Dá se říct, že jsou jakousi raritou ve zlínském hereckém souboru. Znají se už od dob studií, do místního divadla nastoupili krátce po sobě a pojí je skutečně pevné přátelství. V letošním roce navíc oba dva oslavili šedesátiny. Pánové Luděk Randár a Radoslav Šopík se vůbec poprvé sešli u jednoho stolu a poskytli naprosto unikátní rozhovor.
A nesl se v opravdu příjemné atmosféře. Luděk a Radoslav jsou totiž vyhlášeni svým jedinečným smyslem pro humor. I to je jeden z důvodů, proč se těší oblíbenosti nejen u široké divácké veřejnosti, ale také v úzkém kruhu spolupracovníků a kolegů. Zcela logicky došlo na špičkování i během obsáhlého povídání, kdy například vzpomínali na své začátky, stěžejní role, nebo svou milovanou spolužačku, mimochodem další oporu zlínského divadla, Helenu Čermákovou.
Kdy jste začali vnímat jeden druhého?
Šopík: Myslím si, že už během přijímaček na JAMU. Tak výrazný chlapec, jako byl Luděk, rozhodně neunikl ničí pozornosti, zejména pak pozornosti dívčí… (úsměv)
Randár: Mně se Radoslav pořádně vetknul do paměti v momentě, kdy jsme se školou vyrazili na seznamovací soustředění, které předcházelo studiu v prvním ročníku. Jeli jsme na brněnskou přehradu a v tramvaji jsem mu musel věnovat lístek, protože žádný neměl. Řekl bych, že v tu chvíli naše přátelství začalo.
Nyní pomiňme, že jste bývalí spolužáci a dlouholetí kolegové. Jste hlavně dobří kamarádi. V čem jste si podobní a v čem se naopak lišíte?
Randár: Na JAMU jsme měli velmi zajímavý předmět s názvem akrobacie, díky kterému jsme si s Radoslavem skutečně padli do oka. Oba dva jsme byli velmi disponovaní. Vždyť Radek byl aktivní sportovec, já zase zcela přirozený pohybový talent. Logicky jsme tak společně utvořili akrobatickou dvojici a dotáhli to v tomto předmětu dost daleko. Dokonce jsme dělali cviky hodné cirkusových artistů.
Šopík: S tím můžu jenom souhlasit. Ale najdou se mezi námi i určité odlišnosti. Luděk je třeba naprosto korektní profesionál se vším všudy a jeho pravidelné a na minutu včasné příchody, to je něco zdrcujícího.
Randár: Počkej, teď to ale vyznívá spíš jako sebekritika… (oba dva se začnou smát)
Vezmeme-li si tutéž otázku z čistě pracovního pohledu – najdeme mezi vámi nějakou hereckou podobnost?
Šopík: Hned v prvních letech, co jsme byli ve zlínském angažmá, jsme hráli dvojčata v jedné Shakespearově hře. Na jevišti jsme se takřka zrcadlili. Musím říct, že to bylo příjemné, protože na sebe odjakživa velmi dobře herecky slyšíme a dokážeme si vyjít vstříc.
Randár: Což je podle mého naprostý základ. Díky tomu už tenkrát lidé ocenili, jak jsme obrovsky sehraní a pominuli zcela zásadní fakt, že jsme jakožto dvojčata naprosto odlišní. Prominuli nám například i to, že já jsem tmavší a Radek světlejší. (úsměv)
Vraťme se ještě do dob studií. Jak na roky strávené na JAMU vzpomínáte? Ptám se i z toho důvodu, že s vámi byla v ročníku taky Helena Čermáková, další stálice zlínské divadelní scény.
Šopík: Mrzí mě, že tady s námi nyní Helenka nesedí, protože by o nás určitě řekla mnoho zajímavého. Byla to totiž ona, kdo se o nás staral, kdo nám vařil skvělé večeře a případně i snídaně…
Randár: Co si budeme povídat, ta naše trojka, která už léta ve Zlíně působí, byla nosná část našeho ročníku. A talent jsme dokázali zužitkovat i posléze. Pro příklad nemusíme chodit daleko… Sotva vznikly Ceny Thálie, okamžitě jsem se objevil v nominaci. Helenka ještě statečně vyčkávala, ale posléze sošku do Zlína přivezla.
