Do konce utkání zbývalo dvanáct minut. Po zakázaném uvolnění se vhazovalo v ruském pásmu. Patera vyhrál buly, Procházka posunul Svobodovi a ten vypálil pod víko. „Tak přece jen existuje spravedlnost,“ křičel komentátor Vichnar a s ním snad celý český národ u televizních obrazovek.

Jako by se zastavil čas. Finálový zápas na olympijských hrách v Naganu sledovali všichni. Každý si přál, aby Česká hokejová reprezentace porazila Rusko. Po Svobodově gólu jsme byli blízko, ale vyhráno zdaleka nebylo. Obrovská euforie propukla až deset vteřin před koncem. Další ruské zakázané uvolnění: Hašek už skákal radostí, Hlinka ještě křičel ze střídačky na Šlégra…

„Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje,“ hlásil Robert Záruba. Hašek vyhodil hokejku a trefil Šmehlíka do obličeje. „Přepište dějiny, Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokeji!“

Dnes už legendární triumf v Naganu si samozřejmě nenechali ujít ani herci a herečky ze zlínského Městského divadla. Některé tváře ještě nebyly ani plnoleté, jiné měly sotva dvacet a některé něco málo přes třicet let. Přesto si každý na Turnaj století pamatuje. Velmi dobře.

Zdeněk Julina

Člověk si většinou pamatuje události, které ho nějakým způsobem emocionálně zasáhly. Já třeba přesně vím, kde jsem byl 11. září ve chvíli, kdy v Americe padaly dva mrakodrapy, nebo co jsem dělal, když mi maminka oznámila, že Lady Diana zemřela. A stejně tak si pamatuji i na finále v Naganu. Byla neděle a vstával jsem o půl šesté ráno. Zasedl jsem k televizi a po chvíli se probudil můj tehdy tříletý syn a dožadoval se Studia Kamarád. Jenže když viděl, jak napjatě zápas sleduji, tak ani nedutal. Dal jsem mu misku s nakrájeným jablíčkem a na celé finále se díval se mnou. Aniž by tomu rozuměl, tak fandil. V průběhu zápasu se probudila i dcera s manželkou, které z toho už tak nadšené nebyly, ale já se synem jsme si zápas náramně užili až do konce.

Markéta Kalužíková

Nagano? To je radost, radost, radost! Tahle tři slova vystihují jeden z nejslavnějších momentů v české historii, kdy došlo k obrovskému spojení lidu, celého našeho národa. Pamatuji si na ty okamžiky, jako by to bylo včera. Táta velmi brzy ráno probudil celou rodinu. Jako děti jsme všechno vnímali velmi intenzivně. Směli jsme řvát, fandit, skákat po gauči, shrnovat deku, šílet. Směli jsme vše, poněvadž se jednalo o poslední rozhodující zápas a tak rodiče neměli čas řešit naše malé prohřešky. No a potom to přišlo. Nervy napnuté jako struny a naprostá euforie. Výkřiky, slzy, smích, dojetí. Obrovská a nepopsatelná radost. Rozezněla se jí celá naše obec. Zanechali jsme v domě fakt bordel a vyletěli se radovat do ulic. Celé Želechovice stály na nohou, slivovice tekla proudem, všichni se objímali a zničehonic vznikl krásný nápad, že půjdeme slavnostní pochod do Jaroslavic. Šlo se. Za stálého řehotání, skandování, vískání. Pochod radosti. Na tenhle okamžik nikdy nezapomenu. Hoši děkujeme!

Rostislav Marek

Myslím, že to byla neděle, žádné představení ani zkouška. Přesto budík pro včasné vstávání. Sledování televize v pyžamu. Havel propuštěn z nemocnice, plný Staromák státních vlajek, výrazné heslo Vítězný únor. Budím ženu, k snídani láhev červeného. Telefonát dojatého otce, že je tolik šťastný. A to vše „jenom“ proto, že naši hokejisté porazili na olympiádě ve finále Rusko! SVOBODA gól dal…

Tamara Kotrbová

Tehdy jsme akorát prožívali první týdny našeho prvorozeného syna a nic jiného nás nezajímalo. Ale náš velkolepý hokejový úspěch jsme i přesto zaznamenali v podobě šíleně troubících aut. Vypadalo to, jako by se konala obrovská celopražská svatba. Troubil snad každý, nebralo to konce. Myslela jsem, že vyletím z kůže, budili mi miminko…

Luděk Randár

Nagano? No ano! Často se mi vrací nepotrestaný faul v samém závěru zápasu. Ta hokejka v obličeji. Ale jinak jsem si moc přál vítězství. Několikrát jsem si vzpomněl na březen 1969, kdy jsme dvakrát porazili Sovětský svaz. Pro dítě neskutečný zážitek. Bydlel jsem v Olomouci na náměstí a dlouhé desítky minut po zápase jsem se díval z okna, jak kolem radnice krouží auta a troubí, lidi křičí, mávají vlajkami a jsou šťastní. Nikdy předtím a dlouhé roky po tom jsem nic podobného nezažil. Tak jsem si přál, abych to zažil znova. A povedlo se!

