Zkušený režisér Petr Štindl je pověstný tím, že rád hledá, a pokud může, vyhýbá se tématům, která už byla na divadle opakovaně zpracovaná. Takřka s pravidelností uvádí na jeviště tituly nové a jinak tomu nebude ani tentokrát, při jeho dalším návratu do divadla zlínského. S místním souborem právě zkouší komedii Extrabuřt, která bude 15. prosince uvedena v české premiéře.
„Nepříliš známé texty mi dávají pocit, že něco objevuji. Mám radost z toho, když můžu přinést nějaké nové téma, které pomyslně rozšiřuje divadelní mapu, což je důležité, protože kdyby se tomu tak nedělo, pořád by se hrálo to samé dokola. Extrabuřt mě nadchl svou aktuálností,“ vysvětluje v rozhovoru Petr Štindl, který je v Městském divadle Zlín podepsaný pod celou řadou úspěšných inscenací, včetně na repertoáru stále aktuálního příběhu o rodu Jelínků s názvem Trnky a hvězdy.
Jak ses těšil zpátky do zlínského divadla, do prostředí, které dlouhodobě velmi dobře znáš?
Na návrat do Zlína jsem se samozřejmě těšil, a to nejenom z toho důvodu, že si dobře rozumím s uměleckým šéfem Patrikem Lančaričem jak po stránce lidské, tak i po té pracovní. Když jsem tady dělal v minulé sezóně inscenaci Trnky a hvězdy, tak mě mile potěšilo Patrikovo přání, abych se sem do divadla vracel pravidelně, aby se zachovala určitá, řekněme, kontinuita. Jenomže pro tentokrát se po mě chtělo, zda bych se zde nechopil nějaké komedie ve velkém sále…
Hádám, že nastalo nesnadné hledání vhodného textu.
V podstatě ano. Hledání je ale obtížné vždycky a pokaždé jde svým způsobem o určitý kompromis. Navíc jsem si říkal, že po Trnkách přece nemůžu přijít s nějakým blábolem jenom proto, aby se zapláclo volné místo pro komedii. Mám přečtených skutečně desítky a desítky komediálních her, ale že by mě nějaká výrazně oslovila, to se říct nedá, bohužel. Až na jednu. Do oka mi před časem padl text, který jsem shodou okolností nabízel už v jiném divadle, kde se jim ale nehodil do jejich poetiky. Tady dramaturgickým sítem prošel a ani nijak zásadně nevadilo, že je pro malý počet herců a inscenačně se hodí spíš do komorních prostor, v tomto případě do Studia Z.
Vybavíš, za jakých okolností jsi na hru Extrabuřt narazil?
Standardně si pravidelně pročítám veškeré dostupné synopse a taky se dívám, co se hraje všude možně okolo, nejenom u nás, ale i v zahraničí, nicméně v tomto případě šlo vlastně o náhodu. Jakmile dozkouším ve Zlíně, tak se přesunu do Olomouce, kde mám dělat inscenaci Teror, která je velkým hitem v mnoha evropských divadlech. A právě tento text přeložil člověk, rovněž podepsaný pod překladem komedie Extrabuřt. Když jsem tu hru v jeho portfoliu viděl, nechal jsem si ji poslat a musím uznat, že po přečtení jsem se do ní ve vteřině zamiloval.
Mimochodem, jaký je tvůj vztah k tenisu?
V podstatě pasivní. Nejsem žádný velký tenisový fanoušek, ale znám pravidla. V mládí jsem několikrát na kurtu byl, jenže mi to nikdy moc nešlo. Ale bydlel jsem blízko kurtů a jako kluk jsem měl doma asi sto starých tenisáků, které hráčům často ulétly. Zato teď si ve volných chvílích ve Studiu Z pinkám o zeď a hrozně mě to baví – jsou lepší rakety a krásně to lítá…
Samozřejmě, že se tě na tenis neptám náhodou, vždyť v klubovně jednoho tenisového klubu se děj inscenace Extrabuřt odehrává. Čím tě text této hry dostal?
Rozhodně svou aktuálností. Ve zmíněné klubovně onoho klubu je přítomných pět lidí, kteří řeší jeho agendu. Z ničeho nic se ale z jednoho banálního hlasování, které se týká toho, jaký gril bude potřeba zakoupit na završení sezóny, rozvine šílená diskuse, která nabere neuvěřitelné obrátky a v podstatě odhalí všechno to, co se v naší společnosti děje.
Můžeš být konkrétnější?
Co si budeme povídat, náš svět je momentálně obrovsky svázaný pravidly – lpí se na tom, co se smí a co už nikoliv, co je korektní a co už je za hranou, řeší se, kolik máme vlastně pohlaví, kdo je liberální a kdo naopak konzervativní a tak dále a tak dále… To všechno, co tady zmiňuji, v té hře, která se těší velkému zájmu zejména v Německu, najdeme. Ten text je opravdu velmi současný a skvěle do všech těch politických korektností, ale taky nejrůznějších „ismů“, šije. A ačkoliv si z toho všeho dělá tak trošku legraci, jeho vyústění je velmi nečekané. A přitom všem je úžasně vtipný.
V anotaci ke hře Extrabuřt se píše, že „jde o mimořádně úspěšnou komedii“. Co je podle tebe základem pro skutečně dobrou komedii?
Primárně si myslím, že zábavné by mělo být jakékoliv divadelní představení. Avšak zábavu nedělají pouze laciné vtipy a prvoplánový humor, naopak, zábavu může nabídnout i téma hluboké. Podle mého názoru je vlastně zábavná i ta inscenace, u které se divák rozpláče. Já osobně mám rád jakýsi mix vážnosti a humoru, a to teď nemluvím o typické tragikomičnosti, i když je pravda, že k ní má český humor poměrně blízko, stačí si vzít do ruky Hrabala, nebo se podívat na Menzelovy či Svěrákovy filmy. Zkrátka, nic na světě není jednoznačné, a přesně tak by se to mělo promítat i do divadelních představení – chvilku jsme vážní a dojatí, ale pak se pobavíme. Bohužel mám pocit, že u diváků stále vítězí plytké komedie, kde hraje prim záměna v posteli, což mi přijde prostě málo.
Extrabuřt bude ve zlínském divadle uveden v české premiéře, stejně jako tomu bylo i u dalších titulů, které jsi s místním souborem dělal, namátkou třeba Proč být hezká nebo Moskyti. V čem spatřuješ primární výhody „neosahaných“ textů?
Nové a zatím nepříliš známé texty mi dávají pocit, že něco objevuji, že se něco stane poprvé. Je to pro mě, řekněme, neprobádaná cesta, na které se člověk nemusí ohlížet za nějakou inscenační tradicí a vymezovat se proti tomu, jak se to už dřív „dělalo“. Nechci se jakkoliv opakovat a ani kohokoliv kopírovat. Nemluvě o tom, že u tohoto typu textů mám radost z toho, že můžu přinést nějaké nové téma, které pomyslně rozšiřuje divadelní mapu, což je důležité, protože kdyby se tak nedělo, pořád by se hrálo to samé dokola.
Zkrátka, máš před sebou čistý list, na kterém můžeš svobodně tvořit.
Svobodně bych tvořil i stokrát uvedenou hru, nicméně v tomto případě se nemusím nijak vymezovat. Uvedu ti příklad – když někdo dělá určitou Shakespearovu komedii, tak v první řadě mu nejde ani tak o autora samotného, jak o to, být coby režisér co nejoriginálnější a zcela odlišný od ostatních. Kdežto u nových titulů je originalita už v tom, že člověk pracuje na něčem neznámém, na něčem, co může být klidně i daleko lepší než samotný Shakespeare. Jasně, kdokoliv teď může tento můj přístup nazvat jako určitý druh ješitnosti, ale to mi vlastně nevadí.
Nehrozí však určité riziko, že budou nové tituly méně navštěvované, protože lidé dají ve výsledku přednost kusům, které dobře znají?
K takovým myšlenkám jsem docela skeptický, protože si fakt nemyslím, že by diváci měli tak dokonalý přehled a věděli, o čem která hra je. Kdybychom se zeptali náhodného vzorku diváků – dejme tomu stovky lidí – jestli by nám mohli sdělit, o čem je kupříkladu Macbeth, tak jsem přesvědčený o tom, že jakoukoliv ucelenou informaci nám dá tak sedm lidí. Všichni budou znát pouze název a mít pocit, že jdou na něco tradičního, ale tím to hasne. Stále věřím, že do divadla chodí vesměs lidé, kteří ho mají rádi a jakmile už do něj vstoupí, dílo je dokonáno – pak už je jenom na nás, zda ho zaujmeme a v tom lepším případě danou inscenaci ještě doporučí kamarádům či sousedům. Jakékoliv obavy ve smyslu „lidé mají z nových kusů strach“ jsou nesmyslné, vždyť je přece úkolem dotovaných divadel, aby přinášela novinky, protože právě v tom tkví celkové rozšiřování divadelního povědomí. Bulvární kusy, ať hrají hlavně divadla soukromá, nedotovaná.
Takže pokud to shrneme, čím komedie Extrabuřt obohatí diváka a čím naopak obohatí herce?
Divák dostane určitou exkluzivitu, protože uvidí něco, co ještě nikdo před ním v žádném českém divadle neviděl. Během večera se pobaví, ale možná také zamyslí nad tím, že nic není černobílé. Nicméně mu určitě nebudeme předávat jakékoliv poselství, takže ve výsledku se může klidně těšit pouze na zábavné repliky, ještě zábavnější reakce a řadu vtipných situací. Co se herců týče, tak pro ně je nachystaná pěkná výzva, spočívající v tom, že musí být co nejvíc autentičtí. S něčím podobným jsme se setkali už dejme tomu v titulech Proč být hezká nebo Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, u kterého mi tenkrát vysekl největší poklonu slovenský dramaturg Martin Porubjak, když po představení prohlásil: „Petře, vy jste mi do budoucna znemožnil všechny zlínské herce.“ Já mu říkám, proč? Načež odpověděl: „Protože v nich od této chvíle pokaždé uvidím ty nádražáky.“ Čili pokud se nám znovu povede dosáhnout přesné míry autentičnosti, kdy každá postava bude tak trošku pitomá a zároveň směšná, věřím, že máme nakročeno správným směrem.
Rozhovor vyšel v zimním dvojčísle magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek