V letošním roce oslavuje herečka Jana Tomečková hned několik významných jubileí. Kromě toho velkého osobního si připomíná taky dvě úctyhodná pracovní. Divadlu se profesionálně věnuje šedesát let a konkrétně tomu zlínskému je věrná už neuvěřitelného půl století.
Za tu dlouhou dobu zanechala ve Zlíně nesmazatelnou stopu, vždyť zvládla nazkoušet desítky skutečně nezapomenutelných rolí. Těší se oblibě diváků a zcela bez debat se již zařadila mezi herecké legendy místní scény. „Herecká práce se na člověku podepíše. Když mám nějakou větší roli, tak se hrozně trápím, doma nad ní pořád přemýšlím a často mívám i velmi nepříjemné sny. Na druhou stranu, na divadle je fascinující ta ohromná pestrost, kterou s sebou každá nová inscenace přináší,“ říká v obsáhlém narozeninovém rozhovoru dáma, která prošla hned několika divadly, avšak to „pravé“ našla až ve svých třiceti letech.
Jani, vzpomeneš si, kdy ses s divadlem setkala vůbec poprvé? Kdy tě okouzlilo?
To už je hodně dávno. Bylo to v době, kdy mi bylo nějakých deset let, a bydlela jsem na Baťově (pozn.: dřívější název Otrokovic; dnes neoficiální pojmenování pro jednu z částí města). V tamním hotelu se nacházel divadelní sál a jednoho odpoledne se tam hrála operetka Děvčátko z předměstí. Pamatuji si, že tehdy hrozně pršelo a díky tomu se mnou nikdo nechtěl na toto představení jít, všichni zůstali doma, a tak mi byl jediným společníkem deštník. Nicméně byl to pro mě velký zážitek.
Pokud se nepletu, tak krátce na to ses divadlu začala věnovat i aktivně. Vždyť už na Baťově jsi hrála v ochotnickém spolku, že ano?
Ano, byly to moc pěkné časy… A musím se ti přiznat k jedné věci. V pohádce Šípková Růženka, kde jsem měla hlavní roli, mi hrál tatínka pan Řezníček. Po mnoha a mnoha letech nastoupil do zlínského divadla Gustav Řezníček, který taky strávil shodou okolností dětství na Baťově, a já mu okamžitě s velkým nadšením říkala, jaká je to pěkná náhoda, že když jsem hrála v ochotnickém kroužku, tak můj pohádkový tatínek byl právě jeho tatínek. Na to mi Gustav odpověděl, že se teda velmi pletu, že to byl jeho dědeček. To byla celkem rána pod pás… (smích)
Za uplynulých šedesát let se svět výrazně změnil. Změnilo se z tvého pohledu nějak zásadně i divadlo jako takové?
Určitě je dneska v ledasčem jiné, než když jsem s ním začínala, to je jasné… (zamyslí se) Nejvíc se to asi projevuje na hereckém projevu, vždyť v současné době je divadelní herectví mnohdy podobné tomu filmovému. Je to zapříčiněno tím, že po hercích už se tak urputně nevyžaduje ta klasická divadelní řeč a velmi často jsme vedeni k civilnějšímu projevu bez jakýchkoliv velkých gest.
Vraťme se na tvůj profesní začátek. Psal se rok 1961 a ty jsi dostala první angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Jak k tomu došlo?
Mému nástupu do angažmá v Českých Budějovicích předcházel konkurz do pražského Divadla Jiřího Wolkera, který jsem úspěšně zvládla. Nicméně ještě dřív, než mi přišlo definitivní vyrozumění, jsem dostala nabídku od pana ředitele Hartla z Budějovic, který byl shodou okolností na zmíněném konkurzu v Praze přítomný. Projevil o mě zájem, což mě samozřejmě potěšilo a nabídku jsem přijala. Ani jsem se nenadála, a coby dvacetileté trdlo jsem stála s kufrem v Budějovicích a hledala divadlo… (úsměv)
Považuješ zpětně svůj divadelní start za úspěšný?
Snad byl úspěšný. Troufám si říct, že se mi dařilo. Jen jsem ze začátku značně bojovala s moravismy. Vzpomínám si, že jedna z první her, do které jsem byla obsazena, se jmenovala Noční host a vtipné bylo, jak ze mě na jevišti z ničeho nic vypadla například věta „já tady chcu bejt“, z čehož měli kolegové šok a pan režisér taky. Dodneška si pamatuji jeho výrazné odkašlání… (smích)
Jak tě tenkrát přijali bardi? Přece jenom, koluje spousta historek o tom, jak to mívali mladí herci nelehké, když přišli někam do angažmá a bylo nutné, aby své zkušené kolegy přesvědčili, že na to mají. Zažila jsi v tomto ohledu něco podobného?
Kdepak, žádnou „tvrdou školu“ jsem od zkušených kolegů nikdy nedostala. Naopak, okamžitě se mně ujali, ve všem mi obrovsky pomáhali, hlavně paní Marta Záhorová, která navíc před tím působila v Divadle pracujících. Myslím si, že leckdy jsem dala bardům zabrat spíš já… (úsměv)
Nicméně v Českých Budějovicích ses dlouho neohřála a po roce jsi putovala zase zpátky na Moravu.
To je pravda. V Budějovicích to bylo fajn a neměla jsem s ničím a s nikým problém, jenže mi bylo stále víc a víc smutno po domově. Bylo to prostě daleko, já měla dvacet a za rodiči jsem jezdila velmi málo, což dokresluje i jedna historka, na kterou nikdy nezapomenu. Během toho odloučení jsem pochopitelně jaksi dospěla, co se fyzických proporcí týče, a když jsem na Vánoce přijela domů, tak mi maminka otevřela dveře a prohlásila: „Slečno, co si přejete?“ Normálně mě nepoznala!
Takže jsi cítila potřebu přiblížit se domovu. Co následovalo?
Poprosila jsem pana Hartla, zda by se to nedalo nějak vyřešit. Bylo mi odpovězeno, že jestli chci blíž domovu, tak se pokusí vykomunikovat angažmá v divadle v Uherském Hradišti. Slovo dalo slovo, přimluvil se za mě u tamního ředitele a mohla jsem nastoupit do Slováckého divadla, kde jsem pobyla necelé dvě sezóny. A víš proč? Protože jsem po nějakém čase znovu potkala ředitele z Divadla Jiřího Wolkera, do kterého jsem původně dělal ten konkurz. Prý se dověděl, kde působím, a byl by rád, kdybych přestoupila k nim do Prahy. Co teď, říkala jsem si… Rozhodování ale ulehčila skutečnost, že můj tehdejší chlapec byl sportovec a měl namířeno do pražského atletického klubu. Tím pádem nebylo moc co řešit a šli jsme do hlavního města společně.
To je zajímavé, nakonec ses přece jenom vrátila do divadla, které sis vyčíhla jako úplně první. Asi se shodneme na tom, že to byla velmi cenná zkušenost, že jo? Kromě divadelních příležitostí se ti totiž otevřely dveře taky do dabingového studia nebo před televizní kamery.
Přesně tak. V Praze jsem šťastně strávila dlouhých sedm let a bylo to vynikající ve všech směrech. Nemohla jsem si na nic stěžovat. Všechna ta radost ale dostala ránu v momentě, kdy přišel osmašedesátý rok, což bylo dost kruté. Následné dění výrazně ovlivnilo mnoho věcí, mimo jiné i různé pracovní vztahy. To už nebylo nic na mě. Navíc jsem se rozešla s tehdejším chlapcem a našla si novou lásku, pana doktora, který byl z Moravy. Tato souhra okolností mě začala pomaličku směřovat k tomu, že se vrátím domů. Zase jsem cítila tu vůni borovic u nás na Baťově…
A zanedlouho k přesunu na Moravu skutečně došlo, v roce 1971 ti klaplo angažmá v tehdejším gottwaldovském Divadle pracujících.
Nebudeš mi věřit, ale ještě po pár letech, kdy už jsem byla ve Zlíně, mě lanařili z Prahy, abych se do Divadla Jiřího Wolkera vrátila. Nicméně já jsem už nechtěla, považovala jsem to za uzavřenou kapitolu. A tak místo mě nastoupila mladá Dagmar Veškrnová… (úsměv) Do Divadla pracujících mě vzal tehdejší ředitel Miloš Slavík s tím, že bude odcházet herečka Libuška Štědrá a tak se pěkně prohodíme. Všechno vypadalo slibně, jenže Libuška si nakonec svůj odchod rozmyslela s tím, že odejde až po další sezóně. Logicky mě to vyděsilo, přece jen, už jsem s místem počítala a najednou bylo všechno jinak. Nakonec to ale dobře dopadlo díky velkorysosti ředitele Slavíka, který zvolil kompromis a na jednu sezónu si nás v souboru nechal obě dvě.
Zamilovala sis místní divadlo okamžitě? Čím tě zaujalo?
Víš, skvělé bylo, že spoustu lidí, co tady tenkrát působili, jsem znala, díky čemuž jsem se v novém angažmá necítila tak cize. Protože ještě před tím, než začalo mé putování po českých divadlech, jsem absolvovala roční studium při Divadle pracujících, kam mě vzali jako elévku. Díky tomu se mi například dostalo možnosti zahrát si ve dvou inscenacích ještě ve starém zlínském divadle, a co bylo hlavní, díky této zkušenosti jsem byla perfektně připravená na ten svůj zlomový konkurz v Praze.
Dá se říct, že téměř zároveň s tebou nastoupila do angažmá ve Zlíně celá parta mladých herců – zmiňme například Zdenu Kružíkovou, Marcelu Večeřovou, Pavla Leicmana, Ondřeje Mikuláška nebo manžele Vlastu a Romana Mecnarowské. Bylo to pro tebe o to zajímavější, když jsi věděla, že se tvoří parta, která si může i zdravě konkurovat?
Zajímavé období to rozhodně bylo. V podstatě jsme se všichni tak nějak prolnuli a fungovali pospolu. Každý jsme měli své pěkné práce víc než dost, avšak vůbec jsme si nezáviděli, naopak, vzájemně jsme se podporovali. Navíc tehdy mezi námi velmi silně fungovalo přátelství. Vždycky před zkouškou jsme se potkávali u rekvizitárny – staří i mladí – povídali jsme si a bylo to skutečně příjemné.
Jana Tomečková s Pavlem Leicmanem. Do zlínského divadla nastoupili na začátku sedmdesátých let.
Sedmdesátá a z části taky osmdesátá léta ve zlínském divadle můžeme považovat za velmi silná. Soubor formovali režijní matadoři Alois Hajda, Miloš Hynšt a Ivan Balaďa. V podstatě to byl jeden z vrcholů v historii místního divadla. Jak tyto roky zpětně vnímáš?
Hajda, Hynšt a Balaďa, to byli opravdu senzační režiséři. Klobouk dolů před nimi. Ti nám neprominuli nic, naprosto nic. Ani jakékoliv pochybení v již probírané herecké mluvě, na kterou teda dbali obrovsky. Stále mám před očima, jak vždycky seděli v hledišti a hlídali skutečně každé naše slovo. Jakmile jenom trochu něčemu nerozuměli, už bylo zle. Ale díky tomu umí naše generace na jevišti mluvit. Bez diskuze je pak skutečnost, že za jejich éry se tady dělaly velké a krásné inscenace, díky kterým mělo zlínské divadlo úžasný věhlas, dokonce i za hranicemi naší země.
Ale ať se pořád nebavíme jenom o těch hezkých érách… Řekni mi, měla jsi někdy období, kdy tě divadlo netěšilo a chtěla jsi ho pověsit na hřebík?
Takový pocit mě přepadne vždycky v polovině každého dalšího zkušebního procesu. Najednou si říkám: „Ježišikriste, já půjdu dělat raději uklízečku, abych měla klidnou hlavu, vždyť toto nemůžu zvládnout.“ Krize se dostavuje s každou novou rolí a v ten moment začínám znovu a od nuly, jako by před tím nikdy nic nebylo.
A uvažovala jsi někdy čistě o odchodu ze Zlína? Přece jenom, zažila jsi už všemožné etapy, stejně tak různá vedení i kolegy, kteří se přirozeně střídají a jak už to tak v životě chodí, vždycky asi nebylo všechno jenom krásné a pozitivní.
(zamyslí se) Ne, neměla jsem nikdy chuť zlínské divadlo opustit, taky už jsem byla maminkou milované Petinky. Je pravda, že mnohdy byly chvíle, kdy to úplně veselé nebylo, ale zároveň to ponuro vždycky z ničeho nic prosvítilo něco nového a nezapomenutelného… Třeba zjevení režiséra Pitínského v polovině devadesátých let, nebo pozdější příchod Doda Gombára… Prostě pokaždé se to špatné ve správnou chvíli zlomilo a život v divadle se zase nakopl dobrým směrem.
Mimochodem, přemýšlela jsi někdy nad tím, čím bys byla, kdybys po té divadelní cestě nakonec nevykročila?
Jelikož se ráda starám o lidi, tak si myslím, že bych byla nejspíš zdravotní sestrou. Nicméně herectví ve mně opravdu bylo jaksi podprahově odmalička. Aniž bych ještě tušila, že nějaké divadlo existuje, tak jsem se vždycky ráda zapojovala například do příprav letních karnevalů, nebo jsme hrávali všemožné scénky pro děti ve školce a tak podobně, čili ta cesta mi zřejmě byla daná… (úsměv)
Během těch dlouhých let ses vypracovala mezi stálice a opory zlínského souboru. Jak jsi ale snášela ty postupné přechody – z dívčích rolí do postav, řekněme, maminkovských a následně pak do rolí životem skutečně ošlehaných?
Já jsem těch princezen zase tolik nehrála, nemysli si, takže to bylo úplně v pohodě… (smích) Ne, ale opravdu, nikdy jsem neměla pocit, že bych se musela s přibývajícím věkem nějak výrazně přehrávat. Všechno to plynulo přirozeně, postupně a neměla jsem problém s tím, že mi stárnou role. Kdepak. Jediné, co je blbé, je to, že stárnu já… (opět smích)
Které z toho velkého počtu rolí by sis dala znovu? Co s odstupem času považuješ za skutečné výzvy, které ti daly zabrat?
Okamžitě mi stanula na mysli inscenace Dvaasedmdesátka, drama o ženě, která vůbec neměla příznivý osud. V hlavní roli jsem se alternovala s tehdejší zlínskou kolegyní Jarmilou Doležalovou a musím uznat, že tato práce byla skutečnou výzvou. Pak musím zmínit Matku Kuráž nebo Alžbětu v Marii Stuartovně. To byly velké a opravdu stěžejní role.
Když se řekne Jana Tomečková, tak mně osobně okamžitě přeletí před očima dvě inscenace, ve kterých jsi doslova zářila, a sice Armagedonu na Grbu a Srpen v zemi indiánů, kdy za roli Violet Westonové jsi dokonce získala nominaci na Cenu Thálie. V obou případech to taky musela být nesmírně těžká práce, mám pravdu?
