Na zlínském jevišti se poprvé objevila před třemi lety, když zaskakovala za těhotnou kolegyni ve hře Škola základ života. Poté přišly další pracovní nabídky a Marie Vančurová, rodačka z Čáslavi, už zůstala. Ač nemá stálé angažmá, zlínské publikum ji bere za svou.
V letošní sezóně se mladá herečka nezastavila. Šla z role do role a vyzkoušela si komedii i drama. Potkali jsme se pár dní před prázdninami, v parku u vychlazeného piva, a zrekapitulovali nejen rok letošní, ale i roky uplynulé. S Marií Vančurovou jsme se tak ohlédli za jejím dosavadním divadelním životem.
Evžen Oněgin, Dokonalá svatba, Večer tříkrálový a Proč být hezká. To jsou inscenace, které ti v letošní sezóně vstoupily do cesty. Dá se říct, že šlo o docela pestrou sezónu, nebo se pletu? Jak ji hodnotíš?
Pro mě to byla hlavně velmi náročná sezóna. Takhle velkými a náročnými rolemi jsem ještě vytížená nebyla. Nicméně se dostávám do kategorie třicátníků a na tyto role je už nejvyšší čas. (úsměv) Na konci sezóny jsem měla pocit, že se mi do mozku nic nevejde. Každopádně jsem za všechny ty příležitosti a výzvy ráda.
Každé zkoušení je jiné, to je jasná věc. Přesto, dokážeš říct, které z těch letošních tě obohatilo nejvíc?
To se říká těžko, protože každá práce byla opravdu jiná. Nejnáročnější bylo zkoušení hry Proč být hezká, a to i z toho důvodu, že to bylo před koncem sezóny. Navíc šlo o styl divadla, se kterým jsem se setkala poprvé. Líbilo se mi i zkoušení Evžena Oněgina, kde jsme vycházeli z pohybových etud a alespoň pocitově jsem se vrátila na JAMU. U Dokonalé svatby mě stála největší úsilí práce s přesným timingem a naprostým napojením na kolegy. Bez toho taková komedie nemůže fungovat. Zkrátka nic nebylo jednoduché a všechno bylo určitým způsobem zajímavé. Moc jsem se toho naučila.
Dvě ze zmíněných inscenací se ale nepotkaly s příliš velkým diváckým ohlasem. Evžen Oněgin i Večer tříkrálový již mají po derniéře. Přitom jde o léty prověřené tituly. Kde se stala chyba? Proč zlínské publikum tyto klasiky příliš nepřijalo?
Ono to je vždycky těžké. Jde o klasické tituly, na které chodí diváci s určitým očekáváním. Obě ty inscenace byly udělané netradičně a v tom byl podle mě ten zásadní divácký problém. Zlínský divák očekává holt něco jiného, nedokáže se od toho klasického provedení oprostit. Je ale pravda, že Oněgin se hodně líbil mladým lidem, kteří možná ani nejsou moc zvyklí do zlínského divadla chodit, protože si myslí, že to je zkostnatělá instituce. Ale představení Oněgina pro školy byla jedna z nejhezčích. U Večeru tříkrálového byl podle ohlasů problém s první půlkou. Podle mého jsme neměli ujednocený styl herectví. Ale těžko soudit z jeviště.
Naopak Dokonalá svatba je divácký hit zlínského divadla a je neustále vyprodaná. Jaký máš ke komediím vztah? Ptám se proto, že za dobu, co ve Zlíně působíš, tě potkalo veselých her víc než dost.
Obecně platí, že lidé chodí raději na komedie, což je určitým způsobem pochopitelné, protože dnešní doba je uspěchaná, všichni mají moc práce a starostí, a když už si večer za něco zaplatí, tak se chtějí spíš bavit. V tom spočívá i úspěch Dokonalé svatby. A můj vztah ke komediím? Jdou mi tak nějak samy, čímž nechci říct, že v tomto směru nemám na čem pracovat. Mám samozřejmě rezervy, ale zároveň i určitý cit pro komiku. Zkrátka mi to jde snadněji. A přitom bych chtěla hrát velké dramatické role… (smích)
Do Zlína se za chvíli vrátíme. Teď se ale nepatrně vraťme v čase. Přichází jedna z povinných otázek. Zajímalo by mě, jak ses vlastně dostala k herectví?
Už během základky jsem chodila do dramaťáku ve Světlé nad Sázavou. Můj tatínek je hodně ambiciózní, a když viděl, že mě a bratry něco baví, tak se nám snažil zajistit co nejlepší pedagogy. Proto mi pak táta našel učitelku dramatické výchovy až ve Žďáře nad Sázavou, kde jsem měla mnohem víc možností. Velký soubor, víc vrstevníků, víc recitačních soutěží. Byla to moc důležitá etapa mého života. Dramaťák mě velmi ovlivnil, hlavně, když přišla puberta a dospívání. Zformovala jsem se díky tomu, jaké jsem potkávala lidi. Hodně jsem pak četla, zajímala se o divadlo a třeba hospody šly úplně mimo mě. Tam jsem začala chodit až na výšce. (úsměv)
Olga Larinová (Evžen Oněgin)
Maturovala jsi na Střední zemědělské škole. Přece jenom – od agroturistiky je cesta na JAMU trošku neobvyklá.
Po maturitě si většina lidí z našeho dramaťáku dávala přihlášku na herectví či dramatickou výchovu, jenže já jsem věděla, že učit nechci. Netroufla bych si na to. Myslím si, že učitelé jsou hned po rodičích nejdůležitější lidé, kteří utváří naši osobnost. Proto jsem si podala přihlášku na herectví a oni mě vzali. Zemědělka v tom nehraje roli. Tam jsem byla díky tomuto koníčku spíš za exota.
Přesto pořád nechápu, proč ses na zemědělku vydala.
Tam jsem šla jen proto, že to byla lehčí škola a měla jsem tak víc času na ten dramaťák, který mi naopak zabíral spoustu času.
A promítl se do tvého uměleckého směřování i fakt, že tvůj táta, Pavel Vančura, je úspěšný operní pěvec, host pražského Národního divadla a držitel ceny Thálie?
To ne. Taťka v době, kdy jsem začala k divadlu tíhnout, ještě pořádně nezpíval. V tu dobu ještě opravoval varhany. Pamatuji si, že když jsem absolvovala na JAMU, tak se mi naši svěřili, že můj sen o herectví brali jako výstřednost a moc nevěřili, že se mi to podaří takhle dotáhnout. Patří jim velký dík, protože mi to nikdy nedali najevo.
Splnila JAMU tvá očekávání? Hodnotíš zpětně rozhodnutí jít studovat herectví do Brna jako správné?
Na to, zda šlo o správné rozhodnutí, budu moct odpovědět až za pár let. Vím, že očekávání jsem ale neměla žádná, jelikož jsem neznala nikoho, kdo by v té době JAMU studoval. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Ale teď mě divadlo baví moc a ve Zlíně jsem po letech všech možných experimentů v malých a oblastních divadlech nejdelší dobu. Nikde jinde, ať už v Brně či Šumperku, jsem tak dlouho nevydržela. Za Zlín jsem vděčná, je mi tady dobře. A nebýt JAMU, tak bych se nedostala ani ke Zdravotnímu klaunovi, což je práce, za kterou jsem také velmi vděčná.
Malá odbočka – můžeš pojem Zdravotní klaun přiblížit?
Jde o organizaci, která vznikla před čtrnácti lety, a založil ji Gary Edwards. Chodíme za dětmi do nemocnic, bavíme je, rozptylujeme a snažíme se jim ulehčit uzdravování. Přiznávám, že ne vždy je to veselé, ale většinou odcházíme s pocitem, že jsme dítěti udělali radost.
To je opravdu hezké. Smekám před vámi. Pojďme zpět k JAMU. Bylo těžké se po škole u divadla uchytit? Absolventů herectví je hodně, konkurence není zrovna malá.
Musím říct, že jsem s tím naštěstí problém neměla, ačkoliv nejsem vůbec průbojný typ. Možná právě proto to šlo všechno tak hladce… (úsměv) Jedna nejmenovaná spolužačka například pohrdla Divadlem Radost (pozn.: do roku 2010 neslo divadlo oficiální název Loutkové divadlo Radost) a dneska takřka nehraje. Je důležité nemít ihned po škole přehnané ambice, což jsem neměla. Chtěla jsem kamkoliv s tím, že se budu postupně posouvat.
Čili doporučuješ mladým, čerstvě vystudovaným, hercům brát vše, co přijde?
Pokud to není člověku vyloženě proti srsti. Chápu, že divadlo pro děti někomu proti srsti být může. (přemýšlí) Zkrátka nečekat hned angažmá v Praze. Člověk by neměl ničím pohrdat, protože nikdy nevíte, koho při práci potkáte.
Hermie (Sen noci svatojánské)
První angažmá jsi dostala v Divadle Šumperk, kde jsi sbírala zkušenosti rok. Přivítali tě Otesánkem a loučila ses Ulrikou ze Zániku samoty Berhof.
Zánik samoty Berhof byla asi nejvýraznější šumperská zkušenost, nicméně jsem v tamním divadle končila Mastičkářem, kterého shodou okolností režírovala Hanka Mikolášková (pozn.: nynější umělecká šéfka zlínského divadla).
Shrneme-li to, byl pro tebe Šumperk ideální divadelní rozjezd?
Určitě. Měli jsme štěstí, že se v té době měnilo vedení a přišli Ondra Elbl s René Sviderským, kteří nám nabídli, že vezmou celý náš ročník z JAMU výměnou za některé nepříliš dobré herce, kteří v souboru byli. Opravdu. Někteří třeba šišlali. Nakonec jsme tam z našeho ročníku byli tři. První rok jsme od těch místních herců dostávali kapky, protože jim vedení vyhodilo kamarády a nás neměli moc v lásce. Takže ze začátku to byl spíš krutý rozjezd. Ale je pravda, že jsem si v Šumperku zahrála role, které bych si nikde jinde, jakožto čerstvá absolventka, nezahrála.
Následně jsi strávila pár let opět v Brně, a to v dětském Divadle Polárka. Asi není zrovna lehké neustále hrát k vesměs mladému publiku.
Je to náročné, děti neodpustí nic. Když na jeviště vyjde polochcíplá osoba, možná i v kocovině, která nemá absolutně žádnou energii, děti ji nebudou v žádném případě poslouchat. Člověk musí jet na dvě stě procent. Provoz Polárky byl náročný také v tom, že jsme měli dopoledne většinou dvě představení, odpoledne se zkoušelo a večer se někdy opět hrálo, případně probíhaly improvizační večery. Je to tam náročné hlavně na energii, soustředění a čas, herecké nároky nejsou až tak velké.
V roce 2012 ses poprvé objevila na prknech zlínského divadla. Dá se to chápat, jako jakýsi únik z dětského divadla do divadla repertoárově pestřejšího?
Já jsem z Polárky neodešla kvůli Zlínu. Odešla jsem kvůli neshodám s vedením. Atmosféra se tam jaksi podivně zkazila, a když daly výpověď i mé kamarádky, neměla jsem jediný důvod tam zůstat. Mohla jsem si dovolit dát výpověď i díky tomu, že jsem zatím bez dětí, bez rodiny a mám zodpovědnost pouze sama za sebe. Takže jsem byla rok na volné noze, dělala jsem Zdravotního klauna, vyzkoušela si alternativní divadlo a najednou přišla nabídka ze Zlína. Když začalo her ve Zlíně přibývat, dostala jsem možnost dlouhodobějšího hostování (pozn.: Marie Vančurová se zlínskému publiku poprvé představila ve hře Škola základ života, kde převzala roli po Tamaře Kotrbové, jež šla na mateřskou dovolenou).
Je zajímavé, že Zlín tě již přijal za svou, ale stále nejsi v angažmá, nýbrž působíš jako stálý host.
Mně to vyhovuje a myslím, že divadlu taky. Tak proč ne? (úsměv)
Jak vnímáš zlínské divadlo?
Kdyby se cokoliv stalo a musela bych třeba v příští sezóně odejít, tak zlínské divadlo pro mě bude navždy srdcová záležitost. Myslím si, že místní herecký soubor je mimořádný a navíc sem jezdí velké režisérské osobnosti. Znovu opakuji, že jsem vděčná za všechny příležitosti, co tady dostávám a také za lidi, kteří tady jsou. Je to taková moje rodina. U té pravé rodiny jsem nebyla ani nepamatuji… (úsměv)
Mámení (Labyrint světa a ráj srdce)
Tradice je tradice. Ani tebe nemine výčet her, které mám s tvojí osobou spjaté, ať už z jakéhokoliv důvodu. Budu ti je postupně jmenovat a tebe vždy poprosím o krátký komentář, ano?
Jo.
Jako první přichází Sen noci svatojánské v režii Pavla Kheka (pozn.: premiéra v roce 2012, role – Hermie, Střízlík, Zeď). Další Shakespeare ve Zlíně, jen s tím rozdílem, že oproti Večeru tříkrálovému byl u zlínského publika přijat o poznání lépe.
To byla velká zábava. Zkoušení bylo sice dost náročné, ale všichni jsme si ho paradoxně užili. Pavel Khek nás hrozně cepoval. Dbal na to, abychom správně říkali verše, sám uměl celý Sen zpaměti. Následně jsme si ale užívali i každé představení, s kolegy jsme měli spoustu rituálů. Tohle je jedna z inscenací, na kterou budu vždy vzpomínat. Je to zásadní věc v mé herecké kariéře. (smích)
Toto představení se navíc pyšnilo opravdovým bazénem na jevišti. Nebyla to pro vás komplikace?
Komplikace to byla hlavně pro první řadu, kterou jsme často ostříkli. Lidé byli mnohdy naštvaní. Ale pro nás to byla jednoznačně příjemné zpestření.
Dále je v mém výčtu pohádka O Človíčkovi (pozn.: 2013, Opice, Človíčka). Pohádky mají ve Zlíně velmi dobrou pověst, k čemuž přispěla i režisérka Hana Mikolášková tímto prapříběhem pro nejmenší.
Človíček mě naučil lozit po šálách. Hrát opici není zase tak těžké a nic objevného mi to nepřineslo, ale za akrobacie na šálách jsem vděčná. Ráda se během zkoušení učím něco nového.
Nyní je na řadě Největší z Pierotů (pozn.: 2013, Désireé), romantický příběh, jenž kombinoval pantomimu a šansony.
To je věc, která se mi ve Zlíně povedla nejmíň. Byla to první dramatická role, kterou jsem na tom velkém jevišti dostala a byla jsem z toho strašně nervózní. Myslím si, že jsem to nedotáhla do konce. Navíc to představení bylo velmi náročné technicky, a když jsme ze zkušebny přešli na jeviště, tak se neřešily herecké věci, ale řešily se věci technické a nám tak utíkal čas. Až do derniéry jsem cítila velké rezervy a nejistotu.
Dostáváme se k punkové zpovědi učitele národů v jazyce jednadvacátého století, kterou je Labyrint světa a ráj srdce (pozn.: 2014, Mámení).
U Labyrintu se potkala super parta lidí. Představení není ani tak náročné herecky, je hodně o hudbě, u které jsme se vyblbli. A já vlastně poprvé zpívám sama na mikrofon před lidmi.
Bavili jsme se o určitých divadelních výzvách, ať už to byl bazén ve Snu noci svatojánské nebo šály v Človíčkovi. Řekl bych, že i v Labyrintu na tebe čekaly výzvy. Alespoň malé. Jednak zpěv a také hra na harmonium, které je v tomto představení docela důležité.
To ano. Od malička jsem hrála na klavír, často jsme měli koncerty před lidmi, nicméně od té doby mám vybudovanou paniku z takového veřejného hraní. Když hrajeme Labyrint po delší době, tak chudákovi Radkovi Šopíkovi akordy všemožně motám. Kdybych si to ale hrála někde v klidu a sama, tak bych to zvládla, ono to není zas tak těžké. Jenže jsem vždy hodně nervózní. Vím, že u harmonia svůj výpadek nedokážu zahrát tak, aby to nikdo nepoznal. V tom je to pro mě stresující.
Stephanie (Proč být hezká)
A je tady poslední hra z mého výčtu, kterou je současná komedie všedního života s názvem Proč být hezká (pozn.: 2015, Stephanie).
Zajímavé je, že text hry je napsaný úplně jinak, než jsme zvyklí. Způsobem, jakým je hra Proč být hezká napsaná se teď píší konverzační komedie, aby byly co nejautentičtější. Repliky jdou hodně rychle přes sebe. Narážky jsou ale přesné, čili člověk musí mluvit a zároveň poslouchat partnera. Je to občas hrozný zmatek. Na diváky by to mělo působit věrohodně, a když se na jevišti s Pavlem Vackem hádáme, tak by měli mít pocit, že přišli k nám domů.
To zní velmi zajímavě.
Ještě se mi nestalo, že bych se doma učila text, přišla na zkoušku a zjistila, že to je úplně k ničemu. Bylo to pro mě psychicky náročné. Navíc jsme neměli dost času, chyběly nám zkoušky, na kterých bychom si ten text dostatečně oříkali.
Myslíš si, že získáte v této hře časem klid, nebo bude každá další repríza stresující?
To je otázka. Teď nedávno jsme to hráli jednou po měsíci, což bylo strašně nervózní, následně jsme to hráli o týden později a taky to úplně v klidu nebylo. Uvidíme v příští sezóně.
Výčet je za námi. Je nějaká hra, která nezazněla, a přesto bys ji ráda zmínila?
(přemýšlí) Myslím, že jsi všechny zásadní věci vystihl.
Dobře. Dost bylo divadla. Prázdniny jsou tady, je potřeba nabrat sílu a energii. Co máš v plánu?
Pokud všechno klapne, tak letos pojedu na čtyři vody. To je krásné, že? Jezdím na vodu od třinácti let. Na JAMU jsem ji jednou vynechala a celý rok byl strašlivý. Proto jsem se zařekla, že každý rok musím být alespoň na jedné vodě… (smích)
Dokážeš si představit, že v baťovském městě zakotvíš natrvalo?
Představit si to dokážu, ale jsem zahrádkový typ, takže by bylo ideální, kdybych tady jednou měla nějaký domeček. Nebo aspoň balkón… (smích) Pocházím z Vysočiny, miluju Vysočinu, ale tady je krásně. Je tady tepleji, lidé jsou milejší, a proto je mi Morava blízká.
Na závěr tě poprosím o vzkaz čtenářům.
Choďte do divadla je asi trapné, že?
To už tady jednou bylo.
Bylo mi jasné, že nebudu první… Tak jinak. Myslím si, že si lidé někdy zbytečně vytváří starosti. Máme se přece dobře. Není u nás válka, je léto a to je pecka. Pokud si někdo myslí, že nějaký problém má, ať si dá na zahrádce pivko a bude po starostech. A pak hurá do divadla!
DÁLE ČTĚTE:
Marek Příkazký: I pád na držku je pohyb dopředu!
Rostislav Marek: V životě jsou důležitější věci než nějaká ocenění
Zdeněk Julina: I v dnešní době má divadlo smysl
Foto: Archiv Marie Vančurové a archiv Městského divadla Zlín