Městské divadlo Zlín na začátku letošní sezóny posílilo a vlastně taky omladilo herecký soubor. V jeho řadách se objevili dva čerství absolventi JAMU, spolužáci Milana Gorská a Adam Kořán. Společně se tato sympatická dvojice objevila v Shakespearově Bouři, Adam už navíc stihl nazkoušet i pohádku.
„Za tuto zkušenost jsem vděčný. Člověk musí takový druh představení zvládnout jednak po fyzické stránce, protože jsme pořád v pohybu a neustále se převlékáme z postavy do postavy, ale také musí zvládnout tu valící se energii dětí, které jsou, jak víme, neklidnými diváky,“ usmívá se během rozhovoru čtyřiadvacetiletý rodák z Prahy, pocházející z muzikantské rodiny.
Adame, prozraď, jak proběhla tvoje aklimatizace ve zlínském divadle?
V podstatě se dá říct, že jsem se pomalu začal aklimatizovat už během června, kdy jsem ve zlínském divadle začal zkoušet pohádku Pipi Dlouhá punčocha. Tehdy jsem navázal první kontakt s místním souborem, a to nejenom po stránce pracovní, ale i té lidské. Takže nyní už jsem v podstatě zdatně socializovaný a myslím, že je to fajn. Rád se sem vracím.
Stihl jsi za těch uplynulých pět měsíců už důkladněji poznat město? Jak na tebe Zlín působí?
Přiznávám, že už na mě působí o něco lépe, což je zapříčiněno asi tím, že jsem ho stačil přece jenom jaksi důkladněji probádat, a tak nějak se naladit na jeho atmosféru. Co však opravdu kvituji, je blízkost lesů, to se mi líbí moc. V podstatě mi Zlín v něčem tak trošku připomíná Liberec, kde mám prarodiče a o kterém máma vždycky říkala, že je to ošklivé město s obrovským kouzlem… (úsměv)
Vzpomeneš si, kdy jsi byl ve Zlíně vůbec poprvé?
To není zase tak dávno, jsou tomu pouhé dva roky. Natáčel jsem tady krátký film společně se spolužáky a studenty Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati. Přiznám se, že tenkrát mě vůbec nenapadlo, že bych se sem ještě někdy podíval, natož, že bych tady žil.
Jaká byla tvoje cesta do zlínského divadla? Co tě sem přivedlo?
Přivedl mě sem zájem ze strany vedení divadla. Minulý rok jsem končil na brněnské JAMU a pochopitelně, že jsem přemýšlel, co dál. Stejně jako řada spolužáků, i já jsem se odhodlal k tomu, že obepíšu určitá divadla s tím, že třeba někdo odpoví. Paradoxně zlínské divadlo bylo první, kam jsem ten email odeslal, nicméně pravděpodobně se musel někde ztratit, někam zapadnout, protože žádná odpověď nepřišla.
Co tedy ten zájem ze strany vedení divadla vzbudilo?
Našlo si náš ročník samo, pravděpodobně na doporučení Lukáše Riegera, našeho vedoucího ateliéru. Zlínští dramaturgové se přijeli podívat na naše absolventské představení a krátce nato se mi z ničeho nic ozval umělecký šéf Patrik Lančarič s tím, že o mě má velký zájem, což jsem nečekal a velmi mě to potěšilo. Byl to uspokojivý pocit. Dlouho jsem případné možnosti nepromýšlel a v podstatě okamžitě jsem se rozhodl, že do toho jdu. Přesvědčil mě rozhovor právě s Patrikem, který mi sdělil, že se ve Zlíně můžu pěkně vyhrát, nabrat cenné zkušenosti na třech odlišných scénách, nemluvě o tom, že můžu být v souboru, který je sžitý a panuje v něm příjemná atmosféra, čemuž můžu dát už nyní za pravdu.
Zaujala mě informace, že zlínské divadlo bylo první, do kterého jsi napsal. Proč?
Protože je na Moravě, kde jsem chtěl zůstat, a nebudu zapírat – taky se říkalo, že někoho hledají, když odešli Romana a Zdeněk Julinovi, takže to ani nebylo tak o Zlínu jako takovém, ale spíš o vycítěné možnosti… (úsměv)
Je něco, co tě na prvním profesionálním angažmá jakkoliv překvapilo?
Jedna věc mě překvapila, a sice že oproti škole se tady moc nedávají herecké připomínky a člověk musí skutečně tvořit sám za sebe. Vzhledem k tomu, že jsem čerstvě po škole a na práci v divadle si zvykám, mám rád impulzy zvenčí a vítám, když mi někdo řekne „toto není moc dobré, zkus to udělat jinak“. Zatím mi sem tam něco poradili Rosťa Marek nebo Zdeňa Lambor a díkybohu za to – najednou jsem se cítil lépe, protože jsem věděl, na čem je třeba zapracovat a co je nutné změnit.
Do angažmá jsi nastoupil společně se svojí spolužačkou a dnes už kolegyní – Milanou Gorskou. Byl pro vás rozjezd ve zlínském divadle díky této skutečnosti v něčem jednodušší?
Rozhodně. Strávili jsme vedle sebe čtyři roky na JAMU a obrovsky jsme si na sebe zvykli. Společný nástup do Zlína nám pomohl nejenom v nových začátcích, kdy měl každý z nás vedle sebe parťáka, kterého skvěle zná, a pocitově se měl o koho opřít, ale myslím si, že naše vzájemné napojení se promítlo také do zkoušení inscenace Bouře.
U Bouře se nyní zastavme, protože právě v ní jste na zlínském jevišti debutovali. Jak svoje první zkoušení hodnotíš?
Skvěle, nemůžu si na nic stěžovat. Režisér inscenace a zároveň taky ředitel zlínského divadla Josef Morávek pracuje velmi nesvázaně, nechával nám velkou svobodu a donutil nás k impulzivnímu hledání výsledku. Rozhodně to zkoušení neprobíhalo tak, že by za námi přišel s tím, jak už má všechno dopředu promyšlené a rozvržené. Hledal společně s námi, na což jsme byli zvyklí ve škole, zejména pak v posledním ročníku.
Už zmiňovaná pohádka Pipi Dlouhá punčocha měla premiéru teprve před několika málo dny – sice jste ji rozezkoušeli už v červnu, ale před diváky se dostala až nyní. Jak si užíváš tuto celkem odlišnou divadelní disciplínu, kterou hraní pro dětské publikum bezesporu je.
Markéta Holcmanová, představitelka Pipi, nás varovala, že to bude palba podobná rockovému koncertu. Jak jsem zjistil, věděla tehdy, o čem mluví. Řekl bych, že mě na premiéře až šokoval okamžik, kdy v úvodu představení vystřelila Pipi na scénu a šest set dětí spustilo fakt neuvěřitelný křik plný nadšení… (smích) Je to pro mě skvělá zkušenost, za kterou jsem rád. Člověk musí představení zvládnout po fyzické stránce, protože jsme pořád v pohybu a neustále se převlékáme z postavy do postavy, ale také musí zvládnout tu energii dětí, které jsou, jak víme, neklidnými diváky… (opět smích) Dětský divák jde s příběhem a emoce projevuje velmi hlasitě – když se bojí, dá to najevo, když fandí Pipi, taktéž to dá najevo, a když je třeba na straně zlodějů, samozřejmě, že i v tomto případě to dá najevo. Vlastně dostáváme okamžitou zpětnou vazbu.
Zároveň už můžeš porovnávat hrací prostory, protože ses seznámil jak se zlínským velkým sálem, tak také s komorním prostorem, takzvaným Studiem Z. Kde se cítíš lépe?
Pravděpodobně ti nedokážu říct, kde se cítím lépe, avšak rozhodně si každý prostor vyžaduje svůj druh herectví. Na velkém jevišti musí člověk přidat na hlase i na výrazu, na komornější scéně se může víc soustředit dejme tomu na detail. Zajímavé bylo, když jsme nedávno museli přesunout Bouři ze Studia Z právě do velkého sálu. Najednou jsem se tam cítil hrozně utopeně, protože Bouři máme jasně postavenou, a hlavně zažitou na Zetku a spousta věcí, co právě tam funguje, v tomto případě zpočátku nefungovala. Bylo nutné, abychom v sobě přepnuli a uvědomili si to. Ale je dobře, že jsem to poznal, fakt to není sranda. Přiznám se, že když jsem hlavní zlínské jeviště viděl poprvé, docela mi vyrazilo dech… (úsměv)
Dokážeš říct, co tě obecně na divadle láká a přitahuje? Čím tě fascinuje?
Moc rád mám umělecký přednes, který mě v podstatě fascinoval už v prváku na JAMU, kde nás ho učil František Derfler, bard ze staré školy. Bylo pozoruhodné sledovat, jak se dá přenést jakákoliv představa herce na diváka. Jasně, je to určitý druh manipulace, ale shodnou se na ní obě strany, takže se nic špatného neděje… (úsměv) Čili odpověď na tvou otázku zní – na divadle mě fascinuje zejména vzájemná komunikace mezi hercem a divákem.
Ono to není zase tak dávno, co jsi na hodiny uměleckého přednesu chodil na JAMU, avšak letos už je sám vedeš na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění.
Je to tak, jednoho dne jsem slyšel kolegu Lambora, jak říká, že potřebují učitele, tak jsem se přihlásil. Učení mě velice lákalo, chtěl jsem si ho vyzkoušet a když se ta možnost z ničeho nic naskytla, proč ji nevyužít, že jo. Zatím nelituji, moc mě to baví a jsem rád, že můžu předávat dál všechno to, co mi dali pedagogové na JAMU.
Kdy jsi divadlo zavnímal poprvé? A kdy jsi mu propadl?
Jelikož moji rodiče hrají v orchestru pražského Národního divadla – máma na hoboj a táta na housle – tak jsem k divadlu neměl příliš daleko. V podstatě jsme v něm společně se sestrou trávili hodně času už coby děti, díky čemuž jsme ale viděli spoustu zajímavých představení. Zároveň si živě pamatuji, jak jednou dávali v televizi záznam Dobře placené procházky od Suchého a Šlitra, bylo to tuším na Silvestra, a byli jsme pohromadě celá rodina. Byl jsem tím záznamem tak unešený, že jsem po všech přítomných chtěl, abychom to kolektivně nazkoušeli a zahráli si to. Jen tak pro radost. Měl jsem dokonce připravený kostým pošťáka, který mi dal táta k narozeninám. Nenechal jsem se ani za nic odbýt, a ačkoliv se do toho snad nikomu z blízkých nechtělo, dosáhl jsem svého – Dobře placená procházka se u nás doma odehrála… (smích)
Takže jsi coby malý nadšený chlapec zrežíroval celou rodinu.
Přesně tak. Toto byl jeden z první silných vjemů, kdy jsem cítil, že divadlo může být zábavné. Mimo to jsem taky chodil do dramaťáku a později do DDS Prahy 5, což byl spolek nesoucí název Dětské divadelní studio, ve kterém jsem setrval až do okamžiku, než jsem přesídlil do Brna na JAMU.
Mimochodem, čím by byl Adam Kořán, kdyby ho nezlákalo divadlo? Měl jsi nějaký dětský sen?
Byl bych řidičem metra. Když jsem byl malý kluk a máma s tátou jezdili s orchestrem na zájezdy do Japonska, tak mi z něho vždycky dovezli část nějakého vláčku, až jsem si to jednoho dne všechno pěkně spojil. Na trati jsem měl celkem pět vagónů a v pět hodin ráno jsem vstával, abych mohl poctivě odjezdit ranní směnu. Dokonce jsem znal veškeré stanice metra linky B… (úsměv)
To je krásné, ovšem opusťme teď dětské sny a vraťme se do Zlína. Místnímu publiku už ses stihl představit i po hudební stránce – zpíváš, hraješ na kytaru a taky na ukulele. Jak to máš s muzikou? Působíš v nějaké kapele? Tvoříš? Skládáš písně?
Kytaru jsem dostal od mámy, když mi bylo patnáct. Tenkrát jsem si ji strašně přál, nicméně dlouho mi to nadšení nevydrželo a téměř šest let ležela v koutě. Do ruky jsem ji vzal až v prváku na JAMU, protože jsem ve volném čase neměl moc, co dělat. Bylo to v době, kdy jsem začal poslouchat Plíhala, a tak jsem se v podstatě učil na jeho písničkách, které mnohdy nejsou jednoduché. Vím, že první věc, kterou jsem fakt poctivě nadřel, byla Pohádka a pak už se to na mě jenom valilo. Na druhou stranu, myslím, že právě díky písničkám od Karla Plíhala jsem celkem vyhraný, protože to byla ta nejlepší možná průprava… (smích) Ale zpátky k otázce – ano, mám svoje vlastní písničky a taky momentálně působím v kapele Flat White Orchestra, což je poměrně mladé pražsko-brněnské seskupení, ve kterém jsem rok coby druhý kytarista.
Zmiňovanou vlastní tvorbu už jsi vypustil do světa, nebo ji máš zatím pečlivě uloženou v šuplíku?
Rozepsané věci mám ještě v šuplíku, nicméně několik písní je už připravených k nahrání, takže jakmile se tomu tak stane, určitě je ven vypustím. Shodou okolností zrovna minulý týden je mohlo pár pozorných posluchačů poprvé slyšet i naživo, když jsem vystoupil v rámci Noci divadlem ve zlínském divadelním klubu během programu nazvaného Kabaret 4091. Byla to taková rychlá a nečekaná premiéra… (úsměv) Až toho budu mít nachystaného víc, určitě se nějakému hudebnímu večeru s kytarou nebráním.
Mohou tě diváci vidět v nějakém projektu či představení mimo Zlín – dohráváš či hostuješ v nějakém jiném divadle?
Bohužel, momentálně jsem pracovně ukotven pouze v divadle zlínském. Nepočítáme-li teda letní prázdniny, kdy mé kroky směřují na hrad Houska, kde v červenci a srpnu už třetím rokem provázím. Nejprve jsem tam čtyři roky jenom brigádničil a dojížděl za kamarádem, avšak nakonec slovo dalo slovo a stal se ze mě průvodce. Musím však říct, že mě to moc baví. Není nic hezčího než vidět všechny ty spokojené obličeje výletníků. Vždycky se to snažím pojmout trošku zábavněji a vymanit se z té klasické škatulky nudných průvodců, kteří pouze suše odvykládají naučený text. A jelikož provázíme v kostýmech, tak si v podstatě připadám jako v divadle. Shodou okolností jsem měl letos v létě na prohlídce někoho z vedení děčínského divadla a když jsme skončili, tak za mnou dotyčná osoba přišla s tím, že bych se jí hodila do souboru, jenže to netušila, že já už jsem dávno upsaný Zlínu… (smích) Mimochodem, letos jsem k hradu Houska přidal i hrad Kašperk.
Na hradní dobrodružství si ještě nějakou dobu budeme muset počkat. Prozatím pozvi čtenáře do divadla – co tě čeká v blízké budoucnosti, na čem momentálně pracuješ?
Momentálně mám sice volný turnus, ale po Vánocích mi to zase pěkně začne. Budu zkoušet inscenaci Koně se střílejí a souběžně s ní také hru Muž pod postelí, takže nudit se určitě nebudu. A věřím, že se nebudou nudit ani diváci. Oba jmenované kusy čeká slavnostní premiéra v únoru.
Rozhovor vyšel v zimním dvojčísle magazínu inZlin.
Foto: Archiv Adama Kořána a Městského divadla Zlín