Fleret: 35 / 19. díl / Vítek Rokyta
Elektrická kytara, harmonika
Člen kapely od roku 2004
Prozraď, jak ses v roce 2004 ocitl ve Fleretu?
Kamarádil jsem se s klukama ze Zlína, chodili jsme hrávat a jamovat do Malenovic do zkušebny. Jako bubeník tam s námi hrával jednu dobu i mladý Hrach (pozn.: kapelníkův syn Ondřej). Jednou mi kluci napsali, jestli nemám zájem jít hrát s nějakou kapelou Fleret. Že prý mám jít, že se mi to bude líbit. Měl jsem tehdy svou jazzovou skupinu SittingMan a tak jsem neměl ani moc zájem. Ale měl jsem oblíbené ty muzikantské jamy a tak jsem se tam jel podívat. Jen tak. Nakonec se zjistilo, že si rozumíme lidsky, byla tam hned od začátku sranda, a rozuměli jsme si i hudebně. Tak jsem zůstal.
Znal jsi dosavadní muziku Fleretu? Co tě na něm lákalo úplně nejvíc?
Vůbec jsem ji neznal. Znal jsem jen písničku Zafúkané z tehdejších sešitů Hitboxu. Ale muzika se mi zalíbila už na prvním CD, které mi poslali. Mělo to profi zvuk a takový hudební prostor a zvláštní atmosféru, se kterou jsem se dosud nepotkal.
Stal ses profesionálním muzikantem až díky vizovické kapele, nebo tě hraní živilo již dříve?
Přivydělával jsem si hraním v klubech s jazzmany z Kroměříže a Brna. A od osmnácti jsem hrál pár let na baskytaru po tancovačkách. V době, kdy jsem se seznámil s Flerety, mě ale živilo domácí nahrávací studio Podzem.
Mimochodem, do kapely jsi nastoupil v době, kdy se dodělávala pro Fleret zcela netypická deska s ještě méně typickým názvem Pumkanonem. Dokonce jsi stihl přetočit kytary po tvém předchůdci Vladanu Hečovi. Jak tenhle experiment hodnotíš s odstupem let? Pravdou je, že mnoho lidí té desce na chuť nepřišlo.
Já to vůbec neberu jako experiment. Byl jsem v kapele asi čtrnáct dní, když jsme šli do studia, a vlastně jsem starý zvuk Fleretu neznal. Mně to připadlo naopak super. Byly v tom prvky popu a funku a já jsem byl v té době na stejné vlně. Myslím si dokonce, že kluci hledali kytaristu, který se bude hodit právě do tohohle nového zvuku. Většinu kytar na tu desku nahrával můj brácha Kouďa. Myslím si, že právě on byl iniciátor tohohle nového zvuku. Já jsem nahrál asi pět partů. A vlastně je dobře, že tahle deska vznikla. Kapela by se měla někam vyvíjet a hledat nové cesty, jak na to. Neexistuje žádné pravidlo, jak má Fleret znít. Když přestane kapela experimentovat, tak pomalu umírá.
To další desky Zapřehajte žebřiňák a O krásách Valašska jsou návratem ke klasickému – bigbítovému zvuku Fleretu. Jak by ses jako kytarista charakterizoval? K jakému stylu máš nejblíže?
Ano, to jsou. Před Fleretem jsem měl rád jazz a fusion, ale tahle skupina mne posunula spíš do rockové hudby. Mám moc rád blues a poslední dobou často poslouchám, například v autě, i vážnou hudbu. Není pro mě ale ani tak důležitý styl, jako spíš otevřenost, svoboda, radost a pestrost.
Vzpomeneš si ještě na tvůj vůbec první kontakt s muzikou?
Ano. Naši měli doma gramodesky vážné hudby, Hurvínka, Dády Patrasové a podobně. Ale nejvíc se mi z toho líbila kapela Discobolos, konkrétně píseň Malovaný džbánku. Tu mám v paměti pořád. Ta basová linka byla úžasná, kytara taky. Takové funky disco sedmdesátých let. Až teď mě napadá, že basový groove je vlastně Herbie Hancock – Chameleon. (smích) Jo a ještě tam byla Petra Janů – deska Motorest.
S Fleretem jsi toho absolvoval už hodně, ovšem mě zajímá památný zájezd do Indie v roce 2007, kam jste ovšem nevyrazili všichni, ale pouze ty, Koudy a Zuzana Lapčíková, coby host. Proč zůstal zbytek kapely doma?
To by asi měli říct spíš oni, proč nechtěli jet. Myslím si, že se prostě báli té země, cesty a podmínek. Nebylo jisté, kde tam budeme spát a co se bude dít. Ale naše trio, vlastně kvartet, se ničeho nebálo. Jen samí dobrodruzi… Byla s námi ještě Kouďova manželka Hanička, bez té bychom byli ztraceni. Má neuvěřitelnou vyřídilku a jazykovou výbavu.
V čem vlastně výlet do Indie spočíval? Šlo o dovolenou nebo pracovní cestu?
Myslím, že šlo o koncertování na oslavě k otevření automobilky Škoda v Indii. Jezdilo tam hodně Škodovek. I Jaw 250. (úsměv) A na to se navázalo i hraním na obrovském festivalu v Dehradunu.
Můžeš prozradit nějaké zážitky z pobytu v téhle bezpochyby exotické zemi? Neměl jsi strach?
No, byly tam i scény, ve kterých jsme měli strach všichni. Například scéna – cesta ze zmíněného Dehradunu: Řidič jel celou cestu plný kotel. V noci, samozřejmě. Okolo prales, pak najednou i trosky vyhořelých aut. Něco nebylo v pořádku. Prohlásil, že nesmíme zastavit, že jsou tu všude zloději se zbraněmi, co vykrádají auta. Nikdo ani nedutal… Jen nádech a výdech. A pak jsme srazili toho psa… (odmlčí se) A na dálnici jsme potkali slona.
V současné době slaví Fleret třicet let a tak se zcela logicky ohlíží. Když se ohlédneš ty sám za svým působením v kapele, na co jsi nejvíc hrdý? Na co rád vzpomínáš?
Nejvíc jsem hrdý na to, že nám to spolu pořád funguje, a že jsme docela dobrá parta. Hlavně se umíme hudebně domluvit. Vzpomínám na dobu, kdy jsem do kapely nastoupil a na těch pár dalších let. Byla to pravá svoboda, vzduch měl nějakou jinou vůni. Živila mne hudba, spousta koncertování a cestování. Byl jsem skutečně šťastný.
A měl jsi někdy chuť z kapely odejít?
Samozřejmě, že v každé úzké skupině lidí jsou situace, ve kterých člověk přemýšlí o takových pocitech. Jde to nahoru a zase dolů. Někdy ponorka a někdy pohoda. Ale to je život.
DOTAZNÍK
Jméno a příjmení: Vít Rokyta
Přezdívka: Orf
Datum a místo narození: 7. března 1979, Kroměříž
Období strávené ve Fleretu / post: Od května 2004 doposud / kytara, harmonika
Kapely, ve kterých jsem dříve působil: Taneční orchestr ZUŠ Kroměříž, Trio Víti a Pavla Krejčiříků, Tonight quartet, SittingMan, Grapefruit, Maya. Dále Filharmonie Bohuslava Martinů, Orchestr Moravského divadla Olomouc, Orchestr Městského divadla Brno.
Kapely, ve kterých nyní působím: Fleret, Homoklan, Vibrapáka, RebelBand
Muzikantské vzory / oblíbení interpreti: Eric Clapton, Derek Trucks, John Mayer, Prince, Michael Jackson, Vernon Reid, Jeff Beck, Robert Randolph, Sting, Otis Redding, Phil Collins, Michal Pavlíček, Roman Dragoun, Andrej Šeban a tisíc dalších.
První koncert, který jsem v životě navštívil: To už si nevzpomínám. Ale první obrovský zážitek byl z Bela Fleck a Flecktones.
První deska, kterou jsem si v životě koupil: Pink Floyd – Division Bell
Nejsilnější hudební zážitek: TOTO – Spiritual Man, Roman Dragoun – Zdroj, Tony Levin – Utopia, Fragile As a Song, Tears for Fears – Woman in Chains
Nejoblíbenější deska a píseň od Fleretu: Deska – Z hůry dané, píseň – Umělci na šnůře
Kapela Fleret oslaví pětatřicet let v pražské Lucerně! Velkolepý koncert proběhne 25. března 2018. Ale ještě než se tak stane, připomeňme si bohatou historii této legendární vizovické party, která má na svém kontě řadu hitů. Je tady seriál obsáhlých rozhovorů. Už příští týden vás čeká pokračování, tentokrát bude odpovídat baskytarista Marek Abrahám.
Foto: Ivan Krejza a archiv kapely Fleret