Fleret: 35 / 1. díl / Petr Chrastina

Akustická a elektrická kytara

Člen kapely v letech 1982 – 1986, 1987 jako host, 1990 – 1993

Vzpomeneš si ještě na tvé vůbec první setkání se Zdeňkem Hrachovým?

Vzpomínám si, že v roce 1977 jsme měli nějakou pofiderní kapelu s Laďou Musialem, hráli jsme v garáži na Hornomlýnské ulici v Gottwaldově, a Hrach tam tenkrát přišel. Mimochodem, velice se mu líbily ty naše beglajty. A to jsem ho viděl poprvé, tam jsme se seznámili. Tehdy dělal chemickou průmyslovku.

Od vaší první společné zkoušky ve Vizovicích uplynulo již dlouhých 30 let. Tehdy jste s Hrachem založili nejprve kytarové duo, hráli věci převážně převzaté, a následně jste se začali rozšiřovat a přibírat další muzikanty. Můžeš popsat onen zrod kapely Šperhák, ze které se stal za dva roky Fleret? Čí to byl vlastně nápad?

Vůdčí osobnost byl vždycky Zdeněk, ale věděl, že ve mně má velice dobrého pomocníka. On tu cestu už znal, já jsem se na něj hezky narouboval. Snažili jsme se jít cestou srandy, dávali jsme do toho ducha a dělali jsme něco jiného než kapely tancovačkového typu. Trošku si z toho dělat prču, to nás vyloženě rajcovalo. V té muzice byla naše lokální svoboda. A díky tomu jsme mohli popojít dál, třeba do toho Brna do dalšího kola Porty. Toho by žádná tancovačková kapela nedosáhla.

Datuje se, že první veřejné vystoupení Šperháku proběhlo v prosinci roku 1982 v gottwaldovském Wet klubu. Jak to probíhalo?

Byla to svazácká vánoční besídka, na kterou jsme dostali pozvání. Ač byla pod hlavičkou SSM, tak šlo o normální mejdan. Tam jsme si to hraní vlastně osahali a zjistili jsme, že nás to baví. Řekli jsme si, že v tom půjdeme dál. Bylo to příjemné.

Od roku 1983 jste začali zkoušet své štěstí na Portách. Nejprve jste ztroskotali hned v okresním kole ve Zlíně, v roce 1984 jste došli do krajského kola v Brně. Zlom nastal až v roce 1985, kdy jste se, společně s Vlastou Redlem, dostali až do finále v Plzni. Byl Redlův vliv v začátcích Fleretu opravdu tak zásadní? Nešlo by to i bez něj?

Bylo to hodně zásadní, protože on je skutečně umělec. My jsme se pinožili na tom našem písečku, hledali jsme se a najednou přišel někdo, kdo nám řekl: „udělejte to tak, udělejte to jinak.“ Navíc jeho texty byly o tři čtyři třídy výš, než ty naše. Byli takové lidské. A to nám dalo obrovskou vzpruhu. Přiznám se, že já jsem ho potom jednu dobu nesnášel za jeho nevyzpytatelné nálady, ale to je jedno.

Spousta fanoušků, zejména těch mladších, netuší, jak to na takové Portě probíhalo. Můžeš jim to nepatrně přiblížit?

Jasně. Ve 20. a 30. letech byl jakýsi únik k trampské písni. Odnož folku vznikla na základě potencionálu trampingu. A Porta právě navazovala na tohle období. Hlavně v totalitě šlo opět o nějaký únik, řekněme z toho svazáctví. My jsme mohli ukázat, že ty naše písničky k něčemu jsou. Ale pravdou je, že to si člověk musí zažít. Vem si, že do toho lochotínského amfiteátru se vlezlo klidně pětatřicet tisíc lidí. Porta Fleret vynesla a kdoví, jak by na tom byl dnes, kdyby se mu tam nepodařilo prorazit.

Vrcholem všech vašich výjezdů na Porty byl rok 1987, kdy jste si přivezli tak zvanou Interpretační Portu za píseň Večer křupavých srdíček. Ovšem také nastaly určité rozepře právě s Vlastou Redlem. O co přesně šlo?

No, sešli se dva krocani na jednom smetišti. To znamená Zdeňa Hrachový a Vlasta Redl, který ale nikdy nebyl členem kapely. Tehdy šlo o to, že Vlasta měl zpívat svoji písničku Večer křupavých srdíček a Zdeňa, který měl vždycky ty vůdčí ambice, řekl, že to bude zpívat on. Zpíval, ale nedopadlo to dobře, jelikož vznikly ty rozepře.

V té době jste byli již docela známou kapelou. Co s vámi udělala vzrůstající popularita a třeba žádosti fanoušků o autogram?

V době, kdy začala popularita kapely stoupat, tak já jsem z ní začal pomalu vystupovat. Tedy opouštěl jsem ji. Proč? Protože se začaly měnit vztahy, začínaly být víc obchodní a míň kamarádské.

Jak vypadal takový život „umělců na šňůře“ v době, kdy jste hráli prvně v Praze?

Hodně amatérsky… (smích) Ale bylo to úžasné, opravdu. Celé to bylo takové exotické. Třeba na Dobešce na nás přišli dva lidi, přesněji voják se svou přítelkyní. A Vlasta, jehož slovo mělo váhu, rozhodl, že se na to vyserem, koupíme flašku a zahrajeme pro ně. Ale nedošlo ani k tomu, koncert se nekonal, jelikož ti dva potom odešli. Úžasné taky bylo, jak jsme jeli tou dvanáctsettrojkou po dálnici, rychlostí 90 km v hodině, najednou nás předjela Volha, z okna vykoukl Peter Nagy, který si všiml našeho nalepeného loga, vytáhnul Bechera, upil, zatáhl okénko a zmizel. (smích) Zkrátka, bylo to úžasné…

Dovolím si trošku osobní otázku. Nebyl jsi tenkrát pro dívky idolem? Řekněme nejatraktivnějším muzikantem z Fleretu? Přece jen, drsná image tě minula, měl jsi krátké blonďaté vlasy, neměl jsi vousy…

Určitě jsem idolem byl, akorát jsem o tom vůbec nevěděl. Byl jsem zakomplexovaný mlaďoch, hezounek, říkali mi rybízek, ale přitom jsem byl naprosté trdlo. Samozřejmě, nějaké dívky byly, leč já jsem chtěl romantiku. Ale za tuhle otázku ti děkuji, je velice hezká.

V roce 1986 jsi kapelu poprvé opustil? Z jakého důvodu? Souvisí s tím ta změna vztahů?

Ano, začaly se měnit vztahy. Ale během roku 1987, kdy jsem jen hostoval, to byla najednou naprostá pohoda. Celá kapela se stabilizovala. Kdyby se nestabilizovala, tak bychom ten rok asi na Portě ani neuspěli. My jsme tam měli vozembouch a vyloženě jsme blbli. Byli jsme naprosto uvolnění. Mohli jsme mít i Autorskou portu, nebýt těch tahanic. Výkon Zdeňka nebyl zrovna takový, jaký jsem očekával. Ale ten rok jsem si užíval. Každopádně Fleret pro mě nebyla uzavřená kapitola. Tenkrát jsem chtěl mít klid, jednal jsem podle svých pocitů a emocí a chuť hrát se znovu dostavila v roce 1989, kdy mě kluci opět oslovili.

Díky tvé delší absenci jsi přišel o nahrávání vůbec prvního EP Sbohem galánečko a také jsi nikdy nevyrazil s kapelou na zahraniční výlety do Rakouska, Francie či Vídně. Nemrzelo tě to?

Nemrzelo. Akorát jsem postrádal trošku toho dobrodružství, které s kapelou pokaždé bylo. Ale z vyprávění jsem slyšel, že to bylo pěkné. Bral jsem to tak, jak to je. Jednou nohou jsem byl pryč.

Do studia jsi s Fleretem ale přece jenom zavítal. Na debutovém albu Tož vitajte, ogaři! ses v roce 1991 podílel. Jaká panovala ve studiu atmosféra? Přece jenom, bylo to pro vás něco nového, doposud nezažitého.

Atmosféra byla úžasná. Ty nepříjemné věci jsem už zapomněl. Kapela se stmelila, výkony byly vynikající. Byl tam třeba Tonda Janů, vynikající zvukař, který byl pozván jenom proto, aby dělal bekot ovcí. (smích) Přijel se svým pětiletým synem a tím dnem jsme v malenovickém kině Květen, kde se deska nahrávala, skončili. Nikdo se s námi nebavil, byli jsme vyhozeni ze dne na den. Tonda tam hodinu bečel a jeho synek běhal, skákal, nic nevnímal… Měli jsme končit v sedmnáct hodin, protože o půl osmé bylo na programu kino. Samozřejmě se nepromítalo. Jističe byly zapnuté, všichni se divili, jak je to možné. Potom si někdo všiml, že jsou vyšroubované pojistky, což udělal ten kluk. (opět smích) Chlapec si hrál a rozezlený ředitel řval, že jsme tam skončili. To je velice pěkná historka.

