PODPALUBNÍ DENÍK: 35
Konečně přichází ten okamžik. Okamžik, kdy Expedice Z101 může pokračovat směrem do další africké země. Dvouletá válka v etiopské Tigraji, která ochromila život v zemi a její spojení s okolním světem, skončila a hranice mezi Súdánem a Etiopií se opět oficiálně otevřela.
Lépe řečeno, pro místní nikdy uzavřena nebyla, ti byli zvyklí, přecházet hranici bez ohledu na politickou situaci a vlastně často ani nevěděli, že hranici překračují. Nicméně ve chvíli, kdy jste zjevný cizinec se světlou barvou kůže, platí pro vás zcela jiná pravidla.
Cesta k hranici měří zhruba 950 kilometrů a časový interval překonání této vzdálenosti je notně nejistý, protože navigace se liší v řádu hodin. Zatímco jedna ukazuje pět hodin a čtrnáct minut, druhá devět hodin a dvaadvacet minut. Hraniční přechod pochopitelně není otevřen nonstop, a navíc se otevírací doba na obou stranách liší. Jedni zavírají mezi třetí a pátou, druzí mezi třetí a šestou.
Silnice z Chartúmu k hranici je poměrně frekventovaná a v jednom úseku přijíždí nic netušící Tomáš Vaňourek, hlavní tvář expedice, k místu, kde se jen pár okamžiků před tím stala vážná dopravní nehoda. Na rovné silnici se na dvoumetrovém náspu otáčel starý náklaďák s naloženou zeminou o váze asi třiceti tun a při manévru zkřížil cestu malému nákladnímu autu, ve kterém byli dva kluci. Když Tomáš přijel na místo, maličký náklaďáček byl doslova slisovaný. Velký náklaďák byl na boku. Na místě už pobíhali místní, kteří se snažili holými rukami trochu roztáhnout plechy a dostat ven řidiče, což působilo spíš kontraproduktivně, protože plechy rukama jen těžko narovnáte.
Nakonec se Tomášovi podařilo místním vysvětlit, že má na autě naviják, kterým může vytáhnout zmačkanou kabinu a kluky vysvobodit. Zatímco řidič byl v šoku a uhýbal před ostrými střepy, druhý kluk bez známek života ležel pod sedadlem, natlačený přímo na horký motor.
CO BYLO DÁL?
PŘEČTĚTE SI AUTENTICKÝ ZÁZNAM Z CESTOVNÍHO DENÍKU EXPEDICE Z101!
„Teď bylo hlavní, vytáhnout toho, co přežil, a tak jsem naskočil do George, křikem jsem udělal místo kolem kabiny a velmi pomalu, aby úlomky ocele nebo skla způsobené tržením navijáku někoho neporanili, odbrzdil jsem George a dálkovým ovládáním jsem napnul lano navijáku. V okamžiku, kdy lano kladlo odpor, jsem zabrzdil a pustil naviják naplno. Kabina se začala otevírat a vše šlo skvěle. V tento okamžik jsem věděl, že toho kluka dostaneme ven, ale ihned se mi v hlavě vyrojila myšlenka na to, že jakmile otevřeme zbytek kabiny, tak to druhé tělo „vyteče“ do motoru a na silnici. Beztak nebyla jiná možnost a bojovali jsme tady o život. Co se má stát, se stane a George táhl kousek po kousku silou 3,5 tuny ocel ze sevření, aby za necelou minutu bylo hotovo. Na vůz se nasypalo snad deset mužů ve snaze dostat toho kluka ven a já jen seděl za volantem a držel jsem naviják, aby to nezmáčklo nikoho dalšího.
Koutkem oka jsem viděl, jak nejprve vyndávají mrtvé tělo a teprve poté se derou k muži ve žluté galábii. Přes snahu, soustředit se, jsem vnímal, že se kolem mrtvoly v jednu chvíli strhl obrovský povyk a chvíli na to tělo doslova hodili do korby jiného vozu a odjeli. Teď už bylo vše vyřešeno. Kluk v galábii zůstal na svém místě a rozdýchával šok. Nemohl se hnout a ani na vodu, kterou jsem mu nesl, nereagoval. Bál se pohybu, bál se všeho, a tak jsem mu dal prostor, aby potom pomalu a opatrně vylezl sám.
Řidič druhého vozu je prý v pořádku a nic se mu nestalo. Kolem cesty sedí plačící ženy zahalené v hidžábech a muži se v panice modlí. Jakékoliv řešení situace je tady složité, protože místní jdou cestou, kterou za ně řeší Alláh. Dalším krokem bylo tedy odstranit naviják a pokračovat v cestě. Tady jsme udělali, co šlo a dál je naše přítomnost zbytečná. Obrovský tlak, kterým jsme vyprostili kabinu, zaklínil hák do trámu z ocele a při pokusu o jeho vyproštění jsem byl odstrčen a bylo mi naznačeno, že já pracovat nebudu! Moc jsem to nechápal, ale někdy mám dojem, že Súdánu nerozumím vůbec. Poodešel jsem k navijáku, abych přepnul páku na neutrál a odmotal si lano. Než se mi to podařilo, tak bylo kolem mě snad dvacet Súdánců, z jejichž tmavých tváří široce zářily úsměvy a donekonečna mi tiskli ruce. Já ukazoval na George a na to, že on udělal to důležité, a domorodci George plácali po kapotě jako poslušného psa. Radosti byla spousta a mezi tím vším jsem našel řidiče malého vozu. Náraz byl tak silný, že jej vyhodil z kabiny do pole. Letěl asi patnáct metrů do nakypřené půdy a kupodivu nebyl zraněn, jen pomuchlán. Jeho boty našli asi třicet metrů na druhé straně od silnice. Musela to být strašlivá rána a řidič zmateně pobíhal bez bot, domorodci jej nedokázali zadržet a pořád něco nadával. Ani se nebylo, čemu divit. Na místo také dorazila policie, ale nejdřív tajná, protože jsem se tady vyskytl já a někdo v boji o životy našel čas na to, aby nás s Georgem udal, že jsme u nehody. U George tedy stojí dva velmi nenápadní maníci v košilích, kteří jsou tak nenápadní až vyčnívají. Bylo mi to ale vesměs jedno, a tak jsem pokračoval v balení lana, zatímco lidé vyprošťovali hák a já jim na to ke snaze ještě půjčil kladivo a ukázal, kudy do toho mlátit. Policie nejspíše pochopila, nebo jim to někdo vysvětlil, proč jsem tady a co jsme tady dělali, načež příslušníci opustili prostor George. Ještě jsem se zeptal, zda mám vrak odtáhnout ze silnice, ale na to reagovali, že si vše vyřeší po svém.
Sbalil jsem si tedy lano, uklidil nářadí a chystal se odjet. Nekonečné potřásání rukou dostalo z ničeho nic jiný význam, a to, když přišel jeden „tajný“ ke mně a ptal se, zda je vše v pořádku. Já odpověděl, že ano, ale že musím jet, abych stihl hranice. Zeptal jsem se na zraněné a on řekl: „Oba budou v pořádku, měli štěstí!“ Ulevilo se mi. Jen na chvíli. Došlo mi, že řekl oba. „Kdo jsou oba?“ zeptal jsem se trochu zmateně. „Ten, co tady sedí – muž ve žluté galábii – a ten z kabiny. Odvezli ho k lékaři nedaleko, ten ho stabilizoval, a nyní ho převážejí do nemocnice, prý to přežije.“ Nemohl jsem tomu věřit. Vždyť byl přece mrtvý! Podle vyprávění účastníků se ukázalo, že toho muže vytáhli mrtvého, ale jakmile ho vytáhli, tak jim po chvíli „naskočil“. Naložili jej do vozu a odvezli k lékaři. Podle dalšího vyprávění policisty, který dorazil později, koordinoval situaci v reflexní vestě (mimochodem takový bezpečnostní prvek mě velmi překvapil) a mluvil celkem anglicky, a hlavně byl ve spojení s ostatními, byl muž nárazem vtržen do výklenku mezi motorem a kabinou, kam se jen těžko vešel, ale vešel. Jeho tělo leželo na stěně rozpáleného motoru a nad asfaltem, který měl více než 70°C. To mu neumožňovalo dýchat, protože byl tváří k zemi. Nemusel být údajně mrtev, ale jen omráčený a s velmi mělkým dechem, což vypadá, jako že nežije. My s Georgem jsme na místě byli asi minutu až dvě po nehodě a rychlost, s jakou jsme zvládli kabinu otevřít, vrátila muži šanci na život. Když se tedy dostal ven na vzduch (a možná i neobratnou manipulací s jeho tělem od desítky lidí), tak prostě „naskočil“ a lékaři jej stabilizovali. Tato nehoda se dnes odehrála bez obětí na životech a díky Georgovi nevyhasly dva lidské životy.
Celé to trvalo hodinu a já se ptal, zda mohu odjet, protože jsem v obklopení policie a všeho možného, ale nebyl na místě nikdo, kdy by situaci řešil – ani lékaři, ani hasiči. Oznámil jsem tedy, že nemám čas a rychle jsem se vydal na hranice. Tahle hodina zpoždění mě bude stát celý další den, ale není to nic oproti dvěma lidským životům. Vlastně jsme měli štěstí, protože cestou jsem narazil na zpoplatněný úsek silnice a než mi vysvětlili, že se tady platí, tak to pár minut zabralo. Díky tomu jsem přijel později k místu nehody. Nebýt této drobnosti, tak jsem cestu projel a nehoda se stala poté. Tím pádem by nikdo kluky nedostal ven a tragédie by byla na světě.
Nekonečné kontroly a otravné žebrání policie a armády o úplatky, nebo neschopnost číst v dokladech a súdánských papírech mě dováděla k šílenství. Zabírala mnoho času. Tento den hranice nebudou a já se přesunu do hotelu v Al Qadarifu a vyrazím zas ráno. Nebylo to vše! Večer jsem zjistil, že v motoru není olej, protože uniká do prostoru pod motorem. Nejspíše těsnění na klikové hřídeli poznamenal čas čekání v garáži. V hotelu je školení mechaniků od maziv Fuchs, a tak mi jeden z mechaniků vysvětlil, o co jde, a ráno se máme sejít a opravit únik oleje…“
–
PODÍVEJTE SE: Krátké video Tomáše Vaňourka přímo z místa nehody
–
ZAPIŠTE SI DO DIÁŘE: DVA ROKY NA CESTĚ! Ve středu 3. května od 19 hodin probereme s Tomášem Vaňourkem celou řadu zajímavých témat, přiblížíme si další plány Expedice Z101 a prostor opět dostanou i vaše vděčné otázky. Sledujte naše sociální sítě a postupně se dozvíte bližší informace.
–
Foto: Archiv Expedice Z101