PODPALUBNÍ DENÍK: 42
Téměř na den přesně po sedmdesáti šesti letech od výstupu pánů Hanzelky a Zikmunda na nejvyšší horu Afriky zopakovala Expedice Z101 tento náročný a téměř týden trvající trek. Ve středu 31. ledna 2024 stanul Tomáš Vaňourek na vrcholu Kilimandžára, ležící ve výšce 5 895 m n. m., a ihned po návratu do civilizace sepsal následující zcela autentickou reportáž o zdolání jednoho z největších expedičních highlightů.
Nemusel to být vrchol naší cesty, ale musel to být vrchol Afriky, který dobudeme po vzoru našich legend Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Před sedmdesáti šesti lety to byl spíše jeden z rozmarů tehdejší výpravy, ale pro nás to byl jeden z bodů na mapě označený jako „must go“. V nespočtu rozhovorů se mě redaktoři ptali: „Bude Kilimandžáro?“ A já jsem trpělivě odpovídal, že „ano, bude“. A popravdě to byl můj největší strašák na africkém kontinentu. Práce je ale práce a rozhodně jsem neměl v plánu jakkoliv uhýbat před nějakým kopcem.
Expedice Z101 má mnoho jedinečných aspektů a tím největším je, že většinu času jsem v Africe sám. Výprava mě nutí být fotografem, kameramanem, organizátorem, průvodcem, byrokratem, ale také mechanikem, nosičem, a jistě i mnoha dalšími profesemi. To, co děláme my v malém týmu, většinou dělají tři lidé, a snaží se, aby to vypadalo, jakože to dělá jeden, a to je tím paradoxem, který se pokoušíme postupně smazávat. Jak? Přípravou, ničím jiným než hrubou silou a tím již ověřeným, a sice že ve zdravém těle se skrývá zdravý duch. Nekonečná a fyzicky náročná příprava, nazvedané tuny železa v posilovnách, nachozené stovky kilometrů se zátěží a v případě Kilimandžára i s dusítkem. Dusítko je náš interní výraz pro něco, co vypadá jako maska, má to ventil a bere vám to vzduch při zátěži. Začínáte na jedničku a těžko se vám jen sedí. Po zhruba dvou týdnech jsem byl na maximu, to znamená na čtyřce, s ní jsem pobíhal po lesích i městech a absolvoval tréninky. Moje tělo, plíce a mezižeberní svaly byly připravené nasát i betonovou tvárnici, pokud by dala jen trochu vzduchu. A to všechno pro to, abych mohl vylézt na nejvyšší kopec Afriky. A taky pro to, že oproti dvojici H+Z si nemůžeme dovolit stádo portýrů, a tak si budu muset vynést ty krámy na vrchol sám, protože bez fotek není důkaz, že tam člověk byl. Pánové H+Z navíc ještě na špičce Afriky natáčeli část filmu, proto jsem věděl, že se potáhnu i s kamerou.
Neskutečně vysoká cena výstupu překročila 2 400 amerických dolarů, kroutili jsme se a smlouvali, co to dalo, ale na druhou stranu – absolvuji cestu zvanou Marangu stejně tak jako tehdy kluci. Můj tým tvoří skupina devíti cizinců a dvanácti nosičů. Do vrcholu půjdeme tři dny, čtvrtý den vystoupáme do téměř šesti kilometrů a sejdeme do tábora ve výšce 4 700 m n. m.
Už první den jsem si uvědomil hrůzné chyby v plánování a v přípravě. Nesu toho rozhodně nejvíc z celé skupiny, ale to není problém. Problém je v tom, že moje tělo s ubývajícím kyslíkem automaticky přepíná do tepovky ke sto dvaceti, avšak my jdeme podle modelu zvaného „polepole“, což znamená ve svahilštině „pomalinku“. Nejprve to ředím myšlenkami na domov, ale marně, potom zkouším hudbu, ale i tak se na hodinky koukám každé tři minuty. Neskutečná nuda se mi stává soupeřem. Nemůžu jít mimo vůdce naší skupiny, terén je prý nebezpečný, takže jdu se stádem a hledám cokoliv, co mi vezme sílu, abych s davem vydržel. Nejde to. Kličkuji terénem a první den na osmi kilometrech nachodím téměř dvanáct. Pořád to nestačí.
