Album Dvě slunce, které zpěvačka a skladatelka Aneta Langerová vydala na podzim roku 2020, už rozzářilo mnoho krásných míst v naší zemi a v úterý 20. prosince konečně rozzáří také Zlín. V rámci aktuální koncertní šňůry, na které Anetu doprovází její kapela i smyčcové trio, se budou moct fanoušci zaposlouchat do celé řady nových příběhů.
„Každá z písní má svou vlastní atmosféru. Ta vás třeba zavede blíž k tišině vlastní duše. Tak jako na této cestě doprovází mne. Nepřestává mě překvapovat energie, která vzniká na živých koncertech. Interakce mezi námi a publikem dává každému hudebnímu večeru jedinečné kouzlo,“ říká Aneta Langerová, která má na svém kontě celkem pět studiových desek a koncert ve zlínském Kongresovém centru bude posledního zastávkou jejího letošního poetického turné.
Jak se těšíte na další z návratů do Zlína? Máte k tomuto městu nějaký bližší vztah?
Do Zlína se vracím ráda, zažila jsem zde již pěknou řadu koncertů, na které s vděčností vzpomínám. Ať už to byly koncerty s kapelou, smyčcovým triem nebo třeba s Filharmonií Bohuslava Martinů. Ve zlínských filmových ateliérech jsem také se studenty kdysi natáčela videoklip na Vodu živou. A nenechala jsem si ujít ani prohlídku slavné „jednadvacítky“.
V místním Kongresovém centru představíte album Dvě slunce, o kterém psali recenzenti skutečně velmi kladně. Jak ho s odstupem času vnímáte vy sama?
Písně z alba Dvě slunce hraji s velkou radostí, je v nich mnoho niterného z mého života. Ale také jsou na desce skladby, které odkazují na jisté archetypy lidí ve společnosti, na jejich sílu, odvahu uvědomit si, co je v životě důležité, na jejich zranitelnost, i celkovou pospolitost. Zkrátka je tam všechno, co kolem sebe pozoruji. Najdeme zde klavírní balady a písně, ve kterých můžeme slyšet tanec dvou akustických kytar, a mimo to jsme měli také možnost zapojit do aranží velký pěvecký gospelový sbor, dechové nástroje či smyčce. Vážím si toho, že můžu spolupracovat s předními muzikanty na naší hudební scéně.
V jedné z recenzí se píše, že „jde bez přehánění o jednu z nejlepších tuzemských nahrávek roku 2020. Silné texty se potkávají se skvěle odvedenou muzikantskou prací a absencí takzvaných hluchých míst.“ Je těžké, udržet s každým dalším albem pomyslnou laťku vysoko, respektive, ještě ji o kus posunout?
Udržet určitou úroveň dlouhodobě v jakémkoliv oboru mezi nejlehčí úkoly samozřejmě nepatří, ale člověk se může alespoň snažit, vydat ze sebe to nejlepší. A o to myslím jde v mém životě nejvíc. Mým cílem je poslat vždy do světa to nejlepší, co můžu, a spolu s mými muzikanty, klavíristou Jakubem Zitkem a celým týmem, kteří stojí stále při mně a pomáhají mi všechno realizovat, se toho snažíme dosáhnout pokaždé, a to jak na fyzických nahrávkách, tak i na živých koncertech.
V jiném článku se zase píše, že „následovat Anetu do světa dvou sluncí znamená zaposlouchat se do tónů hudebního časoprostoru duše.“ V jakém rozpoložení jste desku tvořila?
Měla jsem tehdy pocit, že se zastavil čas. Všechno kolem i uvnitř mě přestalo netrpělivě tepat. Otevřel se přede mnou nekonečný prostor, zastavila jsem se a cítila, o čem chci psát. Byla jsem toho plná, nešlo to zastavit. Snášely se ke mně různé příběhy, představy, jen jsem to pozorovala a zaznamenávala. Byla jsem pouze sama se sebou. Myslím, že mě toto období opět posílilo a doufám, že písně Dvou sluncí budou lidem dobrými společníky v jakémkoliv čase.
Do jaké míry v písních čerpáte ze sebe? A naopak, jak moc čerpáte ze svého okolí coby tichá pozorovatelka?
Je to různé. Někdy vznikne píseň, jejíž příběh neznám ani ze svého okolí, ale má v sobě emoci, kterou mě baví pozorovat a prožívat. A pak kolikrát napíšu skladbu, která úzce souvisí s mým životem. Těší mě tato kombinace. Pozoruji okolí i samu sebe v něm. To je ten vnitřní a vnější svět, který je také tématem posledního alba, proto i symbol dvou sluncí.
Ptám se i z toho důvodu, že na albu otevíráte řadu nelehkých témat – smrt, vlastní nejistotu nebo vnitřní rozpory – avšak ani jednou na posluchače nedolehne jakákoliv tíha. Zkrátka s těžkými tématy se perete s lehkostí a nadějí v hlase. Jsou pro vás písně určitou duševní terapií?
Nikdy jsem si nechtěla hrát na někoho, kdo nemá žádné problémy nebo stinné stránky a tváří se, že je všechno sluncem zalité. Každá lidská bytost je má, to patří k životu. Vnímám člověka jako nádobu plnou emocí, barev a tónů, ve které je štěstí ale také tíha, zkrátka obojí. Věřím, že i s pochybnostmi, a právě s těmi tíhami, které jsou na člověka nakládány, nebo si je na sebe nakládá nevědomky, se dá pracovat a že se všechno může vyřešit. Celý život cítím naději – i když jsou období, která nejsou lehká, stále ve mě ta naděje žije. A to je možná to, na co se ptáte. Nechci na posluchače nakládat žádnou další tíhu, ba přesně naopak. Přeji si, aby je písně povznášely tak, jak povznášejí mě samotnou a byly jim oporou i radostí.
Dvě slunce se jmenuje nejenom album, ale také jedna z písní na něm. Proč jste se rozhodla právě pro tento název? Má to nějaký hlubší význam?
Symbolika dvou sluncí pro mě znamená mnoho. Jsou to různé duality, jako například mládí a dospělost, minulost a budoucnost, vnitřní a vnější svět, ale také symbol rodičů – jak se zpívá v písni: „Každý z nás byl jednou dítětem, narozen z lásky dvou zlatých sluncí“. Ani srdce nemáme jen jedno, říká se, že kromě toho fyzického máme ještě srdce duchovní. Prostor mezi Dvěma slunci je pro mě symbol celistvosti.
Už na předchozí desce, nesoucí název Na Radosti, jste potvrdila, jak zásadní je u vás sdělení a jak silná témata dokážete v písních přinášet. Nemluvě o tom, že s fanoušky dlouhodobě sdílíte své příběhy. Sdílí naopak fanoušci s vámi ty své? Zasáhla vás nějaká zpětná vazba?
Ano, slýchávám od svého publika různé příběhy. Snažím se je vždy vyslechnout a dodat jim v ten moment sílu, ale soustředím se hlavně na koncert, aby to cítili všichni skrze hudbu a zpěv. V jedné z písní na albu, kterou složil Tomáš Tajchner a Dorka Barová, se zpívá: „Tam musí každý sám“. Je to tak nádherná skladba, která už mi tolikrát připomněla, že sílu musím najít vždycky hlavně sama v sobě.
Vraťme se ještě ke zlínskému koncertu. Počítám, že totiž nebude jenom o Dvou sluncích. Dorazíte samozřejmě se svojí kapelou, ale také se smyčcovým triem. Na co dalšího se můžou vaši fanoušci těšit?
Zahrajeme písně z alba Dvě slunce, ale také z alba Na Radosti a samozřejmě nebudou chybět i nějaké starší. Většina písní má úplně jiný kabát než na vydaných albech, aranže se stále vyvíjejí a z toho mám velkou radost. Těším se na krásný večer se zlínským publikem.
Jak už zaznělo, skrze vaši tvorbu dáváte lidem pocit štěstí, naděje a také jim dodáváte určitou energii. Co činí šťastnou vás?
Moji blízcí, hudba, příroda, pocit svobody…
Rok 2022 bude za pár týdnů minulostí. Můžeme s vámi nahlédnout do roku příštího? Co vás čeká? Co je před vámi?
Čeká nás mnoho koncertů, jak sólových, tak i vystoupení na festivalech a nejrůznějších slavnostech. Také bychom se se slovenskou kapelou Korben Dallas rádi vrátili k turné KONEČNĚ, které jsme bohužel kvůli covidu tenkrát neodehráli. Jinak budeme s mým týmem a muzikanty připravovat koncerty na rok 2024, kterými oslavíme mých dvacet let na hudební scéně.
Rozhovor vyšel v zimním dvojčísle magazínu inZlin.
Foto: Herbert Slavík a Helena Kadlčíková