Fleret: 35 / 13. díl / Jiří „Heglas“ Hlavnička
Bicí, zpěv
Člen kapely v letech 1992 – 1998, 2003 – 2010
Rozhovor byl převzat z publikace Fleret: Čtvrtstoletník (autor Ilja Kučera ml., rok vydání 2008), jelikož v současné době Heglas necítí potřebu se k působení v kapele vyjadřovat, což respektujeme.
Jak už bylo několikrát řečeno, sestava Fleretu se za čtvrtstoletí jeho existence doznala řady změn. Bubeník Heglas v tomto ohledu ovšem chová jedno prvenství. Je jediným, kdo byl, respektive je, členem kapely hned dvakrát, přesněji řečeno podruhé. Fleret opustil v roce 1998, aby se do něho v roce 2003 zase vrátil.
Když jsem odešel, bral jsem to jako finále, chodil jsem do práce, což mě zpočátku i bavilo. Ale když střídáš ranní, odpolední, noční a jde to pořád dokola, za čas to bavit přestane. Muziku jsem žádnou v té době nedělal, jenom jsme s Kačesem natočili nějakou hymnu pro zlínské hokejbalisty. Nebudu tvrdit, že mi hudba zas až tak scházela. Spíš už mi začala notně lézt krkem práce, kterou jsem dělal. A vrátit se do Fleretu byla první nabídka na změnu, kterou jsem dostal. Předtím jsem si párkrát s klukama zahrál někde dvě tři písničky a pak se ozval Standa a ostatní a vedli takové ty řeči: „Pojď, jsi výborný, u nás se budeš mít líp.“ Tak jsem šel.
A tak se po pětileté pauze vrátil v roce 2003 Heglas nejen ke svým fleretovským parťákům, nově posíleným o Tomáše Koudelku a Vítka Rokytu, ale i k fanouškům. Právě k nim má Fleret tradičně velmi otevřený vztah, který je na hony vzdálený odtažité nedotknutelnosti hvězd pop music.
Nedokážu říct, jak vypadá typický posluchač Fleretu. Jsme už teď, abych řekl, vícegenerační kapela a tak vypadá i publikum.
Ať už na západě Čech nebo na východě Slovenska, na Valašsku či v jižních Čechách, zpravidla všude se vám po koncertě naskytne stejný obrázek. Muzikanti z Fleretu rozsazeni u stolů se svými fanoušky, přesněji řečeno, kamarády.
Takhle jsme třeba jezdívali na Slovensko jen tak za kamarády pokecat, popít, zahrát a postupem let se z těch setkání stal festival, kam jezdí řada kapel, my samozřejmě taky, a kamarády tam máme pořád.
Dobrým zvykem Fleretu v devadesátých letech bývaly také kapelní dovolené, na které celý Fleret včetně Jarmily Šulákové vyjížděl do Chorvatska. Jak prozrazuje Heglas, tento způsob tmelení kolektivu už ovšem patří do minulosti.
To už teď neděláme. Kapela se víc zprofesionalizovala v tom smyslu, že spolu trávíme víc času, víc hrajeme, víc se věnujeme muzice. Taky jsme starší, máme rodiny, takže si těch čtrnáct dní necháváme individuálně a jezdíme na dovolené s rodinami.
Pojďme teď poodhrnout roušku tajemství a podívat se, jak je to s onou často tradovanou pověstí Fleretu. S image ogarů na jednom nepřetržitém valašském mejdanu, kde se tak trochu i hraje.
Je to pěkné. Je to hezky navlečený duch kapely, ale samozřejmě to tak úplně není. Každý z nás, když přijde domů ze zkoušky nebo z koncertu, je prostě doma a musí si tam plnit povinnosti jako kdokoliv jiný. Ne, že se tam válí ožratý na kanapi nebo na pelechu. Na koncert si taky nikdo nedovolí dovalit se úplně nažraný. To nejde. Snažíme se podávat profesionální výkon a to by se nedalo. Samozřejmě, když si někdo dá pivo nebo panáka, tak to nevadí, ale když už si někdo dá půllitr kořalky a je to na něm znát, je okamžitě lustrovaný a nedopadá to dobře. Já osobně jsem byl zbaven několika honorářů za svůj hudební projev a nebyl jsem jediný. Tak se to řeší. Když už začínáš nehrát, tak jsi bez honoráře a hotovo.
Nicméně i přesto, nebo právě proto, je dosti specifická i studiová práce Fleretu. Při natáčení desek to vypadá o hodně jinak, než v případě jiných kapel.
My si to snažíme zpříjemnit, protože nahrávání ve studiu je pro nás strašný stres. Na nahrávání desky je deset, maximálně čtrnáct dnů a musí se to stihnout. Navíc, když jdeme do studia, známe nové věci jenom v kostce, celá kapela je v podstatě zatím neumí dohromady zahrát a to je hrozně stresující. Tak se snažíme ten stres rozkouskovávat různými večírky, posezením ve foyeru studia, hospodách a tam se domlouváme. Krom toho, Stáňa se průběžně stará o občerstvení, vyvařuje na dvouplotýnkovém vařiči a peče masa v remosce. Taky nás pořád ve studiu navštěvují různí kamarádi a my se snažíme si studiovou práci zpříjemnit, protože ji fakt nemáme moc rádi. Sedí nám to víc živě.
Sečteno a podtrženo, pojďme závěrem zjistit, co Heglase osobně úplně nejvíc baví a těší na hraní s Fleretem?
Mě na tom baví, že si vůbec nemusím připouštět svůj věk. To mě baví. Baví mě hudba, ta mě bavila od začátku, baví mě spoluhráči, to je náramná legrace. Jak to všechno funguje, jak se jeden den hádáme, druhý den milujeme… A co hlavně, není to práce. Já muziku neberu jako práci. Chci tím vydělávat, ale nepotřebuji bůhví co. Stačí se normálně uživit. Přitom nemusím ráno vstávat v šest a nikdo mě až tak do práce nehoní. Ve čtyřiceti si člověk už uvědomuje sám, že musí. Pokud to chce dělat, tak prostě musí. Jinak čau nazdar a ráno v šest někde ve Svitu.
Poznámka: Rozhovor byl převzat z publikace Fleret: Čtvrtstoletník, která vyšla v roce 2008. Autorem je Ilja Kučera ml.
Kapela Fleret oslaví pětatřicet let v pražské Lucerně! Velkolepý koncert proběhne 25. března 2018. Ale ještě než se tak stane, připomeňme si bohatou historii této legendární vizovické party, která má na svém kontě řadu hitů. Je tady seriál obsáhlých rozhovorů. Už příští týden vás čeká pokračování, tentokrát bude odpovídat kytarista Vladan Heča.
Foto: Archiv kapely Fleret a Ivan Krejza