Věřím, že nadmořská výška mi změní výkon organismu, ale je to hloupá úvaha. Lékařská prohlídka před výstupem na vrchol ukazuje saturaci kyslíkem 94 a tep 72. To je stejné, jako kdybych seděl doma u televize a pil Plzničku. Moje tělo ve výšce 5 200 m n. m. nepoznává rozdíl mezi vysokohorskou výpravou a pitkou ve čtyřce.
Dobýváme vrchol! Je to konečně tady! Nejnáročnější den začíná o půlnoci výstupem na Uhuru Peak, který je vrcholem celého kontinentu. Vybavení je přísně kontrolováno, váha musí být minimální, a přesto jsou přísné podmínky pro nutné vybavení – pončo, nepromokavé kalhoty, nepromokavá bunda, tři litry vody, nesmeky, hole, čepice. Plus moje vybavení – kamera, stativ a plechovka Plzně. Vážíme batohy, pět až šest kilo standart u mě vyskočí na šestnáct. Musím ubrat, ale odmítám se zbavit kamery i stativu a při pokusu odstranit z batohu Plzínku oponuji, že jestli to ještě jedou někdo zkusí, tak mu přistane hrot hole mezi lopatkami. Nabídku na extra portýra zdarma odmítám, nebylo by to chlapské a svoje si tam vynesu sám. Hrdinské, ano, avšak po dvou hodinách jsem litoval. Co dvacet výškových metrů lidé z naší skupiny potupně vrhají do věčného sněhu zbytky včerejší večeře, ale stále stoupáme. Moje pouštní boty dnes zažívají zkoušku ohněm. Jsou koncipované do horka, ale tady je -24 °C a teplotu ředím druhými fuseklemi. Je to překvapivě v pohodě. Jen camel bag zamrzl po upití asi tří deci vody. Paráda, takže ještě potáhnu na zádech 2,5 kila ledu. Nedá se nic dělat a pro jistotu obnažuji svoji hruď a levou nohu. Nedopustím, aby mráz ublížil tomu důležitému. Plechovka Plzničky končí ve fusekli a nalézá místo v kapse hned na srdci pod dvěma vrstvami oblečení od Husky.
V sedm hodin a pět minut dobýváme vrchol, tak jako Jiří s Mirkem před sedmdesáti šesti roky a dvěma dny. Dnes, teď tady, vlaje vlajka jejich výpravy spolu s vlajkou Expedice Z101, a to pod zástavou České republiky. Cítím konečně hrdost, ani ne ze složitosti výstupu, ale z toho, že jsem pokořil svoji netrpělivost a pokorně dostoupal až sem. U tabule s výškou a názvem hory jsem mohl konečně rozepnout bundu a odhalit, že i sem na vrchol Afriky doputoval baťovský odkaz, ovšem nikoliv jenom bílý nápis na červeném triku, ale filozofie a odhodlání spočívající v tom, že úspěch nepřichází jen tak a svědomitost a píle jsou mu často předvojem.
Osobní vrchol jsem si užil při otevření piva. Nejkrásnější zvuk na světě na vrcholu Afriky a ta chuť a osvěžení. Plzeň jsem tam lousknul jako by to bylo u moře, ač je tady v šesti kilometrech jen 50 % kyslíku oproti naší domovině. Při pití piva to ale vůbec nevadí.
Maximum pobytu na vrcholu je dvacet minut, než přijde výšková nemoc, já tam byl hodinu. Než jsem postavil stativ, nastavil kameru, natočil záběry, našel místo pro srovnání, vyfotil se u ledovce a tak dále, velká ručička uběhla celé kolo a nutně už jsme museli dolů. Teď ale po našem, a tak jsme běželi tak, jak si moje tělo přálo. Od zahájení výstupu uběhlo osm hodin a od prvního kroku od brány Marangu čtyři dny. Máme splněno. Zpět v base campu jsem měl chvilku, abych se zastavil a konečně si užil ten pocit, že uběhlo sedmdesát šest let a dnes se to znovu podařilo. Byl jsem na kluky strašně moc hrdý, že tehdy vyrazili na Kilimandžáro a záviděl jsem panu Zikmundovi, že tam měl někoho, koho označoval jako „prima žába“, a k té slečně, která ho vytáhla až na vrchol, cítil nepatrnou náklonnost. Já hledal, ale nenašel, a tak mě táhl příběh našich legend a vědomí, že čtyři dny lezení do kopce budou odměněny jednou Plzní a dvěma dny chůze z kopce.
–
SLEDUJTE PODPALUBNÍ DENÍK a nic podstatného z afrického tažení Expedice Z101 vám neuteče!
–
Foto: Archiv Expedice Z101