Na zlínské jeviště vtrhla s neuvěřitelnou energií, když jí bylo dvacet. Byla nespoutaná, živelná a nepřehlédnutelná. Postupem let se Kateřina Liďáková vypracovala mezi přední herečky místní scény, a ačkoliv už ubrala plyn a nechybí jí patřičný nadhled, stále dokáže diváka dráždit s notnou dávkou rebelie v oku.
A nebojí se pouštět do odvážných projektů. Neprobádané vody okusí už brzy díky autorské inscenaci s názvem Válka Roseových nebude!, kterou považuje až za jakousi dramaterapii. „Mnohdy člověku skutečně pomůže, když může své problémy s někým sdílet a vidí, že v tom není sám. Absolutně netušíme, do čeho jdeme, ale příjemně mě to provokuje,“ vypráví v obsáhlém rozhovoru herečka, která byla v letech 2010 a 2017 nominována na Cenu Thálie.
Doba je nevyzpytatelná a divadlo skáče přes překážky, jak jen může. Ve zběsilém tempu dohání nechtěné resty a zároveň ještě tvoří nové inscenace. Jak celou tu aktuální situaci – ty úvodní tři měsíce letošní sezóny – vnímáš?
Snažím se nepouštět si k sobě všechna ta negativa, která se na nás valí ze všech stran. Stejně tak se snažím nepodléhat těm umělým přerušením, kterým musíme v posledních týdnech čelit. Zkoušíme v plné polní, každý jak jen nejlépe umí, ale mnohdy se to podobá přerušovanému sexu, protože sotva se trošku pohneme z místa, už zase stojíme a musíme se do celého procesu znovu nakopnout. Trnky a hvězdy jsou toho jasným příkladem, vždyť tuto inscenaci jsme zkoušeli o tři týdny déle, než bylo původně v plánu. S nadsázkou můžeme říct, že by to snad mohla být nejlépe nazkoušená inscenace v historii divadla. Zkrátka, uděláme jenom tolik, kolik nám systém dovolí a to je na tom to nejhorší.
Pandemie vám mění plány z týdne na týden.
Kdyby se dalo říct alespoň z týdne na týden… Kvůli pandemii nyní fungujeme ze dne na den, a to bez jakékoliv legrace. Vždyť každý den se někdo z nás může objevit v kolonce pozitivních. Přála bych si, ať už je to všechno za námi, ať jsme s touto nemocí všichni seznámeni, jsme proti ní řádně zoceleni a můžeme se vrátit do starých kolejí s tím, že z covidu už bude jenom „obyčejná“ nemoc.
V letošní sezóně máš za sebou už dvě premiéry, a pokud to situace dovolí, další dvě tě do konce kalendářního roku čekají. Jen pro představu: Noc bláznů by měla mít premiéru pouhé tři týdny po nedávné premiéře inscenace Trnky a hvězdy a pár dní nato se ještě očekává titul Válka Roseových nebude! v klubových prostorech. Jak se to dá zvládnout bez újmy, ať už jakékoliv?
Na první pohled se toho může zdát opravdu hodně, ale skutečnost je taková, že Pýchu a předsudek, která letošní sezónu otevřela, jsme nazkoušeli v klasickém čase a osud „Trnek“ známe, proces se protáhl. Noc bláznů, která by měla přijít na řadu velmi brzy, je výjimečná tím, že už ji máme nazkoušenou z minulé „lockdownové“ sezóny a co se Války Roseových týče, tak to je naprosto specifický projekt v podstatě navíc a za odměnu. Chceme si ho udělat čistě pro sebe a pro radost, takže ho nejde ani řadit mezi běžná představení, která jsou na repertoáru zlínského divadla. Doufejme, že všechno spatří světlo světa tak, jak má…
Každá z inscenací, která tě letos potkává, je jiná. V jakém žánru se cítíš nejlépe?
Nemám žádný oblíbený žánr. Naopak jsem velmi vděčná za tu nesmírnou pestrost, které se mi dostává. Ráda dělám dobré divadlo a je mi opravdu z duše jedno, jestli zkouším drama nebo třeskutou komedii.
V čem je podle tebe nejzásadnější rozdíl ve zkoušení, postavíme-li vedle sebe autorskou inscenaci Trnky a hvězdy a jednu z nejoblíbenějších komedií současnosti Noc bláznů?
Celá ta otázka by byla pravděpodobně vyhraněnější, kdyby s námi Trnky zkoušel sám autor Martin Františák, jenže tomu tak není. Napsaný text předal Petrovi Štindlovi, který nad ním zodpovědně převzal otěže a do výsledku pochopitelně vložil kus sebe. Tím chci říct, že to autorství je v tomto případě už jaksi „na druhou“… Nicméně autorské texty jsou obecně svolné k určitým zásahům, a když tam herci něco nesedí, nebo se s něčím úplně neztotožňuje, tak se to dá měnit a případně doplňovat. Kdežto u prověřených textů s jasně danou strukturou, kterým je bezesporu i komedie Noc bláznů, se sahá patřičně hůř.
Trnky a hvězdy navíc spadají do kategorie regionální tematiky, které se zlínské divadlo dlouhodobě věnuje. V čem podle tebe tkví síla místních příběhů?
Trnky a hvězdy, stejně jako třeba Žítkovské bohyně nebo série o Baťových, mají obrovskou sílu v samotných příbězích, které nám všechny ty lokální postavy a jejich všemožné osudy přinášejí. Ruku na srdce, vždyť mnohdy víme jenom velmi málo o tom, co se dělo byť jen kousek od místa, kde žijeme, a proto je skvělé, že divadlo dává právě takovým příběhům prostor. Rozhodně myšlenku regionální dramaturgie podporuji a jsem za ni ráda.
Mimochodem, do jaké míry ovlivnil tebe region, z něhož pocházíš?
Troufám si říct, že Beskydy mě ovlivnily zcela zásadně. Odmalička mě formoval ten určitý ráz krajiny, ve které jsem vyrůstala, stejně tak i její značná drsnost a nepřístupnost. Moc ráda se tam vracím, což je podle mě jasný důkaz toho, jak moc jsem se svým „domovem“ spjatá. Podle mě je důležité cítit své kořeny, ztotožnit se s nimi a pokud možno pochopit, proč člověk patří právě tam, odkud pochází. Otázkou zůstává, jak bych to vnímala, kdybych byla třeba z Chodska, to si popravdě neumím představit… (smích)
Jak ses sžívala s naprosto odlišným Zlínem? Přece jen, tady aby člověk onu rázovitost pohledal.
Tehdy jsem to vnímala skrze silnou partu, která se v divadle potkala. Pořád se něco dělo, pořád jsme byli spolu, takže člověk neměl moc čas přemýšlet, jaký vlastně Zlín je anebo není. Táhli jsme to společně s Petrou Hřebíčkovou, Pavlem Vackem nebo Radovanem Králem, nemluvě o Pepovi Kollerovi a Zdeňkovi Lamborovi, kteří nastoupili společně se mnou. Byla to jedna jízda, ať už osobní či pracovní, navíc pod taktovkou tehdejšího šéfa Dodo Gombára. Je pravda, že na určité rezervy jsem postupem času narazila, ale zvykla jsem si a Zlín bych neměnila. Kdo chce, tak si to „své“ stejně najde. Já osobně si například na nedostatek kultury ve Zlíně stěžovat nemůžu, navíc vidím i další velké výhody tohoto města, jako je třeba bezpečnost a klid, což je pro rodinný život naprosto zásadní.
Vraťme se k divadlu. S tvými začátky ve Zlíně je tak nějak spjatý i Zdeněk Dušek, jenž režíruje právě Noc bláznů. V této souvislosti mě napadá – co ti blesklo hlavou, když jsi vstoupila poprvé na to velké místní jeviště?
No, na všechno jsem nahlížela skrz sebe, co si budeme povídat. Bylo mi dvacet a konečně jsem mohla začít hrát, což bylo jediné, po čem jsem během studia na ostravské konzervatoři toužila. Navíc většina mých spolužáků už měla v pátém ročníku studia angažmá, kdežto mně se takového štěstí nedostalo a na svoji příležitost jsem čekala. Všechno změnila až jakási, řekněme, náhoda, když jsem dostala tip, že právě ve Zlíně probíhá interní konkurz. Uspěla jsem a ze dne na den se mi úplně změnil život. Přicestovala jsem se značnou euforií, panovalo ve mně obrovské nadšení a asi mi bylo úplně jedno, jak velké zlínské jeviště je. Chtěla jsem jenom a jenom hrát. Zpětně se musím smát, když si uvědomím, jak moc jsem byla ztřeštěná, což mi dodneška mnoho kolegů s radostí připomíná, ale to k tomu věku asi patřilo… (úsměv)
Jak se za ta léta změnil tvůj pohled na smysl divadla?
Zatímco po dvacítce jsem chtěla divadlem bavit převážně sebe, mít kupu zážitků a hlavně nestát na místě, tak dneska doufám v jedno jediné, a sice že lidé si divadlo za žádných okolností nenechají vzít a budeme k nim i nadále moct promlouvat skrze silné příběhy. Jednoduché, že? Avšak pro mě zásadní.
Pravděpodobně mi dáš za pravdu, že režisér a dřívější umělecký šéf zlínského divadla Dodo Gombár na tebe měl nemalý vliv, vždyť pod jeho vedením se ti dostalo hned několik pěkných příležitostí, které tě musely neuvěřitelně formovat. Mám pravdu?
Stoprocentně. Neumím si představit, koho jiného bych si měla na profesním startu přát. Dodo pro mě byl zcela zásadní a velmi důležitý. Navíc mě neuvěřitelně oslovovala a taky provokovala jeho poetika. On se nikdy nespokojil s málem, ba ani s jakýmkoliv průměrem. Troufám si říct, že s každým, s kým se profesně potkává, mluví dost narovinu, díky čemuž jsem kupříkladu hned v začátcích pochopila, že rozhodně mám na čem pracovat a že je žádoucí, abych věděla, že nesmím ustrnout a uspokojit se s málem ve smyslu „to je dobré, to na Zlín stačí…“
Jak jsi to čerstvě získané angažmá brala z pohledu jakési pracovní budoucnosti? Jaké byly tvé tehdejší výhledy? Přemýšlela jsi tenkrát nad tím, jak dlouho se chceš ve Zlíně „zdržet“?
Nepřemýšlela. Víš, setrvání ve Zlíně vždycky souviselo s mým osobním životem. Když jsem měla vztah, tak jsem logicky neměla potřebu se pracovně poohlížet kamkoliv jinam. Myslím, že je to přirozená věc. Navíc, když byl v šéfovském křesle zmiňovaný Dodo Gombár, tak v divadle panovala velká tvůrčí pohoda, proto jsem opravdu nepotřebovala hledat jakékoliv nové angažmá. V momentě, kdy ale tato éra náhle skončila, protože Dodo byl ze Zlína odejít, tak nechybělo mnoho a určité nutkání by se pravděpodobně dostavilo, nicméně než se tomu tak vůbec stalo, zamilovala jsem se do svého nynějšího muže a otce mých dětí, což všechno vyřešilo. Rodina je na prvním místě a pochopitelně měla přednost i před jednou lákavou nabídkou, které se mi dostalo. Netroufla jsem si na sebe vzít zodpovědnost toho, že přemístím svoje malé děti, sotva školou povinné, úplně jinam…
V rozhovoru se točíme kolem zkušených režisérských jmen. Dušek, Gombár ale taky Štindl se do Zlína léta letoucí pravidelně vrací. Považuješ spolupráci s nimi za jednodušší díky tomu, že je dobře znáš? Je pro herce snazší zkoušet s někým, komu důvěrně naslouchají?
Asi ano, je to přesně, jak říkáš. Jmenovaným režisérům za ta léta rozumím. Vím, co po mě chtějí a už nemusíme ztrácet čas sáhodlouhým povídáním o tom, jak k dané situaci přistupovat. Možná je to ale taky trošku tím, že už dokážu veškerá sdělení na jevišti chápat mnohem rychleji, než když mi bylo pětadvacet. Pravdou je, že někteří režiséři ani nic vysvětlovat nechtějí a nemusejí, takový pan Pitínský, to je jeden příklad za všechny. Ten herci řekne, co má udělat a herec tak učiní, aniž by věděl, proč se tomu děje. Zkrátka ví, že to ve výsledku bude fungovat. Mezi námi, mým celoživotním úkolem zůstává přemýšlet o tom, jak něco zahrát do tmavě fialova… (smích)
Na druhou stranu, dokáží tě ještě jmenovaní režisérští bardi, nepočítáme-li nevyzpytatelného pana Pitínského, překvapovat? Není z tohoto úhlu pohledu zkoušení s mladou krví v něčem dobrodružnější?
Jasně, u zkušených režisérů tušíš, co a jak, mnohdy jsi v jakémsi bezpečí, ale i přesto se může stát naprosto cokoliv. Ani oni nejsou stoprocentní zárukou jasného úspěchu. Desetkrát se jim inscenace vydařila, avšak po jedenácté to může být klidně fiasko, ať už z jakéhokoliv důvodu. Herec zkrátka nemůže spoléhat na něco, co vždycky fungovalo, protože by se mu to mohlo ve výsledku vymstít.
V souvislosti s mladou krví mě napadla úspěšná inscenace Blanche a Marie, kterou se zlínskému divákovi poprvé představila režisérka Anna Petrželková. Jak na tuto deset let starou zkušenost vzpomínáš?
Mezi mnou a Aničkou zafungovala určitá chemie okamžitě a na inscenaci Blanche a Marie mám jenom ty nejkrásnější vzpomínky. Tehdy se potkalo snad všechno, co jako umělec potřebuji. Byla to jedna velká výzva, taky dost tvrdá práce a neuvěřitelná dřina, díky čemuž jsem měla možnost překročit svůj stín. Taky si zpětně říkám, že to byl kus, na který jsem v té době asi ještě neměla dost zkušeností a dneska bych udělala řadu věcí jinak, přece jen, za deset let ujde člověk v životě obrovský kus cesty a na spoustu věcí se dívá úplně jinak, ale to je jedno. Ostatně, někdy herec svoji roli neuhraje, ani kdyby co bylo a zkušeností může mít na rozdávání…
Vrátíme-li se v čase ještě dál, konkrétně do roku 2007, tak mi v hlavě naskakuje kontroverzní zlínský titul Romeo a Julie, pod kterým byla podepsaná Katharina Schmitt, v té době taky mladá režisérská krev.
Ke zkoušení Romea a Julie jsme přistupovali jako ke každé jiné inscenaci. Karty byly rozdány zcela jasně, hrálo se čisté vztahové divadlo. Žádný underground se nekonal a nikdo z nás se nad ničím absolutně nepodivoval (pozn.: Kateřina Liďáková hrála Julii, coby Romeo se představil další tehdejší nováček souboru Josef Koller). Vůbec nás nevykolejilo, že nemáme balkón ale pinzetu, naopak, byli jsme nadšení, pro nás to byl skvělý progres. Klasiky bylo všude okolo víc než dost, nás lákalo něco nového. Nemluvě o použití vody jakožto výrazového prostředku pro smrt. Nicméně vizuální stránka představení dráždila a to, co se dělo v hledišti mě mrzelo a trápilo – někteří diváci to brali jako výsměch či schválnost. Já jsem s tím nesouzněla, protože vůči inscenaci jsem měla naprosto čisté svědomí. Musela jsem se nad to povznést, jiná cesta prostě nebyla. Vím, že dneska bych za výsledkem stála zase a už bych se jenom radovala, jak moc bizarní věc jsme divákovi nabídli. Byla bych snad ještě pyšnější, že jsme ten zaprděný Zlíneček dostali do varu… (smích)
Když už si tak pěkně vzpomínáme, dokážeš vypíchnout další nezapomenutelné kusy, které se ti vryly do srdce?
Je jich obrovská spousta… (zamyslí se) Hned v první sezóně, co jsem byla ve Zlíně, jsme dělali Fausta, ve kterém jsem hrála Markétku. Byla to další velká role, kterou jsem dostala v tom velmi mladinkém věku (pozn.: v inscenaci Kateřina pro změnu partneřila se Zdeňkem Lamborem, který doplňoval trojici tehdejších nováčků v souboru) a musím říct, že to byla skvělá zkušenost. Dodo Gombár k nám při složitých, emočně vypjatých scénách přistupoval s lehkostí, aby nás jakkoliv nevyděsil a nezatěžkal. Moc ráda na to vzpomínám. Stejně tak s láskou vzpomínám na Strýčka Váňu, Armagedon na Grbe, Žítkovské bohyně, Dobré mravy, nebo na komorního a pro mě zlomového Blackbirda, díky kterému jsem si uvědomila, že studiový prostor mi naprosto vyhovuje a ráda bych se do něj vracela častěji.
Jeden z návratů do komorního prostoru zažiješ díky Válce Roseových, ve které se herecky potkáš se svým mužem Petrem Michálkem, ředitelem zlínského divadla. Diváky v uvozovkách zvete k sobě na návštěvu. Čí to byl vlastně nápad? A jak moc bude představení autentické?
Ano, bude to v podstatě o nás, ačkoliv s určitým procentem fabulace. Musím říct, že můj muž mě velice mile překvapil, když mi nenápadně naslouchal, v podstatě vnímal veškerá moje pošťouchnutí, a jednoho dne mi z ničeho nic předložil rozpracovaný text. Ten vznikl díky našim debatám, hodně jsem mluvila o tématu ženské cykličnosti, které jsem si v sobě zpracovávala, a bavily mě představy, jak se ten ženský a mužský svět prolne a divák toho bude svědkem. Postupem času se z toho ale vyklubalo něco víc, jaksi se upustilo od čistě ženského tématu a přešlo se ke vztahovým věcem. Přece jen, muž a žena, to je téma zcela nevyčerpatelné… (úsměv) Když byl text na stole, tak jsem si řekla, proč to hrát s fiktivním partnerem, když si můžu společně s Petrem udělat pěknou dramaterapii. Vždyť my nemáme, co skrývat, v ničem se nelišíme oproti ostatním párům. Jsme spolu už víc jak deset let, a to nás pravděpodobně přimělo k potřebě určité sebereflexe.
Čili chápu-li to správně, tak vaše sebereflexe může klidně pomoct dalším párům, je to tak?
Doufám, že by to tak mohlo být, že tím třeba pomůžeme nejenom sobě, ale i každému, kdo se přijde podívat. Vždyť vztahy řeší každý z nás dnes a denně. Rozhodně bych toto představení doporučila všem párům, které už takzvaně tlačí boty a cítí, že je z nich potřeba všechno vysypat a dál kráčet bez tlaku jakéhokoliv kamínku. Mnohdy totiž člověku skutečně pomůže, když může své problémy s někým sdílet a vidí, že v tom není sám. Nepopírám, že celý ten projekt je pro nás absolutně neprobádaná řeka a absolutně netušíme, do čeho jdeme, což mě příjemně provokuje. Už samotné zkoušení u nás v kuchyni je pro mě příjemně očistné.
Pociťuješ po těch letech u divadla vůbec ještě nějakou trému?
Jak kdy, záleží na velikosti výzvy.
Rozhovor vyšel v zimním dvojčísle magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín