Říkáte si, proč blog? To máte tak. Občas prostě dostanu chuť vměstnat do několika řádků své nikterak důležité – leč zcela pravdivé – zážitky každodenního života. Najednou tak vznikne krátké a mnohdy ještě kratší čtení, ideální ke kávě, čaji, pivu i k něčemu ostřejšímu. Směle do toho!
To máte tak. Na střední školu vzpomíná člověk s láskou, ač mu během těch vcelku bezstarostných let vstoupí do cesty hned několik překážek. Bezvýznamných, v životě čekají samozřejmě i mnohem horší. U mě byla tou největší, nejtěžší a nejkrutější středoškolskou překážkou matematika. Nacpat do hlav všechny ty algoritmy, rovnice i nerovnice a bůhví, co ještě, se nám snažila paní profesorka Jiřina. Paní to byla velmi přísná a rázná. Často jsem měl všechnu svou skromnou matematickou výbavu zapatlanou od křídy díky jejímu emotivnímu vysvětlování, často jsem potupně seděl sám před tabulí, často jsem odcházel domů s nedostatečnou a hořkým bonusem k tomu, a sice nelichotivým titulem. Inu, byl to boj. Těžký. Po letech, když už se matematice hodně nahlas směju a vím, že na mě ani zdaleka nemůže, jsem paní Jiřinu opět potkal. Překvapila mě. Milá, upovídaná, divadlo a umění milující. O algoritmech ani slovo. Navíc ve svém volném čase pilně sbírá autogramy. Nyní, po čtyřech sezónách, jež jsem již strávil v Městském divadle Zlín, za mnou, totálním matematickým debilem, přišla. Orosil jsem se. Podala mi fix. Nikdy bych po prvním pololetí prváku na střední neřekl, že se z ničeho nic zařadím do její kartotéky mezi všechny ty významné umělce. Mezi šikovné herce, muzikanty a zcela určitě i matematiky. S chutí jsem se podepsal. Potěšilo mě to velmi a přiznávám, že jsem jí veškeré ty prohrané bitvy s úhelníkem v ruce odpustil.
ČTĚTE TAKÉ: