Řady uměleckého souboru Městského divadla Zlín dočasně rozšířil vzácný host. V jedné z ústředních rolí nově připravovaného muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení se představí Igor Timko.
Frontman oblíbené slovenské kapely No Name je také vystudovaný herec a vysokoškolský pedagog na katedře herectví banskobystrické Akademie umění.
Všestranně talentovaný umělec se na divadelní jeviště vrací po sedmi letech. „Mojí zatím poslední zkušeností byl muzikál Móric Beňovský. Šlo o nonstop vyprodané představení ve Státním divadle Košice, které navštívilo celkem pětadvacet tisíc diváků. Byla to krásná zkušenost, avšak už se těším na tu zlínskou,“ říká v rozhovoru Igor Timko, který má nejenom bohaté zkušenosti divadelní, ale prosadil se také v rozhlase či dabingu. Muzikál Ženy na pokraji nervového zhroucení podle slavného Almodóvarova filmu v režii Stana Slováka bude mít ve zlínském divadle premiéru 29. dubna.
Igore, jak se tomu stalo, že jsi začal zkoušet právě ve zlínském divadle?
Vlastně za to může skutečnost, že působím jako vysokoškolský pedagog na katedře herectví banskobystrické Akademie umění, kde je žádoucí, abychom nejenom, že vyučovali, ale měli za sebou i určitou publikační činnost a taky aktivní účast v klasickém kamenném divadle. Přemýšlel jsem, komu zavolat, na koho se obrátit, a napadl mě právě Zlín. Přes pár čistě nezávislých hovorů jsem se dostal přímo k uměleckému šéfovi Patriku Lančaričovi, kterému se celý tento nápad, obsadit mě do nějaké inscenace, nezdál špatný, slovo dalo slovo a jak vidíš, všechno se podařilo, z čehož mám samozřejmě radost. Štěstí se někdy musí jít trošku naproti, proto se vůbec nestydím za to, že jsem se divadlu takto nabídl, že jsem si takzvaně „pomohl“ sám.
Za ta léta, co se pohybuješ v kulturním prostředí po celém Česku i Slovensku máš zcela bezpochyby obrovské množství kontaktů a klidně ses mohl obrátit na celou řadu jiných divadel. Proč tě napadlo zrovna to zlínské?
Určitě proto, že Zlín jako město, je dokonalé místo pro život, které na tebe okamžitě dýchne nejenom svým baťovským duchem, ale také určitou kulturností a kultivovaností. Koná se tady celá řada skvělých akcí, nemluvě o tom, že právě místní divadlo má podle mého názoru skvělou pozici, v rámci republiky je velmi respektované a co je nejdůležitější, má svého stálého návštěvníka, který se do hlediště rád vrací. Zlín je pro mě skutečně zcela přirozená, a hlavně radostná volba. Těším se, až si do curriculum vitae doplním, že jsem si odmakal dva měsíce právě tady.
Pokud se nepletu, tak i s kapelou No Name máte město Zlín v oblibě. Vracíte se sem v podstatě pravidelně.
Ano, protože se tady opravdu cítíme skvěle po všech stránkách. Například náš jediný adventní akustický koncert, který jsme během uplynulých Vánoc zahráli v celém Československu, proběhl právě ve Zlíně, v našem tak trochu druhém domově. Anebo když vyrážíme na turné, vždycky se vydáme na pár dní do Zlína, kde ještě poslední detaily řádně dopilujeme na zkušebně na okraji města, abychom mohli následně místnímu publiku program zahrát jako prvnímu. Tuším, že turné jsme takto odstartovali ve Zlíně už asi třikrát. Troufám si říct, že Zlín si na nic nehraje, není kolem něho opar velkých měst a tím pádem se v něm žije jaksi klidněji a taky svobodněji.
Je zajímavé, že všichni si tě okamžitě a bez váhání spojí s kapelou No Name, v jejímž čele stojíš coby textař, skladatel a zpěvák od roku 1996, avšak značná část lidí vůbec netuší, že jsi také vystudovaný herec. Můžeš přiblížit, jak vlastně tvoje cesta k divadlu vypadala?
Moje první setkání s opravdovým uměleckým světem, respektive s herectvím, proběhlo už v roce 1989, kdy mi bylo necelých jedenáct let. Všechno to rozjela tehdejší československá televizní relace Zlatá brána, do které tvůrci najímali malé, drzé, kučeravé extrovertní dětičky. Jelikož jsem do této kategorie spadal, tak jsem neměl nouzi o nejrůznější role – vzpomínám si, že jsme třeba před kamerami tvořili takzvanou partu mladých na sídlišti, kdy jsme navíc zpívali i všemožné písničky. V podstatě se dá říct, že právě tehdy jsem zažil první zkušenost s muzikálem. Jednoho dne mi dokonce ve zmíněném roce 1989 přišel domů telegram, ve kterém stálo, že „soudruh Igor Timko obstál v prvním výběrovém kole a postupuje dál“. Už ani pořádně nevím, co to bylo za konkurz, ale vtipné je, že jsem ještě stihl být soudruhem. Nutno dodat, že Zlatou bránu natáčeli režiséři, kteří dělali nejenom televizní inscenace, ale taky zkoušeli v divadlech, v dabingu či v rozhlase, takže desetileté děti šly doslova z kšeftu do kšeftu. Podobně jsem to měl i já, postupně jsem se začal objevovat v dětských rolích v rozhlase a v dabingu a krátce na to i v divadle. Od roku 1992 to pak šlo skutečně ráz na ráz a studium herectví se jaksi přirozeně nabízelo.
Na jaké divadelní inscenace rád vzpomínáš? Jaké zajímavé role tě potkaly?
Musím říct, že jsem si toho užil – ať už ve Státním divadle Košice nebo v divadle ve Zvolenu či v Prešově – opravdu hodně, určitě mě takových dvacet rolí na divadle už potkalo. Zahrál jsem si například hlavní postavu Dona v inscenaci Motýľom nik nerozkáže, což byla krásná a nesmírně těžká činoherní věc, dále pak v Našem mestečku od Thorntona Wildera jsem měl roli George Gibbse, a velmi rád vzpomínám pochopitelně i na všechny skvělé muzikály, kterých jsem byl součástí, jako Cigáni idú do neba, kde jsem se představil coby Aralambi, Beatles zos a uprostřed, ve kterém jsem se stal Paulem McCartney, anebo OLIVER!, kde jsem velel celé jedné partě zlodějíčků.
Zatím poslední premiéra v divadle tě potkala před téměř deseti lety, kdy měl ve Státním divadle Košice premiéru muzikál Móric Beňovský, ve kterém ses objevil coby Stepanov.
Přesně tak, to byl zatím můj poslední divadelní výstřel. Ale velmi silný. Představení bylo nonstop vyprodané, hrálo se přes tři roky a celkem ho navštívilo asi pětadvacet tisíc diváků, takže zásah mělo opravdu významný. Není se čemu divit, příběh Mórice Beňovského, slovenského krále na Madagaskaru, je neuvěřitelně zajímavý, mimo jiné s sebou nese témata jako migrace či otrokářství. Jak už zaznělo, měl jsem tu možnost, zahrát si záporáka Stepanova, který Beňovského nakonec zradí. S touto rolí jsem si prožil opravdu intenzivní divadelní období, avšak za zmínku pak stojí ještě jedna cenná zkušenost, v tomto případě nikoliv herecká…
Povídej.
Zhruba před čtyřmi lety jsme dělali s celou naší kapelou scénickou hudbu do Divadla Jorik, což je činoherní studio Bábkového divadla v Košicích, k představení Romeo & Juliet. To byla taky neskutečně příjemná zkušenost, nemluvě o tom, že na plakátech viselo „No Name a Shakespeare“, což mi přišlo hodně sexy.
Popravdě jsem až překvapený, kolik jsi toho v divadle stihl vedle fungování v No Name, když máte každoročně velmi nabitý diář, co se koncertů týče. A přiznám se, že jsem si celou dobu myslel, že tvoje herecká kariéra šla do ústraní právě v okamžiku, kdy jste se na konci devadesátých let s kapelou prosadili.
Možná to teď řeknu ošklivě, neberme to, prosím, jako chválu, ale když jsi členem kapely No Name, disponuješ jakousi svobodou, můžeš si sám vybírat, čemu chceš věnovat svůj vlastní čas. Znovu opakuji, jsem momentálně maximálně šťastný, že vyšla možnost zkoušet ve Zlíně, i když si dobře uvědomuji, že někdy to bude časově velmi napnuté a bude toho fakt hodně. Výhodou je, že už máme velké děti a manželka – velmi úspěšná ve své profesi – mně podporuje, takže se to dá všechno zvládnout.
A kloubit divadelní maratón s kapelním diářem už ses naučil.
Přesně tak. Vzpomínám si, že když jsme zkoušeli Mórice Beňovského, tak vedle toho jsme s kapelou připravovali náš první akustický program, který měl premiéru jenom tři dny po slavnostní premiéře v divadle. Dva měsíce mého života vypadaly tak, že jsem byl půl dne na zkoušce v divadle a pak ještě do noci na zkušebně s kapelou. Uznávám, že to byl celkem masakr, ale já mám výzvy rád. Potřebuji k životu nové impulzy.
Mimochodem, jak reagovali kolegové z kapely na tvůj další z návratů k divadlu?
Vzali to jako hotovou věc a popřáli mi hodně zdaru. Je skvělé, že se v kapele vzájemně respektujeme a fandíme si. Nejenom já, ale i každý z kluků má vedle No Name svoje další aktivity, což je správné. Je nám čtyřicet, tak si přece nyní nezavřeme vlastní životy a nebudeme žít jenom z toho, co máme. Popravdě si nedovedu představit, že bych zůstal přešlapovat na místě, seděl doma a čekal, až přijde pátek a budeme moct zase s kapelou vyrazit někam na koncert. Dlouhodobě razím teorii, že je důležité „naučit se učit se novým věcem“.
Zažíváš po odehraném divadelním představení stejný pocit, jako když dozní poslední píseň na vašem koncertě s kapelou?
Určitě. Akorát s tím rozdílem, že v divadle pracuješ a sdílíš veškeré emoce s kolektivem, který si dopředu nevybereš, kdežto v kapele máš kolem sebe dlouhodobě lidi, které chceš. Obě varianty jsou správně, nicméně prvně jmenovaná je pak možná ještě o něco zajímavější, protože se děje v rámci jakési sociální gravitace, kdy prostě musíš vycházet i s lidmi, kteří do tvojí sociální bubliny nepatří. Na základě zmíněné skutečnosti jsi vystavovaný novým a mnohdy krásným věcem, které bys jinak třeba ani nezažil. Vždycky se v takovém případě těším, až poznám nové lidi, kteří budou mít své radosti i strasti, a že možná právě z tohoto poznání vyplynou nějaká opravdová přátelství. Z takových situací může člověk odejít obrovsky obohacený.
Pojďme k muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení, ve kterém se představíš coby taxikář, jakýsi průvodce dějem. V čem pro tebe bude tato role výzvou?
Bude to tak trošku alchymie. Už po první čtené zkoušce je jasné, že tento titul bude pořádná kláda, a to nejenom po stránce hudební či taneční, ale hlavně po stránce pěvecké. Temperament, který z tohoto díla dýchá, je horkokrevný a trošku odlišný našim zdejším povahám, nicméně jedním dechem dodávám, že zlínský herecký soubor je výborně disponovaný. Viděl jsem místní představení Donaha! a pěvecké party byly zvládnuté nadstandardně. Jestliže poctivě odmakáme přípravu, bude to skvělé. Snažím se nic nepodcenit, díky přátelům ze Zlína už dokonce absolvuji hodiny logopedie, abych český jazyk v žádném případě neprznil a veškeré repliky vyslovoval naprosto správě. Na druhou stranu, něco odzpívané už v češtině mám, takže věřím, že to půjde. A v čem, že konkrétně role taxikáře může být výzvou? Myslím, že tentokrát bude potřeba víc než kdy jindy správně namixovat obsah pomyslné herecké zkumavky.
Jak to myslíš?
Bude nutné do té zkumavky postupně nalít správný poměr jak zručnosti interpreta, tak i charakterových vlastností dané postavy, aby se to všechno správně promíchalo. Ve zpěvu, respektive v písničkách, které jsou striktně dané, musí převyšovat forma, avšak v hraných věcech zase obsah. Muzikálové zpívání není zcela přirozená řeč, proto je podstatné, cílit na charakter postavy přes činoherní dovednosti. A ačkoliv na první pohled náš taxikář nedisponuje nějak velkým obsahem textu, tak věř, že i na menší ploše se dá jeho charakter velmi pěkně vystavět. Existuje celá řada možností, jak si lze s jednotlivými replikami vyhrát, aby byly pro diváka zajímavé. Sám jsem zvědavý, jaké barvy pro svého taxikáře postupně objevím.
Zlínští diváci tě uvidí v alternaci se zlínskou hereckou stálicí Radovanem Králem. Jak se na tuto spolupráci těšíš? Můžete se v něčem vzájemně obohatit?
Stoprocentně. Typově jsme sice každý jiný, ale Radovan Král je herecká špička. Při spolupráci s tak disponovaným a zkušeným hercem se učíš už v okamžiku, kdy jsi v jeho blízkosti a ani to ještě není tvůj alternant. Jsem přesvědčený, že nás čeká zajímavá spolupráce a opravdu se můžeme obohatit vzájemně. Umím si představit, že to, co dokáže dát postavě Radovan, nedovedu já, avšak stejně tak to může být i naopak, takže každý z nás bude mít taxikáře zcela originálního. S Radovanem intenzivně komunikujeme, posíláme si jednotlivé nahrávky, identifikujeme kritická místa a vyměňujeme si nejrůznější postřehy. Už nyní můžu říct, že po lidské stránce to vypadá úplně dokonale a dohodli jsme se, že spolu musíme zaběhnout do hospůdky Zelenáčova Šopa…
Pojďme pozvat čtenáře do divadla. Proč by podle tebe měli na muzikál Ženy na pokraji nervového zhroucení přijít?
Když jsme končili vysokou školu, tak jsme přísahali, že prostřednictvím umění budeme do světa šířit určitou kultivovanost a taky, že skrze umění budeme světu nastavovat pomyslné zrcadlo. A podle mého názoru právě toto představení určitým zrcadlem je – vždyť nám ukazuje, jak důležitá je láska a jak jsou ženy zranitelné. Takže, vážení čtenáři, přijďte se podívat na to, co všechno se v rámci lásky může, ale taky nemusí stát. Přijďte si za námi pro určitý nadhled nad životními situacemi, protože dokud bude člověk člověkem, pořád ten život bude komplikovaný.
Rozhovor vyšel v dubnovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek a Ján Štovka