ROZHOVOR

Letošní rok je pro Hanu a Petra Ulrychovi významný hned z několika důvodů. Oba totiž slaví nejenom svá soukromá výročí, ale taky pracovní. Bok po boku vedle sebe stojí na koncertních pódiích už neuvěřitelných pětapadesát let.

I z tohoto důvodu si naplánovali několik zcela speciálních koncertů. A jeden z nich se uskuteční také ve zlínském Kongresovém centru, kam slavní hudební sourozenci Ulrychovi dorazí už 20. listopadu.

Jaký je váš vztah k velkým oslavám? Slavíte rádi?

Hana: Přiznám se, že k velkým oslavám nemám vůbec žádný vztah, vlastně musím říct, že neslavím ráda…

Petr: Máme to pravděpodobně stejně, já totiž taky nijak rád neslavím.

Ptám se proto, že letošní rok se nese v duchu hned několika krásných výročí, a to jak vašich soukromých, tak samozřejmě i pracovních. Vnímáte toto období jako nějaký milník? Je pro vás rok 2019 časem, kdy se třeba nepatrně ohlížíte nazpět?

Hana: Nevnímám toto období jako milník. Víte, snažím se neohlížet dozadu, ale pokud možno, dívat se jenom dopředu, což je v mém věku docela normální a tak nějak i přirozené. Oslavujeme v podstatě jenom muzikou a tím, že děláme letošní speciální koncerty. Souhlasíš? (smích)

Petr: Souhlasím, opět se shodneme. Jelikož stojíme na pódiu vedle sebe a zpíváme, tak vlastně slavíme oba dva. (úsměv)

Jste zřejmě nejslavnější hudební sourozenci. Společně zpíváte už neuvěřitelných padesát pět let. Máte nějaký recept na takovou vydatnou a hlavně neutuchající spolupráci?

Hana: Budu-li mluvit čistě sama za sebe, tak můj recept je opravdu jednoduchý. Je velmi důležité, že máme pořád, co zpívat, a to hlavně díky Petrovi, který je pro mě stabilním autorským zázemím, a baví nás to.

Petr: Lidé naštěstí vycítí, že nás to baví, což je skvělé. Navíc máme velké štěstí, že na naše koncerty pořád chodí v tak hojném počtu…

Málokdo, ať už v rodinném či profesním životě, vydrží tak dlouho bok po boku svému partnerovi. Nikdy jste neměli nějakou zásadní a dramatickou ponorku, která mohl vaše společné putování překazit?

Petr: Byla období, řekněme, horší, ale že by šlo o něco zásadního, to ne.

Hana: Ponorky jsou pochopitelně naprosto normální a přirozená věc, nemluvě o tom, když společně zpíváte tolik roků, ale naštěstí se nikdy neudálo nic zásadního, co by naši spolupráci narušilo.

Čeho si jeden na druhém vážíte? A čím se vzájemně obohacujete?

Hana: Já si na Petrovi vážím jeho pracovitosti, a to po všech stránkách, vždyť on je například i vynikající domácí kutil. Samozřejmě pak musím vyzdvihnout jeho hudební pracovitost, protože když se ohlédnete, tak za ním stojí strašně moc krásných projektů a písniček.

Petr: No, já sice nemůžu říct, že bych si sám sebe nevážil, nicméně určitě sám sebe vážím. A víte co? Vážím devadesát kilogramů! (oba se začnou smát) Proč to však říkám… To, zda si sebe samého člověk váží, vidíme kolem sebe a v mnohých případech se to dá označit za sebeprožívání, anebo za samožerství. Takových lidí je strašně moc a my jsme s Hankou rádi, že mezi ně nepatříme.

Hana: Počkej, ale otázka zněla jinak… Čeho si vážíš na mě? (smích)

Petr: To je přece naprosto jasné. Na Hance si vážím toho, že zpívá moje písničky. Kde já bych sehnal lepšího interpreta?

Vybavíte si váš první společný koncert?

Hana: Já si myslím, že to bylo ještě v době, kdy Petr studoval na Vojenské akademii Antonína Zápotockého a bylo to s divadlem malých forem, které se jmenovalo Dibetra. Mám pravdu?

Petr: Já už sice nemám dobrou paměť, ale řekl bych, že jsme začali společně vystupovat ve studentském divadle, ovšem náš první opravdový koncert jako takový proběhl někdy v roce 1966. Vzpomínám si, že jeden z těch prvních se konal ve Sliači, kde jsme koncertovali se skupinou Vulkán a vystupovali společně s pány Šimkem a Grossmannem. To by klidně mohla být naše koncertní premiéra, ale hlavu za špalek bych za to nedal… (úsměv)

A vybavíte si první společnou písničku?

Petr: Osudu kolo se nedotočí. Je na našem trojalbu Půlstoletí.

Co si doma rádi pustíte? Jaká muzika vám udělá radost?

Hana: Mně dělá samozřejmě radost veškerá dobrá muzika a v podstatě se nebráním skoro žádnému žánru, snad jen kromě dechovky. Ale na druhou stranu i dechovka může být dobrá, že ano… Moc ráda mám klasickou hudbu, jazzovou hudbu, mimochodem nedávno jsem byla na úžasném koncertě Ondřeje Pivce, a vlastně obecně rád chodím na lecjaké živé koncerty.

Petr: Naprosto souhlasím, co se živé hudby týče. Nahrávky mě moc nebaví, protože na nich je většinou zachyceno jenom malé procento toho, co člověk uslyší během živého projevu. Já osobně mám rád archetypální hudbu, to znamená lidovou, ať už moravskou nebo židovskou.

Pojďme k vašemu listopadovému koncertu ve Zlíně. Bude se na něm slavit a nebude toho málo. Na co všechno se můžeme těšit?

Hana: Určitě se můžete těšit na náš stabilní repertoár, který bude jakousi exkurzí do historie v kostce.

Petr: Přítomny budou i naše „historické milníky“, a to mladí chlapci ze starých Javorů, což bude určitě fajn obohacení. Na pódiu se během večera objeví skutečně Javory Beat, také Javory s manžely Štruncovými a dokonce i Javory Old, které s námi tvořili Josef Ondrůj, Petr Oliva a Josef Hanák.

Jaký je váš vztah ke Zlínu? Váže se vám k tomuto městu nějaká vzpomínka?

Petr: Já jsem dělal hrozně dlouho filmovou hudbu pro zlínské ateliéry. Začínal jsem tam s Hermínou Týrlovou v době, kdy to samozřejmě byly ještě gottwaldovské ateliéry, a podílel se tam na celé řadě celovečerních filmů. Byly to snad dvě desítky snímků.

Hana: A já jsem do nich občas něco nazpívala, takže jsem se tam čas od času taky vyskytovala… Ale Zlín jako takový mám moc ráda, je to krásné město, ve kterém je i úžasné publikum.

Nenápadně taky narážím na to, že syn vašich kolegů z kapely Kateřiny a Dalibora Štruncových – Matěj – je v místním divadle v hereckém angažmá. Měli jste už čas, jít se na něho podívat?

Hana: Já ano! Byla jsem na Hamletovi, ve kterém hraje Matěj hlavní roli, stejně jako v muzikálu Petr a Lucie. Obě představení se mi moc líbila a z Matěje mám velkou radost. On je totiž nejenom dobrý herec, ale dělá i moc pěkné písničky.

 

Rozhovor vyšel také v tištěné podobě, a to ve Zlínském deníku.

 

Foto: Adam Kebrt a archiv Hany a Petra Ulrychových