Mirai, to je svěží vítr na české hudební scéně. Postupně se tato frýdeckomístecká kapela dere na vrchol a sbírá jedno ocenění za druhým. Letošní rok je toho jasným důkazem.

Mladá partička muzikantů získala v březnu Anděla v kategorii Objev roku a čerstvě má za sebou i povedenou klubovou šňůru, kterou završil koncert v pražském Lucerna Music Baru, kde navíc obdržela Platinovou desku za své debutové album Konnichiwa.

V červnu se Mirai vůbec poprvé představí na oblíbeném rodinném festivalu Holešovská Regata. „Zahrajeme ty největší hity a zbytek přizpůsobíme tomu, co ucítíme na místě,“ usmívá se kytarista a zpěvák Mirai Navrátil, jenž stál v roce 2014 u zrodu této talentované kapely.

V čem myslíte, že momentálně spočívá vaše velmi úspěšné tažení?

Myslím si, že to je souhra všemožných faktorů s nemalým podílem štěstí. Kluci jsou super muzikanti, narazili jsme na dobré lidi a hudba pro nás byla už dlouho silnou vášní.

Celá řada posluchačů vás zavnímala díky písničce Když nemůžeš, tak přidej, která se pyšní titulem neoblíbenější a nejstreamovanější skladba za rok 2017. Vybavíte si ještě ten pocit, když jste se úplně poprvé slyšeli v rádiu? Co se ve vás odehrávalo?

Mám-li být upřímný, tak úplně přesně si to nevybavím… Nicméně vím, že poprvé nám v rádiu zahráli písničku Dítě robotí a taky vím, jaký to byl pocit. Byla to směs radosti, která pramenila z toho, že se konečně podařilo naši hudbu dostat mezi lidi, a strachu velmi předčasného a nepatřičného, a to ze ztráty soukromí slavné osobnosti.

Co si budeme povídat, v rádiích je váš zmíněný hit Když nemůžeš, tak přidej slyšet několikrát denně. Fanoušci ho na koncertech vyžadují. Ještě se vám ani trochu neomrzel?

Když hrajeme píseň Když nemůžeš, tak přidej, vrací se z pod pódia šílená energie a to vás jen tak neomrzí… Tím, že to není jediná píseň, kterou lidi na koncertech chtějí slyšet, neprobudili jsme v sobě syndrom kapely jednoho hitu. Pokud v budoucnu navážeme dalšími písněmi, které bude publikum chtít, měli bychom se tomu snad vyhnout. Ale to nikdy nevíte, to je to vzrůšo, které vás žene dál.

Ke které z písniček máte nejvřelejší vztah vy? Nejde se v repertoáru opravdová srdcovka, na kterou nedáte dopustit?

S trochou nadsázky je to skoro stejné, jako kdybyste se zeptal: „Které z vašich dětí máte nejraději?“ Těžká otázka. Obecně máme radost z nových písní, protože s sebou přinášejí kupu otázek a zase vás ta zvědavost, jak to zarezonuje v lidech nebo jestli to bude hit, napíná.

Jak vlastně došlo k tomu, že v roce 2014 kapela Mirai vznikla?

Všichni jsme hráli velmi dlouho v různých garážových kapelách už od čtrnácti let. Někteří i dřív. Povětšinou anglicky. Po turné Inzerát s Kryštofem, kdy jsme hráli ještě jako kapela Dolls in the factory, jsme s Richardem Krajčem řešili naše nekonečné jazykové dilema kolem češtiny a angličtiny, až jsme došli k závěru, že nemá cenu polemizovat, že bude nejlepší, když zkusíme napsat pár písní česky. To se podařilo a pak jsme s jeho pomocí podepsali smlouvu s labelem Universal Music. A to už jsme začali fungovat jako nová kapela Mirai.

Mimochodem, pojďme si trošku objasnit ten název. Proč se jmenujete zrovna Mirai?

V japonštině to slovo znamená „budoucnost“. Mám tátu z Česka, ale mámu z Japonska, a tak jsme tu vazbu chtěli trochu podtrhnout. Zároveň jsme v hudbě viděli naši budoucnost, tak nám to celé dávalo smysl a stále samozřejmě dává… (úsměv) Původně jsme ale hledali český název a nic, co by se nám všem líbilo, jsme nevymysleli.

Každý, kdo si založí kapelu, určitě sní o tom, že jednou překročí práh zkušebny, bude mít to štěstí a prosadí se. Jaká byla vaše cesta na výsluní? Jaké byly vaše první kroky?

Za první zásadní krok vděčím svým rodičům, kteří mě v šesti letech dali na klavír. Ten jsem fakt neměl rád a raději jsem sportoval, nebo lítal s ostatními dětmi po venku. Postupně se mi potvrdilo přísloví „co se v mládí naučíš, ve stáří, jako když najdeš”. Ani nebylo třeba čekat tak dlouho. Celé se to zlomilo na gymplu, když za mnou přišel spolužák Ondra Pavelka a hned první přestávku se mě zeptal, jestli si nezaložíme kapelu. Tehdy jsem se na něj díval jako na blázna. No a vidíte, dnes mě to živí. Pak už šlo ve zkratce jen o to, že jsme to milovali a zcela dobrovolně tomu dali veškerý náš čas…

Přál jste si už tehdy, v úplných začátcích, aby vás jednou muzika živila?

Nic jsem od toho nečekal. Prostě nás to bavilo a měli jsme to rádi. Rodiče i přesto, že nám to nezakazovali, považovali to naše muzicírování spíše za koníčka, který nikdy nemůže vést k živobytí. Byl jsem tou filozofií a světonázorem nasáklý, a proto jsem šel studovat vysokou školu. Zpětně si myslím, že je to dobře. Jsem i právník, a tak mám snad nějaká zadní vrátka.

Co považujete ve vaší dosavadní historii za ten opravdu zlomový bod? Kdy se kapela Mirai změnila z té „neznámé“ kapely na kapelu vyhledávanou?

Píseň Když nemůžeš, tak přidej. Možná i Cestu z města, kterou hrála rádia rok v kuse dost intenzivně.

Přitom všechno mohlo být jinak. To, jak je život pomíjivý, dokazuje loňská tragická událost, kdy vašemu bubeníkovi zemřela manželka. Co vám dodalo sílu jít dál a ustát tuto neuvěřitelně těžkou situaci?

To je otázka pro bubeníka… Nás se to silně dotklo, ale museli jsme být v tu chvíli spíš oporou pro něj. Život jde dál. Buď to zabalíte, nebo jdete dál. Co se stalo, nezvrátíte. A tak jsme šli naštěstí dál, i když to chvílemi vypadalo všelijak. Dali jsme si kapelní pauzu, zrušili koncerty a s ohledem na stav bubeníka jsme se postupně vraceli zpět. Věřím, že už je to za námi a jsme zas o něco silnější.

Léto již suverénně klepe na dveře a začíná období festivalů. Jaký k nim máte vztah? Jsou vám bližší, než klubové koncerty?

Obojí má své kouzlo. Po klubech a kulturácích se těšíte ven a na podzim už je kosa, a tak chcete dovnitř. Kluby mají nenahraditelnou bezprostřední atmošku. Festivaly mají víc pohody a relaxu a nikde nejsou tak obří davy, jako právě na nich.

Poprvé se představíte na rodinném festivalu Holešovská Regata. Jak se do zahrady zámeckého zámku těšíte?

Těšíme se moc. Necháme tam sto dvacet procent. Ostatně jako všude…

Na co se můžou těšit vaši fanoušci? Jak bude váš koncert vypadat?

Zahrajeme největší hity a zbytek přizpůsobíme tomu, co ucítíme na místě.

Hned po vás se na pódiu objeví kapela Chinaski, dnes už festivalová stálice. Měli jste či máte nějakou z českých kapel, která je vám vzorem a inspirací?

Od všech se snažíme vzít si to dobré. Je tu spousta skvělých kapel, a tak je v podstatě každý koncert něčím přínosný. Mandrage – scénografie, Kryštof – komunikace s publikem, Tata Bojs – umělecké pojetí. A mohl bych pokračovat. Co se ale hudební produkce a zvuku týče, inspirujeme se spíše venku.

Holešovská Regata je vyhlášená také svým doprovodným programem. Rok co rok se zde koná oblíbená soutěž netradičních plavidel, nebo Mistrovství Holešova (a světa) v přejezdu vodní lávky na kole. Neláká vás zúčastnit se alespoň jedné z disciplín?

Zeptám se kluků. (smích)

Pojďme si přiblížit hudební plány kapely Mirai v blízké budoucnosti. Co váš kromě nabitého koncertního programu čeká?

Za pár dní vypouštíme poslední singl z desky Konnichiwa – Chci tančit – a právě k němu natáčíme klip. Velké turné bude na podzim 2019 společně s vydáním druhé desky. Chceme udělat koncerty ve Fóru Karlín v Praze, v SONU v Brně a ještě minimálně v Ostravě a Frýdku-Místku.

Na závěr vás poprosím o vzkaz čtenářům inZlinu. Co byste vzkázali Zlíňákům?

Zlín je krásné město a rádi se tam vracíme. Doufám, že se brzy uvidíme a že vás na Holešovské Regatě bude pořádný kotel!

 

Rozhovor vyšel také v tištěné podobě, a to v červnovém čísle magazínu inZlin…

 

Foto: Benedikt Renč