Neobyčejný zážitek přinesl dlouho očekávaný Velekoncert Daniela Landy, který proběhl v sobotu 12. září na letišti v pražských Letňanech. Úspěšný muzikant během tří hodin povyprávěl svůj rozmanitý životní příběh, a to bez okolků a přímo.
Bohužel, mnoho novinářů, klouzajících po povrchu a honících se za senzací, nyní s chutí píše spoustu nepravd. Byli vůbec v Letňanech? Zároveň je ale opravdu velmi těžké popsat dění na tomto mega koncertě do několika řádků, protože se toho za večer událo skutečně moc. Jasným cílem Velekoncertu bylo vylíčit osobnost Daniela Landy se všemi vzestupy i pády…
LANDA SE SBOREM A ORCHESTREM ZA ZÁDY
Krátce po devatenácté hodině nastoupil na obří pódium za zvuku Smetanovy Vltavy Orchestr Hudebního divadla Karlín, dětský sbor i kapela, v níž nechyběly „staré známé tváře“ jako Tomáš Vartecký (kytara), Kája Mařík (akordeon, piano), Jakub Antl (baskytara) a Miloš Meier (bicí). Spustila se projekce, která celou dobu koncert dokreslovala, a následně se zjevil samotný Daniel Landa na úvod zpívající píseň 1968, jež onen životní příběh logicky otevřela. Landa své písně seskládal do pestré mozaiky obsahující všechny etapy jeho života. Každý dílek mozaiky navíc obohatil krátkým a výstižným povídáním.
NIKDY NEODPUŠTĚNÝ ORLÍK
Bez okolků a přímo? V tom případě nemohl chybět ani Orlík, část zpěvákova života, která mu je dodnes předhazována a vytýkána. Vyprávění o drsném dospívání a mládí zpěvák dokumentoval i několika písněmi z repertoáru této kontroverzní kapely – Čech, Skinhead, Faschos, Bílej jezdec. Když vysvětlil, co ho k „rebelství“ vedlo a kdy skutečně poznal, že tudy cesta nevede, pokračoval plynule dál. Vyústění dávné a trochu temné éry je mimochodem skryto v písních na albu Valčík z roku 1993 – viz. Valčík či Chlapeček z periférie. Koneckonců všechny desky Landy jsou jakousi výpovědí jeho duše.
Na Velekoncertě proto zazněly písničky z téměř všech Landových alb, výjimkou je snad jen deska Konec, z níž se do playlistu nedostalo nic. Zato zazněly tři novinky ze zbrusu nové a velmi povedené desky s jednoduchým názvem Žito (Kejklířovo díkůvzdání, Uruz a Raidó), která byla čerstvě uvedena na trh.
TEMPLÁŘ? NE, KEJKLÍŘ!
Další pozoruhodná etapa Landova života nastala zhruba v roce 2004, respektive v době desky Neofolk, kdy zpěvák nejprve zkoušel prorazit s řádem Ordo Lumen Templi, což se nezdařilo, a tak začal hledat cestu formou hry, což se vykrystalizovalo v projekt Žito, který se úspěšně rozběhl před pár lety. Všichni příznivci Landy si určitě vybavují proslov na turné Vozová hradba a výstup s kohoutem na Slavících. I toto období bylo na koncertě jasně a srozumitelně popsáno. Důkazem, že projekt Žito skutečně funguje, jsou nejen nové Landovy písně, ale hlavně činy, které vykonává. Dá se říct, že malé kejkle končí a začínají ty opravdu velké. Ano, to je ta blížící se cesta do Afghánistánu…
Zajímavé bylo sledovat po celou dobu velkolepé show i Landův hlas. Stejně, jako zpěvák bojuje v životě, tak bojoval i na pódiu. Od počátečních hlasových problémů se postupně dostal do naprosté hlasové pohody. Landa nechal na pódiu skutečně všechno a jeho příznivci to dokázali ocenit. Necelou hodinu přídavků – např. Protestsong, Přízraky či Třista z místa – odzpíval přímo skvostně.
Sečteno, podtrženo: Velekoncert byl vynikající. Jistě, vždy se najde někdo, kdo vyčte organizátorům to, jiný zase ono, což ovšem není absolutně důležité. Svůj cíl tato „kejkle“ jednoznačně splnila. Kdo pozorně poslouchal, měl možnost mnohé pochopit. Daniel Landa není povrchní umělec, není hlupák, není nácek. Daniel Landa je bojovník. Nebojí se velkých cílů a jeho činy mají obrovský přesah. A to, že byl občas o tón níž, je zcela zanedbatelné.
Foto: Matěj Třasák