Dobrý dramaturg je v divadle potřeba stejně jako dobrý herec. Aniž byste to možná tušili, tato „neviditelná“ osoba ovlivňuje celou řadu věcí. Ptáte se jakou? Přečtěte si rozhovor s Kateřinou Menclerovou, mladou dramaturgyní Městského divadla Zlín.
Kateřina nastoupila do místního kulturního stánku v roce 2014, ihned po studiích na JAMU, navíc bohatá o literární zkušenosti díky působení v nakladatelství HOST. „Odjakživa jsem milovala literaturu. Vždycky jsem hodně četla a dokonce i trochu psala. Najednou jsem zjistila, že divadlo a literatura jdou pěkně ruku v ruce, že se protínají,“ vykládá sympatická žena, jež bohužel zlínské divadlo pomalu opouští, aby mohla jít dál, aby od nové sezóny dramaturgovala v ostravském Divadle Petra Bezruče.
Dramaturg. Slovo samo o sobě tajemné, pro leckterého čtenáře ještě tajemnější. Co tedy dramaturg v divadle dělá?
Dramaturg do značné míry ovlivňuje to, co se bude hrát – vybírá tituly do repertoáru. Zároveň uvažuje o celkovém směřování divadla, o jeho divácích, o kontextu daného města, regionu a tak dále. V tomhle je každé divadlo velmi specifické.
Čím je specifické zlínské divadlo?
Jednoznačně svou velikostí. Místní velký sál s kapacitou téměř sedm set míst výběr titulů výrazně ovlivňuje. Tak velký prostor si o některé tituly téměř „říká“ a s některými se skoro až vylučuje, i když to je vždycky relativní a zpochybnitelné. Podle mě takovému sálu sluší třeba velké příběhy, ale mimo jiné i třeba hudební divadlo. Dalším specifikem zlínského divadla je region, do kterého patří. Je podle mě skvělé, že právě na regionální témata se ve zlínském divadle dlouhodobě myslí. Taky je ve městě, nepočítáme-li Malou scénu, jediným profesionálním divadlem. I to dramaturgii ovlivňuje.
Jak to?
Nemusí se tolik vymezovat vůči dalším divadlům, hledat si v rámci města svou pozici, své diváky, snažit se doplňovat repertoár ostatních divadel, ne jej zdvojovat. Zároveň má divadlo, které je ve městě samo, závazek vůči širokému spektru diváků, kteří nemají jednotný vkus a jejich divadelní přání se různí.
Lidé chtějí většinou v divadle hrát, výrazně méně jich chce dělat dramaturga. Jak jsi to měla ty? Jaká byla tvoje cesta? Neměla jsi nikdy ambice být herečkou?
Ambice být herečkou jsem opravdu nikdy neměla. A neměla jsem ani ambice být režisérkou, z čehož jsou dramaturgové občas podezříváni. (úsměv) Jsem „odkojená“ zlínským divadlem a k tomu jsem odjakživa milovala literaturu. Jenomže jsem si myslela, že se pro mě u divadla nenajde žádná profese, pochopitelně jsem v patnácti letech neměla ani ponětí, kdo je to dramaturg. Šla jsem proto studovat do Brna žurnalistiku a bohemistiku, a jak jsem tak navštěvovala více divadel a divadlu více propadala, „objevila“ jsem obor dramaturgie. No a měla jsem jasno.
Co tě na dramaturgii baví nejvíc? Podílet se na sestavování repertoáru, být u zrodu inscenace, nebo objevovat nové zajímavé autory?
Baví mě kombinace věcí, které jsi právě vyjmenoval. Všechny ty činnosti se v průběhu sezóny různě prolínají a vždy má navrch nějaká jiná. Na sestavování dramaturgického plánu pracujeme nepřetržitě, nad divadlem přemýšlíme pořád, nemáme pracovní dobu „od – do“. Objevování nových autorů, režisérů a dalších spolupracovníků je víceméně také činnost neustálá. No a práce na inscenacích mě baví neméně – pod rukama nám vzniká nové živé dílo, a to mě snad nikdy nepřestane přitahovat.
Mimochodem, jak dlouho dopředu plánujete repertoár dejme tomu na příští sezónu?
Myslím, že všichni o tom přemýšlíme neustále. Stačí, když sedím v kavárně a s někým se bavím o libovolném tématu – když je to téma zajímavé a zdá se, že v lidech rezonuje, okamžitě přemýšlím, jestli by mu neslušelo divadelní zpracování, jestli by nemohlo přinést nějakou výpověď o nás, o naší době. V ještě lepším případě mě rovnou napadne nějaká konkrétní – už napsaná – hra, v níž se to téma odráží. Každá sezóna se musí připravovat s dostatečným předstihem, klidně i dva roky před zveřejněním titulů. Definitivně jasno pak máme zhruba rok předem.
Neláká tě občas napsat svůj vlastní text, a to právě na téma, které v tobě určitým způsobem zarezonuje?
Je pravda, že jsem pár textů napsala, ale většinou pro konkrétní inscenaci a většinou na prosbu režiséra. Psaní mě láká, ovšem držím se dost zpátky. Vědomí, že existuje spousta lepších autorů, mě usazuje pěkně zpátky na zem. (úsměv) Více se věnuju úpravám textů a dramatizacím – „překladům“ textů prozaických do textů určených pro divadlo.
Který z divadelních autorů je momentálně tvůj nejoblíbenější?
(přemýšlí) Takové žebříčky nemám, ale většinou hodně propadám autorům, na jejichž textu v danou chvíli v divadle pracuju. Jmenovat jednoho ale opravdu nedokážu.
Vždycky jsem na dramaturzích obdivoval jejich sečtělost. Musíte číst vlastně neustále. Počítám, že čtení ti zabírá neuvěřitelné množství času. Dokážeš odhadem říct, kolik toho musíš přečíst za měsíc?
Ano, čtu neustále, ale skutečnou sečtělost raději společně obdivujme u jiných. (smích) Samozřejmě čtu hry, o jejichž uvedení uvažuju, ale hodně čtu také texty související s inscenací, kterou připravuju. Pokud pracujeme na prvním textu nějakého mladého autora, tak je to samozřejmě jiné, než když se pustíme do klasiky. Když se například rozhodneme uvést nějaký román od Dostojevského, musím si osvěžit nejen jeho dílo a daný román, ale prostudovat i řadu monografií a studií, které už o jeho díle byly napsány. Musím ale říct, že mě to hodně baví, dostávám se díky tomu stále hlouběji pod jakousi vrstvu, kterou divák ve finále na jevišti vidí. No a pak čtu samozřejmě ještě stále pro radost!
Jak už bylo řečeno, coby dramaturg jsi u inscenací od samého začátku. Uveďme si to nyní na příkladu. Aktuálně se ve zlínském divadle zkouší muzikál Noc na Karlštejně. Zajímá mě, v jakém okamžiku jsi na něm začala pracovat.
Téměř hned, když jsem zjistila, že budu na této inscenaci pracovat. Vyžádala jsem si od agentury všechny varianty textu, protože v případě Noci na Karlštejně jich existuje víc než jen onen známý filmový scénář. Pak jsme se s režiséry (pozn.: Míšou Doleželovou a Romanem Venclem) domluvili, kterou verzi použijeme. Samozřejmě jsem se znovu podívala i na film. Potom jsme přemýšleli nad obsazením, nad jevištním provedením. Každá inscenace ale klade na dramaturga jiné nároky a přípravná fáze je různě náročná – je asi jasné, že třeba v případě zmiňovaných Dostojevského románů je pro mě příprava náročnější a je pro výsledek klíčovější než třeba u Noci na Karlštejně. U tohoto titulu tkví můj podíl na výsledku v něčem jiném, než je důkladná příprava. Muzikál dělám poprvé a pořád se učím.
A po fázi příprav přijde zkoušení. Co během něj inscenaci přinášíš?
