PODPALUBNÍ DENÍK: 11
Hotovo. První etapu má Expedice Z101 za sebou. Před několika hodinami se rozloučila s Tuniskem a míří dál ve stopě legendárních cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Jak uplynulých sedm týdnů plných výzev a dobrodružství hodnotí Tomáš Vaňourek? To se dozvíte z exkluzivního rozhovoru!
„Tunisko mě mile překvapilo. Moře na severu, mezi tím hory a na jihu Sahara. Nejde slovy popsat, jak krásné místo to je a jak se člověk cítí, když tím vším projíždí a může tady být,“ usmívá se nadšeně hlavní tvář expedice Tomáš Vaňourek během rozhovoru, který tak nějak pomyslně uzavírá první týdny velkého příběhu. Příběhu, během kterého mladý cestovatel se svým týmem kopíruje a hlavně rozšiřuje téměř pětasedmdesát let starou cestu značky H+Z Afrikou a Jižní Amerikou.
Jak bys jednoduše avšak výstižně zhodnotil první absolvovanou etapu po Tunisku?
Tuniská etapa měla být odrazovým můstkem do Afriky, a to při všech omezeních, kterým jsme museli čelit. Také byla ale plná očekávání. Dlouho jsme totiž nevěděli, jaký bude náš další postup – Libyi a Alžírsko se bohužel zatím nepodařilo, díky vyšší moci, realizovat. Z mého pohledu byla tato etapa velmi náročnou a tvrdou zkouškou techniky, vybavení, týmu i mě samotného. Naučit se nelehké produkce, pochopit, jak správně a efektivně postupovat a nechat průběh všemu, aby si to tak nějak sedlo, to byl cíl v zemi, kde pánové Hanzelka se Zikmundem trávili čtyři dny a vlastně jenom projeli. Pro mě to bylo sedm týdnů a stálo to za to! Tak tedy výstižně: Byl to test, kterým jsem prošel s odřenými zády, ale prospěl jsem.
Co konkrétně ti první týdny na cestě prozradily? Co z tvého pohledu už funguje a co je potřeba ještě vychytat?
Musím zredukovat techniku a vybavení. Pořád toho mám zbytečně moc. Přiznám se, že jsem tak úplně nevěřil vybavení od našich partnerů, ale byla to chyba. Mám skvělé vybavení, díky čemuž mohu redukovat množství, protože vím, že všechno funguje parádně. Dále musím vyladit George (pozn.: expediční vůz). Mnoho věcí není podle mých představ a ve výbavě chybějí takové věci, které jsem věřil, že seženu všude na světě. Pěkným příkladem jsou šrouby. První týdny ukázaly, že aditiva a maziva jsou esenciální pro hladký postup. Z pohledu materiálů se ukázalo, že jsou skutečně jen dva časy, kdy tvořit, a to brzy ráno nebo večer. Jindy africké slunce nedovolí správné fotky ani videa.
V Tunisku jsi neměl nouzi o krušné chvíle. Kdy to bylo nejhorší?
Je to tak, bylo toho hodně. Od nocí v hotelu, kdy klimatizace začala místo chlazení topit, až po snahu o vykradení George. Na to jsem se ale připravoval a snažil jsem se vždycky všechno zabezpečit a být nad věcí. Nejhorší bylo, když mi odešla palivová pumpa a já musel čekat, než se provede oprava. Nemohl jsem nijak zasáhnout, protože šlo o elektroniku, která se upravuje diagnostikou. Tak jsem pobýval na hotelu… Bylo to pro mě ubíjející z toho důvodu, že jsem žil dva roky intenzívními přípravami, nemohl jsem se dočkat, až cesta konečně vypukne, hlavou mi běžela spousta plánů i nápadů, co a jak dělat, a najednou to bylo všechno pryč… Nezbylo mi nic jiného, než jen a jen čekat. Snažili jsme se tyto chvíle s kameramanem Ivanem využít k produkcím a udělali jsme dvě reportáže, ale i tak – takové okamžiky už nechci nikdy zažít. Bylo to úmorné a počítal jsem doslova minuty.
Jak si aktuálně George vede? Už jste ho dali zase do kupy?
George už má něco za sebou, bohužel mu začaly odcházet součástky a díly, které jsou extrémně namáhané. Servisy tady zrovna nejsou to nejlepší na světě a po výměně pumpy a pobytu v opravně jsem musel dvanáct hodin dávat dohromady chyby, které místní kluci udělali… V okamžiku, kdy bylo všechno hotové, tak odešel brzdový válec a musel jsem začít znovu… Není to s vozem lehké, ale jezdí, což je pro mě hlavní. Navíc bez George nemám zázemí. Vede si dobře a já jsem jeho pečovatel.
Co tě v Tunisku mile překvapilo?
Překvapila mě celá tahle země. Moře na severu, mezi tím hory a na jihu Sahara. Nejde slovy popsat, jak krásné místo to je a jak se člověk cítí, když tím vším projíždí a může tady být. Zároveň tu krásu podtrhují i místní lidé – setkání s pravým nomádem, obyvatelem Sahary, který žije jen z toho, co mu to daleké a široké nic dává, to tě fakt vrátí na zem, k pokoře a k životu.
Už jsi nakousl materiály, které na cestě sbíráš. Jakými výstupy se můžeš pochlubit?
Podařilo se mi udělat všechny plánované fotky a mimo to jsme natočili celkem čtyři reportáže. To je na jednu malou zemi krásná práce. Jsem pyšný na místa, kam jsme se dostali, a na lidi kolem mě, kteří to pomohli zrealizovat. Materiálů tedy bude k vidění hodně, ale nechám si je ještě pro sebe…
Co tě čeká nyní? Kam povedou další kroky Expedice Z101?
Stručně řečeno: Evropa, karanténa, vakcína, přístav, loď, letadlo a Egypt. Mrzí mě, že musím zpět do Evropy, abych mohl dál Afrikou, ale taková je doba, která přináší mnohé komplikace a nečekané situace.
Mimochodem, jak na takové dobrodružné cestě vlastně relaxuješ? Čím dobíjíš baterky?
Bude to pravděpodobně znít jako naučená odpověď, nebo jako klišé, které snad říkám jenom proto, abych byl zajímavý, ale prostě to tak mám… Ano, cesta pro mě je náročná, nicméně to je dobře a dobíjím se právě tím, co prožívám. Každá chvíle dobrodružství je pro mě jedinečná a neměnil bych absolutně nic. Cítím se naplněný, když jdu spát unavený a úplně vyčerpaný. Ráno se vždycky probudím s pocitem, že jsem tomu dal všechno, co ve mně bylo… A víš co? Taky mi pomáhá muzika, v autě si rád pouštím metal, punk nebo rock. Kdo nezažil jízdu pouští, kdy z repráků zní AC/DC a jejich Let There Be Rock, tak neví, o čem to může být a jak je v tom nekonečnu krásně…
Sledujte PODPALUBNÍ DENÍK a nic důležitého o Expedici Z101 vám neuteče!
Foto: Archiv Expedice Z101