naive Collective