Na vysvětlenou: 12. října to bude přesně rok, co mělo v Městském divadle Zlín premiéru představení Největší z Pierotů. Toto drama, pojednávající o životě Kašpara Deburau, bylo ojedinělou kombinací činohry, šansonu a pantomimy. Režie se ujala zkušená Zoja Mikotová a v hlavní roli se představil vynikající Zdeněk Julina. Speciálním hostem v představení byl valašský šansoniér František Segrado, jenž společně s Helenou Čermákovou dějem provázel. Náš rozhovor, který budete právě číst, vznikl krátce před premiérou, lépe řečeno, těsně po veřejné generálce – 11. října 2013. Původně měl být použitý v jednom divadelním měsíčníku, ovšem nakonec se tak nestalo a povídání zůstalo v šuplíku. Nyní, rok od premiéry, se nabízí jej zveřejnit.
Muž mnoha profesí s pevnými valašskými kořeny a nezaměnitelným hlasem. Tak by se dal jednoduše charakterizovat František Segrado, přední český šansoniér a herec. Na jevišti Městského divadla Zlín jej můžete vidět, coby jednu z ústředních postav, v novém představení Největší z Pierotů.
Tvůj výčet pracovních aktivit je poměrně obsáhlý. Věnuješ se muzice, malířství, sochařství a také herectví. Která ze jmenovaných činností tě naplňuje nejvíc?
Ony se doplňují. Kdybych například jenom maloval, tak mě to časem začne štvát, měl bych toho plné brýle. Je ale zajímavé, že někteří moji hudební kolegové jsou děsní trémisté, což je možná každý kumštýř, který funguje na veřejnosti, ovšem někteří s tou velkou trémou těžce válčí a mnohdy jsou až na pokraji infarktu. Říkal jsem jim, ať jdou hrát divadlo, jelikož tam se trémy zbaví. Nemusí na jevišti ani nic říkat, jenom stačí, když tam jsou. Zvyknou si, opravdu to není špatná zkušenost. Já jsem měl k divadlu asi vždycky nějaké sklony, protože jinak by mě nepřemluvili ochotníci, nepřemluvil by mě Dodo Gombár (pozn.: režisér a umělecký šéf Švandova divadla), ani Hanka Mikolášková společně se Zojou Mikotovou.
Díky tomu, že jsi byl obsazen do představení Největší z Pierotů, teď momentálně trávíš poměrně dost času ve zlínském divadle. Jak si spolupráci s místním souborem užíváš?
Vždycky, když přijdeš do cizího kolektivu, tak nevíš, s kým budeš takzvaně tančit. Kdybych měl klobouk, tak ho před Zojou Mikotovou (pozn.: režisérkou představení) smeknu. Vymyslela to dobře, musím říct, že jsme s Helenkou Čermákovou kompatibilní. Bez toho by naše dvojice na jevišti fungovat nemohla. Kdyby ses mě nyní zeptal, jak se znám s Helenkou dlouho, tak řeknu, že pořádně dlouho… (úsměv) Funguje nám to.
Můžeš popsat, co se v tobě odehrávalo, když ti přišla nabídka od režisérky Zoji Mikotové?
Nejdřív mi zazvonil telefon, kdy volala Hanka Mikolášková (pozn.: umělecká šéfová Městského divadla Zlín), a poté jsem měl rande se Zojou. To bylo velmi příjemné, ač jsme se moc nebavili o divadle. Já jsem totiž mistr odboček. Nicméně jsme se spolu shodli, že to zkusíme. Ptal jsem se jí, zda má scénář a odpověděla mi, že ještě ne, že se teprve píše. Jinak kolegové profesionálové mi tady v divadle velmi pomáhají.
Zvažoval jsi nabídku dlouho?
Ne. Já mám italské a valašské geny a z toho pramení rychlá rozhodnutí. Většinou nesprávná. (smích) Ale doufám, že v tomhle případě šlo o rozhodnutí správné.
Premiéra Největšího z Pierotů se nezadržitelně blíží, proces zkoušení je u konce. Prozraď, co ti během něj dělalo největší problém? Zažil jsi něco nového a nepoznaného?
Tenhle typ šansonu s pochmurnými texty (pozn.: na texty J. S. Machara složil muziku Zdeněk Král), který v představení je, se musí nějak zažít a musí se hlavně vymyslet, jak ho interpretovat, aby mi to bylo věřeno. Šanson je krůček od kýče, a když není zpěvákovi věřen, je to špatně. Druhá věc je, že jsem neherec a mám obrovský problém s pohybem po jevišti. Nemám to portfolio, které mají například vystudovaní herci, kteří už dobře vědí, co a jak. Ale je pravda, že něco už jsem přece jen odehrál, tím pádem vím, že nemá smysl mluvit potichu a dozadu. Zkrátka, Helenka je mi oporou.
