Někdo odchází a někdo naopak přichází. Tak to chodí v životě, ale i třeba v divadle. Zlínský herecký soubor posílil mladý a talentovaný Matěj Štrunc, který nahradil Tomáše Davida. A náhrada je to vskutku adekvátní. Matěj v sobě skrývá kromě hereckého nadání také velké muzikantské schopnosti, zpívá a málokterý nástroj je mu cizí.
Ve Zlíně se sice teprve rozkoukává, ale na jevišti si již odbyl svou první premiéru, kterou byl kabaret Ovčáček miláček. „Byla to zkušenost k nezaplacení, a to hlavně díky tomu punkovému přístupu, kterým je tento projekt pověstný,“ usmívá se jedenadvacetiletý mladík, který vystudoval brněnskou konzervatoř a první cenné zkušenosti sbíral v Divadle Radost.
Matěji, od dětství jsi byl vedený k muzice, hrál jsi na cimbál i na kytaru. Kdy se ti do života připletlo divadlo?
Divadlo se mi připletlo do života díky tomu, že moji rodiče jsou muzikanti. Oba se muzikou živí, mají své kapely a táta je navíc hudební skladatel. V uměleckém prostředí jsem se logicky pohyboval neustále, odmalička jsem měl kolem sebe nejen muzikanty, ale i tanečníky a právě také herce. K tomu všemu dělala moje teta garderobiérku v opeře brněnského Národního divadla, a když mi bylo deset let, tak sháněli do Prodané nevěsty chlapce, který v jedné části vyběhne a zakřičí ono památné „medvěd se utrhl“. Doporučila mě režisérovi a najednou to přišlo. Divadelní svět na mě okamžitě dýchl. Bavilo mě být na jevišti a pozorovat dění okolo.
Kudy tvá divadelní cesta pokračovala?
Původně jsem měl jít na konzervatoř studovat hru na cimbál, což se mi úplně nechtělo, a tak možná i trochu z trucu jsem si řekl, že zkusím herectví. A ono to vyšlo.
Co říkali rodiče na to, že jsi dal přednost divadlu před muzikou?
Myslím, že nakonec byli rádi, když viděli, že dělám něco, co mě skutečně baví a láká. Rodiče se mi vždycky snažili dávat co největší volnost, i přesto, že jsem byl v určitém věku jak utržený z řetězu a ze školy nosil špatné známky… (úsměv)
Čím tě divadlo lákalo a stále láká? Co je na něm pro tebe nejpřitažlivější?
Každé představení je svým způsobem jiné. Baví mě ta pestrost, baví mě, když si můžu vymýšlet stále nové a nové fórky, ač vím, že to mnohdy kolegové nemají rádi. Také mě nesmírně baví kontakt s divákem. Vždyť divadlo je živé – teď a tady. A přiznávám, že se mi líbí i to, že jsem vidět. Možná je to jenom prvotní vjem a postupem let ze mě vymizí, ale nyní, když je ještě všechno vlastně přede mnou, hraje jakýsi zdraví exhibicionismus také určitou roli.
Dokážeš říct, v čem místní herecký soubor můžeš obohatit? Jaké jsou tvé přednosti?
Jednou z mých předností je určitě ten vztah k muzice, přece jen to mám v genech a ovládám hned několik hudebních nástrojů, což u herců nebývá úplně zvykem. Ale spíš bych ti řekl, na čem musím ještě hodně pracovat. Takový tanec na jevišti, tomu se snažím opravdu vyhýbat, to je to nejhorší, co mě může potkat… (smích)
Mimochodem, jak tě noví kolegové přijali?
Myslím, že velmi hezky. Mám pocit, že mě berou, jsou ke mně hodní a pozorní. Kdykoliv je to možné, snaží se mi pomáhat, a to nejen po pracovní stránce, ale i po stránce osobní, když se mě snaží začlenit do života ve Zlíně. Vážím si toho. Je to pro mě důležité, protože tady opravdu nikoho neznám.
Jak ses aklimatizoval ve Zlíně jakožto městě? Zapůsobilo na tebe?
Řekl bych, že Zlín má zvláštní klid. Nikdo tu nespěchá. Oproti mému rodnému Brnu je to celkem příjemná změna. Je pravda, že jsem tady zatím krátce, tak ještě nechci Zlín nějak hodnotit, vždyť jsem si ho ještě ani pořádně neprošel. Momentálně mě baví ho objevovat.
Nových hereckých tváří se také vždycky rád ptám, jak reagovaly na to obrovské zlínské jeviště. Co na něho říkáš?
Přiznám se, že je mi to tak nějak jedno. Hanka Mikolášková mi říkala, že vždycky, když se na tak velkém jevišti objeví muzikant, je to znát, protože z toho prostoru není vylekaný. A tím se to asi vysvětluje. (smích)
Vzpomeneš si, kdy jsi zaregistroval Městské divadlo Zlín poprvé?
Vzpomenu si, kdy jsem zaregistroval zlínské divadlo opravdu výrazně. Bylo to minulý rok, když vznikl nekorektní kabaret Ovčáček čtveráček a rozběhla se ta obrovská mediální vlna. Hodně jsme o tom na konzervatoři debatovali, vlastně jsme ten projekt obdivovali, líbilo se nám, že se ve Zlíně udělala tak dobrá satira.
Shodou okolností jsi hned po nástupu do zlínského divadla začal zkoušet pokračování Ovčáčka čtveráčka, a sice Ovčáčka miláčka. Lepší nástup sis ani přát nemohl, mám pravdu?
Zkoušení Ovčáčka byla zkušenost k nezaplacení, a to hlavně díky tomu punkovému přístupu, kterým je tento projekt pověstný. (úsměv) Ze začátku jsem se toho obával, přece jen se běžně zkouší úplně jinak, je na všechno víc času a co si budeme povídat, já se chtěl v novém angažmá uvést v co možná nejlepším světle. Jenže následně jsem pochopil, že to v tomto případě prostě funguje – čtyři zkoušky, text v ruce a rovnou premiéra. Jsem rád, že u toho můžu být, mám tento druh divadla rád. A zároveň se těším na všechny příležitosti, které na mě čekají.
Členem místního hereckého souboru ses stal díky úspěšně absolvovanému konkurzu. Jak probíhal?
Byla to moc příjemné, panovala uvolněná, řekl bych až kamarádská, atmosféra. Hned na začátku po mě komise chtěla, abych se představil a prozradil něco o sobě, což se moc často na konkurzech nestává. Většinou to probíhá ve stylu – monolog, báseň, píseň a tradiční „děkujeme, my se vám ozveme“. Jenže ve Zlíně je zajímalo, kdo jsem, co mám rád, zkrátka, chtěli mě poznat. Přiznám se, že jsem mluvil na férovku a zpětně si uvědomuji, jak skvěle vzali, když jsem prohlásil, že jsem nejspokojenější na volné noze. To asi nebylo úplně vhodné, když jsem dělal konkurz do angažmá, že? (smích)
Je jasné, že s největší pravděpodobností ve Zlíně nezůstaneš do důchodového věku. Jaké jsou tvé pracovní sny a přání?
Chtěl bych se dostat do fáze, kdy ve svém pracovním životě budu dělat skutečně jenom to, co mě baví, co mě naplňuje a hřeje na srdci. V ideálním případě bych se chtěl profilovat více činnostmi. Nechci být jenom herec, chci například herectví propojovat s muzikou. Myslím, že vzhledem k mému věku je to všechno dost reálné. Zároveň si říkám, že život mě zanese tam, kam má. Nesním o tom, že musím za každou cenu třeba do Prahy, kde je samozřejmě mnohonásobně víc možností ve všech směrech. Uvidíme, co přijde, každopádně případné příležitosti se nebudu bát chytnout za pačesy.
A kdyby práce v uměleckém prostředí nevyšla? Co bys dělal?
V patnácti letech jsem měl sen, že se stanu profesionálním biatlonistou, dokonce jsem se tomu i věnoval. Biatlon mě úplně pohltil. Jenže jsem zjistil, že na to nemám. (smích) Takže kdyby nevyšlo umění, snažil bych se živit cestováním. Už nyní podnikám ve volných chvílích všemožné zvláštní výpravy a přednáším o nich. Externě spolupracuji s Expedition Clubem, což je taková neobvyklá cestovka. Jezdíme na východ, na Ukrajinu nebo do Bosny, zkrátka na místa, kam si klasické cestovky moc netroufají jezdit. Baví mě to. A je super, že to jde dohromady i s tím uměním, že se po půlroční intenzivní práci v divadle můžu na týden sbalit a vyrazit provádět nějakou skupinu. Je to neskutečné odreagování.
Rozhovor vyšel také v tištěné podobě, a to v říjnovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Archiv Městského divadla Zlín