Městské divadlo Zlín od února uvádí muzikál Petr a Lucie s hudbou legendárního slovenského skladatele a zpěváka Deža Ursinyho. Režisér inscenace Patrik Lančarič tentokrát oslovil ke spolupráci i pětici místních muzikantů, kteří jsou naprosto nepostradatelnou a nedílnou součástí tohoto velkého příběhu o křehké lásce.
Jan Podhorný (kytara), Zdeněk Marušák (klarinet a saxofon), Pavel Procházka (piano), Vráťa Křivák (baskytara) a Marek Šlapanský (bicí). To je pětice ostřílených muzikantů, jež je nesmazatelně podepsaná pod hudební složkou tohoto působivého díla, které bylo letos ve zlínském divadle uvedeno v české premiéře. Jak si pánové užívali zkoušení a co je na divadelním provozu nejvíc překvapilo? Nejen to se dozvíte z následujícího rozhovoru…
Nová divadelní sezóna se nezadržitelně blíží. Jak si účinkování v muzikálu Petr a Lucie užíváte?
Šlapanský: No, co ti budeme povídat… Je to opravdu bezvadné, užíváme si to všichni maximálně. (pánové hromadně a spokojeně pokyvují)
Marušák: A víš proč? Protože máme absolutní volnost, což pro muzikanty, kteří účinkují v nějaké divadelní inscenaci, nebývá běžné. Já osobně jsem volnost v takové míře ještě v žádném jiném představení nezažil. A troufám si říct, že je to nyní ku prospěchu, že to je na výsledku vidět a hlavně slyšet.
Procházka: Užíváme si to i proto, že hrajeme styl, který nám všem vyhovuje. Muzika v představení má příjemný jazzový nádech, a to my máme v krvi… (úsměv)
V čem je takové hraní jiné oproti běžnému koncertování?
Podhorný: Je to jiné prakticky ve všem. Oproti běžným koncertům stojíme na jevišti vzadu, hudebně doprovázíme spoustu lidí – herců, studentů i kulisáků – a jsme součástí jednoho opravdu velkého kolosu. Na koncertě jsme čistě sami za sebe a je to v něčem jednodušší.
Křivák: Během představení nesmíme jakkoliv vyčnívat. Na jevišti musí fungovat zodpovědnost a obrovská disciplína. My – muzikanti – musíme být „cítit“, ale nesmíme být vidět…
Šlapanský: Takže ta volnost, o které před chvílí mluvil Zdeňa, je vlastně hloupost. (smích)
Marušák: Ta volnost spočívá hlavně v tom, že nejsme jakkoliv svázáni notami. To je na celém představení výjimečné.
Během divadelního představení je asi i menší prostor pro jakoukoliv chybu, že jo?
Podhorný: Absolutně. Během přestavení v podstatě nesmíme chybovat. Na naši muziku totiž navazují všemožné narážky pro herce, technické přestavby i různé další akce.
Marušák: Nemůžeme si dovolit chybovat na základě nějaké nedisciplinovanosti. Ale samozřejmě je něco jiného, když se někdo z nás tak zvaně ubrnkne…
Podhorný: (skočí mu do řeči) Ve tvém případě ufoukne… (smích)
Marušák: Ano, když se ufouknu, tak se to dá přehlídnout. Nijak to vlastně nenaruší chod představení. Rozdíl pak je, když nenastoupíme správně, nebo dáme o takových osm taktů méně, protože tím rozhodíme herce a taková chyba se už neodpouští. (úsměv)
Pojďme si teď přiblížit zrod celé té spolupráce. Jak na vás zlínské divadlo přišlo a jak tato kapela pro muzikál Petr a Lucie vznikla?
Podhorný: Všechno to v podstatě začalo už před dvěma lety, kdy mi režisér Patrik Lančarič řekl, že plánuje dělat právě tento muzikál, a to podle autentické nahrávky Deža Ursinyho, kterou po jeho smrti našel a zpracoval muzikantův syn Kuba Ursiny. Musím říct, že tato myšlenka mě hrozně nadchla, protože Deža Ursinyho samozřejmě dokonale znám a léta jeho muziku poslouchám. Tím, že Patrikův záměr byl jasný, chtěl mít na jevišti živou kapelu, tak mi rovnou položil otázku, zda bych toho chtěl být součástí. Moje odpověď byla okamžitá, ačkoliv jsem si myslel, že to odezní a půjde tak nějak do ztracena. Po určitém čase se ale Patrik skutečně ozval s tím, že se vyrábí scéna, běží zkoušky a je nejvyšší čas sestavit kapelu. Tak jsem logicky a zcela intuitivně oslovil ty nejlepší muzikanty ze Zlína a šli jsme na věc… (úsměv)
Zleva: Zdeněk Marušák, Jan Podhorný, Marek Šlapanský, Vráťa Křivák, Pavel Procházka.
Počítám, že v rozhodování vás všech, zda do tohoto projektu jít, hrál velkou roli fakt, že budete interpretovat muziku Deža Ursinyho.
Šlapanský: U mě určitě.
Křivák: Já to mám stejně, moc jsem se na to těšil.
Marušák: Já bych hrál všude… (smích) Musím říct, že divadlo je skutečně specifická záležitost. Já jsem ještě nezažil inscenaci, která by mě nebavila. Proto bych na nabídku zahrát si v divadle řekl vždycky „ano“, protože je to pro muzikanta pěkná příležitost a hlavně cenná zkušenost. Nicméně hrát na jevišti Ursinyho po boku tak vynikajících parťáků, to je vskutku velmi výjimečné.
Procházka: Pro mě byl fakt, že budeme hrát muziku Ursinyho, velmi zásadní. Dovedl jsem si totiž představit, že to zvládnu.
Šlapanský: Na druhou stranu, kdyby se jednalo o muzikál s písněmi Michala Davida, tak bych to asi vzal taky, přece jenom je to byznys, ale už bych rozhodně nebyl tak nadšený… (smích)
Většina z vás si už v divadelním představení zahrála, ale třeba pro tebe, Vráťo, to byla první zkušenost tohoto typu.
Křivák: Ano. Pro mě to je premiéra se vším všudy a musím se přiznat, že jsem z toho měl na začátku fakt velký strach. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. S odstupem času ale nelituji a jsem za tu příležitost neskutečně vděčný.
A jaké jsou vaše dosavadní divadelní zkušenosti, pánové?
Šlapanský: Já už jsem si zahrál asi ve čtyřech nebo v pěti inscenacích, ačkoliv je pravda, že už je to celkem dávno. Vzpomínám si na Manon Lescaut, Hráče, kam dělal hudbu Jan Budař, a Hotel Viktoria v režii Jana Antonína Pitínského.
Marušák: Já ve Zlíně začínám „psát“ už druhou desítku inscenací. Poprvé jsem se objevil v roce 2004 v představení Naši furianti a od té doby jsem byl v takových kusech, jako jsou například Balada pro banditu, Prodaná nevěsta, Princezna Turandot, Juan nebo Zvlčení. Bylo toho už opravdu hodně, ten žánrový rozptyl je obrovský.
Procházka: Já jsem dřív hrával ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti.
Podhorný: No a já se zase můžu pochlubit, že jako jediný u tohoto stolu jsem dokonce autorem hudby k jednomu divadelnímu představení. Dělal jsem muziku k inscenaci Dodo Gombára Mezi ženou a nebem, které se ještě donedávna hrálo ve Studiu Z.
Vraťme se k Petrovi a Lucii. Jak to na začátku celé probíhalo? Počítám, že jste nejprve zkoušeli sami, na zkušebně a bez herců. Kdo vám v první fázi pomáhal?
Podhorný: Na začátku jsme od Patrika Lančariče dostali nahrávku, ale prakticky bez not, respektive s notami k jiné verzi té nahrávky, takže velmi zásadní a klíčovou roli v celém tom hudebním nastudování sehrál Vráťa Křivák, který nám veškeré party pečlivě rozepsal. Podotýkám, že asi během dvou dnů. Na zkouškách nás taky korigoval a dbal na to, aby všechny změny byly opravdu tam, kde být mají. Ona ta hudba není hráčsky nějak extrémně náročná, ale je velmi nevyzpytatelná, co se právě všemožných změn týče…
Vráťo, rozepsat veškerou muziku do not, to musela být celkem náročná práce, nebo se pletu?
Křivák: Je pravda, že Ursiny má svůj typický rukopis a pro muzikanta, který ho v životě neslyšel, by asi bylo velmi těžké se s tím vším poprat, nicméně když ho máš opravdu pořádně naposlouchaného, tak to není až tak náročné pochopit. Ale rozhodně tady nechci dělat frajera, to víš, že jsem z toho měl obavy. Ale vzhledem k tomu, že jsme ty správné noty neměli a já se jednoduše bál, že je třeba dostaneme až týden před premiérou, tak mi to nedalo, sedl jsem si ke klavíru a zpracoval je.
Jak se vám spolupracovalo se zmíněný Patrikem Lančaričem? Ptám se i z toho důvodu, že on sám je muzikant a hudba Deža Ursinyho je pro něj zásadní.
Křivák: Byla to úžasná spolupráce, protože nám nechal naprosto volné ruce. My jsme si v klidu pracovali na muzice, aniž by nám do toho jakkoliv zasahoval. Jediné, co nám vždycky sdělil, bylo to, jakou by chtěl skrz hudbu zdůraznit náladu. Ale to bylo všechno…
Podhorný: Je zajímavé, jak postupně zjišťujeme, že čím víc a víc tu muziku hrajeme, tím se z toho stává v dobrém slova smyslu jiný Ursiny. Je to vlastně takový Ursiny pro divadlo. Kdybychom se totiž striktně drželi té původní nahrávky, kterou vydal Kuba Ursiny, tak by to tu inscenaci trošku rozbilo, protože jde o materiál hodně květnatý a spíš koncertní.
Šlapanský: Kuba Ursiny to pojal po svém, což je naprosto v pořádku. Spíš bych řekl, že my, co velmi dobře známe Dežovu poslední tvorbu, jsme se snažili navázat na jeho aranže, které dělal těsně před smrtí. Často jsme se během zkoušení zamýšleli i nad tím, jak by to asi znělo právě v té době. V době, kdy vzniklo například skvělé Dežovo album Príbeh.
Procházka: Ať se v tom čtenář neztratí… Prostě a jednoduše – spíš navazujeme na Deža než na Kubu. (smích)
Jak jste se cítili, když zkoušení pokročilo a vy jste se najednou ocitli na jevišti po boku herců?
Podhorný: To bylo nejvíc!
Křivák: Byl jsem v sedmém nebi. Dokonce jsem si během veřejné generálky i několikrát poplakal, jak mě to v celku všechno dojalo. Musel jsem si utírat obličej do hadry od strun… (smích)
Podhorný: Myslím si, že nejkrásnější na celém tom vzniku muzikálu bylo to, jak se postupně skládal dohromady. Hudba je totiž jenom část celé té velké mozaiky. Když jsme se najednou ocitli v kostýmech ve scéně a přidali se k nám zpěvy, sbory a choreografie, tak to byl nářez. Člověk je z ničeho nic u zrodu něčeho výjimečného.
Marušák: Máš pravdu. Je to představení, které spojuje opravdu všechny druhy umění.
Co vás na celém tom divadelním chodu překvapilo nejvíc?
Procházka: Vzhledem k tomu, že už nějakou dobu hraji v tančírkové kapele (pozn.: v kapele složené z herců a muzikantů, která připravuje takzvané Tančírky – taneční večery pro veřejnost), tak lidi v divadle i divadlo samotné celkem znám. Nicméně když je člověk na velkém jevišti před plným sálem, tak je to úplně něco jiného. Najednou jsem pocítil trému i velkou odpovědnost.
Marušák: Najednou cítíš závažnost momentu, protože jsi součástí toho obrovského soukolí. Běžný koncert má většinou veselou a v podstatě nezávaznou náladu, ale v divadle musíme přispívat k tvorbě daných emocí, ať už pozitivních nebo negativních.
Křivák: Já jsem byl fascinovaný tím, jak to soukolí krásně zapadá do sebe a každý si plní své úkoly na sto procent. Dlouho jsem nechápal, jak to všechno dohromady může fungovat a není v tom absolutně žádný zmatek. Jako divák jsem si nikdy neuvědomil, kolik je za jedním představením práce.
Marušák: Je zajímavé, že pár dní před premiérou má člověk vždycky pocit, že to nedopadne dobře. Je to ale naprosto normální stav a všichni divadelníci moc dobře ví, že to do sebe nakonec všechno zapadne. Člověku, který na to není zvyklý, to připadá až neuvěřitelné.
Petr a Lucie není zrovna z těch muzikálů, které by byly, řekněme, komerčním trhákem. Jak tento kus podle vašeho názoru přijal zlínský divák?
Marušák: Řekl bych, že rozporuplně. Soudě dle všemožných reakcí, celá řada diváků očekávala opravdu ten klasický, pěkný a uhlazený muzikál. Jenže v tomto případě jde o představení, kde se jde na dřeň emocím a ukazuje se zlo, kterým válka je. Na to asi není leckdo připraven. Navíc je to hodně pocitová záležitost, protože ten příběh opravdu není polopaticky poskládaný, čili je nutné se v hledišti i nepatrně koncentrovat a oprostit se od všech klasicky vyprávěných příběhů. Emoce hraje v tomto případě hlavní roli.
Kromě toho, že hrajete v muzikálu Petr a Lucie máte i celou řadu dalších hudebních projektů. Můžete aspoň v rychlosti vyjmenovat ty nejzásadnější kapely, kterých jste součástí?
Podhorný: Apoaché, F-durr Jazzband.
Křivák: Latino Jazz Night, Radiojam, F-durr Jazzband.
Marušák: F-durr Jazzband, Blues Station.
Procházka: Tokyo, F-durr Jazzband, Latino Jazz Night.
Šlapanský: Radiojam, Tokyo, F-durr Jazzband.
Nejen divadelní příznivci, ale i všichni hudební nadšenci budou mít jedinečnou možnost slyšet koncertní verzi muzikálu Petr a Lucie ve vašem provedení už 17. září ve zlínské Šopě. Jak bude tento zajímavý večer probíhat?
Podhorný: Podle mě je podstatné to, že muzikál Petr a Lucie zazní ten večer v úplně jiném prostředí, a to bez jakýchkoliv divadelních prvků, kostýmů nebo kulis. Půjde o skutečnou podstatu té muziky. Budeme se navíc moct trošku odvázat a dovolíme si i malinko improvizovat.
Marušák: A všechno se v dobré obrátí, protože aspoň jeden večer nebudeme těmi služebníky divadla v přítmí, ale budeme za pořádné hvězdy! (smích)
Počítám, že jste si přizvali i někoho z herců.
Podhorný: Určitě si s námi zazpívají Petr a Lucie, což znamená, že přijde Matěj Štrunc a Lucie Rybnikářová. Účast nám potvrdil i Marek Příkazký, ovšem víc zatím neprozradíme, ať se můžeš taky na něco těšit… (úsměv)
Rozhovor vyšel v zářijovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Archiv a Marek Malůšek