Představovat Daniela Landu je zcela zbytečné. Fráze, že jedni jej milují a druzí nenávidí, je již velmi otřepaná. Zkrátka, Daniel Landa je svůj a hlavně dělá věci po svém. Nejen jako Žito žije život naplno. Už dávno to není pouhopouhý muzikant a závodník, ale člověk, který dělá něco víc. Něco, co má přesah. A nebojí se velkých cílů.
Před několika dny proběhl na letišti v pražských Letňanech dlouho očekávaný Velekoncert, jakožto jedna z Žitových kejklí, během něhož Landa obsáhle povyprávěl svůj rozmanitý životní příběh. „Přál jsem si, aby fanoušci moji osobnost trošku rozkódovali a rozklíčovali,“ usmívá se činorodý muž, jenž od roku 1993 vydal celkem devět studiových alb, kdy zatím to poslední, nesoucí název Žito, oficiálně představil právě v Letňanech. Tím ovšem Landovy aktivity nekončí. Před sebou má nyní další velký okamžik, a sice cestu do dalekého Afghánistánu. Jak sám říká, tady již začínají velké kejkle a velké činy…
Dane, rozhovorů dáváš celkem hodně, nicméně novináři ti pokládají vesměs stále stejné otázky dokola. Často se týkají tvé minulosti a tvého mládí. Mě by ale zajímalo, zda jsou nějaká témata, o kterých bys rád mluvil, ale právě díky té zvláštní honbě za novinářskou senzací se tě na ně nikdo neptá.
Ani ne. Již dlouhou dobu se snažím mluvit svými texty, svým dílem, což je nejdůležitější. Také se snažím mluvit skrz své aktivity, a byť jsou sebešílenější, tak jsou to jakési impulzy. Pro lidi, které to zajímá a kteří mají trpělivost, nechávám spoustu vodítek a informací, ze kterých můžou vyčíst, proč se věcí dějí, nebo že se vůbec budou dít. To znamená, že pozornému fanouškovi nemohlo utéct, že kouzelníka Žita jsem nahlásil na koncertech v rámci turné Vozová hradba a bylo to rok před tím, než jsem se objevil s kohoutem. Akorát nikdo si celou tu hru nepředstavoval takhle.
To máš pravdu. Mnoho lidí jsi překvapil.
Mluvím prostě v tajenkách. (úsměv)
Na téma tvé minulosti a začátků v kapele Orlík bylo napsáno snad všechno možné i nemožné. Často dostáváš otázku, zda onoho období lituješ. Dokážeš nyní říct, které etapy z tvé bohaté a rozsáhlé tvorby si ceníš nejvíc? Která byla, řekněme, nejúspěšnější a dala ti nejvíc?
To takhle nejde říct, protože celá má tvorba je kontinuální vývoj mé osobnosti a zachycení mé duše. Celé to skončí buď smrtí anebo definitivním a skutečným koncem. Teď nepočítám ty konce, kdy již na tvorbu nemáš chuť a potřebuješ udělat konec takzvaný, abys měl chvíli klid sám na sebe a na práci. Zrovna teď prožívám fantastické období a hodnotit budu až z nebe. (úsměv)
A dokážeš alespoň vyjmenovat tři tvé písničky, kterých si opravdu vážíš?
Vážím si většiny svých písní. Téměř vždy je to nějaká zpráva, aktuální stav duše a výpověď, která buď lidi zaujme a souzní s ní, anebo prostě ne. Hodně mám rád písničky Tajemství, Obsidián a jim podobné. Nicméně nějak podrobně bych to taktéž hodnotit nechtěl.
Rozumím. Už jsi zmínil, že nyní prožíváš fantastické období. Období projektu Žito, jehož první náznaky se objevily již na desce Neofolk v roce 2004, je to tak?
Ano, rozhodně. Například písnička Zlatý drak. Tehdy jsem to nazpíval a dnes se to skutečně děje.
To potvrzuje fakt, že celý projekt máš v hlavě velmi dlouhou dobu a jenom jsi hledal tu správnou cestu, ač mnozí neustále tvrdili a tvrdí, jak ses definitivně zbláznil…
To je v pořádku. (opět lehký úsměv) Žito je skutečně dlouhodobý projekt s dalekosáhlými a velmi vysokými cíli. A podotýkám, že ty cíle nejsou osobní.
Co pro tebe bylo tím impulzem, aby ses vydal na dlouhou a nelehkou cestu a začal dělat něco víc, něco, co má určitý přesah? Řeknu-li to hloupě, klidně jsi mohl jenom skládat písničky, občas vyrazit na koncerty a nemusel ses pouštět do žádných velkých činností.
Složitější cesta je totiž podstatně krásnější. Je těžká a nikdy nevíš, jak dopadne. Nehraješ na jistotu, je to jedno obrovské dobrodružství. Něco si přichystáš, dejme tomu si vymyslíš scénář, a ono to mnohdy neklapne. Na jevišti by to bylo podstatně jednodušší, protože je-li napsáno, že figura A přijde zprava a figura B přijde zleva a společně si řeknou určité věty, tak to tak prostě bude. Jenže když píšeš scénář takové velké hry v reálném životě, tak ona figura A třeba vůbec nepřijde a když jo, tak klidně řekne něco jiného, než předpokládáš. Věci, které sis myslel, že budou za rok, tak jsou najednou za šest let. A naopak. Musíš umět reagovat. Je to velká jízda, řekl bych až pirátský způsob života.
Nemrzí tě, že velká spousta lidí jen klouže po povrchu? Mnoho lidí si nedohledá důležité informace a ve výsledku na tvé činnosti jenom plive?
Nemrzí mě to. Přiznám se, že občas mě to i mrzívalo, ale zjistil jsem, že je to můj jasný projev slabosti a nesebedůvěry. Proto nyní hledím na to, aby mě to prostě a jednoduše nemrzelo. Je to totiž můj život. U zrcadla, ve kterém se každé ráno vidíš a před kterým si čistíš zuby, jsi sám a žádný žvanil tam s tebou není. Dostaneš-li se do situace, kdy ti jde opravdu o život, tak v první řadě musíš být se svým životem spokojený ty sám. Skutečně nemůžu řešit, co si kdo říká. Je ale škoda, že jemnější zprávy veřejnost nedokáže vnímat.
Jak to myslíš?
Veřejnost dokáže vnímat jen velmi jednoduché a povrchní sdělení v rámci médií. A ty složitější a jemnější informace už bere jenom opravdu malinká část. Nicméně i kvůli té malinké části mi to všechno stojí za to.
Já osobně vnímám projekt Žito jako hru s velkým obsahem.
Je to alchymická hra, což znamená, že jde o dost vážnou hru. Je stejně vážná jako třeba fotbal, kdy lidi křičí, perou se a lámou si kosti, i když je to pořád jenom hra.
Líbí se mi, že díky takzvaným kejklím ukazuješ, jak na sobě lidé mohou pracovat. Je mi sympatické, že podporuješ českou zem. A zajímavé je určitě i to, že odjakživa používáš symboly, jakožto součást tvorby. Nyní jsou to runy. Čím si tě tak získaly?
Před deseti lety jsem začal studovat v Německu mentální trénink, ke kterému jsem se dostal postupně přes hypnoterapii a koučink. Od mentálního tréninku to byl k runám jenom krůček. Navíc mě vždycky fascinovalo fantasy a mýty. Mýtus je to, čeho se chci v reálném životě dotýkat a prožívat ho. Chci mít otevřenou nějakou bránu do hlubiny času, v rámci které můžu prožívat zdánlivě všední věci naprosto nevšedně.
V sobotu 12. září proběhl v pražských Letňanech Velekoncert, na němž jsi vyprávěl svůj životní příběh a po dlouhých šesti letech jsi představil i novou řadovou desku, která nese jednoduchý a výstižný název Žito.
Ona tam byla k mání, ale hrál jsem z ní asi jenom tři písničky.
Z dostupných informací a už vypuštěných ukázek se mi zdá, že se nepatrně vracíš k deskám z let devadesátých, a to jak hudebně, tak obsahově.
Nový materiál jsem pouštěl asi dvaceti lidem, kteří mají moji hudbu rádi, znají ji a umí být kritičtí, a zhruba osmnáct z nich řeklo, že to je moje nejlepší deska. Tak uvidíme. Já sám ji považuji za mimořádně zdařilou, a to proto, že jsem si dokázal vzít time out. V určitou chvíli jsem dokázal říct, ať mi všichni políbí prdel a nic po mě nechtějí, že už nic nahrávat nebudu, ať mě pouze nechají v klidu žít. Díky tomu jsem se zbavil tlaku a mohl si v klidu tvořit.
Čerpal jsi inspiraci z toho, co momentálně prožíváš – skrz projekt Žito?
Řekl jsi to výborně – slovo prožíváš. Žito znamená „toto je žito“, tedy odžito, zažito, prožito…
Zanedlouho tě čeká další velká událost, na podzim vyrážíš do dalekého Afghánistánu.
A to už jsou velké kejkle. Já jsem před časem vyhlásil sedm menších kejklí, což bylo zahřívací kolo a zábava, aby i lidé, co všechno vzdávají předem, viděli, že se člověk nesmí bát velkých cílů. Že mnohdy dosažení samotného cíle není tím hlavním, že důležitá je cesta. Kejkle nevzdávám, průběžně je budu nadále plnit, dokud nebudu mít dost. (smích) Nicméně Afghánistán, neboli Mordor, to je již skutečně velká kejkle a právě tady začnou i velké činy.
Přiznám se, že celá ta cesta do, jak ty říkáš, Mordoru je pro mě hodně zahalena tajemstvím. Můžeš alespoň naznačit, co je cílem mise? Zaujala mě totiž tvá věta u fotky z ambasády, kterou jsi dal na Facebook, jež zněla následovně: „Společně v boji proti záměrům IS.“ Čekám v tom boji kus umění a kus čar a kouzel skrz runy.
Část nemůžu vysvětlovat vůbec, část je tak, jak se to momentálně vyvíjí a o další části je zbytečné mluvit, protože by ji lidé nepochopili a hlavně by jí nevěřili. To znamená, že poslední část necháme na lidi dolehnout za rok či dva ze zahraničních médií.
Necháme se tedy překvapit. Z Afghánistánu se ale ještě vraťme zpět k nám, na Zlínsko, lépe řečeno na Valašsko, kde se nyní potkáváme. Jaký máš k Valašsku vztah?
Skvělý. Mám tady spoustu bratrů, kus srdce a rozhodně považuji Valašsko taktéž za svůj kraj, i když jsem se tady nenarodil a jsem Pražan. Valašsko je krásný kout naší země a moc rád sem jezdím. Když jsem dneska projížděl „těma kotárama“, tak jsem slintal. Nádhera. Naštěstí kouzelník Žito nemusí mít domov jenom na Vyšehradě, ale i tady na Valašsku… (úsměv)
A co Daniel Landa? Dokáže si představit, že by měl na stará kolena dřevěný domeček mezi valašskými kopci?
To rozhodně ano. Jenom nevím, zda si to budu moct dovolit, protože projekt Žito je opravdu velkého rozsahu. Ale třeba to někde pohoří a budu si moct užít klidného důchodu, ač to tak zatím nevypadá.
ČTĚTE TAKÉ:
Skinhead, templář i kouzelník Žito: Daniel Landa vyprávěl na Velekoncertě svůj životní příběh
Navigátor Petr Novák: Na sedadle spolujezdce vím, co chci a co si můžu dovolit
Foto: Milan Malíček, Milan Říský a archiv Daniela Landy