PODPALUBNÍ DENÍK: 43
Již několikrát se Expedici Z101 během jejího téměř tříletého putování Afrikou stalo, že narazila na povědomou bíločervenou ceduli s nápisem Baťa. Ale až ve východoafrické Keni ji signifikantní nápis pronásledoval doslova na každém kroku…
Nezbývalo tedy nic jiného než zjistit, jak je možné, že zlínská značka je v zemi na rovníku tak rozšířenou a jak si původně česká bota stojí v porovnání s čínskou konkurencí, která na vás číhá doslova na každém kroku. Celou situaci na následujících řádcích autenticky objasňuje Linda Piknerová, afrikanistka a nedílná součást Expedice Z101.
Procházka po metropoli východní Afriky – Nairobi – se nese v duchu obezřetnosti, protože ne nadarmo se místu přezdívá Nairobbery a člověku se dostává neustálého varování, aby rozhodně na chodníku nevytahoval mobil. Konečně focení jedné ze srovnávacích fotek, zachycujících proměnu hlavního městského bulváru po 75 letech, se neobešlo bez pokusu okrást nás uprostřed rušné silnice asi v deset hodin dopoledne, a to za bedlivého dozoru policie. Uprostřed nekonečné vřavy pulzující metropole však naši pozornost upoutávají nejen kapsáři, ale také červené nápisy Baťa, které, jak během půl roku zjistíme, jsou po celé zemi. Dokonce i v městech, kde objektivně není nic, je Baťa a jeho prosklené vitríny plné výrobků.
Z deníků Hanzelky a Zikmunda víme, že setkání s baťovci bylo pro oba cestovatele zásadní, a že právě tady, v kolonii Čechoslováků žijících v městě Limuru, asi hodinu cesty od Nairoby, strávili Vánoce a Nový rok 1948. Baťovská filiálka v Limuru patřila svého času k nejlepším v celé Africe, a právě odtud letěl Tomík Baťa na podzim 1947 zpět do Československa s mezipřistáním v Addis Abebě, kde se setkal s legendární dvojicí H+Z. Limuru a jeho obyvatelé dali dvojici H+Z tolik potřebné zázemí k nabrání sil nejen před výstupem na Kilimandžáro.
Jedeme do Limuru. Město na první pohled vypadá jako každé jiné keňské město s chaotickou dopravou a stánky kolem silnice. Stačí však zabočit k z dálky viditelnému nápisu Baťa a ocitnete se u závory, která jako by z oka vypadla té zlínské. Máme pocit, že jsme v úplně jiném světě a marně přemýšlíme, jak se dostat přes vrátnici. Dál to nejde, jen na povolení.
A tak se obracíme s žádostí o pomoc na Nadaci Tomáše Bati, díky které nám dva dny před odjezdem z Nairobi přijde zpráva, že se můžeme do Limuru vrátit a zachytit život ve fabrice, nápadně podobné té, jež stojí v centru Zlína. Je připojena omluva, že řediteli pobočky se nepodařilo sehnat koně, na kterém se Miroslav Zikmund nechal před 75 lety v areálu vyfotit a že tudíž tuto historickou paralelu neudržíme. Inu škoda, bude to návštěva bez kobyly a rajtky na rozdíl od H+Z neoblečeme.
Tentokrát naše kroky nekončí u závory, ale směřujeme přímo k řediteli pobočky, který nám s pobavením popisuje, že o československých kořenech Bati tady nikdo nemá ani ponětí a místní jsou přesvědčeni, že se jedná o typickou keňskou firmu. Navíc o dost dražší, než je její čínská konkurence! Jak je tedy možné, že je tak populární? Záhy se dozvídáme, že Baťa pro místní znamená „back to school“, protože hlavní tržby představuje školní obuv, jež je nedílnou součástí povinné uniformy. Vydáváme se do nitra areálu, ve kterém roste zelená tráva a bzučí zde včely, což – věřte – není něco, s čím se v keňských městech jen tak setkáte. Dostává se nám vysvětlení, že fabrika splňuje ty nejpřísnější normy stran ochrany životního prostředí, což výrobky sice prodražuje, ale současně jim to dodává punc kvality. Uvnitř výrobních hal panuje klasický ruch. Jede se na směny a v perfektně čistém prostředí každý zná svůj úkol. Finální výrobky končí pečlivě zabalené v krabicích a jsou určeny k expedici do celé východní Afriky. Náš údiv nebere konce. Každý zaměstnanec nejen ví, co má dělat, ale dokonce to i dělá a je si vědom toho, že pokud to dělat nebude, způsobí to problém. Setkání s Johnem, který v roce 1993 pobýval půl roku ve Zlíně a s nadšením nám ukazuje knihu s Tomíkem Baťou, je jenom dalším důkazem toho, že o české stopě se tady ví, jen zkrátka ne každý chápe, že ona stopa je česká.
Procházíme kolem jednotlivých budov a hledáme místo, kde H+Z našli své útočiště, pochutnali si na meruňkových knedlících s máslem a vznikly fotky na koni a s opičákem Tomíkem, kterého sem přivezli manželé Škulinovi – další z členů početné československé meziválečné komunity v Keni. K domkům obklopeným zelenou trávou vede Thomas Bata Avenue, nedaleko je fotbalové hřiště, kolem pobíhají děti a uprostřed toho všeho se na nás směje dívka, která nadšeně přikyvuje na otázku, zda tuší, který z těch všech domů je ten z našeho černobílého obrázku. Moc se nám to nezdá, že by ho poznala, ale její rázný krok nelze ignorovat. A tady je – dům z obrázku, u kterého H+Z seděli s psacím strojem a dodělávali své deníky. Holka dům bezpečně poznala, protože zde žila její kamarádka a ona za ní často chodila. A s radostí se s námi dělí o své pocity, jak se jí v baťovském domku za závorou oddělující areál a zbytek Limuru žije. A žije se jí skvěle, protože Baťa se o své zaměstnance žijících v kolonii zkrátka stará ne nepodobně tomu, jako tomu bylo před 75 lety. Žít tady je výsadou a privilegiem, kterého si zaměstnanci váží, protože obrovským strašákem běžných Keňanů je vysoká nezaměstnanost. Soulad pracovního a osobního života, ve kterém nechybí čas na sport, dostupnost školy, kantýny a bezpečnost, jsou pro nás samozřejmosti, zatímco pro zaměstnance Baťovi filiálky v Limuru se jedná o výsady, na které jsou patřičně hrdí. Tady uprostřed Keni jsme narazili na skutečný baťovský odkaz, jenž žije v lidech, kteří vlastně vůbec netuší, jaké jsou jeho kořeny.
–
SLEDUJTE PODPALUBNÍ DENÍK a nic podstatného z afrického tažení Expedice Z101 vám neuteče!
–
Foto: Archiv Expedice Z101