Šopík: Na léta strávená na JAMU samozřejmě vzpomínáme jenom v tom nejlepším. Jakožto chlapec ze Zlína jsem si Brno okamžitě oblíbil a dodneška o něm s radostí vyprávím, což možná zapříčinilo skutečnost, že tam studují i obě mé dcery.
Randár: Jen tak mimochodem, pořád vidím památnou Hospodu U Ducha, ve které jsme si dávali pivo za korunu sedmdesát…
Čím byste byli, kdyby vám herecká škola nevyšla? Měli jste nějaká zadní vrátka?
Randár: Žádná zadní vrátka jsem neměl. Ačkoliv jsem vystudoval střední ekonomickou školu, rozhodně jsem nechtěl být ekonomem. Od dětských let jsem chodil do dramatického kroužku a měl jasno v tom, že se chci věnovat divadlu.
Šopík: Já se dostal do amatérského souboru na Malou scénu v době, kdy jsem chodil na zlínskou průmyslovku. V tu chvíli ve mně tak nějak uzrálo důležité rozhodnutí, že se zkusím přihlásit na JAMU a budu hercem. Rodiče si nejprve mysleli, že si dělám legraci a neřešili to, ale když šlo do tuhého a já si skutečně tu přihlášku podal, tak na mě koukali jako na blázna. K tomu jsem měl ale ještě i druhou variantu, a to pedagogiku, což znamená, že kdyby JAMU neklapla, nejspíš bych dnes učil matematiku a tělocvik.
Panovala mezi vámi někdy zdravá herecká rivalita?
Randár: Budu-li mluvit čistě za sebe, tak mám pocit, že rivalita mezi námi nikdy nebyla. Do tehdejšího Divadla pracujících jsem navíc nastoupil o tři roky dřív než Radek a ještě jsem měl obrovskou kliku, protože hned od začátku se mi dostávalo velkých rolí, díky čemuž jsem neměl nikomu co závidět.
Šopík: Cítím to podobně. Nevybavuji si, že by kdy mezi námi byla jakákoliv rivalita. Do Zlína jsem přišel později díky tomu, že jsem byl v angažmá nejprve v Hradišti a pak v Hradci Králové (pozn.: Radoslav Šopík nastoupil do tehdejšího Divadla pracujících v roce 1985, Luděk Randár v roce 1982). Nicméně ve chvíli, kdy jsem do místního souboru nastoupil, tak Luděk už měl ty „klády“ za sebou a byl uznávanou autoritou… (úsměv)
Radku, co tě nakonec zlákalo do Zlína? A hrál v tom nějakou úlohu i Luděk?
Šopík: V první řadě musím říct, že dodneška slyším své velkohubé řeči při nástupu na JAMU, kdy jsem rodičům vykládal, jak už se do Zlína nikdy nevrátím… (úsměv) Nicméně čas od času jsem do svého rodného města na nějaký ten víkend přijel a velmi důležitá byla má návštěva zkraje roku 1985. Jeden den se totiž konal třídní sraz a hned druhý den pro změnu setkání mých kamarádů sportovců. Jak jsem si chodil po Zlíně a neustále někoho potkával, tak jsem se z ničeho nic zamyslel nad tím, co já vlastně dělám v Hradci Králové… Byl jsem těch myšlenek plný, a proto jsem se vydal ještě v neděli večer za tehdejším ředitelem Divadla pracujících Milošem Slavíkem, kterého jsem znal z JAMU.
Jak vaše setkání proběhlo?
Šopík: Vyslechl mé přání, které jasně znělo – chtěl bych nastoupit do místního divadla. Najednou se mu rozzářily oči, přikývl a oznámil mi, abych se ráno, ještě před tím, než mi pojede autobus zpátky do Hradce, zastavil podepsat smlouvu. A bylo to. (úsměv)
Randár: Ovšem Radoslav ti zapomněl říct jednu zásadní věc. V průběhu těch dvou let, co byl v Hradci Králové, jsem mu psal každý měsíc doporučený dopis, ve kterém stálo: „Radánku, prosím, vrať se k nám! Přijeď domů! Helence i mně se po tobě stýská!“
Šopík: Rozhodně jsem ale Luďka ani Helenku neopomíjel. Vždycky, když jsem do Zlína přijel, tak jsem si čas na divadlo našel a díky tomu viděl všechny jejich stěžejní inscenace… (úsměv)
Zajímavé je, že během těch dlouhých let, co jste ve službách zlínského divadla, jste oba dva zkusili vykročit i jinam. Luděk krátce po revoluci odešel do Prahy, kde zkoušel v Divadle za branou a Radek zase v polovině devadesátých let na čas soubor opustil a věnoval se práci v rádiu.
Šopík: Je to tak. V roce 1992 jsem přerušil angažmá s tím, že jsme se domluvili, že tady nazkouším jednu inscenaci za rok jako host. Zkusil jsem se nějakou dobu živit jinak a začal jsem moderovat v nově vznikajícím Rádiu Publikum.
Randár: Já jsem popravdě ani odejít nechtěl, protože jsem fakt hrál krásné role. A to jsem měl všemožné nabídky, třeba i z Ostravy nebo rodné Olomouce, nicméně zdvořile jsem odmítal s vidinou krásné práce ve Zlíně. Následně přišla třicítka, spolu s ní rodina a moje myšlení se úplně přehodilo… Nabídka z Prahy se zjevila nečekaně a přemýšlel jsem o ní ze všech stran. Všichni mi říkali, ať ji využiji, že co bych si přál víc, než hrát v divadle pod vedením slavného pana Krejči. A tak jsem nakonec kývl. Dostalo se mi velmi slušných podmínek, všechno bylo v naprosté pohodě, ale postupně jsem se v myšlenkách stále víc a víc vracel k rodině, která zůstala ve Zlíně. Až se to ve mně jednoho dne zlomilo a vrátil jsem se.
V osmdesátých letech byly vztahy mezi bardy a nováčky celkem odlišné oproti dnešní době. Jak vás tehdejší stálice místní scény přijaly mezi sebe?
Randár: Nezaznamenal jsem jediný problém. I v tomto případě se mi totiž dostalo krásného bonusu, a sice že přede mnou do hereckého souboru dlouho nikdo nový nepřišel. Tím pádem jsem byl pro bardy takové mladé zvířátko, na které se chodili dívat a kterému chtěli neustále radit.
Šopík: Já jsem sice už tak zajímavé zvířátko nebyl, protože tento bonus mi Luďa vyfoukl, ale ani tak mi nikdo nikdy nic vyžrat nedal.
Randár: Podle mě se totiž nikdy nic takového ve zlínském divadle ani nedělo…
Nyní jste už v pozici bardů vy dva a přijímáte mezi sebe mladou hereckou krev. Čeho si u nových posil hledíte?
Šopík: Každý nováček se prvně rozkoukává, což plně respektuji a tím pádem se nesnažím být jakkoliv zvlášť iniciativní, co se přístupu týče. Raději jsem v ústraní. Samozřejmě, ze začátku hledím hlavně na charakterové vlastnosti člověka, protože herecký projev se v plné kráse ukáže až v průběhu času.
Randár: Svým dětem jsem vždycky kladl na srdce, že velmi záleží na prvním dojmu. Ten je podle mě docela zásadní…. A ve druhé vlně se, stejně jako Radoslav, těším na to „hraní“…
Oba dva chodíte poctivě na premiéry podporovat své kolegy, i když v té které inscenaci nehrajete. Luďku, v jaké roli se ti Radoslav opravdu líbil? S čím ho máš spjatého?
Randár: Víš, já velmi rychle zapomínám, čili Radkovy role mi už bohužel vymizely z paměti… (smích) Ne, dělám si legraci. Nejspíš vzpomenu na Strýčka Váňu, ve kterém hrál Radek Ivana Vojnického. V představení jsem hrál taky, tudíž jsem musel poslouchat, co povídá.
A stejná otázka míří na Radka. Na kterou Luďkovu roli nikdy nezapomeneš?
Šopík: Musím říct, že se mi vybavil Equus, inscenace Petera Shaffera, ve které hrál Luděk hlavní roli a skutečně překročil svůj stín.
Já osobně vás mám spjaté jako duo Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka z inscenace Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, kterou ve Zlíně režíroval Petr Štindl. Podle mě můžeme s klidem říct, že se jednalo o jedno z vašich největších jevištních setkání. Mám pravdu?
Šopík: Máš pravdu. Myslím si, že právě v tomto představení se zúročilo celé to naše přátelství, dlouholeté soužití a všechno to, o čem si celou dobu vykládáme. Měli jsme možnost si na jevišti popovídat bez jakýchkoliv velkých hereckých gest, která by v tomto případě byla ke škodě.
Randár: I Hanzelky a Zikmunda se často ptali, co je pojí. Takže v podstatě můžeš opsat cokoliv z jejich obsáhlých odpovědí a bude to i v našem případě správně… (úsměv)
Luděk je aktuálně Masaryk, Radek byl ještě donedávna Komenský. Jak se vám přistupuje k takovým velkým a reálným postavám? Je to jiné než v případě, kdy zkoušíte dejme tomu fiktivní postavy z románů?
Šopík: Komenského jsem se snažil pojmout spíš coby poutníka, o kterém v Labyrintu světa píše a prezentoval jsem názory na současný svět a dění okolo nás. Takže se jednalo převážně o filozofickou disputaci než o vytváření jakékoliv role.
Randár: Na podobnou otázku jsem často odpovídal během zkoušení inscenace Masaryk/Štefánik. Já nehraji Masaryka, ale hraji ve hře o Masarykovi. To je podle mě velmi přesné pojmenování, protože si na něho ani nechci hrát, nechci studovat jeho pohyby a gesta, ale chci ztvárňovat to, jak na Masaryka nahlíží autor hry Peter Pavlac. To je pro mě nejpodstatnější.
Na svém kontě máte víc jak sto padesát rolí. Je ještě nějaká, kterou byste si rádi do svého pomyslného seznamu připsali?
Randár: Není.
Šopík: Je. Ačkoliv nemám moc rád Shakespeara, tak bych si rád zahrál Prospera v Bouři.
Málokdo by hádal, že jste v letošním roce oslavili šedesáté narozeniny. Prozraďte, kde berete tu neustálou energii a sílu?
Šopík: Stále čerpám ze sportu, co se fyzické kondice týče. A pokud se jedná o psychiku, tak velmi rád nasávám energii mladších kolegů, kteří mě nutí být neustále ve střehu.
Randár: Kdysi dávno jsem šel kolem jedné zlínské hospody, ve které seděla naše rodinná známá v kruhu svých spolupracovnic. Byl už večer. Já jsem nelenil, rychle zaběhl domů a vzal své dvě děti předškolního věku, které na sobě měly noční košilky. Naučil jsem je větu „maminko, pojď už domů, my máme hlad“ a převedl je přes cestu k oné hospodě. Otevřel jsem dveře a nechal je, aby to zavolali dovnitř. Proč to říkám… Napadlo mě to v souvislosti s touto otázkou. Takové a podobné ptákoviny mi dávají té energie opravdu hodně. Takhle to mám nastavené. A když k tomu připočtu vyjížďky na kole se svým vodičem Radoslavem, tak je v pořádku i fyzička. (úsměv)
Šopík: Luďkovy šprýmy, to je téma samo pro sebe. Vzpomínám si, jak na jeden z jeho vtipů doplatila i naše milovaná Helenka Čermáková se svým manželem Jarouškem, a to v době, kdy Luďa plánoval svatbu se svojí ženou Jitkou… Tehdy přesvědčil moji budoucí tchýni, aby pro jeden večer dělala Jituščinu maminku. Mezi tím Helence s Jarouškem napovídal, že si vůbec neví rady, protože rodiče jeho nastávající nechtějí ke svatbě svolit, ale že domluvil důležité setkání, které proběhne u Čermáků doma. Jako své blízké přátele je poprosil, aby mu pomohli a vylíčili ho mamince Jitky v nějakých pozitivních barvách. Čermákovi samozřejmě souhlasili a návštěva proběhla. Jenže moje tchýně měla celou dobu v tašce magnetofon, na který si onu zásadní debatu nahrávala.
Randár: Byla to neuvěřitelně zábavné. Jarda Čermák k tomu přistoupil velmi poctivě. Oblékl slavnostní košili a skutečně za mě bojoval. Vyzvedl falešnou maminku na vrátnici, zavedl ji k sobě domů a celou hodinu, až do mého a Jitunčina příchodu ji spolu s Helenkou přesvědčovali, že vůbec nejsem na ženské a že jsem skutečně svátost sama. Bylo to dokonalé… (oba dva se smějí)
Rozhovor vyšel v prosincovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín