Echtšlágrgruppe Trautenberk ozdobí letošní ročník otrokovického Lážo Plážo Festu. A jak v rozhovoru slibuje zpěvák Luboš „Horst“ Valeček – „návštěvníci se můžou těšit na playlist plný osvědčených pecek i nových songů, na koncert plný nasazení a potu“.
V Čechách stále stoupající hvězda a festivalová stálice z Klatov nenechá žádnou taneční kyčel v klidu a všem vykouzlí dlouhý úsměv na tváři.
Jak se na blížící se festivalovou sezónu těšíte? Budou vaše letošní letní koncerty něčím výjimečné?
Naše koncerty budou letos výjimečné hlavně tím, že tam budeme my. Tedy konkrétně já, poněvadž to je pak „dycinky“ výjimečná událost. Na blížící se festivalovou sezónu se těšíme jako hajnej na psí vrh, případně jako Anička na šťavnatý bůček (pozn.: Anička = baskytarista kapely Jan Suchý). Čili, těšíme se velmi! Mimochodem, už jsi někdy viděl natěšenou Aničku? To je božský pohled. Ty jiskřičky v očích…
Jedna z vašich letních zastávek bude i na otrokovickém Lážo Plážo Festu, na kterém si zahrajete vlastně poprvé. Máte ke Zlínsku nějaký speciální vztah? Případně, máte na Zlínsko nějaké zajímavé vzpomínky?
Na Zlínsku jsme nikdy nebyli. Nebo možná byli, ale nepamatujeme si to. No, nebo si to možná pamatujeme, ale nechceme si to pamatovat. Ale když nad tím teď přemýšlím, tak si to možná i chceme pamatovat, jenom to raději zveřejňovat nebudeme. Takže zůstaňme u toho, že ke Zlínsku máme kladný vztah, jen se tam dějí divné věci.
Lážo Plážo Fest má jednu velkou přidanou hodnotu, a tou je jednoznačně prostředí, ve kterém se odehrává. Užíváte si rádi festivaly i mimo pódium? Jste ten typ kapely, která nasává místní atmosféru?
My jsme především ten typ kapely, která nasává. A k tomu se váže i to užívání si festivalů, zejména těch v krásném prostředí. Tam se pak dějí ty divné věci. Inu, těš se, Lážo Plážo Feste!
Jaký je váš dosavadní největší festivalový zážitek?
Těžko říct, je jich celkem hodně. Těch příjemných i těch méně euforických. Nejvíc ale asi bylo, předskakovat Lemmymu z Motörhead, když se během jeho posledního tažení Evropou zastavil i na Rock for People a my s ním v ten samý den nasdíleli tu samou stage. Pak jsou tady i ty méně slavné zážitky, které však také utkví v paměti – byly různé pády z pódií, praktikáblů nebo egoraiserů. Zatím bez zlomenin. Jo a Anička v hotelové sprše, to je taky zážitek.
Počítám, že v rámci letních koncertů zazní také nějaká ta pecka z vaší zatím poslední řadové desky Vzpoura kanců. Jak jste s ní s odstupem času spokojení?
To počítáš správně. Z nové desky jsme zařadili do playlistu zhruba čtyři songy. Deska časem zraje jako víno a pořád nás baví. To bude zřejmě známka spokojenosti.
Kritika ocenila její zvuk. V jedné z recenzí se píše, že „je přehledný, agresivní, rockový a byl v něm nakladen náležitý důraz na kytarový sound“. Cítíte vy osobně určitý posun v rámci vaší tvorby?
Ano, trochu jsme změnili postup tvorby, když jsme si začali dělat na „kompech“ předprodukce. Tím nám zbylo více času na výsledný sound. Ve studiu jsme si dali na čas a výsledek je famózní, zejména díky vynikající práci producentsko-zvukařského dua Miloš Bešta a Pavel Brom. ExAvik je prostě bomba studio.
Jak dlouho Vzpoura kanců vznikala a co vám bylo při tvorbě inspirací?
Vznikala dlouho, vlastně celé covidové období, a ještě kousek po něm. A jářku, o inspiraci byla v té době nouze. Tuze velká nouze. Naše texty jsou často založeny na absurditách, jenže jak psát absurdní texty, když realita je tisíckrát absurdnější? To nešlo překonat. Příklad: Rozepsali jsme song Vzpoura kanců a do týdne odzbrojil jelen kdesi v jižních Čechách myslivce. Nebo když vznikla první slova Nočního hladu – „Co kdyby vypukla válka…“, netrvalo ani týden a „Chuljo“ vlítnul na Ukrajinu. Zařekli jsme se, že příští songy budou pouze o zlatých rybkách, výhrách v loteriích a o nekonečné potenci.
Jaký byl Trautenberk v době svých začátků? A jaký je dnes? V čem vidíš zásadní vývoj?
Zásadní vývoj vidím v tom, že jsme se přestali vzájemně srát a štvát. V začátcích se sešlo šest naprosto odlišných lidí – s rozdílným pohledem na svět a s různými skilly i různou dávkou ega. Ale dělat vylomeniny na pódiu nás baví všechny, a to nás udrželo pohromadě už skoro třináct let. Řekl bych, že hlavně díky té různorodosti jsme měli šanci přežít. Každý přinesl svou zásadní trošku do mlýna. Dneska se na sebe těšíme a mejdany v šatnách i na hotelech jsou třeskutě zábavné. Jo, ty ses ptal na hudební vývoj, že? No, ten je poznat z tvorby a na koncertech. Proč to rozmazávat…
Je pravda, že v posledních letech jste ušli velký kus cesty a patříte k nejoblíbenějším tuzemským rockovým kapelám. Dokážeš říct, kdy nastal ten zlom a začali jste stoupat?
Hned po prvním koncertě pro Klatováky se šířily zvěsti o bizarním tělese a každý ho chtěl vidět. Objížděli jsme kluby v Plzeňském kraji a všude bylo plno. Po druhé desce Himlhergotdonrvetr nás začala hrát rocková rádia a začaly přicházet pozvánky z větších festivalů. Song Himlhergotdonrvetr byl jak katapult – s malým k, který nás vrhl na velká pódia, mezi velké kapely a rozšířil povědomí o ujetých Klatovácích po celé republice.
Mimochodem, jak vás napadlo pojmenovat kapelu po jemnostpánovi z populárních Krkonošských pohádek o Krakonošovi?
Hledali jsme jako inspiraci zápornou postavu, kterou by každý znal. V úvahu padnul Gargamel a Trautenberk. Obrouš, náš první zpěvák, měl spíše rysy vyžraného kapitalisty než hladového čaroděje, takže volba padla na Trautenberka.
Pár lidí už se mě ptalo, co si vlastně mají představit pod žánrem tanz metal, který hrajete. Můžeme to tedy trošku objasnit?
Ano, je to hudební styl, při kterém lze tančit mazurku, jen čtyřikrát rychleji než obvykle.
Co bys vzkázal čtenářům magazínu inZlin ještě před tím, než se všichni potkáme na otrokovickém Štěrkáči?
Přátelé, co je štěstí? Tlustí vepři, usměvavá děvčata a spalovací motory. Těšíme se na Štěrkáč. Buďte sytí.
Rozhovor vyšel v dubnovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Petr Klapper a Josef Beník