PODPALUBNÍ DENÍK: 05

Necelý měsíc zbývá do startu Expedice Z101, která vyrazí do daleké Afriky a Jižní Ameriky po stopách legendárních cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Hlavní tváří této dobrodružné cesty bude Tomáš Vaňourek, nicméně po svém boku bude mít celou dobu Lindu Piknerovou, politoložku a afrikanistku, starající se mimo jiné o bezpečný chod celého projektu.

„Bez Lindy by to nešlo. Už teď jí vděčím za spoustu přípravné práce, kterou má na svědomí,“ přiznává zcela upřímně Tomáš Vaňourek, avšak na odlehčení okamžitě dodává, jak se s touto mladou a půvabnou dámou, důležitou osobou a hlavně již nedílnou součástí expedice seznámil: „To mi tak jednou ve zlínském muzeu doporučili, abych se sešel se zasloužilou afrikanistkou, s velmi zkušenou publicistkou a taky se ženou, která se věnovala výstavě týkající se Hanzelky a Zikmunda. Zkrátka, abych se sešel s paní Lindou Piknerovou. Inu, proč ne, říkal jsem si. Napsal jsem jí email a pozval ji na nedělní kávu a dortík. Byl jsem prostě přesvědčený o tom, že přijde nějaká stará pětasedmdesátiletá piksla…“

Lindo, pojďme si tě nejprve trošku představit, ať se zdárně vyhneme tomu sáhodlouhému odbornému výčtu, který je o tobě dostupný na internetu. Co všechno děláš? Čemu se věnuješ?

Původně jsem vystudovala politologii se zaměřením na mezinárodní vztahy, kdy jsem si vybrala Afriku. To znamená, že jsem se tak nějak dílem náhody a dílem vlastního přičinění stala afrikanistkou, z čehož plynou i mé povinnosti vůči Expedici Z101. Za úkol mám celý projekt odborně podpořit, zajistit, administrativně ho udržet při chodu a eliminovat všechny možné průšvihy na základě získaných znalostí v rámci svého akademického působení, ale taky v rámci zkušeností z mých čistě soukromých aktivit. Nebudu zastírat, že Afriku člověk buďto miluje, nebo nenávidí. Já patřím k té první skupině lidí, Afrika se pro mě stala regionem, který mám hrozně ráda.

Proč sis Afriku zamilovala? Čím si tě získala?

Získala si mě svobodou, protože Afrika je svoboda. A já si své vlastní svobody cením neskutečně moc, každý den si uvědomuji, jak obrovské štěstí mám, že můžu volně cestovat a libovolně nakládat se svým životem. Pokud člověk tráví čas v Africe, tak si to všechno uvědomí o to víc, protože tento kontinent je neuvěřitelně náročný, život na něm není žádná idylka a každému by se asi nelíbil, nepočítáme-li třeba výlet do rezortu na Zanzibar nebo na Seychely… Nicméně ta výzva, přinášející svobodu, stojí za to!

Ukažme si tvou práci v rámci expedice na nějakém konkrétním příkladu. Znamená to, že budeš po boku Tomáše Vaňourka sedět dvacet čtyři hodin denně v autě, budeš s ním neustále v terénu a během toho na tebe čeká vyřizování veškerých administrativních úkolů?

Myslím si, že kdybych s Tomášem trávila dvacet čtyři hodin denně v autě, tak by expedice moc daleko nedojela… (smích) V terénu budu pochopitelně taky, ale zároveň se pokusím – jak už jsem nastínila – připravovat zázemí celému projektu, což lze docela pěkně demonstrovat hned na první zastávce, která nás čeká a kterou bude Tunisko. Tomáš bude odjíždět z České republiky sám a já se k němu připojím až posléze, až po této zmíněné zastávce někdy na přelomu května a června, protože je potřeba, abych byla v civilizaci, byla na příjmu a zajišťovala mu naprosto bezpečný průjezd pouští.

Jaký je tvůj vztah k odkazu pánů Hanzelky a Zikmunda?

K tématu Hanzelka a Zikmund jsem se poprvé pořádně dostala až na konci roku 2016, kdy mě oslovil kolega z fakulty na Západočeské univerzitě v Plzni s tím, že by se mohla připravit výstava při příležitosti výročí cesty H+Z právě do Afriky. Výstava se měla spustit v dubnu 2017, proto jsme se okamžitě vrhli do příprav. Zajímavé je, že pocházím ze Zlína, díky čemuž mi pochopitelně okamžitě vyvstalo na mysli místní muzeum, ve kterém je archiv obou pánů cestovatelů uložený a který má na starost paní doktorka Magdalena Preiningerová… (úsměv) Všechno se podařilo a tím pro mě první kontakt s odkazem pánů Hanzelky a Zikmunda skončil. Později jsem měla ještě možnost napsat velkou kapitolu na téma Československo a Afrika do jedné monografie, která vyšla v Americe a myslela jsem si, že tím to končí. Ale ono ne. (smích)

Linda Piknerová společně s Tomášem Vaňourkem v terénu – zatím ještě v Česku – během testování expedičního speciálu.

Co ti práce na tématu H+Z dala? Jak se díky studování všech těch neuvěřitelných materiálů na tento velký příběh díváš dneska?

Přiznám se ti, že jsem příběh Hanzelky a Zikmunda nikdy nějak extrémně neprožívala a jak je asi patrné, ještě donedávna ho ani nijak nestudovala. Přijde mi, že cestovatelství jako takové je už delší dobu zvláštně profláknuté a jaksi divně uchopitelné, proto jsem se mu raději vyhýbala. Nicméně ani dnes pro mě odkaz Hanzelky a Zikmunda nespočívá v té cestovatelské rovině, ale především v rovině lidské, kdy vnímám hlavně jejich hodnoty, přístup k životu a fungování v komunistickém a normalizačním Československu. Toto je pro mě osobně mnohem silnější než fakt, že pánové projeli kus světa.

Vraťme se ještě k Expedici Z101. Přípravy jedou už několik týdnů a měsíců na plné obrátky. Jak to náročné období před startem zvládáš?

To je dobrá otázka. Původně jsem si myslela, že součástí expedičních příprav budu takové tři až čtyři měsíce, ale to jsem se strašně spletla. Už to trvá rok a tři až čtyři měsíce k tomu… (smích) Bezesporu zažíváme neuvěřitelně vyčerpávající období, které se na nás mnohdy podepisuje psychicky i fyzicky, ale jsem přesvědčená, že díky veškerým těm přípravám se nám daří zvládat to nelehké období covidové snadněji, protože máme kreativní práci, která nás baví, která nás naplňuje, a můžeme být jenom rádi, že nesedíme doma, ale stále jezdíme po republice a vyřizujeme nepřeberné množství věcí. Mimochodem se ukázalo, kdo náš projekt bere skutečně vážně, což je skvělé. Je jenom a jenom dobře, když se všechno špatné odfiltruje dřív, než vyrazíme na cestu a veškerá témata i lidi prověříme u nás, protože v Africe už na to nebude ani vteřina času.

Na co se v rámci expedice skutečně těšíš a z čeho budeš mít na cestě naopak strach?

Jednoznačně se těším na svobodu a volnost, kterou celý ten projekt přináší. To je bez debat. A čeho se naopak bojím? Je pravda, že se bojím spousty věcí, na druhou stranu je ale fajn, že na mnohé z nich se můžu připravit… (zamyslí se) Dobře, nejvíc se bojím asi lidí.

Nemůžu se nezeptat na Tomáše, hlavní tvář projektu, na člověka, který usedne za volant a značná část cesty bude stát jenom na něm. Budete spolu trávit obrovské množství času mimo republiku, mimo domov, mimo své zázemí. Nemáš strach, jak budete fungovat coby parťáci, kteří bezpochyby zažijí i řadu těžkých chvil?

Řekla bych, že i v tomto směru nám výrazně pomohl lockdown a celý ten uplynulý rok plný omezení, protože už ten nás donutil řešit spoustu problémů, které jsou značně nekomfortní a které se v běžném životě člověka ani nevyskytují. Myslím si, že opravdu prověřujeme náš vztah dlouhodobě, nicméně co přijde během cesty, to je ve hvězdách a to je ta krása života. Vždyť jedinou jistotou na blížící se cestě bude permanentní nejistota. Pevně doufám, že jsme oba dva připraveni na velké dobrodružství, během kterého bude sice důležité nastavovat hranice, ale ještě důležitější bude neustále držet při sobě. Status quo zabíjí.

 

PODÍVEJTE SE NA KRÁTKÝ ROZHOVOR S LINDOU PIKNEROVOU PŘÍMO Z EXPEDIČNÍHO VOZU, KTERÝ VZNIKL NA JEDNÉ Z PRACOVNÍCH CEST VE ZLÍNĚ.

 

Foto: Archiv Expedice Z101