Radoslav Šopík

Unikátní fotografie z archivu Radoslava Šopíka. Vedeme 1:0.

Moc dobře si vzpomínám na téměř celonárodní chvění. Po úvodních zápasech, které nebyly nic moc, se naši dostali do čtvrtfinále. Tam se konečně rozjel božský Jarda Jágr a zrovna Amíkům dal parádního banána. Tuším, že i asistoval u dalších gólů. A když jsme v nájezdech přejeli Kanaďany, to už byla euforie jak sviňa. Finále – samozřejmě v brzkých ranních hodinách – si nechal ujít málokdo. Byly to nervy, možná jsem i trochu hlasitěji fandil u televize, takže jsem vzbudil ženu a děti. Anička měla tehdy čtyři měsíce, Terezka necelé čtyři roky, a tak vznikla fotka, kde jsou všichni před televizí. To už jsme tuším vedli 1:0, tak jsem je vyfotil. Jinak návrat hokejistů – legendární tiskovka s trenérem, charismatickým frajerem Hlinkou, přijetí u Havla a pak Staromák… To se nedá zapomenout. Lidi chodili minimálně týden rozesmátí a takoví šťastnější. Hokej tehdy zasáhl úplně všechny.

Marek Příkazký

Bylo mi deset. Turnaj století jsem samozřejmě prožíval s celou základní školou velmi intenzivně. Během semifinálových nájezdů proti Kanadě se neučilo. Nikde. Celá naše škola byla soustředěná do několika málo tříd, ve kterých už byly televize. Neučilo se ani potom. Na brzké nedělní finále jsem zaspal a museli mě vzbudit brácha s tatínkem, kteří k tomuto účelu využili až první komerční přestávku. V obýváku už bylo pár kamarádů a jejich otců. To bylo poprvé, kdy před námi naši tatíčci mluvili sprostě a nám stejný slovník tolerovali. Pamatuji si, že po Svobodově gólu jsme se málem zbláznili. A pak ten zbytek třetiny… Nikdy předtím ani potom jsem neměl tak napjaté nervy. Opravdu NIKDY! Po zápase nám maminka přerušila obývákové oslavy a vypakovala nás do kostela. Pan farář měl ještě na tvářích české vlajky a celé kázání věnoval „hokejovým Bohudíkům“.

Kateřina Liďáková

Vidím sama sebe, jak u babičky na lavici v kuchyni tisknu palce u starého rádia. Není mi ještě dvanáct let. Nevím, proč si vybavuji víc to rádio, než sledování televize. Snad proto, že je to větší retro, větší smyslový vjem. A pak jen ty útržky: Turnaj století… Největší hráči NHL… Neuvěřitelná souhra… Odvaha… Překvapení… Pamatuji si, jak se naši drželi na střídačce kolem ramen, jak byli spolu. To se mi líbilo nejvíc. Kéž by nás všechny nějaký podobný zážitek, a snad by nemusel být ani sportovní, opět pozvedl. A propojil.

Matěj Štrunc

Olympiádou v Naganu jsem doslova odkojen. V té době mi byly dva roky.

Radovan Král

V době, kdy se konala olympiáda v Naganu, mi bylo třiadvacet a byl jsem ve čtvrtém ročníku na JAMU. To znamená, že v červnu 98 jsem státnicoval a taky nastoupil do zlínského divadla. Nicméně den před finálovým zápasem proti Rusku jsem byl na svatbě mojí těhotné spolužačky v Poděbradech. Samozřejmě se končilo nad ránem, někdy kolem páté hodiny, a o půl šesté už začínal přímý přenos. Všichni jsme se plynule přemístili do nádherně vyzdobené hospůdky mezi úplně cizí lidi a tam ten neuvěřitelný zázrak prožili. Díky svatbě a následnému sledování hokeje jsme vůbec nespali, euforie by nám to ale stejně nedovolila. Všichni jsme se objímali. Bylo to něco nádherného.

Vojtěch Johaník

Nedávno jsem měl možnost navštívit letadlo, kterým naše hokejová reprezentace přiletěla z Nagana. V letounu Tu-154M strávila dvacet hodin, které prý byly náročnější než celý turnaj. Ve svých dvanácti letech jsem sledoval jak tito hrdinové „vystupují“ z tohoto letadla. Tenkrát jsem si myslel, jak jsou chudáci po té hokejové dřině utahaní… Děním na hokejovém turnaji jsme byli všichni pohlceni. Rodiče vstávali hluboko v noci, aby mohli fandit. My ve škole jsme některé zápasy poslouchali v rádiu, pochopitelně místo vyučování. Asi poprvé jsem ve třídě zažil absolutní ticho. Všichni jsme žili tím hokejovým šílenstvím a hráli si na Jágra, Haška, Pateru a vůbec všechny. Pro mě osobně byl tento zlatý úspěch nadmíru objevný. Poprvé v životě jsem si uvědomil termíny jako hrdost a národ. Fascinovalo mě, jak jsme se všichni stmelili. Přestali existovat slabí nebo silní, chytří nebo hloupí. Všichni jsme byli vítězové. Všichni jsme byli hrdý národ. Veškeré trápení bylo někde vzadu a zůstala jen radost. Moc krásně se na tu dobu vzpomíná, zvláště dnes, kdy by se zlatá olympijská placka hodila víc než kdy jindy.

Jana Drgová

Byla to neděle 22. února 98. Naši, spolu s tetou a strejdou, se nad ránem vraceli v bujaré náladě z Valašského bálu. Tata svým vykřikováním „to dáme!“ všechny vzbudil, nepomohlo ani mamčino „prosím tě, potichu, vzbudíš děcka.“ Pak vešel do pokojíčku, kde spolu se mnou a bráchou leželi ještě sestřenka s bratrancem a řekl: „Děcka, stávajte, teď ide o všecko, honem, poďte sa dívat na televizu!“ Tak jsme poslušně obsadili gauč v obýváku. Pamatuji si, že jsem vůbec nechápala, o co jde, co se děje. Ale jelikož je můj taťka velký sportovec a sportovní fanda, vše nám bylo vysvětleno. Jo, a že to těm Rusům přece musíme nějak vrátit. Mamka nám k tomu uvařila kakao. Nejvíc mě vlastně dojímal tata, než samotný zápas. Jak to celé prožíval. A na konci jak brečel. Pak celý den troubící auta s českými vlajkami. A ve škole jsme se pak se spolužačkami oslovovaly příjmeními „našich borců.“ Myslím, že jsem byla Šlégrová. Nebo Hašková. Nebo Čechmánková. Nebo…

Zdeněk Lambor

Nikdy nezapomenu na hodinu biologie na gymplu. Ten šílenec se opravdu pokoušel nás něco učit. Tři borci poslouchali se sluchátkem v uchu přenos v rádiu. Jak nádherně se třída rozšuměla, když jsme dali gól. A ten úprk ze třídy souběžně se zvoněním… A Peťa Svoboda, který absurdní americkou češtinou vysvětloval, že nevěděl, jestli bude finále vůbec hrát, protože si narazil to koleno a ukazoval si na loket, a pak dal ten nejdůležitější gól v dějinách českého hokeje. A Romča Hamrlík, který po příletu do Prahy šťastně opilý před celým národem brečel… I já zatlačím při vzpomínce slzu a budu zase jeden únor v transu…

Pavel Vacek

Poznámka autora: V době, kdy se odpovědi do této ankety hromadily, vrcholilo zkoušení inscenace Drahá legrace, ve které hraje hlavní roli Pignona Pavel Vacek. Zkoušení bylo časově náročné, proto nebylo vůbec jisté, zda Pavel stihne přispět svou originální vzpomínkou. „Nějak to přece musíme zvládnout,“ říkal jsem si. Možná je vám známo, že Pavel je vášnivý hokejový fanoušek a taky aktivní hráč. Již několik let válí za tým Martina Dejdara s názvem HC Olymp. I díky tomu měl tu čest, zahrát si po boku naganských hrdinů Jaromíra Jágra či Dominika Haška. Krátce před uzávěrkou mi přišel e-mail. Podařilo se! A uznejte, že by byla škoda, kdyby tady právě vzpomínka na Turnaj století od Pavla Vacka chyběla…

Moje vzpomínky na české vítězství v olympijském hokejovém Turnaji století v Naganu 98?

Málo věcí si pamatuju tak přesně. V kolik hodin se mi narodily moje děti, to bych si musel ověřit, ale například čas 8:08 ve třetí třetině finále proti Rusku snad nikdy nezapomenu (ono se to taky docela dobře pamatuje – magické osmičky). Doufám, že nikdy nebudu muset takhle silně křičet o pomoc, jako jsem tenkrát zařval „góóóól!“ Ale těch vzpomínek na ten turnaj je tolik a jsou tak příjemné, že bych o nich dokázal povídat několik hodin. Zkusím být stručný a uvést postupně v pár bodech nahodilé vzpomínky, které mi vyplavou jako první:

1. Několik dní před začátkem olympiády v japonském Naganu kráčím potemnělou ulicí ke svému tehdejšímu brněnskému domovu a hlavou mi prolétne nádherná představa: Vyhráváme hokejový Turnaj století, o kterém se čím dál víc mluví. Je to představa z říše snů, kterou se opájím několik minut. Něco jako když se člověk zasní, že třeba vyhrál velké peníze v loterii. Tolik krásné pro svou nereálnost…

2. Vybavuji si záběr na Žigmunda Pálffyho nervózně si pohrávajícího s akreditací na krku, zatímco na tribuně sleduje počínání svých slovenských spoluhráčů, kteří se perou o postup do hlavního turnaje. Nakonec v zápase naganský led neochutná. I krásné vzpomínky v sobě mají smutné momenty.

3. Horečnatě sleduji každý český zápas v základní skupině. Jako první si vybavím souhru Jágr – Růžička v zápase proti Finsku, krásný vstup do turnaje – tento tým má sílu. Další v pořadí je vzpomínka na prohru s Ruskem = půjdeme nejtěžší možnou cestou přes USA, a kdyby náhodou, tak přes Kanadu. Zklamání, vidina dobrého umístění je nejvzdálenější za celou dobu. Přesto mi někde vzadu v hlavě zní: Tohle ale české nátuře vyhovuje – všichni už nás úplně odepsali, můžeme jen překvapit – hodně překvapit.

4. Čtvrtfinále proti USA. Spousta vzpomínek, nad všechny tato: Jaromír Jágr salutuje po vstřeleném gólu. Klečím v euforii před televizní obrazovkou, ruce zaťaté v pěsti. Máme na ně!

5. Semifinále proti Kanadě. Tento zápas si pamatuji přesněji než finále. Je u nás na návštěvě můj mladší bratranec, kterého hokej moc nezajímá. Normálně by se asi na tento zápas ani nedíval. Sledujeme ho spolu, donutím ho, později mi poděkuje… „Takhle pálí Guma!“ (Komentář ke gólu Jiřího Šlégra.) I přes nevhodnou hodinu vybíhám na balkón a na celou ulici řvu „góóóól.“ Nikdo mě neokřikne. Někde za rohem udělá kdosi totéž. Dále se přesunu k nájezdům. Dnes už legendární držení celého týmu kolem ramen… Robert Reichel dává, nechci se moc radovat, abych to nezakřikl… Jaromír Jágr – tyč – že by nám to přece jen nebylo souzeno? Brendana Shanahana mám na rozdíl od téměř všech ostatních kanadských hráčů té doby celkem rád, křičím na něj přes televizní obrazovku před jeho nájezdem, který může být poslední: „Nedej to a budu tě mít ještě radši!“ Ve stejném okamžiku slíbím na dálku Dominiku Haškovi, že jestli to chytne, koupím si jeho dres, což mi jinak připadlo jako příliš „stádové.“ Dodnes ho mám schovaný spolu se všemi novinami, které o naganském vítězství psaly. Pocit nepředstavitelné radosti po postupu do finále provází zpětně i výčitka svědomí. Kamera zabírá Gretzkyho. Cítím pouze obrovskou, asi i škodolibou radost. Dnes už by mi ho možná bylo i trochu líto. Tehdy ani trochu. Nabubřelá, po všech stránkách protěžovaná, nepokorná Kanada, vyznávající tvrdý „tupý“ hokej, pláče. A já cítím sladkost. Snad se to nevymstí ve finále. Zpětně se v duchu omluvím.

6. Finále. „Přepište dějiny!“ Ihned po oslavě s rodinou vyrážím do ulic. Hlavou se mi honí, jak mě před necelými devíti lety v listopadu 89 otec upozorňoval: „Teď se dívej na tyto záběry, tohle si dobře pamatuj, jednou o tom budeš povídat dětem.“ Tehdy mi bylo devět let. Pamatuju si toho hodně. Ale dnes, na počátku roku 98, je mi sedmnáct a teprve si umím představit, jaké pocity asi vládly při Sametové revoluci společností. Dorážím na brněnské náměstí Svobody. Objímám se s cizími lidmi. Zpíváme hymnu. Spolužák vyleze s českou vlajkou na morový sloup, jeho fotka je i v novinách. Všichni se mají rádi. Všichni jsou SPOJENI. A to se řekne „blbý“ hokej. Přál bych svým dětem, aby taky zažily něco podobného. Ale „Nagano“ bude už navždy jen jedno.

Pavel Vacek v dresu HC Olymp a vedle něj dva hrdinové z Nagana.

 

Foto: Archiv českého hokeje, archiv Radoslava Šopíka a archiv Pavla Vacka