Městské divadlo Zlín opouští velmi výrazná tvář mladé herecké generace. Po téměř pěti letech se musíme rozloučit s Vojtěchem Johaníkem, který bude od září patřit ostravskému Divadlu Petra Bezruče. Věčně pozitivně naladěný herec se zlínskému divákovi představil dvěma desítkami rolí.
„Při představě, že zlínské divadlo opustím, mi okamžitě blesklo hlavou, že ztratím tu skvělou partu lidí, která je s místním divadlem spjatá. Vždycky jsem se tady cítil jako doma, ve Zlíně mám takovou druhou rodinu,“ říká naprosto upřímně uherskohradišťský rodák, který však bude v místním divadle stále dohrávat celkem čtyři inscenace. To znamená, že i v příští sezóně bude na jevišti k vidění v Zamilovaném Shakespearovi, Smrti v hotelu Alexandria, Mezi nebem a ženou a taky v Dobrých mravech.
Kdy jsi reálně začal uvažovat o změně? A co tě k tomu uvažování přimělo?
Popravdě jsem o žádné změně neuvažoval, ve Zlíně jsem byl spokojený. Určitě mi hlavou neběžely myšlenky, že bych odsud měl odejít. Spíš jsem vždycky přemýšlel nad tím, jak dlouho ve Zlíně vlastně budu, co se bude dít, zda tady třeba založím rodinu. Nicméně nepopírám, že si stále připadám jako mladý kluk, nemám žádné závazky a chci ještě něco v životě, nejen v tom divadelním, poznat a zažít. Proto když přišla nabídka z Ostravy, velmi kulturního města, musel jsem se rozhodnout. Během jednoho měsíce jsem si dával na misky vah všechna pro a proti, až jsem nakonec souhlasně kývl.
Co všechno jsi na ty misky vah položil? Bylo to rozhodování těžké?
Na misky vah jsem se snažil položit úplně všechno… (úsměv) Při představě, že zlínské divadlo opustím, mi okamžitě blesklo hlavou, že ztratím tu skvělou partu lidí, která je s místním divadlem spjatá. Vždycky jsem se tady cítil jako doma, ve Zlíně mám takovou druhou rodinu. Čili tato představa byla hodně bolestivá. Na druhou stranu to rozhodování ulehčil fakt, že provoz zlínského divadla je opravdu neúprosný. Jsme v něm zavření celý rok a nestíháme se absolutně věnovat věcem okolo, které by nás nějakým způsobem osvěžovaly a obohacovaly. Nemluvě o tom, že nemáme moc šanci potkávat nové lidi. V Divadle Petra Bezruče totiž není jedenáct premiér za sezónu, jako ve Zlíně, ale pouze pět a člověk má šanci se nadechnout a víc poznávat.
Čím je ti Divadlo Petra Bezruče sympatické?
V první řadě je to úplně jiný typ divadla. Sympatický je mi hlavně ten studiový prostor pro zhruba sto padesát diváků, což je mimochodem kapacita zlínského Studia Z. Já jsem v malých divadlech herecky vyrůstal a nyní si to znovu mile rád vyzkouším. U Bezručů je taky úplně jiná dramaturgie než ve Zlíně, kdy není třeba dělat tolik titulů vstřícným vůči divákovi. Bezruči už mají vychované svoje publikum, které je zvyklé na složitější divadelní jazyk a přiznávám, že i tento fakt je pro mě dalším lákadlem… V neposlední řadě je v Ostravě, kromě Divadla Petra Bezruče, asi dalších pět divadel, které si herce vzájemně půjčují a tak je tam pro člověka snadnější sbírat inspiraci, než ve Zlíně, kde je bohužel jedno divadlo.
Měl jsi během zlínského angažmá i nabídky do jiných divadel?
Neměl… (přemýšlí) A přiznám se, že i to je asi jeden z důvodů, proč jsem na Ostravu kývl, protože se mi doposud nestalo, že by za mnou někdo z jiného divadla přišel se slovy „chceme tě“. Třeba do Zlína jsem se dostal díky konkurzu, ve kterém jsem skončil snad třetí a vzali mě až po roce, kdy odsud odešel Tomáš Červinek. Čili nyní jsem v pozici, na kterou jsem doposud nebyl zvyklý.
Ve Zlíně sis vybudoval krásné místo v té mladé partě herců, kterou sem postupně přivedla dřívější umělecká šéfka Hana Mikolášková. Nyní budeš začínat zase od nuly. Nemáš obavy z nového budování pozice v jiném městě a divadle?
Začínání od nuly mě láká. Víš, může se stát cokoliv. Může se klidně stát, že mi to v Ostravě z jakéhokoliv důvodu nevyjde, ale přesto mi to za zkoušku stojí. Líbí se mi, že člověk přijde do nového města a začíná znovu. Jak se říká: „Cokoliv se zastaví, zkamení a rozpadne se v prach.“ A to bych nerad… (úsměv)
Řekne-li se v budoucnu „Městské divadlo Zlín“, co se ti vybaví jako první? Co bude tvou letitou vzpomínkou na první dobrou?
Nechci se opakovat, ale bohužel musím. Vybaví se mi ta skvělá parta. Absolutně nechápu, kde se v tom obrovském vypětí sil bere v každém z mých kolegů tolik energie a zápalu. Všichni chodí neustále s úsměvem na tváři, dělají si legraci ze všeho možného a jakákoliv ponorka připluje zcela výjimečně. Navíc je skvělé, že máme chuť trávit spolu čas i ve volných chvílích. To mi hlava nebere, vždyť se vidíme denně v práci. A i tak spolu dokážeme vyrazit na výlet, nebo dokážeme zorganizovat grilovačku. Neuvěřitelné. (úsměv)
Dobře. A mimo tu skvělou partu se ti vybaví co?
To, že jsem ve Zlíně dostal své první profesionální angažmá. Nikdy nezapomenu na ten radostný šok, který jsem prožil, když mi tenkrát Hanka Mikolášková řekla, že mě bere. Seděli jsme na lavičce před brněnskou JAMU, popíjeli víno a zničehonic mi byla oznámena taková zpráva. Málem jsem se zbláznil radostí. Hned nato mi sdělila, že se bude zkoušet Evžen Oněgin a já budu mít hlavní roli. To už mě málem trefil šlak… (smích) V životě jsem nezažil tolik štěstí v několika málo vteřinách.
Jak na zkoušení Evžena Oněgina, tvé první inscenace v angažmá zlínského divadla, s odstupem času vzpomínáš?
Já ti ani nevím… (smích) Najednou se přede mnou objevila celá řada neznámých věcí a díky tomu jsem si samotné zkoušení až tak neužíval. Ocitl jsem se mezi novými lidmi, vlastně jsem znal pouze Tomáše Davida, zkoušel jsem hlavní roli v opravdu těžké inscenaci a navíc v tak obrovském divadle. V hlavě jsem toho měl fakt moc, a proto si něco konkrétnějšího nepamatuji. Co si budeme povídat, byl to intenzivní začátek mého angažmá.
Do Zlína jsi přišel z olomouckého Divadla Tramtarie, které je opravdu úplně odlišné ve všech směrech. Co pro tebe bylo v rámci divadelní aklimatizace nejtěžší?
Rozhodně rozdíl ve velikosti… Do Tramtarie se vleze sedmdesát diváků, do zlínského hlediště pak desetkrát tolik. A rozdíl je samozřejmě i ve velikosti jeviště, protože to, na které jsem byl zvyklý v Olomouci, je asi tak stokrát menší oproti tomu zlínskému. Paradoxně jsem byl ale hodně překvapený z toho, že když jsem hrál před vyprodaným zlínským divadlem, měl jsem menší trému, než když jsem stál před vyprodanou Tramtarií. Ta masa diváků na člověka nemá takový vliv. Mnohem nervóznější jsem z těch několika desítek diváků v Olomouci, kterým vidíš do očí a slyšíš, jak dýchají. Čili přímá úměrnost – čím víc lidí, tím větší tréma – v mém případě nefunguje.
Ve zlínském divadle jsi nazkoušel zhruba dvacet rolí. Velkých i středních. Zajímá mě, zda odcházíš herecky naplněný. Máš pocit, že ses vyhrál? Dostával jsi dostatek příležitostí?
Odcházím spokojený. Dostával jsem opravdu krásné role a přiznávám, že jsem v to snad ani nedoufal. Často jsem si říkal, jestli si takové příležitosti zasloužím. Zlínské divadlo mi dalo strašně moc, protože jsem se naučil úplně odlišnou hereckou techniku. Ono hrát na tak velkém jevišti, to je úplně jiná disciplína, člověk prostě musí používat zcela odlišné prostředky. Snažil jsem se odevzdat divadlu maximum, věřím, že se to v rámci možností podařilo…
Na kterou ze zlínských inscenací rád vzpomínáš?
Velmi rád vzpomínám na Charleyovu tetu, protože to pro mě byla fakt velmi těžká zkouška. Musel jsem hodně bojovat. Nikdy předtím jsem nehrál takto velkotonážní komedii pro vyprodaný sál. Je to fakt třeskutá komedie, kdy člověk musí dělat neustále nějaké blázniviny, a já, se svým podivným psychologickým herectvím bez pravidel, jsem byl najednou bezradný. (smích) Při zkoušení jsem byl vystrašený. A nejen já. Myslím, že i režisérka Hanka Mikolášková. (opět smích) Nicméně jsem si osvojil spoustu nových prostředků a jsem za to rád. A chceš vědět i nejsilnější moment, který jsem ve Zlíně zažil?
Povídej.
Zažil jsem ve Zlíně okamžik, kdy mělo divadlo najednou tak obrovský přesah, že zmizela ta pomyslná bariéra mezi jevištěm a hledištěm. Těžko se to vysvětluje. Najednou nastalo neuvěřitelné jiskření mezi herci a diváky a člověku připadalo, že stojí uprostřed bouřkového mraku. Bylo to v době, kdy jsme hráli kabaret Ovčáček čtveráček a jedna z repríz byla 17. listopadu ve Velkém sále. Panovala tam tak neuvěřitelná atmosféra, že jsem byl po celou dobu představení dojatý. Všichni jsme sdíleli stejnou myšlenku a stejný názor. Bylo to intenzivní souznění a nezapomenutelný zážitek.
Celé to období „Ovčáčků“ bylo asi výjimečné a nezapomenutelné. Mám pravdu?
Ač byly oba dva díly nazkoušené velmi rychle, tak to, co se podařilo, je prostě skvělé. Původní plán přece byl, že ten první díl – Ovčáčka čtveráčka – zahrajeme pro pár známých a šlus. Jenže to nabralo takové obrátky, že jsme skončili v kinech a vidělo to zhruba osmnáct tisíc diváků. A druhý díl – Ovčáček miláček – nebyl o nic horší. Podle mého názoru už se to jen stěží někdy podaří zopakovat a mimochodem je to věc, kterou nám závidí divadelníci z celé republiky. Zkrátka, byl to zázrak, který si člověk nejprve neuvědomuje, ale jakmile to odezní, tak se diví, co, že se to vlastně podařilo. Byl to důležitý krok a jsem na nás všechny skutečně hrdý.
Celkově jsi měl štěstí na všemožné okamžiky ve zlínském divadle. Co si budeme povídat, Městské divadlo Zlín je momentálně už zhruba třetí čtvrtý rok na jednom ze svých vrcholů. Má názor, angažuje se a nebojí se dělat velké inscenace. Čemu ten obrovský úspěch přikládáš? Myslíš si, že to je pouze o té skvělé partě lidí uvnitř budovy?
Musí být samozřejmě taky moudré vedení, které správně rozhodne, co se bude hrát. Já osobně si myslím, že ve Zlíně se nyní daří vybírat fakt dobré inscenace. Přece jen je v oblastním divadle tohoto charakteru výběr inscenací celkem těžký. Ročně se většinou dělají dvě komedie, dvě těžší představení a k tomu se přidá nějaký ten muzikál… Podíváš-li se ale na letošní nabídku, tak uvidíš Idiota, Zvlčení a Trójanky, což jsou obrovsky náročná představení a je skvělé, že si to oblastní divadlo dovolilo. Vlastně před vedením smekám. Samozřejmě to pak vyvažují chytře udělané komedie, o tom žádná. Ale ta nabídka je pozoruhodná. A výrazný podíl na nynějším úspěchu má i místní herecký soubor, který je schopný a dokáže ty všemožné výzvy zvládnout.
S tou úspěšnou vlnou posledních let souvisí ještě jedna věc, a sice projekt PIA FRAUS. Můžeš konečně toto undergroundové těleso blíže představit?
Někdy v roce 2015 jsme si přece já, ty a Mára Příkazký řekli, že v divadle chybí nějaká osobitá sranda. Přišlo nám, že je ta budova příliš zavřená a odtržená od diváků. Že celé divadlo působí moc seriózně a vážně. Je sice pravda, že poslední dobou se to změnilo díky Tančírkům, Ovčáčkům, Cyklojízdám a bůhví, čemu ještě, ale rozhodně na tom má svůj podíl i PIA FRAUS. Rozhodli jsme se ukazovat, co všechno bláznivého se uvnitř divadla odehrává, že nejsme žádní škrobení herci, ale že taky máme svůj humor. Proto jsme začali psát do inZlinu a točit různá videa. A je nám úplně jedno, že to sledují asi tři lidé… (smích) Na Facebooku míříme k hranici čtyři sta fanoušků, což je super úspěch. Neděláme totiž komerční srandu, ale dost svéráznou. Navíc jsme se už dvakrát zapojili i do příprav galavečeru k zahájení sezóny a letos jsme byli v podstatě jediní, kdo informoval, co se děje na festivalu Setkání/Stretnutie… (smích) Jsem rád, že ten projekt držíme stále při životě.
Ovšem co bude s PIA FRAUS od příští sezóny, když už budeš pryč?
Já doufám, že se PIA FRAUS neloučí. Že to nějak vymyslíme a třeba do obsahu zakomponujeme i ostravské okénko… (smích) Určitě bych si přál, aby tento projekt pokračoval, protože za ty roky už jsme dokázali tu značku prosadit a máme určitý okruh sledovatelů. Navíc jsme obohatili tu oficiální komunikaci divadla, která je podle mě celkem strohá a faktická. Proto je potřeba to mírně nabourávat.
Už tušíš, co tě v Ostravě čeká? Co budeš po prázdninách zkoušet?
No, teď mi přišel křestní list na inscenaci Zapomenuté světlo a tam nejsem… (smích) Nicméně bych měl být v muzikálu Kouř, což je paradoxní a absurdní, protože já, jakožto nezpěvák a netanečník, hraji neustále v nějakých muzikálech a pohybových představeních. Asi se mi osud nějak mstí. Nebo mě to chce naučit? Nevím.
Ačkoliv už zanedlouho budeš patřit Divadlu Petra Bezruče, tak počítám, že do Zlína se budeš s radostí vracet, viď?
Samozřejmě! Vždyť pocházím z Uherského Hradiště, a kdykoliv pojedu navštívit rodiče, tak cestou z Ostravy holt musím projet Zlínem, co mi zbývá… (smích) Ne, dělám si srandu. Upřímně říkám, že se do Zlína chci vracet. Opět se budu opakovat, ale mám tady přátele, se kterými chci být v kontaktu. Víš, ne vždycky má člověk takové štěstí, aby potkal tolik skvělých lidí na jednom místě. Byl by hřích, abych na ně zapomněl, nebo je jakkoliv zanedbával. Takže za svou zlínskou rodinou budu jezdit rád a pravidelně.
Rozhovor vyšel také v tištěné podobě, a to v červnovém čísle magazínu inZlin…
ČTĚTE: Další rozhovory se zlínskými divadelníky naleznete zde!
Foto: Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín