Kapela Vltava patří rozhodně k tomu nejosobitějšímu, co tuzemská hudební scéna nabízí. Pro oblíbenou stálici klubových i festivalových pódií jsou typické pestré skladby plné nápaditých obrazů a taky nakažlivých motivů, které pochopitelně nechybí ani na její nové desce s názvem Spass muss immer sein.
Přesvědčit se o tom můžete třeba na právě probíhající klubové šňůře, v rámci které Vltava dorazí také do Zlína – místní Malou scénu rozezní už v pátek 24. března. „Přeji si, aby naše písničková zpráva vždy obsahovala radost, aby byla pozitivní a pro zájemce také hluboká. Všechny naše písně mají svůj odraz v životě, v zážitcích a pocitech, které jsou mnoha lidem společné. Na koncertech to zjišťujeme stále znovu,“ říká v rozhovoru zpěvák, kytarista a skladatel Robert Nebřenský, který kapelu Vltava založil v roce 1986.
Jak náročné je, udržet si dlouhodobý status kapely kultovní a velmi osobité?
Dělat si svoje, je to tajemství a dělat si svoje, není vlastně náročné. Je to jako dotažená hra, příležitost k radosti a ke svobodě. Já to jinak ani neumím. Na to, abych se mohl někomu podobat, jsem nebyl dost pilný. To, že jsem uvnitř té tvorby náročný, to už je něco jiného, a kapela má také svoji náročnost a své potřeby. Všichni se musí cítit dobře a toho dosáhnout, může být někdy náročné, avšak to, na co se ptáte, vzniká jako následek snahy, o co nejpřesnější vystižení vlastního světa.
Publicista Vojtěch Lindaur kdysi napsal, že vycházíte z u nás neexistující tradice rockového kabaretu. Co vám bylo inspirací v dobách vašich začátků? Z čeho jste skutečně hudebně vycházeli a na čem jste stavěli?
V začátcích jsme vycházeli z toho, co každý z nás do kapely vnesl, ze svých hudebních kořenů, které byly v našem případě dosti rozdílné. Na začátku všeho stály vlivy swingu, bigbeatu, trampské písně, ale také moderního jazzu, jazzrocku a vážné hudby. Bylo to velmi přirozené a nikdo z nás to nevymyslel. Se vším šla automaticky také pódiová stylizace, o které jsme ale nijak zvlášť nepřemýšleli, „stala se nám“ intuitivně a byla, mimo jiné, reakcí na dobové okolnosti, vůči kterým jsme se potřebovali vymezit.
V časopise Rock & Pop v roce 2001 stálo, že „při vystoupení byly využívány i určité divadelní prvky; zpěvák například ukazoval cedule s obrázky a vytahoval karty, ostatní muzikanti se stylizovali do rolí členů jakéhosi kočovného magického orchestru.” Nakolik je pro vás důležitá pódiová prezentace nyní, s odstupem více jak dvaceti let?
Na prvních koncertech jsme na sebe tehdy brali skutečně tvář nesourodé barové kutálky s různými estrádními prvky, kde se lyrické momenty střídaly s parodickými a škleb obsahujícími výstupy. Mně osobně tenkrát přímo ovlivnila jednak návštěva velikonoční pouti, při které jsem se za odměnu padesát korun československých zúčastnil jako „náhodný“ divák z publika zápasu s hadem a byl jsem tímto hadem poražen, a pak taky návštěva soutěže amatérských kouzelníků v pražském Motorletu. Dnes vnímám pódiovou prezentaci úplně jinak, také proto, že se mi více odhalilo, na čem mi opravdu záleží. Zajímá mě vnitřní síla, charisma kapely a to, jak dokáže magnetizovat publikum svojí přítomností v hudbě a ve svém autentickém lidství. Aby to neznělo tak akademicky, tak dodám, že mi přijde dobré mít při hraní zapnutý poklopec, ale když se to někomu z nás nepodaří, tak to věci na síle neubírá.
Vysokou úroveň si držíte samozřejmě nejenom, co se prezentace na pódiu týče, ale také autorsky, což stoprocentně potvrzuje vaše nejnovější deska Spass muss immer sein. Jak jste s ní spokojeni? Kam ji v rámci vaší tvorby řadíte?
Děkuji. Je obvyklé, že kapela přisuzuje piedestal nejvyšší právě vždy té poslední desce. Nejinak je tomu u nás. Horší je, že sám považuji Spass muss immer sein za nejlepší a nepřekonatelnou vůbec. To už je moje smůla. Když se však budete do jejího poslechu nořit opakovaně a s důvěrou, dáte mi za pravdu do týdne, nebo nejpozději do deseti let.
Dokážete říct, jak zásadně se Vltava změnila od doby, kdy vydala první nahrávku s názvem Mládí i tak velkou lásku bere s humorem?
Vltava je opravdu jako jedna řeka, jeden proud, napájený ze stejných přítoků a vypovídající o sobě a o krajině, kterou protéká. Takhle bych to řekl poeticky. Slovy všedními se musím vrátit k otázce, kterou jsme tento rozhovor započali. Vltava je stejná tím, jak stále a jedině ohledává, tvoří, rozšiřuje a ke sdílení nabízí svůj vlastní imaginativní svět. Za dobu existence proběhlo mnoho proměn, z mého pohledu se však jednalo spíše o tříbení. Vltava je dnes úplně jiná kapela než před sto lety, kdy jsme začínali, ale to hlavní, byť v proměnách, je stejné. Jedna řeka, jeden proud, jeden život, jedna báseň a František Svačina za klávesami.
A když už jsme u těch proměn, jak se na kapele podepsala téměř sedmiletá pauza, která skončila v roce 2010 a o rok později jste to znovu definitivně nakopli deskou Komedianti se vracejí domů? Co vám odmlka vzala a naopak dala?
Pokud pauza něco vzala, tak to byl vítr v plachtách. S lodí tak, jak byla tehdy nastavená, jsme zdánlivě mohli doplout ke hvězdám. Já jsem to však celé potřeboval trochu zkomplikovat, takže po sedmi letech jsme museli napínat plachty nové. Myslím si, že nám přestávka nakonec spíše více dala. Možnost oddělit se od těch slavných začátků, a to ve smyslu, že nejsme sentimentální kapelou hrající z podstaty, že máme a musíme mít nové důvody k dalšímu působení a že dokážeme také něco nového říct. Třeba, že Prasátko vlastně má hlad a jiné postřehy.
Na aktuálním sedmém studiovém albu mimo jiné opět potvrzujete, že patříte k interpretům s nejhravějšími texty u nás. Co je vám v dnešní nelehké době zdárnou inspirací k tvorbě?
Pro uměleckou tvorbu je každá doba nelehká, ale myslíte-li válku, tak přiznám, že na mě asi platí Inter Arma Silent Musae. Aktuálně nemám na novou tvorbu myšlenky. Možná jsem jen vyprázdněný po odevzdání nového alba. Tím víc bych chtěl na něj obracet posluchačskou pozornost: Tohle poslouchejte, to je tady pro vás, udělá vám to dobře, zkuste si to užít!
Ačkoliv se na desce objevují i vážnější témata, žádný výrazný smutek se nekoná. Jde o určitý záměr, přenášet na posluchače veskrze pozitivní emoce skrze vaši muziku? Zkrátka, chcete vracet radost do „mrmlavé“ doby?
Ano. Do mrmlavýho údolí celé české kotliny. Radost ale není zmrzlina. Nejvíce radosti při naší hudbě zažije ten, kdo zná i pořádné trápení a bolest. To je pak to správné souznění…
Desku Spass muss immer sein jste pokřtili na konci ledna hned třikrát v pražském klubu Jazz Dock a nyní s ní dorazíte do Zlína. Jak bude váš komorní koncert na místní Malé scéně probíhat? Na co dalšího, kromě novinek, se můžou posluchači těšit?
Řekl bych to tak, že kromě nejoblíbenějších starších hitů, jejichž neuvedením bychom mohli třeba i zarmoutit, se posluchači mohou těšit převážně na mnoho písní z nové desky Spass muss immer sein. Však také proto jsme koncert takto nazvali. Zejména se ale mohou těšit na kapelu, která se těší na své posluchače.
Do Zlína samozřejmě nejede poprvé, proto se nabízí otázka, jak na vás toto město působí? Máte k němu nějaký, ať už jakkoliv speciální vztah?
Město Zlín vnímáme jako něco osobitého. Na tom jsme se při nekonečných hovorech v dodávce dávno shodli. Mluvit o baťovském podnikatelském duchu je už trochu kýč, ale něco na tom je, každopádně pro nás tu žijí lidé, kteří nesou speciálního ducha města a kraje, ten spirit – ano, také ve slivovici ho nesou – a je s nimi dobře. Pokud bychom si je pamatovali, tak na vystupování ve Zlíně máme hodně pestrých vzpomínek.
Co čeká Vltavu, jakmile skončí vaše jarní klubové tažení? Na co dalšího se v letošním roce těšíte?
Jarní klubové tažení se promění v letní festivalové a „po městech“ tažení. Na co se těšíme? To již bylo řečeno. Na posluchače, na mnoho společné radosti, na to, že nám budou nástroje dobře znít a že na té vlně zachráníme svět.
Rozhovor vyšel v březnovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Jiří Starha a archiv kapely Vltava