Úderná valašskomeziříčská kapela DTP se představí zlínskému publiku, a to už poslední listopadovou sobotu, kdy zahraje v místním klubu Bamboo. Že jste doposud o této rockové partičce, v jejímž čele stojí zpěvák Pepa Tichánek, neslyšeli? Nevadí. Nyní máte jedinečnou možnost seznámit se.
„Hrajeme zásadně a pouze vlastní tvorbu. Kapel, co interpretují převzaté písně a prsí se do nebes, je opravdu velké množství, proto jsme se jasně rozhodli, že tudy jít nechceme,“ vysvětluje v rozhovoru frontman Pepa Tichánek, který stojí také za většinou textů kapely.
Pojďme si vaši kapelu trošku detailněji představit. Nejen totiž váš název je více než tajemný. Kdy se dalo seskupení DTP dohromady a kdo z vás je jeho zakládajícím členem?
Kapela se začala formovat v roce 2012, a to v sestavě Jarin Kadlec – bicí, Jirka Potáč – kytara a Pepa Fiala – basa. Kluci si šli vlastně jen tak zahrát, ale invence členů Pepy a Jirky, samozřejmě za velké pomoci Jarina, nabrala takových rozměrů, že z ničeho nic vzniklo snad dvacet písní. Následně pánové usoudili, že by to chtělo i zpěv. Vzhledem k tomu, že už jsem se delší dobu bavil s bubeníkem Jarinem o společném hraní, potažmo i o kapele, tak následující volba byla víceméně jasná. Slovo dalo slovo a kluci oslovili mě.
Jak to pokračovalo?
Poslali mi materiál, který mě nadchl, proto jsem okamžitě začal pracovat na zpěvných linkách a textech. Přijel jsem na zkoušku a hned po prvním hraní bylo jasné, že je to tam. (úsměv) Kluci už měli vytvořený pracovní název pro kapelu, a sice DTP, což znamená Děsně tajnej projekt, u kterého jsme zůstali.
Uvádíte, že jste úderná rocková kapela. Která z kapel je pro vás zdrojem Inspirace?
Je toho mnoho, co naše muzikantské cítění ovlivnilo. Vyjmenovat ty všechny borce a kapely ani nelze. Myslím, že každý jsme tak trochu jiný a každý má rád něco jiného, proto bych asi jen zmínil, že co jsme si kdy navzájem na zkušebně a večírcích pustili, tak nás obohatilo a posunulo. Jsme si navzájem inspirací… (úsměv)
Hrajete pouze vlastní tvorbu?
Ano. Hrajeme zásadně a pouze vlastní tvorbu. Kapel, co interpretují převzaté písně a prsí se do nebes, je opravdu velké množství, proto jsme se jasně rozhodli, že tudy jít nechceme.
Na svém kontě máte prozatím jednu desku, která vyšla u Supraphonu. Jak se v podstatě neznámé kapele z Valašského Meziříčí podaří uspět u takového legendárního vydavatelství?
Myslím si, že je to o kontaktech. Člověk se nesmí bát. Supraphonu se materiál líbil, tak jsme podepsali.
Nahlédneme-li na desku, jež čítá celkem dvanáct písní, podrobněji, tak mě zajímá, jakých témat se držíte. Co prostřednictvím písní posluchačům sdělujete?
Všechno je o pocitech a jak napsal frontman kapely Buty: „Pocity sú dělitelné…“ (úsměv) Ze začátku jsme řešili politickou situaci, taky mezilidské vztahy a vlastní prožitky, které se staly a stanou. Něco je pak úplná kravina, co se nám ale tak zalíbila, že jsme si ji nechali. No a některé písně jsou třeba ze zvířecí říše, kdy se například ryba – jeseter – snaží lidem sdělit, že se formovala tak neuvěřitelně dlouho, že je možná i škoda takhle plýtvat a vyčerpávat planetu zem. Co si budeme vykládat, záběr textů máme široký a lidem se snažíme předat hlavně čirou radost z hudby. Chceme posluchačům předávat pozitivní energii, a to i přes občasné lamentování nad systémem, který nám tady celosvětově určuje řád – co, kdo a jak má dělat.
Zleva: Pepa Tichánek (zpěv), Jirka Potáč (kytara), Jarin Kadlec (bicí) a Martin Kalčák (baskytara)
Kdo u vás v kapele přichází s novými nápady? Jak dáváte písně dohromady?
Neuvěřitelně invenční člověk byl basák Pepa Fiala, který s námi již bohužel nehraje pro nedostatek času. Vystřídal ho před rokem náš kamarád, další muž s typicky valašským jménem, Martin Kalčák. Nasekali jsme tolik materiálu, že to vydá na další dvě CD. Tvoříme většinou na zkušebně, kde se udělá námět a já pak dotvořím text a linku zpěvu. Potom se to všemožně formuje, píseň se sama tvaruje, jako malé miminko, ze kterého se stane dospělý samec, jenž vyráží na lov vyhlížejíc nějakou samičku, kterou by si časem ochočil, oplodnil a měli spolu další malé miminka… (smích)
Od vydání debutové desky uplynuly více jak čtyři roky. Jak jsi ale naznačil, nový materiál máte připravený, čili je možné, že se brzy dočkáme dalšího hudebního přírůstku?
Po delší pauze, kterou způsobily naše další aktivity, kdy jsme dali DTP tak říkajíc k ledu jsme zjistili, že si navzájem chybíme. Proto jsme se začali vrtat ve starých materiálech a je neuvěřitelné, že se máme i po čtyřech letech čím bavit. Materiál na nové CD je momentálně rozpracovaný, ale časově na něj nijak nespěcháme.
Fanoušci vás budou moct slyšet už 24. listopadu ve zlínském klubu Bamboo. Jak bude koncert vypadat? Na co se můžeme těšit?
Do Zlína se vracíme po třech letech, takže se lidé můžou těšit na naši kapelu, která je ve skvělé formě. Moc rádi jsme přijali pozvání od kamarádů a místní vtipné kapely Franc Alpa, která nás na pódiu vystřídá…
Myslíš si, že existuje nějaká podobnost mezi DTP a zmíněným cabaret-punkovým triem v čele s Markem Příkazkým?
Jedinou podobnost vidím v nadšení skládat vlastní písně a hraním se bavit. Obě kapely mají určitou základnu svých fanoušků, takže si myslím, že to bude príma „hlučnojemný“ večer. (smích)
Co považuješ v dosavadním životě kapely DTP za nejdůležitější?
Že jsme kamarádi, kteří mají mezi sebou vyřešené veškeré lidské a technické nedostatky a nemusíme si před sebou na nic hrát. Spojuje nás upřímnost a kamarádství, které nám vydrží už na věky… Aspoň tak bych si to sám přál…
A kudy bys rád, aby se další kroky tvé kapely ubíraly?
Říká se, že pokud si vytyčíš větší cíle, tak lehčeji a dříve dosáhneš těch malých, protože život se stejně skládá z malých mikro střípků, bez kterých nelze fungovat. Tak já bych si přál, aby třeba jednou pojmenovali po naší kapele nějakou menší planetu v galaxii… (smích) Myslím však, že budeme nadmíru šťastní, když odehrajeme 24. listopadu koncert ve zlínském klubu Bamboo důstojně. A pokud k tomu všemu přesvědčíme lidi, že stojíme za to a dovolí nám vstoupit do jejich životů, tak to bude naprostá pecka.
Foto: Archiv kapely DTP