V čem se samotné nahrávání lišilo v porovnání s vaším druhým pobytem ve studiu v roce 1993, kdy vznikala deska Seconhand za hubičku?

Tohle nahrávání pro mě bylo takové odcizenější, už tam nebylo to nadšení. Muzika byla ale vynikající, to v každém případě. Do první desky se promítly naše zážitky, které jsme prožili během těch osmi let, kdežto Secondhand vznikal jen dva roky. Úžasné bylo, že deska opět neztrácela rozmanitost. Navíc vitalita Vlasty Redla byla skvělá, on už byl taky někde jinde, že? Akorát každý si nějak myslel svoje. Například Standa Bartošík se domníval, že je to jeho kapela, já už jsem tušil, že tam dlouho nebudu. Přesto si myslím, že deska je to výjimečná, ač skalní tvrdí, že nejlepší je ta první. Tak nevím.

Právě druhá deska byla pro Fleret zlomová, dle mého názoru se velmi povedla. Ovšem ty jsi kapelu pár týdnů po jejím natočení opustil. Mrzí tě z dnešního pohledu, že jsi nepokračoval dál? A napadlo tě tehdy, že se Fleret dožije třiceti let?

Nad tím, že by se Fleret dožil třiceti let, jsem vůbec nepřemýšlel. Je to úžasné, naprosto bezvadné! Kapela měla vždycky svého ducha, svou iniciativu a drží se. A to, že se lidé odloučí, to přináší život. Co se nějakého úspěchu týče, tak občas mě to asi zamrzelo, ale bylo to velmi momentální. Někdy jsem byl i pozván a s klukama jsem si zahrál, dokonce jsem políbil Jarmilu Šulákovou… (smích) Takže jsem rád za to, jak to je. A když můj syn zjistil, že jsem hrál ve Fleretu, tak byl nadšený. Říkal: „Tati, proč už s nimi nehraješ?“ A nakázal mi, abych se k nim zase vrátil. (smích) To bylo hezké.

Můžeš prozradit, co děláš v současné době? Věnuješ se stále muzice, nebo jsi ji definitivně pověsil na hřebík?

Muziku, kterou dělám nyní (pozn.: Petr hraje v kapelách Cestující hudba a Victoria Regia), dělám asi s větším nadšením než kdysi. Je to ale strašně těžké, pořád zkouším a zkouším. Začal jsem se učit u Vaška Veselého, což je kytarista a profík na nejvyšší úrovni. Dalo mi to hodně. A přes něj jsem si konečně začal uvědomovat, jaký je rozdíl mezi amatérem a profíkem. Já jsem ryzí amatér, spoustu věcí nezahraju. Kdežto prosík musí zahrát všechno. A skupina Fleret je ryze amatérská, ale na profi úrovni. Jsem rád, že jsem na muziku nezanevřel a pořád se jí věnuju.

 

DOTAZNÍK

Jméno a příjmení: Petr Chrastina

Přezdívka: Chrasťa

Datum a místo narození: 6. ledna 1961, povodí řeky Dřevnice

Období, strávené ve Fleretu / post: 1982 až 1986, 1987 jako host, 1990 až 1993 / kytarista

Kapely, ve kterých jsem dříve působil: Plebs, Zkrat, Fleret, Tendence

Kapely, ve kterých působím nyní: Cestující hudba, Victoria Regia

Muzikantské vzory, oblíbení interpreti: George Harrison, Petr Janda, Eric Clapton, Ritchie Blackmore, Steve Morse, Michael Schenker, Carlos Santana

První koncert, který jsem v životě navštívil: V roce 1976, to mi bylo 15 let, jsem nešel na Pudys, ale stál jsem venku a poslouchal přes zeď. Byl jsem unešený. Jinak v roce 1983 jsem byl po vojně na kapele Abraxas, na programu Země se točí.

První deska, kterou jsem si v životě koupil: 4 od Olympiku

Nejsilnější hudební zážitek: Rok 2003 – koncert kapely Rolling Stones

Nejoblíbenější deska a píseň od Fleretu: píseň Hospoda u Davida / deska Zafúkané

 

Kapela Fleret oslaví pětatřicet let v pražské Lucerně! Velkolepý koncert proběhne 25. března 2018. Ale ještě než se tak stane, připomeňme si bohatou historii této legendární vizovické party, která má na svém kontě řadu hitů. Je tady seriál obsáhlých rozhovorů. Už příští týden vás čeká pokračování, tentokrát bude odpovídat flétnista a klavírista David Šedivý.

 

Foto: Honza Mrlík a archiv skupiny Fleret