Věděli jste, že stejně jako se můžete naučit cizímu jazyku, tak můžete rozvíjet i jazyk hudební? Příhodně pojmenovaný projekt Hudební jazyk, pod nímž je podepsaný zkušený muzikant Vítek Rokyta, přichází s neotřelými postupy a zcela unikátní metodikou, která pomáhá hudebním nadšencům zapracovat na vlastní muzikálnosti, smyslu pro vedení melodie nebo improvizaci.
„Hlavním cílem celého projektu je přinést nejenom začínajícím muzikantům zkušenost s improvizací a dotknout se témat, které se takového způsobu hry týkají. Věřím, že právě taková zkušenost jim přinese spousty nových poznatků, radosti z hudby a motivaci do hudebního života,“ říká Vítek Rokyta, lektor improvizace a hudebního myšlení, který vystudoval konzervatoř v Kroměříži a od roku 2004 působí jako profesionální kytarista v kapele Fleret.
Muzikanty potkáváš každý týden – jak jsou na tom se znalostí hudebního jazyka?
Znalosti některých muzikantů jsou opravdu výborné a baví mě se od nich učit nové věci. Z toho mám vždycky radost. Naopak u některých vidím určité mezery, o kterých však dotyční často třeba i sami vědí, jenom mají možná trochu problém s tím, dohledat si potřebné informace. Existuje spousta hudebních materiálů, ale ne v českém jazyce. Řada vynikajících manuálů, videí a studií je převážně v angličtině, což může být pro někoho problém. Záludnost je v tom, že mainstream je momentálně převážně moderní hudba, která nepochází z Česka. Nebavíme se o cimbálce, dechovce či lidovce. Zahraniční muzikanti, kteří jsou v ní kovaní, přemýšlí hudebně úplně jinak. Přemýšlí ve svém rodném jazyce, a to je pro nás, česky mluvící, dost jiné. Často si vykládáme věci jinak, posloucháme to našima ušima.
Můžeš uvést nějaký konkrétní příklad?
Vysvětlím ti to třeba na rytmice, kterou v poslední době hodně řeším. A i za uplynulý měsíc jsem objevil zase spoustu nového – například takové pojmy trochej, daktyl nebo jamb, akcenty používané v básnické formě. Něco řeknou pravděpodobně jenom málokomu, a přitom jsou nesmírně důležité. Angličtina nebo i ruština mají přízvuky na lehkou dobu i těžkou, chceš-li na nepřízvučnou a přízvučnou slabiku, kdežto čeština má přízvuky vždycky na slabiku přízvučnou, těžkou dobu. Jde o zásadní rozdíl v řeči samotné, který se ale obrovským způsobem promítá také do muziky. Posloucháme to jinak. Jsme zvyklí takto mluvit.
Co je v rámci onoho hudebního jazyka momentálně největším nešvarem?
V České republice se rádo míchá kantilénové hraní se zmiňovanou moderní hudbou. Ovšem tato kombinace málokdy funguje. Jako kdyby sis dal řízek s marmeládou… V moderní hudbě se hraje na groove – způsob vedení rytmiky, který obsahuje veškerou informaci, tempo, dělení, frázování či emoce. Vysvětluji to jako proud hudby, kterému se vše přizpůsobuje. Často do něho ale začne zpívat zpěvák, který se drží pouze svého přirozena, zjednodušeně řečeno, jak nám maminka zpívala. A naše maminky nezpívají na groove. Není to „to“ naše. Vždycky říkám, že frázování je nesmírně důležité, proto se snažím groove v rámci svých kurzů podchytit hned na začátku.
Může se hudebnímu jazyku naučit opravdu každý?
Troufám si říct, že hudebnímu jazyku se může naučit každý. Ale to, jak s ním posléze naloží, je už odrazem jeho nadání. Když to opět zjednoduším – opravit auto se naučí technicky každý, ale zdaleka ne každému to myslí jako skvělému mechanikovi. Zjistit příčinu, zamyslet se a vyřešit to. Musíš v sobě mít určitou intuici a nadání, ať už opravuješ škodovku, nebo chceš rozvíjet hru na kytaru. Existuje celá řada muzikantů, kteří umí hrát fakt perfektně a můžou se pochlubit skvělou technikou, ale v momentě, kdy mají být kreativní a hudbou posluchači něco sdělit, tak jsou v pasti, a raději dělají celoživotně třeba předělávky známých písní, protože ta prvotní pointa už byla vymyšlena někým jiným. S improvizací je to podobné, jen tvoříš na místě a hned. Povídáš hudbou.
Na svém webu píšeš, že tě od mládí lákala improvizace a díky svým žákům jsi vyvinul unikátní metodiku pro její výuku. V čem spočívá?
Mám svůj způsob, skládající se z několika kroků, kterým propojuji hlasovou improvizaci s hudebními nástroji. Když se mnou člověk tyto kroky absolvuje a zmíněné věci se mu pěkně propojí, najednou začne hrát ze sebe. Zkrátka, začne se skrze nástroj vyjadřovat právě tím hudebním jazykem. Čím déle se danou metodikou zabývám, tím více zjišťuji, že to nejsou žádné nové postupy. Zjišťuji, že podobné metodiky fungují ve světě klidně i sto let, jen se jim u nás skoro nikdo nevěnuje. Uvedu například Kodályho a Suzukiho metodu nebo Victora Wootena, který dělá Music is a language.
Co je tedy cílem tvých kurzů? Komu jsou primárně určeny?
Momentálně dělám dva typy kurzů. Jeden je zaměřený na metodiku výuky na ZUŠkách, což znamená, že si mě pozve škola a já udělám učitelskému sboru školení zaměřené na to, jak můžou improvizovat sami a jak to všechno předávat svým žákům. Dostanou kompletní postup, zažijí to. Druhý typ kurzu je pak určený široké veřejnosti a může se do něho přihlásit v podstatě kdokoliv. Jedná se o takovou přátelskou debatu o muzice, ve které si dané postupy na základě určité interakce vysvětlíme a vyzkoušíme. Jamuje se. Pro některé je to „poprvé“…
V čem vidíš určitou přidanou hodnotu tvých kurzů, srovnáme-li je s tradiční hudební výukou, která je na uměleckých školách běžná?
To, co v rámci svých kurzů dělám, je úplně něco jiného, srovnáme-li to s běžnou výukou na ZUŠkách. Je to zcela odlišný způsob hudebního uvažování. V klasické výuce postupuješ podle učebnice, ve které se většinou nachází cvičení s cílem rozvinout techniku hraní a schopnost čtení not. Chybí tam ale tvořivost, rytmická průprava a pochopení, jak hudba funguje. U mě je to jiné. Dlouho se vyhýbám čtení, protože během toho se hlava soustředí na čtení obrázků, a nikoliv na hraní. Pracuji s okruhem vyloženě muzikantských témat jako jsou akcenty, konnakol, groove, intervalový sluch, koordinace, melodika, zpěv, tvorba obsahu a mnoho dalších. To pak přirozeně vede k improvizaci.
I koordinace?
Ano. Například v klasické výuce s tebou nikdo nedělá koordinaci těla, která je taky nesmírně důležitá. Chceš-li improvizovat, nebo obecně hrát, musíš hrát nejenom rukama, ale taky si v uvozovkách tančit do hudby. A je úplně jedno, jestli si podupuješ nohou, nebo se u toho celý vlníš. Je to víc věcí zároveň. Pointou je sám sebe nerušit, zůstat v klidu, v ponoření do hudby, soustředit se na obsah a emoce. Takže si to vyřešíš předem a výsledkem cvičení koordinace je tančit si v groovu a do toho svobodně hrát…
Rozumím. Takže podstatou je, naučit se alespoň základně mluvit skrze svůj nástroj, hudební řečí, a tu pak nadále prohlubovat a zdokonalovat.
Přesně tak. Opravdu je to stejné, jako když se učíš jakýkoliv jiný jazyk, třeba angličtinu. Než začneš plynule mluvit květnatými souvětími, používáš nejprve základní spojení. A to samé platí u muziky. Význam je stejný, ale můžeš to zahrát velmi jednoduše na pár tónech, nebo hodně komplikovaně a virtuozně.
Co, když k tobě přijde na kurz zájemce, který v životě žádný hudební nástroj v ruce nedržel? Je to problém?
Kdepak, není. Opravdu za mnou může přijít kdokoliv, klidně i úplný amatér. Když má hudební vlohy, tak si s ním po několika málo hodinách zahraji třeba i lépe než s člověkem, který má vystudovanou hudební akademii. Jde o to, jestli má co říct.
