PODPALUBNÍ DENÍK: 23
Už tomu bude rok, co Expedice Z101 brázdí Afriku ve stopách pánů Hanzelky a Zikmunda. Za tu dobu si prožil Tomáš Vaňourek společně s Lindou Piknerovou mnohé a nutno dodat, že ne vždy jim bylo do smíchu. Každá z dosud procestovaných zemí jim připravila nejednu eskapádu a Tomáš dokonce opakovaně usedl do vězení.
A právě o tom se dnes podrobně dozvíte díky jeho autentickým zápisům…
„Linda mi vždycky říká a dokola opakuje, že Afriku nejde unifikovat. Má pravdu a každé slovo v té větě je pravdivé. Afrika není zemí, ale kontinentem! Mnoho lidí si tento prostý fakt neuvědomuje a k tomu je nutné přičíst skutečnost, že Afrika si prošla kolonializací, která naprosto změnila vše zažité. Historicky v Africe platí, že obyvatelé jsou příslušníky kmenů a dnes se hrdě hlásí k národům vymezeným kolonialismem stejně, jako se proti kolonialismu ostře ohrazují. Je to kontinent kontrastů a krás, ale v mysli a ve vzpomínkách člověka zůstanou momenty mnohem silnější, než krásné západy slunce nebo setkání s příjemnými lidmi. Ve vzpomínkách zůstanou surové a syrové zážitky, před kterými mě varoval pan Zikmund. Avšak do teď věřím, že v jeho varováních byl i nádech dobrodružného… A jak tehdy předpovídal, tak se v Expedici Z101 děje. Nastal čas popsat dny strávené v žalářích na území Afriky.“
ŽALÁŘ V TUNISKU
„Expedici jsme začali v Tunisku. Jinde to zkrátka nebylo možné. Neustále nás při tom všem provázel strašák jménem covid. Nikdo před rokem stále ještě nevěděl, co se bude dít a jedna země za druhou se uzavírala, stejně jako se jiné hroutily. Vedle Tuniska je Alžírsko zdecimované covidem a politickým bojem – jehož byl covid součástí – a tak se není čemu divit, že Tunisko samotné přejímalo vlivy od sousedů a blokovalo svůj prostor. Po našem příjezdu nastal tvrdý lockdown a země závislá na turismu se uzavřela. Uzavřela se s námi uvnitř. Být v hotelu a sedět na baru u bazénu, tak by bylo všechno v pořádku, ale ve společnosti tehdy pořád rezonoval dojem, že covid přišel ze světa a turista je nositelem. Jednoho dne jsem shodou okolností projížděl Saharou a zapadl jsem na nehorším možném místě. Po pěti hodinách se mi auto podařilo vykopat, nicméně zcela vyčerpaný jsem musel jet dál, protože mě tlačil čas a musel jsem se nutně dostat toho dne do Tabarky. Cesta trvala devět hodin svižné jízdy, ale ničilo mě saharské horko – lopata, kterou jsem George vykopával, mi dokonce uškvařila kůži v dlaních, kov byl rozpálený a teploměr ve stínu pod maskou ukazoval kolem 50°C! A protože jsem musel odpočívat, tak jsem meškal s příjezdem. Vláda mezi tím zavedla zákaz vycházení po 22 hodině a to jsem samozřejmě uprostřed pouště nezaznamenal. Do Tabarky, respektive k Tabarce, jsem přijížděl někdy okolo půlnoci a zcela správně mě zadržela ozbrojená stráž Národní Gardy. Nemusím asi ani popisovat, že George nevypadá jako auto, kterým se vozí typický tuniský turista a tak kluci pojali podezření a namířenými zbraněmi mě eskortovali na základnu, kde jsem byl vyslýchán. Naštěstí se ukázalo, že kluci jsou úplně normální a nehlásili mě nadřízeným. Místo toho se mnou sepsali protokol, který po dvou hodinách roztrhali a musel jsem s nimi sedět v kasárna, kouřit americké cigarety a vyprávět jim o světě. Jeden z nich mě prosil, abych mu šel pozítří na svatbě za svědka, ale to už mi jela loď do Evropy a následně směr Egypt. Chvílemi to bylo vyostřené, ale nakonec jsme našli společnou řeč. Ještě teď si pamatuji, jak kluci v jeden okamžik ty zbraně namířené na mě vzali a zahodili je do kouta. Taky nezapomněli zmínit, že situace je těžká a poslední týden musí mít zbraně nabité neustále. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se společně fotili, kluci mi dali svoje čísla a nabídli pomoc Národní Gardy kdykoliv si jen budu přát. Vlastně mi řekli, že od této chvíle jsem pod jejich ochranou. Nevím, jestli je tolik zaujal příběh H+Z, nebo to, jak jsme se zarputile pustili do Expedice Z101 navzdory tomu, že se svět kolem nás hroutil, ale dodnes jsme v kontaktu přes Facebook.“
ŽALÁŘ V EGYPTĚ
„Druhá země a druhý kriminál. Osobně jsem Egypt nepovažoval za Africkou zemi. Jasně, byl jsem tam už v minulosti, ale nikdy nedostal to, co by bylo Africké… Naše cesta začala tím, že nám vykradli George a v přístavu jsem zjistil, že policie v téhle zemi slouží jen k buzeraci lidí a bere úplatky. Dokonce mi nabídli sepsat protokol pro pojišťovnu za 30 000,- Kč – to byl takový drobný úplatek, protože moc dobře věděli, kolik stálo vybavení, které si nakradli. Od té chvíle jsem měl k policii značný despekt. Jeden den jsem fotil v Alexandrii na hlavní třídě a potkal jsem malou holčičku, která se živila čištěním bot. Chtěla mi nabídnout služby, ovšem já mám Prabosky a ty se prostě nečistí ani se neudržují. Jsou to boty do extrému a přitom pohodlné jako bačkůrky. Holčička mi vysvětlovala, že to je její práce a musí si vydělat na jídlo a já jsem naivně požádal obsluhu kavárny, aby jí přinesla zmrzlinový pohár. Holčička se na mě naštvaně podívala a řekla mi, že nežebrá, ale peníze si chce vydělat. To mě zkrátka dostalo. Vzpomněl jsem si, že H+Z taktéž fotili malého kluka jako čističe bot v Egyptě a dokonce právě tady. Řekl jsem si, že by bylo skvělé mít srovnávačku kluka tehdy a holčičky dnes a oba ve věku asi devíti let (nakonec vznikla fotka, která ukazuje, že dnes může i holčička žít jako normální člověk mezi muslimy). Jsme o mnoho starší a zkušenější a přiznám se, že jsem na dívenku navlékl malou „boudu“. Peníze nechtěla jen tak a jídlo taky, aniž by si ho zasloužila. Zeptal jsem se jí, zda zná modelky, na což odpověděla, že ano. Nabídl jsem ji proto práci a to tak, že když ji tady vyfotím, logicky jí za to budu muset zaplatit jako správné modelce. Malá holka se v okamžiku doslova vznášela na obláčku. Byla umouněná, špinavá a hladová, ale najednou pózovala před kamerou jako hvězda. Udělal jsem asi tři fotky, když ji najednou z hledáčku objektivu odtáhla ruka v bílém rukávu. Byl to policista a dost nevybíravě ji odvlekl na stanici a já šel s nimi. Mezi arabským handlováním a pokřikováním jsem se ztrácel do doby, než z nedaleké banky přivedli pána, který mi vše přeložil. Prý pohoršuji Egypt tím, že fotím tyhle „špíny“! To mi říkal jeden z policistů a vzápětí dívenka dostala nikoliv pohlavek, ale pořádnou ránu do hlavy! To jsem neustál a vytrhl se tomu, který mě držel, vyrval jsem mu foťák z ruky a chytil tu holku za ruku. Klekl jsem si k ní, zkusil jí anglicky říct, že to je dobré a pořád jsem opakoval „go, go, go,“ aby odešla. Na cestu jsem jí dal 50 liber, jak jsme se dohodli, a slzy bolesti nahradily slzy radosti. Dívenka si vzala peníze, utíkala pryč a já zastavil cestu všem policistům sám sebou. Vzal jsem překladatele za rukáv a řekl mu, ať přesně přeloží, co jim teď řeknu. Velmi znejistěl, ale souhlasil. To, co jsem pronesl, mi vysloužilo krásné dvě hodiny v cele, ale pořád mám dojem, že jsem udělal správně. Řekl jsem tomu, co dívenku praštil, že nerozumím jejich vysvětlení, ale asi chápu Egypt, že je to země, kde se mladá chudá dívka nemůže uchytit a vydělat si na jídlo, protože si tady diktují režim tlustá prasata v bílém s obrovskou chutí po úplatcích a přesně tak vidí Egypt zbytek světa – jako zemi, kde je ta největší špína v bílé uniformě a nemá ani trochu charakteru a poctivosti, jak by měla mít podle koránu. Stvoření jako tahle by se měla stydět před samotným Alláhem! Po dvou hodinách mě propustili a hlavně po tom, co přijel jejich nadřízený a já slyšel, jak na ně křičí. Tvářili se jako provinilé děti. Když jsem odcházel, ještě jsem se omluvil jejich nadřízenému, že moje reakce byla přehnaná. Stejně si ale myslím, že je na tom všem nejvíc nakrklo, když jsem dal té holčičce peníze a policistům naopak na možnost zaplacení pokuty a vlastního vykoupení odpověděl ryze česky: „Ani hovno!“
ŽALÁŘ V SÚDÁNU
„Třetí země a třetí odpočinek v cele. Súdán se pro mě stal zemí, kterou nikdy nedostanu z hlavy. Zkusil jsem si malárii, kterou doplnil covid, byl jsem v extrémních situacích a viděl jsem, jak přede mnou vojáci střílejí civilisty. Byl jsem v nemocnici a byl svědkem marného boje o životy nevinných lidí, kteří padli za oběti politické moci. Sám jsem dostal pěkný zásah slzným plynem, který mi rozleptal dásně, a několik dnů jsem nejedl ze strachu, že mi vypadají zuby. Také mě honil voják se zbraní a střílel po mě, stejně tak jsem byl terčem dvou výstřelů na ulici, z čehož jeden šel mimo, a druhý zasáhl moji nákupní tašku a obětí byla ne moc dobrá sodovka v plechovce. Ani tohle všechno nebylo dost a přišlo ještě něco horšího – vojenský kriminál na čtyři nekonečné dny! O Súdánu se toho moc neví a už vůbec ne v Česku. Já měl jednoho dne dojem, že bych rád poznal víc než je běžné a vydal jsem se do oblasti oázy na severu země. Pro vojáky a znalce bych řekl, že to je oblast mezi Lybií, Egyptem a Sudánem, myslím, že by jim bylo všechno jasné… Těžko hledat horší místo na planetě. Možná, že i to mě lákalo. Ptal jsem se vojáků a policie, jak je to s oázou a všichni říkali „no problém“, ale těžko se tam dostává. Já mám George a tak slovo „těžké“ je pro nás dva relativní pojem. Ukázalo se, že oblast oázy před 14 roky převzala armáda jako kritické místo afrického kontinentu. Já jsem jim tam přijel pouští, což je podle jejich pravidel a názorů neprůjezdná cesta. Bylo by hodně o čem psát, ale ve stručnosti se stalo to, že mě zatavily výstřely z ruského těžkého kulometu a George obestoupilo dvanáct vojáků s AK a RPG namířenými přímo na nás. Myslím, že v první chvíli je rozhodila moje reakce, když jsem vylezl z auta a nemohl jsem se přestat smát. Pokud se tohle mělo stát, tak se to stane mně a zrovna tady. Nebyl to příjemný zážitek ani pocit, ba co víc, tady by se nikdo nikdy nedozvěděl, že jsem prostě zmizel. Místo uprostřed pouště a bez signálu, kde se posádka hlásí rádiem velitelství v pravidelných relacích. Prostě ideální oblast pro rodinnou dovolenou. Dostal jsem žalář, mohl jsem opustit celu jen na záchod, což byla díra v betonové desce, a u vchodu seděli dva vojáci s AK47 a měli nabito ostrými. Druhý den se vojákům porouchala Toyota, kterou mě eskortovali z pouště do tábora a já neměl zrovna co dělat, tak jsem jim tu trosku opravil a stal jsem se ne vězněm, ale přítelem. Třetí den mě eskortovali ke generálovi do 500 km vzdálené Karimy, kde mě 16 hodin vyslýchali, aby mě nakonec propustili. Později se ukázalo, že mi nařízli řemeny v motoru a propíchali pneumatiky jako signál, abych si tady po Súdánu jen tak netrajdal. To vše se projevilo, když mi na cestě uletěl řemen a odešla vodní pumpa a servo řízení. Bylo to ironicky ve vesnici Al Basa, a když se mě Linda z Keni po smsce ptala, kde teď jsem, tak jsem jí psal, že mě pustili z basy a dojel jsem do Basy, kde se mi rozbilo auto. Její odpověď byla okamžitá. Napsala mi, že musím z této země zmizet, protože mi to leze na mozek. Jenže to byla realita a přesně taková, jakou člověku umí přichystat jenom Afrika.“
PODPALUBNÍ DENÍK!
(Rozhovory, reportáže, videa, fotografie… Zkrátka, všechno, co potřebujete vědět o Expedici Z101!)