Jaké jsou vlastně tvé dosavadní zkušeností s divadlem? Mnoho lidí si tě určitě vybaví například z lyrikálu Kudykam pánů Hapky a Horáčka.
Hned po revoluci jsme založili takzvané NKVD, tedy Nezávislé komorní vsetínské divadlo. U ochotníků je velká výhoda, že si zahraješ role, o kterých normální herec mnohdy jen sní, protože si to děláš tak nějak sám. Já jsem si zahrál například Antona Skvoznika Dmuchanovského v Revizorovi nebo starého vodníka v Lucerně. Začali jsme tehdy českým kusem, pokračovali světovou klasikou, dostali jsme se i k Shakespearovi, ovšem to už jsem nemohl, protože jsem v Praze zkoušel Kudykam. Pamatuji si, že jsem měl hrát Oberona. Moc jsem se těšil, dokonce jsem to už i částečně uměl, ale už se na to nedostalo. Takže u ochotníků jsem si ledaco vyzkoušel, ovšem je to časově v trochu marnotratná věc. V daných podmínkách se to zkouší třeba půl roku, podle toho, jak lidé můžou, jelikož chodí do práce, ale hraje se to třeba čtyřikrát pětkrát a je konec. Nejhezčí na ochotnictví je, že jsou spolu lidé naladění na stejnou vlnu, vytvoří se parta a svůj čas tráví smysluplněji než vysedáváním u televizních seriálů.
Ale nesmíme opomenout ani tvé zkušenosti s profesionálním divadlem. Zmíním například onu spolupráci s Dodem Gombárem ve Švandově divadle v Praze.
Ve Švandově divadle se změnilo celé vedení a s ním i koncepce divadla. Sleduji to pečlivě a musím říct, že tam dělají opravdu dobré kusy, jde o autorské divadlo. Ovšem mrzí mě, že se v tomhle konkrétním případě ukazuje schizofrenie českého národa, kdy lidé v různých anketách odpovídají, že by chtěli vidět původní českou tvorbu a ptají se, kde se vlastně ona česká původní tvorba dělá, a když mají tu možnost ji vidět, tak do divadla prostě nechodí. Lidé si zkrátka zvykli chodit na známé tituly. Typickým příkladem jsou tvůrci muzikálů, kteří z toho těží. Na původní tvorbu se prostě tolik nechodí.
Patříš k předním českým šansoniérům, o šansony nebude nouze ani ve zmiňovaném představení Největší z Pierotů, ovšem zároveň jsi také zarytý Valach milující slivovici. Mají podle tebe tyhle věci něco společného?
Řada mladých lidí svůj nápoj hledá. To je vidět například v sobotu v noci, že? (úsměv) Já už jsem ho našel. Býti Valachem má své nesporné výhody. A jestli souvisí pálenka s nějakým kumštováním? Obecně to vžité je. Ale podle mě to tak není. Myslím si, že po litru kořalky se nedá ani zpívat ani malovat. Ale zase tam jsou ty stavy, které několikrát popsal Bolek Polívka. Jde o jakési inspirativní fluidum. Přiznám se, že štamprlka před koncertem neuškodí a mírně zvedne hřebínek.
Dokážeš si představit, že bys žil a tvořil někde jinde než na Valašsku?
Mohl jsem. Když jsem byl mladší, tak nějaké nabídky byly. Ovšem když jsem to neudělal v rozpuku mládí, tak v rozpuku stáří to dělat rozhodně nebudu. Moje dcera žije v Praze, ale já si to představit nedovedu. Navíc jsem houbař, což je velmi podstatná část mé figury, proto jsem opravdu rád v přírodě.
Pojďme ještě nepatrně nahlédnout do tvého soukromí? Co dělá František Segrado, když nemusí na představení či koncert?
Lenoší. (smích) Jsem strašný lenoch. Pracuji v impulzech, je to taková erupční metoda. Sopka spí, někdy si odkuřuje a někdy vybouchne. Takže někdy namaluji za noc tři velké obrazy či padesát malých, zkrátka musí to jít ven, a někdy mám měsíc, kdy opravdu na nic nesáhnu. Jinak původní profesí jsem kuchař, což mi zůstalo jako koníček. A vařím rád všechno možné, zejména zvěřinu.
Foto: Jan Schejbal, archív Městského divadla Zlín