Petr Ptáček patří mezi současnou bubenickou špičku. Působí v několika žánrově odlišných kapelách a cizí mu nejsou ani bigbandové orchestry. Zkušenosti, které nasbíral ve zlínském Avion Big Bandu, teď s radostí uplatňuje v úspěšném B-Side Bandu v čele s Vojtou Dykem.

„Ne nadarmo se říká, že bigband je královská disciplína bubeníků,“ usmívá se mladý muzikant, se kterým byla opravdu radost dělat rozhovor. V uvolněné atmosféře samozřejmě došla řeč i na jeho obrovské pracovní vytížení. Jak přiznává, bere téměř každou nabídku a ještě nikdy žádnou kapelu neodmítl: „Baví mě sedět za bubny a hrát, to je celé.“

Vzpomeneš si, kdy tě okouzlila souprava bicích nástrojů? Proč ses rozhodl hrát na bubny?

To už si nevzpomenu, ale vím, že jsem se hře na bicí začal věnovat v devíti letech. Nedávno jsem našel staré vysvědčení z první a druhé třídy, na kterých bylo v kolonce „hudební výchova“ napsáno, že „Petříček má velký zájem o rytmické nástroje“. (úsměv) Z toho vyvozuji, že už v nějakých šesti letech jsem zájem o bicí měl, ale aktivně jsem se hře začal věnovat až o tři roky později.

O bubenících koluje spousta vtipů a mýtů. Například, že nepotřebujete mít hudební sluch, nepotřebujete znát harmonii ani noty a nepotřebujete mít hudební vzdělání. Což je samozřejmě hloupost. Pokud se nepletu, ty ses věnoval studiu bicích poměrně intenzivně.

Ano, věnoval jsem se studiu neúspěšně ale intenzivně… (smích) Nejprve jsem vystudoval Základní uměleckou školu ve Zlíně na Jižních Svazích, kde byl mým pedagogem pan Dvorský. To je moje jediné dokončené hudební vzdělání. Následně jsem šel do Prahy na Konzervatoř Jaroslava Ježka, kde jsem studoval rok a půl. Bohužel jsem to neukončil úplně úspěšně. A do třetice jsem byl tři měsíce na konzervatoři v Kroměříži. Řekl bych, že jsem spíš samouk a vyhledávám soukromé učitele, což je pro mě přínosnější, než být v systému školství.

A ty sám předáváš své zkušenosti mladým muzikantům? Vyučuješ hru na bicí?

Ano, soukromě zkušenosti předávám, ale rozhodně bych chtěl víc. Nicméně je to těžké, protože člověk potřebuje mít opravdu dobrého žáka. Neříkám, že takové nemám, koneckonců někteří, co prošli mýma rukama, se dostali i na Ježkárnu a jsou to fakt borci, kteří se hře na bicí věnovat chtějí. S nimi je radost spolupracovat. Učil jsem i dva roky na ZUŠce a povím ti, že to je za trest. Vedl jsem malé kluky, kteří do hodin ani nechtěli chodit. Rodiče jim to platili, aby se jich zbavili a jediné, co jsem z toho měl, byly zapíchané špendlíky v bubenické stoličce… (smích)

Na svůj relativně mladý věk jsi bubeník uznávaný a vyhledávaný. Čím to je? V čem vidíš své hráčské přednosti?

Nejsem si úplně jistý, že jsem vyhledávaný, protože bubeníků je mnoho. Ale řekl bych, že mně jde „to všechno okolo“. To znamená, že jsem například spolehlivý a jsem člověk do party, což jsou hrozně důležité věci. Je totiž celá řada bubeníků, kteří jsou neskutečně egoističtí a ostatní muzikanti s nimi nechtějí spolupracovat. Já jsem s tím naštěstí nikdy problém neměl, troufám si říct, že jsem úplně normálně vychovaný. Přiznám se, že nehraji ani nikterak složité věci. Třeba nehraji moc brejky, které by muzikantsky kapelu zabily. Muzikanti to nemají příliš rádi, jelikož bubeník snadno strhne pozornost jenom na sebe a už to není muzika, ale normální přehlídka ega. A neplatí to jenom u bubeníků, totéž může dělat klidně i basák či kytarista. (odmlčí se) Jo a mám auto. To je taky velká výhoda… (smích)

Tak přece jenom jsou bubeníci určitým způsobem specifický druh muzikanta…

Asi jo. Nejraději mám vtip, který zní: „Nejlepší přítel muzikanta je bubeník.“ To je totiž velká pravda. (opět smích)

O tobě je známo, že jsi bubeník na roztrhání. Hraješ hned v několika odlišných kapelách a uskupeních. Pojďme si v tom udělat trošku pořádek.

Prioritou, co se financí a práce týče, je stoprocentně B-Side Band v čele s Vojtou Dykem, hranická kapela November 2nd a Slovácké divadlo. Dále působím ve zlínských kapelách Fresh Minute, Franc Alpa a rozhodně musím zmínit taky orchestr Avion Big Band, což je moje naprostá srdcovka. Díky Avionu jsem se dostal do kontaktu s bigbandovým hraním a naučil jsem se veškerou bubenickou rutinu, kterou nyní používám právě v B-Side Bandu. Taková zkušenost je úžasná a rozhodně ji doporučuji každému bubeníkovi. Ne nadarmo se říká, že bigband je královská disciplína bubeníků… (úsměv) A tím, že se pohybuju taky v Brně, tak spolupracuji ještě s Bohoušem Josefem a Burma J., s Triem Jirky Kalouska a Triem Matěje Morávka.

Jednou z velkých zkušeností, která tě během posledních let potkala, je určitě účast na kritiky i veřejností velmi chváleném nastudování Bernsteinovy mše – MASS. Bude ještě možnost toto těžké dílo, nacházející se na pomezí křesťanské mše a muzikálu, vážné hudby, jazzu či rocku, slyšet a vidět?

Bude. Mši uvedeme na festivalu Colours of Ostrava a taky se připravuje několik koncertů na podzim, a to v Brně a v Praze. Nyní vše pracně oprašujeme a cvičíme, poněvadž zrovna tady jsou velmi těžké noty a jde o zcela jiný druh muziky, než běžně hraji. Celou mši jsem se učil snad půl roku intenzivně na zkušebně. Je tam obsáhlá bicí souprava, takže se nejedná o klasickou sestavu bubnů, ale používám třeba i perkuse a tympány, což u mě není zrovna běžné. Je to fakt velmi náročný kus.

Brněnský B-Side Band je v současné době hodně úspěšné bigbandové těleso, se kterým jsi absolvoval velké a podařené turné po všech koutech republiky. Jak na tebe před téměř třemi lety bandleader Josef Buchta přišel?

Byla to shoda okolností a náhod, pro mě však shoda velmi prospěšná. (úsměv) Já jsem znal kytaristku Jirku Kalouska, a to už z Ježkárny, a ačkoliv jsme spolu do té doby nikdy nehráli, tak o mě věděl. Stejně tak o mě věděl i Kamil Slezák, dnes už bývalý bubeník B-Side Bandu, který, když najednou padlo moje jméno, přidal pozitivní doporučení. Výhodou bylo, že jsem se v té době stěhoval do Brna, takže se krásně spojilo všechno se vším.

Během posledního koncertu toho zmíněného turné, který se shodou okolností konal ve zlínském Kongresovém centru, naznačil Josef Buchta zajímavou věc. Údajně ti mělo právě tehdy skončit zkušební období a měl ses definitivně stát plnohodnotným členem B-Side Bandu. Jak to dopadlo?

Od té doby jsem Pepu Buchtu neviděl, takže nevím. Ale fermany mi chodí, tak snad se se mnou počítá… (smích) Ne, dělám si srandu. Byl to opravdu symbolický okamžik, protože jsem jednou Pepovi prozradil, že když hrál B-Side Band na tom samém místě, tedy ve zlínském Kongresáku, před několika lety, tak jsem byl vzadu v hledišti a říkal jsem si, že bych s takovým tělesem chtěl hrát, že by mě to neskutečně bavilo. A od onoho koncertu uběhl zhruba rok a bylo to. Najednou jsem v B-Side Bandu bubnoval. (úsměv) Původně jsem měl být ve zkušební době pár měsíců, ale nějak se to zapomnělo dořešit a tak moje zkušebka trvala celé dva roky…

B-Side Band je obrovský orchestr, naopak třeba Franc Alpa je trojčlenná cabaret-punková kapela. Hudebně úplně odlišná. Co ti dává hraní s takovou partičkou?

Je to prostě hraní v triu, což je výborná věc. Člověk se za nic neschová a musí stoprocentně hrát to, co funguje. V triu si nemůžeš nic šmrdlat, zkrátka musíš hrát naplno. A to mě baví. Stejně jako mě baví hrát v triu s Matějem Morávkem nebo Jirkou Kalouskem. Navíc díky tomu, že hraji s Francem Alpou, jsem začal poslouchat The Police a nějak si k té kapele tu energii a syrovost přiřazuji. Je to zajímavé a moc se na další spolupráci s klukama těším, protože to má smysl a myslím si, že momentálně je to jeden z mých aktivnějších projektů.

Nemáš v tom hraní někdy zmatek? Pro leckterého čtenáře může být až nepředstavitelné, že jeden večer hraješ za zády Vojty Dyka a druhý večer jsi na punkovém festivalu s Francem Alpou.

To je to hraní bez not… (smích) V tomto případě hraje člověk to, co má v hlavě a nikoliv to, co se naučil z notového zápisu. Chápu, že klavírista, co hraje Chopena, pak Bacha a následně nějakou modernu, v tom může mít zmatek, protože se jedná o jiné postupy a zcela odlišné noty. Když celý život hraje takovým způsobem, tak skutečně potřebuje několikatýdenní přípravu na jeden jediný koncert. Ale co se muziky, kterou dělám já, týče, tak nejde o nic extrémně složitého. Všechno se to dá naučit za pár zkoušek. Pro bubeníka jsou to jednoduché věci, které se dají snadno zapamatovat.

Mimochodem, stíháš při tak velkém koncertním vytížení i cvičit?

Cvičím strašně rád a v podstatě pořád. V brněnské zkušebně se vždycky zavřu a hraju. Nejraději cvičím techniku, což je dobrý způsob, jak se skrz bicí nástroje vyjádřit. Baví mě taky neustálé objevování možností rukou. Takhle si bouchám čtyři hodiny do bubínků a nepopírám, že je to mnohdy k zbláznění. Ale je to vlastně moje jediná pracovní náplň, jelikož se hraním živím. A hraní je zároveň i můj koníček. Ze zkušebny se vždycky vracím s čistou hlavou a naplněný. Co víc si můžu přát? (úsměv)

Podle čeho si vybíráš kapely, se kterými budeš spolupracovat? Máš nějaká kritéria?

Jediným kritériem je volné políčko v kalendáři. (smích) Beru téměř každou nabídku a nikdy jsem žádnou kapelu neodmítl. Baví mě sedět za bubny a hrát, to je celé. Samozřejmě mě něco baví víc a něco míň. To je zcela logické. Některé kapely totiž mají zájem o mě, jako o bubeníka a chtějí, abych do jejich muziky něco přinesl, něčím přispěl. Potom jsou i takové kapely, ve kterých musíš odehrát, co je po tobě žádáno, ale nemáš prostor na vlastní nápady.

Kdyby sis měl vybrat jen jednu jedinou kapelu z těch všech, ve kterých působíš, která by zvítězila?

Fresh Minute. Čtyři kluci ze Zlína, kteří i když se potkají za deset let, tak jim to bude pořád fungovat. A je to díky tomu „všemu okolo“, o čem jsem už mluvil. Všichni jsme dobří kamarádi, což je z té muziky prostě cítit. Říkají nám to lidi po koncertech a říkají nám to i naše maminky. (úsměv) Byl bych rád, kdybychom to rozjeli o trochu víc, ale díky našemu pracovnímu vytížení to zřejmě nepůjde. Asi to tak má být.

Pozvi čtenáře na koncert. Co tě v nejbližších dnech a týdnech čeká? Co by si Zlíňáci neměli nechat ujít?

Tak třeba 19. dubna hraji s Francem Alpou. Ale v Brně. Tak to asi není úplně ono. (smích) Počkej… (listuje v diáři) V dubnu mám všechny koncerty mimo Zlínský kraj. Tak pozvu čtenáře na nějaký květnový koncert, co myslíš? Vidím, že 14. a 16. května hraji s kapelami Franc Alpa a Fresh Minute v rámci divadelního festivalu Setkání/Stretnutie v šapitó. To by šlo, ne?

To je ideální. A u koncertů ještě zůstaňme. Vybavíš si nějaký, který pro tebe byl doposud ten nejvýznamnější?

Obecně mě baví koncerty s B-Side Bandem, protože hrajeme pro tisíce lidí a to je nářez. Samozřejmě, že klubová scéna má taktéž něco do sebe, ale pohybuji se na ní skoro dvacet let a mám z ní úplně jinou zpětnou vazbu, než z koncertů na velkých pódiích, které momentálně zažívám. Třeba letos budeme s B-Side Bandem na festivalu Colours of Ostrava a to je něco jedinečného. Moc se na to těším. Ale vzpomínám si třeba i na svůj asi druhý koncert s B-Side Bandem, který byl v Havířově. Během posledních deseti taktů poslední písničky se mi úplně rozsypaly bubny. Přede mnou pět tisíc lidí, kluci na mě nevěřícně hleděli a já nevěděl, co si počít… (smích)

Jaké jsou tvoje hudební sny a přání?

Ze všeho nejvíc bych si přál, ať všechno ještě dlouhou dobu zůstane tak, jak je. Ať je klidně stejně hraní za víc peněz. (smích)

 

Rozhovor vyšel také v tištěné podobě, a to v dubnovém čísle magazínu inZlin.

 

Foto: Tino Kratochvil