KNIŽNÍ TIP: Příběh vizovického pečiva
Vizovické pečivo patří zcela jednoznačně k hlavním symbolům Valašska, ovšem stále je zahaleno jistým tajemstvím.
Unikátní příběh jednoduchých zdobených figurek nyní rozkrývá vůbec první kniha svého druhu, kterou napsala Jana Koštuříková, etnografka Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
Hlavní důvod, proč publikaci o vizovickém pečivu napsala, má své opodstatnění. Jana Koštuříková si přeje, aby tato více než sto padesátiletá tradice žila i nadále. „Kniha vznikla za minutu dvanáct. Kdyby nevznikla nyní, bůhví, zda by ji bylo možné dát dohromady na reálných základech někdy v budoucnu. Přece jenom, samotní tvůrci a pamětníci ubývají a zájem mladé generace o vizovické pečivo není nijak velký,“ zamýšlí se v rozhovoru rodačka ze Zlína, která si cestu k chloubě Valašska našla před osmi lety.
Čím je vizovické pečivo specifické?
Určitě je specifické svým výtvarným projevem a pak také svou stránkou výrobně-technickou. Pečivo představuje speciální druh figurálního pečiva, vyznačující se miniaturními tvary, precizním způsobem provedení a dekorativní reprezentativní funkcí, která postupem času převážila nad jeho původním obřadním významem. Od ostatních druhů pečiva se liší recepturou, díky níž se tyto těstové miniatury staly trvanlivými, nevhodnými ke konzumaci. Tvůrčí hmotou byla pouze mouka a voda, jež se modeluje volně v ruce, bez použití formiček či vykrajovátek, pěti typickými technikami výroby – střih, krájení, mašličkování, vpich a obtisk.
Co vás na vizovickém pečivu fascinuje? Čím si vás získalo?
Jelikož jsem na vysoké škole vystudovala jako druhý obor dějiny umění a k výtvarné kultuře obecně mám poměrně blízko, tak mě na vizovickém pečivu zajímají jeho charakteristické čisté elementární tvary, kterých dosáhneme za použití těch nejjednodušších výrazových prostředků, což jsou v tomto případě nůžky nebo nůž. Navíc ve spojení se symbolikou jednotlivých tradičních vzorů se z obyčejných těstových figurek stává magický amulet. Pečivo mi také připomíná chudobu zdejšího kraje i houževnatost, trpělivost a zručnosti zdejších lidí, díky nimž zde před více než sto padesáti lety vzniklo a odkud proniklo do mnoha míst světa a stalo se významnou součástí lidové tvorby na Valašsku.
Není název vizovické pečivo určitým způsobem trošku zavádějící? Znám totiž spoustu lidí, kteří si myslí, že jsou tyto figurky k jídlu.
Lidé si to myslí poměrně často, to je pravda. Například kolega od mého manžela je z Prahy, a když nedávno přijel do Vizovic s tím, že si vyhlášené vizovické pečivo koupí, tak se hrozně divil, že mu bylo nabídnuto něco, co vlastně není k jídlu. Museli jsme mu vysvětlit, že se jedná o stylovou lidovou dekoraci, chcete-li, suvenýr. Mimochodem, název vizovické pečivo vznikl až v sedmdesátých letech minulého století, dříve se označovalo nejčastěji jako mikulášské pečivo.
Jak je to možné?
Stojí za tím změna receptury. Původně se v rodině původců vizovického pečiva vyrábělo figurální pečivo tvarované z volné ruky z kynutého těsta, tak jako ve všech krajích u nás. Toto pečivo se svou zvykoslovnou funkcí nechybělo na nejvýznamnějších rodinných událostech – svatby, křtiny – a v rámci pekařského řemesla se prodávalo na poutích a jarmarcích před svátkem svatého Mikuláše a Vánocemi. Postupem času však začali jeho původci, na popud zákazníků i z čistě výrobních důvodů, toto pečivo zmenšovat, až dospěli k tvorbě miniaturních tvarů, které už nedělali z kynutého těsta, ale jen z pšeničné mouky zamísené vodou. V této podobě sloužilo převážně jako tak zvané vítané a hračka pro děti. Tou nejpodstatnější změnou bylo, že darovanou figurku už děti sníst nemohli, byla spíš na hraní. Zkrátka, pečivo vydrželo, dosáhlo se u něho určité trvanlivosti. Vedle toho vizovické pečivo nese konkrétní symbolický význam. Jednotlivých figurkám je přičítána funkce amuletu, který měl svého majitele chránit, nebo mu přinést požadované hodnoty, zmiňme například: kohout – mužnost, zajíc – bystrost a tak dále.
Čili pokud to zjednodušíme, tak postupem času se změnila receptura a v podstatě taky smysl pečiva, které se začalo nazývat vizovické.
Přesně tak. Za původce tohoto obřadního pečiva můžeme považovat Jana a Josefu Lutonské z Vizovic, kdy on byl původně obuvník, ona však od mládí zručná pekařka. Své proslulosti dosáhlo vizovické pečivo však až za jejich syna Alfonse Lutonského a jeho manželky Anny v první třetině dvacátého století.
Vizovické pečivo je zcela bez debat jedním ze symbolů Valašska, stejně jako třeba slivovice, která se stále pálí ve velkém. Jak je tomu ale v současné době právě s legendárními figurkami? Drží se tato tradice?
No, není to úplně veselé, chybí zájem mladých lidí. Naštěstí se ještě stále jedná o živou tradici, koneckonců ve Vizovicích je pořád deset žijících tvůrců vizovického pečiva, i když jen čtyři z nich se mu příležitostně věnují. V dobách největší slávy pečiva – tedy v sedmdesátých a osmdesátých letech – tato výroba živila ve Vizovicích na dvacet tvůrců. Dneska znatelně postrádáme následovníky, kteří by tuto rukodělnou techniku ovládali na patřičné řemeslné úrovni.
V knize Příběh vizovického pečiva jste mapovala jednotlivé tvůrce, kteří si tuto tradici předávali z generace na generaci. Co dalšího v ní najdeme?
Kniha skutečně nabízí přehled všech nám známých tvůrců vizovického pečiva, o kterých se podařilo shromáždit potřebné informace pro vznik osobního medailonku. Dále v ní čtenáři naleznou penzum nejrůznějších historických údajů o historii a vývoji tohoto druhu pečiva, popis výrobního sortimentu, tipy a rady na zpracování těsta, ale také celou řadu výrobních návodů – ať už popisných nebo fotografických – jak vytvořit ty nejznámější figurky, za což jsem moc ráda, protože časem se může lehce stát, že nebude nikdo, kdo by tuto tradici mohl dál předávat a bude těžké zjistit, jak se co vyrábí. Je dobře, že to pro případné zájemce zůstane uchováno v knize.
A pokud se nepletu, tak kniha obsahuje i jeden zajímavý bonus. Můžete o něm prozradit víc?
Určitě. Spojila jsem síly s mojí kolegyní, muzejní pedagožkou, Adélou Šimovou, která vytvořila takzvaný Příběh malého Alfonse. Jedná se o malý pracovní sešit, který má za úkol přiblížit vizovické pečivo i těm nejmenším čtenářům, v nichž vidíme určitý potenciál, a myslíme si, že je dobré, aby již v dětství poznávali naše kořeny, odkud pocházíme. Třeba se nám v nich skutečně podaří vzbudit touhu objevovat tradice a zvyky vážící se k našemu regionu.
Jak dlouho kniha vznikala?
Psala jsem ji šest měsíců, ale samozřejmě se jedná o práci dlouhodobější, v podstatě se dá říct, že jsem se výzkumu vizovického pečiva věnovala několik let. Nejprve jsem musela chodit do terénu k jednotlivým tvůrcům a takzvaně sondovat. Získávala jsem informace, dokumentovali jsme výrobní postupy, následně přišly na řadu rešerše v literatuře a taky zkoumání historických pramenů. Těší mě, že se mi podařilo objevit a v knize veřejnosti také představit přepis unikátní kroniky vizovického pečiva, kterou napsala Anežka Lutonská, snacha Anny a Alfonse Lutonských. Žádný jiný pramen, který by nabídl souvislejší záznam historie této rodinné tradice, se mi objevit nepodařilo.
Najde se i něco dalšího, co vás během práce na knize potěšilo a klidně i překvapilo?
Překvapila mě síla této tradice a její rozvinutá produkce a taky určitý nezájem etnografů o soustavnější zachycení a zmapování tohoto zajímavého příběhu… Pokud jsem zmínila, že během své existence se ve Vizovicích pečivu věnovalo na třicet šest lidí, tak si troufám dodat, že jich mohlo být mnohem víc, jenže to se již jen stěží dohledá, protože mnoho z nich už není mezi námi a prameny o nich, bohužel, mlčí. Co je jedinečné, že si po celá ta léta výrobci drželi tradiční postupy, technologii i sortiment. Zajímavé je, že figurky jednotlivých tvůrců se v podstatě příliš neliší svým tvarem, ale spíše v určité míře zdobnosti. Samozřejmě mám teď na mysli tvůrce z Vizovic, u výrobců z jiných regionů je to pochopitelně jiné, jejich práce můžeme ve většině případů označit za volnou tvorbu.
Kde si můžou případní zájemci knihu zakoupit?
Knihu si budou moct zájemci pořídit na blížícím se slavnostním křtu, který proběhne 8. září v Domě kultury ve Vizovicích, a to od 18 hodin. Mimochodem, na něho bych všechny čtenáře moc ráda pozvala, protože město Vizovice si s ním dalo práci a připravilo opravdu pěkný program, kterého se zúčastní i místní tvůrci ze zakladatelských rodin. Vizovice, které knihu za finanční podpory Ministerstva kultury vydaly, pak budou knihu prodávat samozřejmě dál, avšak jelikož kniha vznikala ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně, tak bude k dostání i přímo u nás na recepci budovy 14.
Rozhovor vyšel v zářijovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Radim Ševčík, archiv Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně