Ke Zlínu patří zcela neodmyslitelně už dlouhých pětadvacet let oblíbená Hospůdka U Kovárny. Krásný domeček, ležící na lešetínské ulici, je vyhledávaný nejen díky dobrému pivu a chutnému jídlu, ale také díky jedinečné atmosféře, která za jeho zdmi panuje.
Na to, aby všechno fungovalo a lidé se na Kovárnu rádi vraceli, dohlíží její majitelé Zuzana a Zbyněk Baťovi. Od úplných začátků, které pro manžele rozhodně nebyly nijak jednoduché, přistupují ke svému „dítěti“ s obrovskou láskou a zcela otevřeným srdcem. Proto je Kovárna naprosto jedinečnou hospodou, kterou abyste ve Zlíně pohledali.
I tento výroční rozhovor se nesl v tuze příjemné atmosféře. Na kovárenské zahrádce jsme se Zuzanou Baťovou zavzpomínali například na neopakovatelná devadesátá léta a taky si připomněli vznik vyhlášeného Lešetínského fašanku, který s Kovárnou velmi úzce souvisí.
Čím to je, že Kovárna patří mezi nejoblíbenější a nejnavštěvovanější zlínské hospůdky už pětadvacet let? Jaké jsou její přednosti?
Tak na to by ti měli odpovědět spíš naši hosté… (úsměv) Myslím si, že oblíbenost Kovárny spočívá v tom, že má svého jedinečného ducha a lidé se k nám rádi vrací, protože za ty roky už moc dobře ví, co je tady čeká. Dalším pozitivem Kovárny je pak to, že má pořád stejné majitele, což ve Zlíně není příliš obvyklé. Takové provozovny dnes spočítáš na prstech jedné ruky. V přesile jsou rozhodně franšízy (pozn.: restaurace s gastronomickým konceptem), nebo všemožné hospůdky, které si neustále někdo pronajímá pouze s vidinou, že zbohatne.
Už podle názvu je jasné, že se někde v blízkosti nacházela skutečná kovárna. Jedná se přímo o místo, kde nyní sedíme?
Kdepak. Název hospůdky vznikl během jednoho z několika sezení s rodinou výtvarníků Vápů, kdy konkrétně pan Jiří Váp starší poznamenal, že přímo naproti byla kdysi dávno kovárna a tak by nebyl špatný název „U Kovárny“, což se nám zalíbilo…
Kdo vlastně na začátku devadesátých let přišel s nápadem začít budovat hospodu? Přímo ty?
Ač jsem z oboru, tak to paradoxně můj nápad nebyl. Myšlenka se zrodila v hlavě mého manžela, který pořád chodil a říkal, jak by bylo pěkné, kdybychom měli hospodu. Tenkrát jsme navíc zůstali oba dva bez práce a tak jsme nad tím začali reálně uvažovat, až jsme se do toho naplno pustili.
Měli jste s manželem už tehdy nějakou vizi, čím by měla být Kovárna specifická a charakteristická?
Neměli jsme žádnou vizi, všechno vznikalo víceméně ve sparťanských podmínkách. Nikdo z nás moc nevěděl, do čeho se pouští. V úplných začátcích se o hospůdku starala pouze a jenom naše rodina, kdy rodiče vypomáhali v kuchyni a sourozenci běhali po place. Dodneška si pamatuji, jak nás překvapilo, když k nám začali chodit první zákazníci… (smích)
Ačkoliv lidé ví, co je na Kovárně čeká, tak mi to nedá a zeptám se. Jak výrazně se hospůdka během těch let proměnila? Přece jenom se něco za ty roky změnit muselo…
Otvírali jsme opravdu s tím, že budeme klasickou hospodou a například o kuchyni jsme nějak speciálně nepřemýšleli, vždyť jsme s ní neměli žádnou zkušenost. Ani ve snu nás nenapadlo, že jednou budeme dělat tolik obědových meníček a lidé se k nám budou rádi vracet i právě kvůli jídlu. V začátcích byli v nabídce leda tak utopenci, případně maminčin guláš a vlastně celá Kovárna byla v mnohém hodně amatérským podnikem. Naše tehdejší nabídka by dneska neobstála a návštěvníkům absolutně nestačila, takže jsme se zcela logicky postupně zprofesionalizovali, ovšem stále si hlídáme, aby se odsud nevytratil ten rodinný duch.
Je těžké udržet v dnešní době na vrcholu hospodu, která se může chlubit skutečně pravou domácí atmosférou?
Určitě. Vždyť konkurence každým dnem přibývá. Stejně tak přibývají všemožné legislativy a kontroly. V jistém ohledu je to čím dál horší, nicméně se snažím si nestěžovat. Myslím si, že každý máme na tomto světě nějaké poslání. Já se spolu s manželem věnuji hospodě, a pokud se nestane něco skutečně zásadního, tak u toho už zůstanu. Koneckonců to má i jedno velké pozitivum, které s úsměvem celé roky zmiňuji, a sice že jsem nikdy nemusela vařit. Vždycky jsme se stravovali tady, díky našim skvělým kuchařům. A když se mě hosté ptají, zda je to či ono jídlo dobré, tak jim odpovídám, že musí být dobré, protože se tady stravuje celá naše rodina.
Přijde mi, že na Kovárně, jako by se zastavil čas. Nikdy nepodlehla žádným moderním trendům a stále si drží svou jedinečnou a originální tvář. Opravdu jste nikdy neprožívali těžké chvíle, třeba v době, kdy byl zmiňovaný systém franšízy na vzestupu?
Řekla bych, že ne. Naštěstí nás nikdy konkurence nějak výrazně neohrožovala, spíš nás ohrožovala ekonomická situace. Co si budeme povídat, za těch pětadvacet let byly i roky, kdy to moc veselé nebylo, a to z toho důvodu, že lidé všeobecně do hospod příliš nechodili a člověk pak počítal každou korunu. Kolegové z oboru mi dají nejspíš za pravdu, že z nás holt milionáři nebudou. Ale uživit se uživíme, nemusíme nad sebou mít žádné nadřízené, a když by se jednou měli dobře i naše děti, bude to skvělé.
V devadesátých letech bylo možné vídat na Kovárně celou řadu osobností. Chodili sem výtvarníci, básníci, muzikanti či divadelníci. U jednoho stolu debatovali například Lubor Tokoš, Jarmila Šuláková nebo kapela Fleret. Proč se sem rádi vraceli? Co je sem táhlo?
Chodila sem taky celá řada sportovců. Můj tatínek Horst Valášek byl hokejový trenér a v první polovině devadesátých let stál u zlaté éry Vsetína, kdy ho nejprve přivedl do nejvyšší ligy a následně s ním vyhrál dvakrát za sebou titul. Jelikož je Zlín malý a navíc leží kousek od Vsetína, tak sem za ním chodili nejen hokejisté, ale taky fanoušci. Co se muzikantů týče, tak to byli pro změnu naši kamarádi, protože můj manžel se v muzikantských kruzích pohyboval odjakživa, dokonce dělal i zvukaře Fleretu, a tak chodili na Kovárnu zase za námi.
I herec Lubor Tokoš byl váš kamarád?
Lubor Tokoš sem začal chodit s již zmíněným panem Vápem, stal se z něho štamgast a náš rodinný přítel. Postupem času jsme se nepotkávali jenom na Kovárně, ale klidně jsme společně vyrazili třeba na houby. Když byl nemocný, tak jsme mu nosili jídlo domů a naopak, když chtěl, donesl našim dětem nejeden obraz, který máme v bytě dodnes.
Slyšel jsem, že když tvůj tatínek dovedl vsetínský klub k prvnímu extraligovému titulu, tak se tady slavilo. Je to pravda, že celý tým z Lapače přijel na Kovárnu?
Je to pravda. Přijel nejen autobus se vsetínskými hokejisty, ale ještě druhý autobus se vsetínskými fanoušky. Jelikož ale byla hospoda totálně narvaná, tak už museli zůstat na ulici a pivo se jim nosilo přímo k autobusům… (smích)
Tak mě napadá, zda v době, kdy mezi hokejovým Zlínem a Vsetínem panovala ta největší rivalita, nebyla Kovárna brána spíš jako hospoda sympatizující se žlutozeleným týmem.
Podívej, těm objektivním fanouškům, kteří o hokeji něco věděli, bylo jasné, že Vsetín dovedli k prvnímu titulu hokejisté, kteří ve Zlíně nedostali šanci, ať už to byli třeba Roman Čechmánek, Rosťa Vlach nebo Michal Tomek. To znamená, že byli stejně jako táta Zlíňáci a většina místních jim to přála. Určitě se však našli i tací, kteří považovali Kovárnu za „vsetínské“ hnízdo, ale my jsme to nijak zvlášť nepocítili.
S Kovárnou a zmíněným Luborem Tokošem úzce souvisí i oblíbený Lešetínský fašank, který se letos dočkal už devatenáctého ročníku. S nadsázkou si troufám říct, že základní kámen této tradice byl položen u zdejšího stolu během nějaké plodné debaty. Mám pravdu?
Máš pravdu. Pokud se nepletu, tak kapela Fleret u nás natáčel dokument a chodili sem i s celým štábem filmařů, které napadlo, že by bylo dobré uspořádat zabíjačku. Tak jsme jim vyhověli. O něco později přišel Lubor Tokoš s tím, že to bylo moc fajn a nebylo by od věci si to zopakovat. Když jsme nad tím tak přemýšleli, dospěli jsme k nápadu, že to uděláme ve stylu masopustu, neboli jak se říká na Moravě, ve formě fašanku. Šlo o příjemné zpestření té klasické dennodenní práce v hospodě. Začátky byly opět velmi amatérské, převládalo nadšení, ale moc jsme nevěděli, jak na to, čili jsme všechno lepili na koleni s výraznou pomocí kamarádů. Na prvním ročníku Lešetínského fašanku nás na ulici tančilo asi pětadvacet a dnes je to akce, která se rozrostla do třech dalších ulic… (smích)
Je třeba uznat, že v záplavě všemožných akcí je opravdu pozoruhodné, že si Lešetínský fašank drží své pevné místo už dvě dekády. Říkáš, že na začátku šlo o jakési odreagování od běžné pracovní rutiny. Jak to vnímáš dnes? Organizujete fašank stále se stejným nadšením, nebo jde už o věc nezbytně nutnou a lidmi žádanou?
Určitě nejde o nezbytně nutnou věc. Stále nás těší, že přispíváme k radosti lidí, co na fašank přijdou. Dřív to byla navíc příjemná reklama pro hospodu, dnes už ale spousta návštěvníků absolutně netuší, že je v tom Kovárna nějak zaangažovaná. Samozřejmě pak s tím, jak fašank roste, rostou i naše starosti. Sami bychom už jeho přípravu nezvládli, proto jsme před lety začali spolupracovat s městem, které nám pomáhá jak s finanční podporou, tak třeba se zapůjčením pódií či stánků. Díky fašanku vznikl i spolek Lešetín Zlín, jehož součástí jsou také štamgasti a starousedlíci z ulice. I ti nám výrazně pomáhají při organizaci této akce.
Byli či jsou, mimo Lešetínský fašank, ještě nějaké akce spjaté s Hospůdkou U Kovárny?
V souvislosti právě s fašankem za námi chodili kamarádi s tím, že jde o zimní akci a tak by byli rádi, kdyby se uskutečnilo i něco přes léto. Proto budeme 1. září pořádat už čtvrtý ročník Lešetín Festu, který však není přímo na Kovárně, ale odehrává se naproti na parkovišti u hotelu Baltaci. My vždycky otevřeme zahrádku a lidé můžou volně procházet a nemusí ulici složitě obcházet.
A co nějaké koncerty čistě na Kovárně? Probíhají?
Čas od času nějaký komorní koncert uspořádáme, hrál tady třeba Vašek Koubek, Záviš nebo Jarda Hutka, ale vzhledem k našim prostorovým možnostem to raději necháváme na jiných podnicích… (úsměv) Několik spontánních akcí u nás proběhlo ještě v době, kdy se rekonstruoval dnes již neexistující zlínský klub Golem, jehož majitel Jirka Devátý byl náš kamarád a pokud to šlo, tak koncert přesunul právě k nám. Ráda tak vzpomínám na jedinečné vystoupení Laca Décziho, na kterém se sešlo asi tři sta posluchačů, a piva jsme si museli podávat přes okna.
Pojďme se nyní zastavit u toho výročí, které Kovárnu v srpnu čeká. Budete pětadvacet let nějak oslavovat?
Ano, vždyť důvod k oslavě je vždycky! (smích) Když jsme slavili dvacet let, tak jsme měli různé akce po celý týden. Nyní ještě žádný konkrétní scénář nemáme, ale mohlo by se to nést v podobném duchu. Kovárna byla otevřena 14. srpna, takže okolo toho významného dne rozhodně něco proběhne. (úsměv)
Když tě tak poslouchám, tak se ani nedivím, že to tady mají lidé rádi. Vždyť Kovárna je naprosto jasným příkladem toho, že když se přistupuje k věcem poctivě a od srdce, úspěch se dostaví. Ještě mě však zajímá – šla bys do toho všeho znovu, kdybys věděla, co tě čeká?
Já osobně bych neměnila, je to už takový životní styl, který má rozhodně mnohem víc pozitiv než negativ. Ačkoliv už někdy meleme opravdu z posledního a neustále nám běží pracovní záležitosti v hlavě, tak ničeho nelitujeme. Díkybohu jsme za ty dlouhé roky neměli žádný vážný problém.
Co je pro vás s manželem největší odměnou? Že se na Kovárnu vrací spokojení lidé?
Ano. Co víc si můžeme přát, než spokojeného zákazníka, který se rád vrací a třeba i pochválí.
Poslední otázku si dovolím položit tak trošku netradiční. Jelikož budu krátce po tobě dělat rozhovor i s tvým tatínkem Horstem Valáškem, tak by mě zajímalo, na co by ses ho ráda zeptala. Jakou bys mu položila otázku?
To je teda opravdu těžká otázka na závěr… (přemýšlí) My jako rodina hodně držíme pohromadě. Když nám před třemi lety odešla maminka, tak to vůbec nebylo snadné období. Těžké to bylo pro celou rodinu a hlavně pro tátu, protože rodiče bez sebe neudělali ani krok. Naštěstí jsme ho s bráchou přemluvili, aby se přestěhoval k nám, takže teď už bydlí blízko Kovárny a je to veselejší. Nebýt rodičů, tak by Kovárna nebyla. Na začátku devadesátých let ti totiž nikdo nedal úvěr, aniž bys něčím neručil. A my s manželem jsme nic neměli, tudíž jsme ani ručit nemohli. Díky mým, ale samozřejmě i manželovým rodičům, kteří zastavili všechno, co mohli, jsme úvěr dostali a obrovsky nám tak pomohli. Přitom to byl totální krok do neznáma, nemohli absolutně tušit, jestli jim děti veškerý majetek neprodrbou. Takže nevím, na co bych se tatínka zeptala, jen bych mu ráda vzkázala, že mu budu do smrti vděčná. (úsměv)
Rozhovor vyšel v prázdninovém čísle magazínu inZlin…
Foto: Archiv Hospůdky U Kovárny