Příští rok tomu bude dvacet let, co jsi nastoupil do kapely Fleret. Jakou jsi měl tenkrát znalost hudebního jazyka? A jakou cestu jsi z muzikantského pohledu za ty roky ušel?
Ušel jsem rozhodně značnou cestu a prožil jsem celou řadu nejrůznějších muzikantských etap – žral jsem jazz, pak jsem si ujížděl na bluesu a nyní už jsem asi víc otevřený všemu. A víš, co je zajímavé? Ačkoliv s Fleretem hrajeme po celou dobu vesměs podobný repertoár, tak se na koncertech pokouším pořád něco vymýšlet a nefungovat na bázi jakéhosi autopilota – zjednodušeně řečeno, nechci to pouze mít v ruce a nijak se neposouvat, proto se snažím každý koncert odehrát tak, jako by to bylo poprvé a používat melodické vedení a improvizační techniky, do kterých vkládám obsah, který potřebuji zahrát.
Proč ses vlastně do projektu Hudební jazyk pustil?
Celý projekt jsem měl dlouhodobě v hlavě, ale naplno jsem ho rozjel teprve tři roky zpátky, a to v momentě, kdy jsem začal vnímat rozdíly v pojetí hudby v mé praktické a pedagogické činnosti. Jednoho dne jsem se rozhodl přehodnotit, jaký přínos má pro žáky můj styl výuky. Podíval jsem se, jakým směrem se vyvíjí současná klasická i moderní hudba ve světě a položil jsem si otázku, zda stačí to, že se student stane čtecím nástrojem, aby mohl uspět na současné hudební scéně. Co jsou to ty hudební základy, které má učitel hudby svým žákům předat? Pochopil jsem, že by to neměla být jen interpretace, ale že těmi prvotními základy by mělo být spíš cílené rozvíjení muzikality, intervalového sluchu, smyslu pro vedení melodie, kreativita, navedení na vlastní tvorbu nebo improvizace. Položení takových základů následně vede nejen ke svobodné, přirozené hře, ale i k pochopení hudby zapsané do not.
Čím si vysvětluješ, že je o tvé kurzy stále větší a větší zájem? Mají lidé chuť poznat něco nového a neotřelého?
Možná, že jo. Navíc se snažím ke všem lidem přistupovat individuálně a svým způsobem i přátelsky, aby se mi během kurzů hudebně otevřeli. Jakmile totiž znervózní a uzavřou se do sebe, už s nimi nic nenaděláš. Vezmi si, že kolikrát mám před sebou třeba paní učitelku, která vyučuje na ZUŠce klavír čtyřicet let a mám jí najednou učit něco nového. Je důležité, abych ji nevylekal.
Kdybys měl vybrat jeden jediný ohlas na tvé kurzy z celé té široké škály, která ti chodí, který by to byl? Máš nějaký, díky němuž sis řekl „ano, má to smysl“?
Chodí mi spousta děkovných zpráv a jsem za ně upřímně rád. Ještě víc jsem pak rád za ty soukromé vzkazy, ve kterých lidé píšou, jak si mysleli, že absolutně nemají šanci v rámci kurzu obstát, ale zjistili, že to dokážou. A nakonec jsou vděční, jaké obzory jsem jim otevřel. To je skvělé.
Budou probíhat kurzy i během léta? Můžeš čtenáře, kteří by si chtěli hudební jazyk osvojit, někam pozvat? Co momentálně připravuješ?
Na léto chystám dokonce dvě varianty kurzů. Jednak budu dělat pro celou širokou veřejnost kurz improvizace a moderní rytmiky, ale taky mám v plánu rozjet úplně nový kurz s názvem Jak rozlousknout jazzový standart, a to s Bohdanem Janeczkem, vynikajícím saxofonistou, který studoval v Katovicích. Seznámili jsme se na ZUŠce v Luhačovicích a pravidelně spolu jamujeme. Myslím, že to bude hodně zajímavé, nejenom pro milovníky jazzu. Všechny podrobnosti najdou čtenáři už brzy na webových stránkách Hudebního jazyka a taky na Facebooku.
–
Rozhovor vyšel v letním dvojčísle magazínu inZlin.
–
Foto: Hudební jazyk a archiv Vítka Rokyty