Fleret: 35 / 9. díl / Zdeněk Jurásek

Akustická kytara

Člen kapely v letech 1987 – 1992

Do Fleretu jste nastoupil na podzim roku 1987, když jste nahradil Petra Chrastinu. Jak k tomu došlo? Jak jste se do kapely dostal?

Na podzim roku 1985 jsem se vrátil z vojny a chtěl jsem začít veřejně vystupovat, nejlépe jako sólista. Na vysoké škole jsem totiž začal s mým kamarádem Petrem Suchánkem psát písničky a občas i při různých příležitostech účinkovat. A protože se o Fleretu začalo v té době mluvit, a já jsem ve Zlíně žádné hudební kontakty neměl, zkusil jsem oslovit Hracha, jestli bych mohl někdy s Fleretem vystoupit jako předskokan. Napsal jsem mu dopis a on kupodivu odpověděl. Pozval mě na nějaký koncert jako hosta, matně si pamatuji, že to bylo ve Vizovicích na kulturáku. Protože to asi nedopadlo úplně zle, absolvoval jsem s nimi ještě pár dalších akcí. Na konci roku 1986 mě pak Hrach nečekaně vyzval k osobní schůzce v restauraci Záložna. Tam mi rovnou nabídl místo v kapele, protože Peťa Chrastina ve Fleretu končil. Na této nabídce přirozeně nebylo co odmítat. Dostat se tak lehce do známé kapely, to pro mě bylo velké štěstí. A navíc, měl jsem perfektní možnost vnucovat publiku i svoje vlastní věci. Kluci tehdy kouřili a já jsem jim pomáhal zaplnit potřebnou kuřáckou pauzu svým soukromým hudebním okénkem. (úsměv)

V té době měl Fleret za sebou úspěchy ze dvou po sobě jdoucích Port v Plzni, ovšem na té zásadní v roce 1987 došlo ke konfliktu mezi Zdeňkem Hrachovým a Vlastou Redlem. Jak moc to ovlivnilo následující atmosféru v kapele?

Já myslím, že k tomu konfliktu muselo dojít. Šlo tehdy o písničku Večer křupavých srdíček, která byla nominovaná do autorské soutěže. Autorem textu a vlastně i převážné části hudby byl Vlasta Redl. Mezi lidmi ale Srdíčka proslavil jednoznačně Fleret a na koncertech je zpíval vždycky Hrach. V Plzni na Portě se tato hitovka nejdřív nahrávala na živé album Supraphonu a nějak se stalo, že se před mikrofonem ocitl Vlasta Redl. Já jsem byl tehdy v kapele necelého půl roku, a tak jsem na věc neměl ještě nějak vyhraněný názor, ale bylo naprosto zjevné, že to Hrachovi absolutně není po chuti. Kromě toho Kačes s Chrasťou, který se Porty 1987 taky zúčastnil, upřímně přátelsky inklinovali k Vlastovi, a tak v kapele vládla jakási skrytá nervozita. Pak jsme se Srdíčky vystoupili ve finále autorské soutěže Porty na Lochotíně před třiceti tisíci diváky. Tady se Hrach už zaskočit nenechal a Vlastu k mikrofonu nepustil. To se zase přirozeně nelíbilo Redlovi a rozkol byl na světě. Prostě došlo ke střetu dvou výrazných osobností, což se ale v hudebním světě celkem běžně stává. Na chod kapely to žádný fatální vliv nemělo. Redlovy písničky jsme hráli dál a přibývaly další vlastní věci, což možná vedlo k většímu vyprofilování Fleretu.

Krátce na to opustil kapelu flétnista David Šedivý, jehož přínos byl taktéž nesmírně důležitý. Jak jste se vyrovnali s touhle ztrátou?

David byl nepopiratelně výborný muzikant, ale také velký bohém, a to může být někdy velký problém. Jeho odchodu sice škoda byla, na druhou stranu si nemyslím, že by se s tím kapela nějak extrémně těžko vyrovnávala.

Za Davida přišel Luboš Kovář a hned jste putovali historicky poprvé do studia, kde jste natočili EP desku s názvem Sbohem galánečko. Jak vzpomínáte na první zkušenosti s nahrávacím studiem?

To pro mne byly opravdu první nahrávací zkušenosti. Ivo Viktorin měl své studio v bytě na sídlišti, takže atmosféra byla taková domácká. Pro studiového začátečníka, jako jsem byl já, to bylo docela příjemné prostředí.

Na trhu, Holky z Utopie, Trnkobraní a Sbohem galánečko. To je čtveřice písní, které se na malé desce objevily. Proč jste vybrali zrovna tyhle?

Už se nepamatuji, jestli jsme je vybírali sami, nebo nám do toho mluvil Panton. Každopádně jsou to songy, které tvořily stálou část našeho repertoáru. Každý koncert začínal halekačkou Na trhu, při které jsme se rozehřáli na správnou teplotu. Naopak Galánečka, to byl obvyklý přídavek.

Kromě návštěvy studia jste také vyrazili do zahraničí. Nejprve přišel výlet do Rakouska na Mezinárodní setkání levicové mládeže. Proč si myslíte, že byl vybraný zrovna Fleret, jako československý zástupce?

Asi jsme se líbili nějakým svazákům, kteří o tom rozhodovali.

Jak to u našich sousedů proběhlo?

Cestovali jsme autobusem plným prominentních členů SSM a budoucích kádrů a připadali si tam trochu nepatřičně. My jsme si ale mysleli svoje a prostě jsme si vychutnávali naše první osobní kontakty s prohnilým Západem. Za celý týden jsme tam oficiálně hráli jenom jednou, a to asi jen půl hodiny, ale o to vůbec nešlo. Lačně jsme okukovali obchody s ovocem a zeleninou, elektronikou, obuví, to hlavně Kačes, pracovník Svitu, a všechno se nám moc líbilo. Jezdili jsme stopem do nedalekého Villachu, abychom si vyzkoušeli hraní na ulici a zažili nejen tu pravou uměleckou svobodu, ale taky si lehce přilepšili k našim téměř nulovým dietám. Soudruzi na nás sice vrhali káravé pohledy, ale nám to bylo jedno.

Následující rok přišly další výjezdy. Nejprve do Francie a následně do Vídně, kde jste hráli koledy. Jaké zážitky jste si přivezl z těchto cest?

To jsou krásné vzpomínky. Do Vídně jsme vyrazili ve trojici Hrach, Kačes a já hned v prosinci 1989. Hráli jsme koledy v centru Vídně, lidé byli nadšení, atmosféra uvolněná. A tak nějak nám to vydrželo tři zimní sezóny. Nehráli jsme přirozeně jen koledy, po Vánocích se náš repertoár přetavil do mixu valašských lidovek, které později kluci využili i ve vystoupeních s Jarmilou Šulákovou. Hraní na ulici nás bavilo. Kromě toho těch normálních koncertů nebylo v prvních letech po revoluci zase až tak moc. No a i tady jsme si něco přivydělali, abychom zaopatřili naše mladé rodiny, to je jasný. A Francie! V červnu 1990 se konal v Bretani, tedy na severozápadě Francie, evropský turnaj žákovských fotbalových družstev. Hrachův strýc tehdy trénoval Zlín a vzal nás s sebou jako kulturní úderku pro doprovodný program. Po dlouhé cestě Kačesovou Ladou kombi po francouzských okreskách, dálniční mýtné bylo nad naše finanční možnosti, jsme dorazili k Atlantiku, konkrétně do vesničky Plomelin, kde se nás ujali dva místní kulturně společenští buditelé Dominique a Yffig. Na zajištění našeho čtrnáctidenního pobytu měli vyčleněný speciální fond, který společně s námi s velkou radostí a zodpovědně probendili v místních hospodách a vinárnách. Tam probíhala také většina koncertů. (úsměv) Musím říct, že Bretonci jsou skvělí hostitelé! Na takový výlet se prostě zapomenout nedá.

V roce 1990 se do kapely vrátil Petr Chrastina. Tím pádem jste byli na pozici kytaristy hned dva. Jak jste si to mezi sebou rozdělili?

Já vlastně ani nevím, proč Peťa z kapely odešel a proč se do ní pak vrátil. Zřejmě proto, že se měl ženit a chtěl svědomitě budovat rodinné hnízdo. A pak ho to asi nějak přešlo… Fakt nevím. Každopádně Chrasťa má dobrou povahu a domluvit se s ním nebyl žádný problém.

Pomalu se schylovalo k natáčení vůbec první regulérní desky Fleretu. Jak vás napadlo, že ji vydáte na své vlastní etiketě, tedy pod nálepkou Fleret Publikum?

Cítili jsme, že je čas na dlouhohrající desku. V té době už nikdo nekecal do toho, jestli vůbec může vyjít a co na ní bude. Byli jsme domluveni s Richardem Jaroňkem, že album vyjde pod hlavičkou časopisu Trnky-brnky, který tehdy začal být velmi populární. Když se ale mělo opravdu začít nahrávat, Richardovo nadšení už nebylo tak veliké a my jsme se s nějakým dalším odkladem nechtěli smířit. A asi proto, že ve mně dřímaly nějaké podnikatelské sklony, rozhodl jsem se, že do toho půjdu na vlastní triko.

Měl jste už s něčím podobným zkušenost? Nebál jste se, že na tom proděláte, nebo že nastanou nějaké problémy?

Absolutně žádnou zkušenost jsem neměl. Kde bych ji také vzal? Prodělku jsem se nebál, měl jsem pocit, vlastně my všichni, že celý národ se první desky Fleretu ani dočkat nemůže a že to půjde samo. (smích) Nešlo. Na desce jsem projel opravdu spoustu peněz. Ale pomohl mi již výše zmíněný Richard Jaroněk. Ručil mi na úvěr, tehdy dávaly banky půjčky i na vydání desky, a když jsem neměl z čeho splácet, bez mrknutí oka dluh zaplatil! Nutno poznamenat, že jsem mu všechny peníze během několika málo let do koruny vrátil. Na druhou stranu, díky tomuto kroku první deska Fleretu opravdu vyšla a posunula celou kapelu zase o kus dál. A pro mě to byla ničím nenahraditelná zkušenost do budoucna, která převýšila všechny problémy a nesnáze.

Jak jste si užil samotné nahrávání desky v malenovickém kině? Ve srovnání s první návštěvou studia se to zřejmě hodně lišilo, mám pravdu?

Ivo Viktorin tvrdil, že síla Fleretu spočívá ve spontánnosti, kterého v klasickém studiu nikdy nemůže dosáhnout. Proto navrhl, abychom album natočili pokud možno živě a že ve studiu dotočíme jenom detaily. Mně se podařilo najít vhodný prostor a podmínky právě v malenovickém kině Květen, kde byla dobrá akustika a kde pro nás měli dostatek pochopení. Bylo to určitě správné rozhodnutí a na atmosféře desky to je určitě znát.

Kapela prošla obrovskou proměnou, začala získávat slávu a uznání publika, ovšem vy jste najednou skončil. Rok 1992 je u Fleretu váš poslední. Co vás přimělo k odchodu?

K odchodu mě přiměli kolegové z kapely. (úsměv) Prostě mi jednou ve vlaku, cestou ze zkoušky, oznámili, že budou hrát beze mě. A to je celé. Žádný odchod z kapely není příjemný, ale když na to pohlížím zpětně, byl to naprosto přirozený krok. Fleret v té době směřoval k rockovějšímu pojetí, prostě chtěl přitvrdit. Hlavně s příchodem Stani Bartošíka tyto tendence získaly na aktuálnosti. Osobně jsem byl především klasický folkový hráč a do bigbítu jsem se zkrátka nehodil. Já jsem už ale v té době připravoval start své rozhlasové stanice, takže nebyl čas na nějaké velké rozčarování. Je taky otázka, jestli bych se mohl Fleretu vůbec pořádně věnovat.

Jakým směrem se ubíraly vaše další životní kroky?

V podstatě jsem od muziky nikdy úplně neodešel. V únoru 1994 zahájilo vysílání moje Radio Publikum, nyní Kiss Publikum. Od roku 1998 jsme s manželkou pořádali festival Trnkobraní a Fleret na něm pravidelně účinkoval. Taky jsem se intenzivně, amatérsky, věnoval dálkové sólové cyklistice, která mě dovedla do mnoha zajímavých končin světa. Díky cyklistice jsem propadl vášni zvané Route 66, což je, pokud to nevíte, nejslavnější silnice světa. V roce 2007 jsem založil Českou asociaci Route 66, která má velmi bohatou a různorodou činnost.

Prozraďte, co děláte v dnešní době?

Můj vztah k Route 66 překročil zájmovou hranici a stal se mým povoláním. Je těžké to podrobně popisovat, sami se podívejte na www.r66.cz, www.radio66.eu, www.home66.eu nebo www.facebook.com/czech.route66. Je to krásná práce a vůbec si nestěžuji!

A sledujete další počínání Fleretu? Co na jeho aktuální tvář říkáte?

Samozřejmě, sleduji. Jsem rád, že to klukům stále hraje a že mají okruh svých věrných fanoušků. Je to originální kapela, postavená na valašských základech. Jen si myslím, že těch za každou cenu lidových textů by mohlo být mnohdy radši méně než více. Lidé dnes už mluví a žijí úplně jinak.

 

DOTAZNÍK

Jméno a příjmení: Zdeněk Jurásek

Přezdívka: Juras

Datum a místo narození: 9. srpna 1962

Období strávené ve Fleretu / post: 1987 – 1992 / kytara, foukací harmonika, flétna

Kapely, ve kterých jsem dříve působil:

Kapely, ve kterých nyní působím:

Muzikantské vzory / oblíbení interpeti: Vzory z mládí: Bob Dylan, Jaroslav Hutka / Oblíbení interpreti: Pogues, Neil Young a tisíc dalších. Třeba The Feelers, Zdob Si Zdub ale i Alice Cooper, Omega atd.

První koncert, který jsem v životě navštívil: Rangers (Plavci) na Družbě ve Zlíně.

První deska, kterou jsem si v životě koupil: Olympic – Jedeme jedeme – podle mě nejlepší album kapely.

Nejsilnější hudební zážitek: Koncert Pogues v Dublinu.

Nejoblíbenější deska a píseň od Fleretu: Album: samozřejmě Tož vitajte, ogaři! / Píseň: nedokážu určit

 

Kapela Fleret oslaví pětatřicet let v pražské Lucerně! Velkolepý koncert proběhne 25. března 2018. Ale ještě než se tak stane, připomeňme si bohatou historii této legendární vizovické party, která má na svém kontě řadu hitů. Je tady seriál obsáhlých rozhovorů. Už příští týden vás čeká pokračování, tentokrát bude odpovídat violoncellista Pavel Barnáš.

 

Foto: Archiv Zdeňka Juráska a archiv kapely Fleret