Fleret: 35 / 14. díl / Vladan Heča
Elektrická kytara, flétna, klarinet
Člen kapely v letech 1993 – 2004
Když ti v roce 1993 přišla nabídka od Fleretu, měl jsi krátce před maturitou, je to tak?
Jestli si dobře vzpomínám, tak se mi ozvali dokonce ve svaťáku. Mamka mi říkala, že volal někdo z Vizovic, že se prý mám dojet podívat na zkoušku. Vůbec jsem netušil, odkud vítr vane.
Jak se o tobě kluci dozvěděli? Znal jsi už jejich dosavadní muziku?
Jak se o mně dozvěděli, to se můžu jen dohadovat. Na základce jsem nejdřív chodil do lidovky, jeden rok na flétnu a pak čtyři roky na klarinet. Až na gymplu přišlo konečně něco pořádného – náhodou jsem se dostal ke koupi elektrické kytary. Zhruba nějak od druháku třeťáku jsem pomalu začal koketovat s různými lidičkami a získávat kontakty. Jak se dalo, tak se zkoušelo a také se tvořily kapelky, abych už měl, až bude po maturitě, nastartováno. Jedna z těch serióznějších kapel se jmenovala tuším Agnes a byla v Bohuslavicích u Zlína. Občas jsme si zahráli jako předskokani na nějaké zábavě. Díky odchodu basáka a nakonec i bubeníka jsme se přestěhovali do Sehradic za novým bubeníkem Laďou Machovým a tam v hospodě, kde jsme si pódium v sále pronajali jako zkušebnu, se občas objevili i jiní zajímaví lidičkové. Kromě Petra Březiny (pozn.: kytarista z Apostrofu), který pro mě byl hlavně v začátcích velkou muzikantskou oporou, jak radami, tak nasměrováním a nakonec i půjčováním kytary, než jsem si sám pořídil nějakou slušnější, se jednou na zkoušce objevil jeho úplně zarostlý spoluhráč, kterému říkali výstižně Čert. Byl to jakýsi Staňa Bartošík. Hodně kytaristů, vzpomenu třeba Aleše Popelku anebo i aktuálního fleretovského Vítka Rokytu, a vlastně Petr Březina patřil také k nim, jsem nejprve poznal přes stavitele kytar Ivo Pořízku s dílnou v Březnici u Zlína. Hodně z nás za ním jezdilo tu pro snímač do kytary, tu něco spravit nebo seřídit, no a nakonec si i nechat postavit rovnou celou kytaru. Protože ale neustále něco vyvíjel a člověk čekal až na novější modely snímačů a pak i kytar, tak se návštěvy u něj opakovaly a s lidmi od něj poznanými si pak člověk vyměňoval zkušenosti, zkoušel, co a jak hraje a co si vlastně nechat postavit. Takže třeba stavba mojí kytary byl takový delší proces, kdy až na konci mého působení ve Fleretu jsem už konečně držel v ruce téměř finální verzi nástroje, co mi vyráběl. A to, že jsem původně chtěl udělat kopii Ibanezu, model Steve Vai, a na konec jsme skončili u kopie PRS s aktivní elektronikou EMG, je de facto jen vývoj. V průběhu jsem přitom hrál na několik jeho kytar a třeba desku Zafúkané jsem natočil z části na jeden z jeho výrobků, co mi v té době půjčoval právě Aleš Popelka. Takže s Petrem Březinou se známe přes Pořízku, díky tomu, že jsme pak v začátcích s naší kapelkou zkoušeli v Sehradicích, jsme se vídávali častěji. A díky tomu, že Petr Březina hrál v Apostrofu, tak jsem si s nimi pak někdy o Vánocích i zahrál na kulturáku ve Vizovicích. Měl jsem tehdy kvůli maturiťáku napilované Nothing Else Matters od Metallicy. Jestli s námi tehdy ve Vizovicích na pódiu byl i Staňa, to se mě neptej. Tenkrát jsem se zajímal spíše o kytary, bicí a basu. Čert byl myslím takový samorost, na společných poradách u Vochoče si ho nevybavuju. (úsměv) Ale buď si mě tam Staňa všimnul už tenkrát, anebo se třeba Flereti ptali Petra Březiny, který v té době kvůli dětem hraní spíše omezoval, jestli někoho vhodného nezná, když hledali náhradu. Co já vím… Podstatné je, že se mi ozvali. A jestli jsem Flerety znal? V té době určitě ne, folk jsem neposlouchal.
Tím pádem netušíš, jestli měli vyhlédnutých více adeptů, nebo oslovili jenom tebe?
Tož to nevím. Jestli jo, tak si nás zkoušeli samostatně, protože na zkušebně jsem s nimi byl sám bez konkurence.
To se ti muselo maturovat příjemně, když jsi tušil, že se staneš novým členem Fleretu, že?
No, na maturitu to jistě vliv ještě nemělo. Co taky může člověk vědět po první zkoušce s kapelou, kterou názvem ani stylem nezná. Na zkušebně to vypadalo jako na kterékoliv jiné. To sem vůbec nevěděl, do čeho to naskakuju. Hezké bylo, že měli v té době natočené nějaké písničky ze studia a v podstatě po mně jen chtěli, abych se je naučil. Což mi nedělalo problém, protože jsem se tehdy učil věci převážně podle kazetových nahrávek.
Můžeš na tu vůbec první společnou zkoušku s Fleretem ve vizovické zkušebně zavzpomínat?
Myslím, že jo. Už si nevzpomenu, jak jsem se tam dostal, protože z Luhačovic do Vizovic s kytarou na hrbu to nebývalo úplně jednoduché. To byla zkušebna ještě na Kulturáku ve Vizovkách, kde v té době Zdeněk Hrachový učil v rámci lidušky hru na akustickou kytaru. No, přijel jsem tam, koukal jsem, co hrají, pak jsem se na chvíli zapíchl do bezprizorního lampového, hodně jetého, komba. Něco jsme si spolu zahráli, u mě vycházeje z bluesové pentatoniky, a řekli jsme si, že by to mohlo jít. Pustili mi vzorky ze studia a rovnou jsme se domluvili na dvě až tři písně na příště, co jsem se měl naučit. Teprve pak jsem si začal všímat nějaké značky Fleret a vzpomínám si, že jsem vlastně vídával jejich první desku Tož vitajte, ogaři!, s tím rozcestníkem z Vizovic na světové strany, za výlohou v Hradišti, když jsem tam jezdíval ještě na chovatelské burzy.
Do kapely jsi nastoupil krátce před vydáním druhé desky s názvem Secondhand za hubičku, která byla hodně zlomová. Jaká panovala v kapele atmosféra?
Atmosféra… (zamýšlí se s úsměvem na tváři) Myslím, že tvořivá a radostná. Byla to parta lidiček, co nepokazí žádnou legraci a navíc si ji rádi dělali ještě ze sebe. Pak měli zdá se jasno, co chtějí. Byla před dokončením a vydáním jejich druhá deska, kontakty a koncerty už taky jakési byly a fungovaly. V té době se myslím poprvé objevil i následný dlouholetý dvorní dopravce kapely Petr „Žoldy“ Zelinka, který se pak nějakou dobu doplňoval s Hrachem a dělal v podstatě manažera, domlouval koncerty a ještě nás na ně zavezl a po koncertech všechny odvezl a následně rozvezl až domů. Což znamenalo objet v té době jenom trojúhelník Malenovice, Březnice, občas jsem si totiž půjčil kytaru od Aleše Popelky, Luhačovice, Sehradice, tam jsem vrátil půjčenou kytaru od Petra Březiny, Vizovice a skončit ve Zlíně. Dneska už by se nalítali podstatně víc, tak to řeší asi trochu jinak.
U kytary jsi vystřídal spoluzakládajícího člena Fleretu Petra Chrastinu. Naskočil jsi do rozjetého vlaku, hned tě navíc čekalo turné. Jak jsi to všechno vstřebával?
S Petrem jsme se ze začátku moc nepoznali. Ona ta výměna kytaristů asi nebyla z jeho strany úplně chtěná, proč by taky chtěl odcházet. Takže si nejsem jistý, jestli v době, kdy už začínali zkoušet se mnou, nemývali paralelně zkoušky ještě s Petrem. Myslím, že to tak nějak mohlo být. Až pak, když se mnou bylo už něco sezkoušeno a bylo celkem jasno, že to dohromady půjde, tak teprve Petrovi vše oficiálně oznámili. Matně si vzpomínám na nějaké takové setkání ve Vizovicích v hospodě. Takže jen doufám, že to Petra tehdy moc neranilo. On čas naštěstí všechno zahojí… Později jsme se potkávali, skamarádili se, občas si s námi na vzpomínkových akcích zahrál. Petr je totiž moc hodný človíček. Rozjetý vlak a turné… Při tom se mi vybaví společná šňůra s brněnskými Bokomarou a kapelou Třetí zuby. Na šňůře s námi byl i Vlasta Redl jako host. A tak mě napadá, jestli se tam vlastně tehdy Vlasta Redl a Třetí kly víc nesblížili, a nakonec z toho nevznikla Vlastova nová kapela Každý den jinak.
Celá koncertní šňůra se navíc odehrávala v prapodivných kostýmech. Obří dupačky, ve kterých jsi hrával, byl tvůj nápad?
Pódiová prezentace jistě nebyl můj nápad. Kluci to měli vymyšlené. Ve Zlíně měli spřátelený secondhand, a když přijelo nové zboží, byli tam vybrat různé kuriozity. Co vím, tak občas něco přivezli Heglas se Staňou. Už ani nevím proč, ale asi jsem ty dupačky vyfasoval právě od Stani. Navíc je má na fotce v obalu k CD Secondhand. Byly v pohodě, trochu kratší, ale díky nim aspoň nebyla na některých venkovních přehlídkách taková zima. (smích) A k tomu jsem měl nějakou dívčí sukničku z baletu, co mi byla obvodem akorát kolem hlavy a bylo z toho páčo. I když v té době jsem, myslím, ještě měl i dlouhé vlasy, tak to nebylo až tak potřeba. Ale sranda mosí byť.
Jak jsme již zmínili, na turné ses potkal i s Vlastou Redlem, který jej absolvoval jako host, jelikož se výrazně podílel na celém Secondhandu, a to jak producentsky, tak hráčsky. To pro tebe byla příjemná škola, mám pravdu? Co sis z této spolupráce odnesl?
Vlasta je muzikant od Pána Boha. Kromě muziky se nás snažil dokopat i k nějaké pódiové show. Vlastně nevím, jestli to u mě bylo úspěšné. A díky tomu, že jsem ho poznal i trochu osobně, jsem si uvědomil, že hrát dobře se dá v podstatě na kde co, že v první řadě nejde o kvalitní hudební nástroj, ale hlavně o toho, kdo, jak a proč na něj hraje. No a pak jsem se snad naučil být díky němu víc nad věcí a lépe se vyrovnávat s ne zcela předvídatelným chováním některých lidiček.
Jak na výraznou změnu zvuku kapely reagovali samotní fanoušci? Čelili jste i nějakým nepříjemným situacím?
Tak tohle mě vlastně nenapadlo, že by to byla pro fanoušky podstatná změna. První de facto folková deska Fleretu se mi líbila. Secondhand byl už folk-rockový, tedy blíže tomu rock-metalu, který jsem před příchodem k Fleretu hrával. Nicméně na nic negativního si ze strany fanoušků nevzpomínám, spíše naopak. Jestli to nebude tak, že to není o hudebním stylu, ale spíš o aranžmá písniček. Jestli tam je elektrická kytara, anebo se udělá aranž bez ní s jinými nástroji, ještě nemusí být extra podstatné. Jen se to pak někomu líp či hůř přijímá a poslouchá. Navíc si myslím, že až na některé vsuvky mezi písničkami, třeba od Metallicy, a pár převzatých přídavků od Black Sabbath, Pearl Jam a Ozzyho, jsme v té době v podstatě hráli folkové písničky s rockovými prvky. Anebo si už ty nepříjemné věci nepamatuji, bo ona paměť tak naštěstí funguje, že negativní věci zapomíná a stále nostalgicky vzpomínáme, jak tehdy bylo lépe, i když se teď máme mnohem líp.
Takže ti mírné přitvrzení vyhovovalo, vždyť se svým dravým stylem jsi do kapely zapadl přímo skvěle.
Dravý jsem si nikdy moc nepřipadal. Ale je dost dobře možné, že mladý zobák s elektrickou kytarou, v podstatě o generaci mladší k ostatním členům, který se v té době ještě rozkoukával, mohl působit dravěji. Podstatné bylo, že kapela fungovala jako parta dobrých lidí, co se vzájemně podrželi nejen na pódiu, ale i v životě. No a do té jsem snad nějak zapadl.
V roce 1995 přišla deska Zafúkané, která vám ještě více otevřela dveře a obrovsky také zvýšila vaši popularita. Jak jsi najednou vnímal větší zájem ze strany veřejnosti?
Tak ze strany veřejnosti o mě žádný větší zájem nebyl. To jen Fleret začal být známější, to je fakt. Se Zafúkaným se navíc konečně začaly například točit klipy. Po zkušenostech s nedostupností Secondhandu se více jednalo a vybíral se vhodnější vydavatel desek. Kluci začali jezdit do rádií, kde dělali rozhovory a také přímé vstupy. A v té době už, myslím, začala i spolupráce s Jarmilkou, že?
Ano, spolupráce s Jarmilou Šulákovou začala v roce 1995. Pokračoval jsi i přes své působení v kapele v dalších studiích?
A tož jasně, šak když jsem do kapely přišel, už jsem měl dávno udělané přijímačky na veterinu. Nebyl důvod studium nějak ukončovat. Nejprve jsem poznával, jak to na vysoké škole funguje, a pak se vždycky daly nějak přes týden absolvovat povinná cvičení. Dokonce jsem stihl i hodně přednášek, zápočty jsem také posbíral a zkoušky ve zkouškovém vyzkoušel. Ze začátku napoprvé a samé výborné, časem pak třeba až na počtvrté, nehledě na zopakovaný třetí ročník. Ale dobře tomu tak, aspoň při repete bylo víc času na jiné i nehudební aktivity, jelikož při opakování jsem měl povinné jen zkouškou neuzavřené předměty, což hlavně v zimním semestru bylo časově moc príma. A teprve tam jsem narazil na orientální medicínu. Studium a dojíždění do Brna s sebou neslo další zajímavosti, jako přemýšlet, jak, kdy a čím se dostanu na koncert, většinou šlo o nějaký vlak z Brna. A také, je-li pak po koncertě nějaké spojení zpátky. Člověk při tom víc poznal republiku, než kdyby byl s kapelou jen dovezen na místo koncertu a po odehrání a hotelu zase převezen jinam. Ke konci jsem už měl jako přibližovadlo i auto. Občas jsem jel na zkoušku i na kole, párkrát na babetě, někdy i pěšky. A stopa ne a ne chytit. Bylo to fajn… Školu se nakonec podařilo úspěšně dokončit, což je na jednu stranu hezké, ale stejně se veterině profesně nevěnuji. Díky množství volného času v autě na cestách mezi koncerty a mému zájmu o výpočetní techniku jsem se přeorientoval postupně směrem k IT.
Jak na celé dění reagovali rodiče? Přece jenom se z tebe stal docela brzy profesionální muzikant a nemusel jsi řešit otázku zaměstnání.
Rodiče mě hlavně moc často neviděli… Ale často by mě nevídali, ani kdybych nehrál ve Fleretu, protože jsem přes týden býval v Brně na VŠV a domů jezdil jen na víkendy. Pravda tedy je, že asi díky tomu hraní těch víkendů bylo ještě méně, anebo byly kratší, proložené nějakými koncerty, ale i tak mi přijde, že jsem byl skoro každý víkend doma. Ach, ta paměť. (smích) Jinak rodiče mi samozřejmě fandili, jistě to pro ně byla daleko příjemnější a bližší hudba, než ta, co jsem do té doby vyluzoval a provozoval. U nich jsem měl vždycky podporu. Také vlastně první větší peníze od rodičů, z Prémiového spoření mladých, či jak se to jmenovalo, se hned na začátku moc hodily, a padly na kombo Marshall, co jsem pak celou dobu používal. No a řešit zaměstnání jsem jako student ještě rozhodně nemusel. Co bylo ale fajn, že jsem se finančně osamostatnil už na výšce a nemuseli mě rodiče finančně podporovat. I nějaké ty dražší učebnice jsem si mohl koupit a to bylo fajn.
Nemůžu se nezeptat na bujaré kapelní večírky. Jak jsi je snášel, jakožto velký makrobiotik?
Tak to tě asi zklamu, já na paření moc nebyl. Ze začátku jsem si jako nezkušený zobák něco vyzkoušel a zjistil, že mi to jednak nic moc nepřináší a hlavně, druhý den dopoledne, kdy by se dalo třeba i učit, jsem byl nepoužitelný. Vzhledem k nutnosti neustálého dojíždění do Brna na studia a i z vlastního přesvědčení jsem se, ani nevím kdy, rozhodl, že nebudu pít. Myslím tím jenom alkohol. Do toho přišel zájem o východní medicínu a bylo o další zábavu postaráno. Stala se ze mě bílá ovca Fleretu. Já jsem byl ten pátý za čtyř ostatních, kteří jinak doporučovali konzumaci produkce likérek Fleret, Jelínek nebo masokombinátu Krásno. Ale aspoň byla nějaká polarita, sranda a ono to pak vlastně zajímavě fungovalo. I když občas jsem si po koncertě s některými zajímavými lidmi poseděl, podebatoval. A vlastně moje nekonzumace alkoholu měla tu výhodu, že jsem po koncertě mohl řídit a auto s aparátem přiblížit, často i s kapelou, někdy i k více vzdálenému ubytování. Teprve až pak, s reálnou jistotou noclehu, se většinou zbytek kapely odebral do různých společenských zařízení, pokud se teda cestou na hotel nenakoupily zásoby třeba na benzince a neudělal se večírek rovnou v místě ubytování. Takže děkuji za optání, večírky jsem snášel poměrně dobře, pokud jsem nemusel na kapelu před odvozem na hotel čekat celou věčnost. (smích)
Můžeš prozradit nějakou vtipnou historku z těch mnoha a mnoha propařených večerů okem toho střízlivého?
No, nad touto otázkou jsem dlouho přemýšlel, ale jednak nejsem zdatný vypravěč zábavných historek a druhak, co mě zatím napadalo, by připadalo zábavné možná jenom mně. Tak co, kdybychom tuto otázku přeskočili? (smích)
Jak je libo. Byl nezvyk, když vám najednou do ryze mužského kolektivu vstoupila legendární Jarmila Šuláková?
Nezvyk? Z mojí strany to byl spíše respekt. Jednak k tomu, co Jarmilka do té doby dokázala a co jsem si vlastně ani neuměl a možná ještě ani teď neumím představit, druhak k jejímu hlasu, cítění a muzikanství. Podle mě to bylo ideální propojení jejího folklórního zázemí s tím, co v té době hrával Fleret a vznikly z toho celkem výživné aranže různých valašských a lidových motivů, stravitelnějších hlavně pro mladší posluchače. Mám za to, že jak měla Jarmilka vystoupení ve Zlíně, na které ji jel Hrach poprvé oslovit, že jsem o něm říkal klukům já. Bavili jsme se o té možnosti spolupráce už delší dobu, Jarmilka bývala totiž i po revoluci pravidelným hostem na vizovickém Trnkobraní. Ale ze začátku to bylo míněno více jako legrace. Jaký, že to nakonec bude mít přesah, se nedalo dopředu vůbec domyslet.
Kapelu jsi opustil v roce 2004 po dlouhých jedenácti letech, když vyšla deska Pumkanonem, která byla na poměry Fleretu hodně jiná. Podílela se i ona na tvém odchodu?
Ano i ne. S postupnou obměnou ostatních členů kapely, vyjma Hracha a Standy, se objevovaly nové hudební vlivy. S muzikantskými a aranžérskými schopnostmi Koudyho se kluci více shlédli ve funky, nebo jak se to jmenuje, a deska tím směrem postupně směřovala. Problém byl, že já tento styl nějak neumím a byť se mi třeba i líbil, byl jsem tam více méně nepoužitelný. Plus k tomu přibyly nějaké osobní drobnosti a trochu i vzájemná ponorka a došlo na to, že jsem se v kapele dohodnul na odchodu, protože kdybych to neudělal, vyhodili by mě, tipuju, o měsíc později sami. (úsměv)
Co děláš dnes? Počítám, že muzice se už nevěnuješ?
No, počítáš správně. Dlouho jsem se hudbě po odchodu z Fleretu nevěnoval vůbec. Zhruba pět let jsem si hrával jen občas a sám s počítačem pro zábavu. Ale vylouply se nějaké nabídky, začal jsem koketovat s jednou olomouckou partičkou, protože tam teď žiju, co má ráda valašské pěsničky, folklór ale i rock a nějaké prvorepublikové a jiné standardy. Občas si zahrajeme. Já jsem hrál nejprve na flétnu, pak jsem oprášil i elektrickou kytaru. To mi zatím docela vyhovuje, dokud je to spíš pro zábavu. Jinak jestli se ptáš, čím se živím, tak je toho víc. Po odchodu z Fleretu jsem si zkusil hodně věcí. Například jsem byl prodejce výpočetní techniky, IT servisní technik, finanční poradce, konzultant IS, IT support a pokaždé jsem se něco nového přiučil. Pak jsem si užil i docela příjemně úřadů práce a různých rekvalifikací. (smích) A do toho si hledím ještě nějakých investic, tak jsem teď velmi spokojen. Pokud jde o aktivní hraní, v okolí není kapela, která by mě, co se týká příjmů, více zabezpečila, a které bych pak hlavně já muzikantsky při tom vůbec stačil. Zahrát si pro radost se dá i v malé partičce lidí, víceméně sami pro sebe.
Přesto se občas na koncertech Fleretu objevíš. Když se ohlédneš, nemrzí tě, že už nejsi jeho součástí?
Neřekl bych tomu, že by mě to mrzelo. Spíš jsou to hezké vzpomínky. Ty špatné už odezněly, s kapelou se vidím rád. Současné složení se mi velmi líbí, osobně jsem velmi rád a vážím si toho, že ve Fleretu hraje Vítek Rokyta na kytaru, Maroš na basu a že má dneska Fleret bubeníka s dvojšlapkou a přitom ještě dobře zpívajícího. Myslím, že je to zase slušný posun a dnešní sestava a poslední desky se mi líbí hodně.
DOTAZNÍK
Jméno a příjmení: Vladan Heča
Přezdívka: V kapele mi říkali Číňan, tak je při tom nechme. (smích)
Datum a místo narození: 17. června 1975, Gottwaldov
Období strávené ve Fleretu / post: Hele, na FÚ jsem hudební činnost ohlásil a oficiálně zahájil 24. května 1993 a ukončil 31. března 2004. To by tak nějak sedělo, ne?
Kapely, ve kterých jsem dříve působil: To eště nemělo oficiální názvy, možná tak ta Agnes, jestli se to vlastně tak vůbec jmenovalo.
Kapely, ve kterých nyní působím: Jó, tak tomu spolku z vidlákova říkáme Widla band.
Muzikantské vzory / oblíbení interpreti: Joe Satriani, Steve Vai / toho je plno, zkusím něco popořadě od minulosti, kdy jsem hodně poslouchal, až do teď, kdy není kromě auta kde moc co poslouchat: Helloween, stará Argema s Bobrem (Velká Morava), Citron, Vitacit, Arakain, Dodo, Motorband, Nová růže a jiné české kapely z té doby, Michal Pavlíček (Stromboli, Výběr, BSP), Metallica, Joe Satriani, Steve Vai, Extreme, Gary Moore, Vangelis, Mike Oldfield, Enya, Koberec band, Deep Purple, Pink Floyd, Dire Straits (Mike Knopfler), Alan Stivell, pár desek od Jethro Tull, Judas Priest, Led Zeppelin… Poslechnu si zpětně cokoliv, co mi uteklo (Iron Maiden, Zappa) a pravidelně se také potkávám s a poslouchám Tomáše Kočka a jeho Orchestr.
První koncert, který jsem v životě navštívil: To bylo ještě za totáče, vezl mě tam brácha na pinckovi, než nám ho pak před barákem ukradli. Byl to konkrétně dvojkoncert v Loučce (mezi Slopným a Újezdem) Citronu (tehdy už s Láďou Křížkem – deska Radegast) a Argemy (tehdy ještě původní sestava s Bobrem – deska Velká Morava).
První deska, kterou jsem si v životě koupil: Nó, tak to jsem si nechal koupit k Vánocům rovnou CDčko, v době kdy jsem ho ještě neměl na čem přehrát, a byl to Joe Satriani – Flying in a Blue Dream. Kamarád mi to stočil na kazetu a myslím, že jsem to intenzivně poslouchal, už když jsem jel busem do Brniska na přijímačky na výšku. Ještě teď si při některých písničkách vybavuju tehdejší úseky z cesty. S bráchou jsme si to pak večer nechali pustit v Bílé labuti v Husovicích, kam jsme večer zašli. Moc dobrá muzika, můžu doporučit.
Nejsilnější hudební zážitek: Tak zatím jednoznačně Pink Floyd (18. dubna 1994), kam jsme jeli s partou složenou z části Fleretu a textařů a z dalších známých. Koukaje do diáře byl rok 1994 na zážitky celkem intenzivní. (smích)
Nejoblíbenější deska a píseň od Fleretu: Desky mám dvě: 1. Zafúkané, 2. Vánoční deska. Písničky – těžko vybírat. Je jich plno, co se mi jednak líbí, rád je poslouchám a i jsem si na nich třeba i pěkně zahrál. Musím se kouknout na seznam… (úsměv) Ale namátkou třeba Čistá jak Vizovice, a nebo hezká byla lidovka Tak sem sobě.
Kapela Fleret oslaví pětatřicet let v pražské Lucerně! Velkolepý koncert proběhne 25. března 2018. Ale ještě než se tak stane, připomeňme si bohatou historii této legendární vizovické party, která má na svém kontě řadu hitů. Je tady seriál obsáhlých rozhovorů. Už příští týden vás čeká pokračování, tentokrát zavzpomínáme na valašskou královnu Jarmilu Šulákovou.
Foto: Archiv kapely Fleret a Jan Mrlík