Právě že pokaždé trochu něco jiného. Odvíjí se to od textu a od režiséra. Na začátku hercům vysvětlujeme náš záměr, o čem pro nás text je a co nás na něm zajímá. Hercům se snažím situace a jejich postavy vysvětlovat a přibližovat jinými slovy než režisér, snažím se ho doplňovat. Klíčová je samozřejmě zpětná vazba, kterou v průběhu zkoušení dávám režisérovi – je na rozdíl ode mě na všech zkouškách, takže potřebuje pohled zvnějšku. Je totiž podivným paradoxem, že dramaturg se při přípravě inscenace snaží ponořit co nejhlouběji, a jakmile se rozjede zkoušení, snaží se zase co nejvíc poodstoupit, aby měl nadhled a mohl suplovat diváka, který celým tím procesem neprošel a dostává jen ty informace, které mu dáme na jevišti. V neposlední řadě musím neustále myslet na to, jestli se inscenace ubírá tím směrem, který jsme si na začátku vytyčili, jestli má pro diváka sdělnou a nosnou myšlenku.
Stalo se ti někdy, že režisér úplně nedbal tvých připomínek a inscenace ve výsledku minula ten vámi vytyčený cíl?
Občas se to stane. Režiséra ale i v takových situacích ctím, on je hlavní postava celého zkoušení, on je ta osoba, která inscenaci drží ve svých rukou, u něj se to všechno „schází“. Spíš se v takových případech snažím bojovat za záměr, o kterém jsem byla hluboce přesvědčena, ale jen mezi čtyřma očima. A když se to nepodaří, tak je mi to líto, ale dál se snažím režisérovi rozumět a pomáhat.
Nemůžeme opomenout jednu blížící se událost, která není pro zlínské divadlo úplně radostná, a sice tvůj odchod. Od září budeš novou dramaturgyní ostravského Divadla Petra Bezruče. Co tě k tomuto kroku přimělo?
To je těžká otázka a neumím na ni odpovědět jednoduše. (přemýšlí) Mučivé rozhodování jsem prožívala docela dlouho, protože ve mně vedle sebe žily a žijí dvě touhy, které se vzájemně vylučují, a přesto neumím ani jednu z nich umlčet. Toužila jsem zůstat ve zlínském divadle, které mám ráda velmi dlouho, zůstat součástí místního skvělého kolektivu a moct se nadále setkávat s kolegy, kterých si nesmírně vážím jak profesně, tak i lidsky – těch je ve zlínském divadle napříč všemi profesemi spousta a pro mě je práce s nimi a vedle nich velmi poučná. A ta druhá touha mě zase neomylně vlekla k tomu, co se ve mně v pravidelných intervalech ozývá – chuť zkoušet nové věci, v tomto případě práci v komorním divadle se svéráznou dramaturgií. Navíc Bezruči jsou moje druhá srdcovka, jinam by mě to teď snad ani netáhlo. A tak jsem si řekla, že to zkusím, dokud ještě nemám rodinu a závazky nejen k divadlu, ale i k ní. Zlínskému divadlu se díkybohu daří – kdyby tomu bylo jinak, cítila bych povinnost za něj bojovat a patrně bych nikam nešla. A tak mi připadá, že jsou to pro zlínské divadlo jenom dobré zprávy!
Čili chápu to správně, že jakmile si splníš všechny ostravské výzvy, tak se vrátíš zpět k nám do Zlína?
(úsměv) Troufám si říct, že láska ke zlínskému divadlu ve mně bude celý život, tím pádem pro mě osobně to vyloučené není. Ale muselo by se to setkat v čase a hlavně by musela být ta vůle a zájem v divadle samém. Rozhodně nikdy nebudu usilovat o návrat, pokud to nevyplyne z potřeb samotného divadla. Příležitost jsem dostala a jsem za ni víc než vděčná. Naštěstí vím, že vedle zkušeného a talentovaného Vládi Fekara (pozn.: druhého dramaturga MDZ) „usedne“ podobně nadaný člověk, a tak se můžu s klidem opřít do nových výzev. I když ten „klid“ je fakt relativní – paradoxy a pnutí, které jsem popsala, se mě drží a nechtějí pustit, potvory.
Rozhovor vyšel také v tištěné podobě, a to v květnovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin.
Foto: Archiv Městského divadla Zlín