Určitě. Armagedon i Srpen byly fantastické kusy, pod kterými byli navíc podepsaní renomovaní režiséři – pod prvně jmenovanou inscenací Dodo Gombár a pod tou druhou zase Petr Štindl. Vzpomínám si, že když jsme Armagedon zkoušeli, tak jsem měla trošku obavy, jak některé, pro ženu nepříliš lichotivé, scény zvládnu. Ale musela jsem bojovat, nic jiného mi vlastně nezbývalo. V obou případech to byly role pro zralou ženskou, která už má něco za sebou. A pokud takové divadelní okamžiky člověk nepromarní a maximálně možnou mírou je naplní, pak ho neuvěřitelně posunou kupředu…
Herecké povolání není snadné, mnohdy je psychicky velmi vyčerpávající, vždyť téměř denně se musíte vrtat v cizích emocích. Je možné zůstat v osobním životě divadlem nepoznamenaný?
Myslím si, že to možné není. Herecká práce se na člověku podepíše, stejně jako se na lidech podepíše například práce učitelská. Prostě to tak je. Když mám nějakou větší roli, tak se hrozně trápím, doma nad ní pořád přemýšlím a často mívám i velmi nepříjemné sny. Neuteču tomu, pořád to někde v hlavě mám. Na druhou stranu, na divadle je fascinující ta ohromná pestrost, kterou s sebou každá nová inscenace i role přináší. Je skvělé, co všechno herec objeví a nasaje, aniž by třeba chtěl. Toto jsou zase nesporné výhody hereckého povolání.
Městské divadlo Zlín ti k tvému krásnému životnímu jubileu nadělilo inscenaci Harold a Maude. Humorem nabitý příběh podivuhodného láskyplného vztahu osmnáctiletého mladíka a osmdesátileté zchudlé šlechtičny. Potěšil tě tento dárek?
Maude? To je prostě role snů! (úsměv) Musím říct, že z toho mám obrovskou radost a zkoušení si užívám. Myslím, že to bude velmi komorní a civilní představení, nejen z toho důvodu, že je připravované do menšího sálu Studia Z. Těším se na to!
Je ti postava Maude sympatická?
Je to bezvadná a kouzelná ženská. Ukecaná baba, která by se rozdala, protože miluje lidi. Jenom jsem dlouho nemohla pochopit, proč se v osmdesáti letech rozhodne skoncovat se vším. Nerozuměla jsem tomu. Pořád jsem si říkala, co ji k tomu vede. Nicméně během zkoušení jsem si o tom zakázala přemýšlet, prostě to tak má, v osmdesáti se rozhodne odejít, tečka. A hlavně, hodně mi během zkoušení pomáhá režisér Petr Michálek.
Mladí herci v sobě mají jakousi zdravou urputnost i bezmezné odhodlání a taky často sní. O rolích, o příležitostech. Jak to máš ty? Je ještě něco, co sis doposud nesplnila?
Víš, někdy si opravdu říkám, co ještě u toho divadla dělám, proč jsem už dávno neskončila. Přepadne mě pocit, že jsem prostě stará. Jenže pak se mi povede dejme tomu nějaká zkouška a hlavou mi bleskne, že bych ještě chtěla něco pěkného zažít, že bych ještě chtěla být součástí nějaké silné inscenace. To jsou prostě ty pochybnosti, které s věkem přichází. A jestli mám nějaké sny? Nevím, asi už ani ne. Za jeden takový splněný sen považuji právě roli Maude, o které jsem se kdysi dávno zmínila, a vidíš, dostala jsem ji od vedení divadla k narozeninám. (úsměv)
Dovol, Jani, abych ti k tomu krásnému životnímu výročí popřál hlavně pevné zdraví a taky co nejméně všech profesních pochybností. Ať tě stále provází pěkné role i pozitivní mysl. Děkuji za tvůj čas.
(Rozhovor vznikl během generálkového týdne inscenace Šakalí léta, kterou se souborem Městského divadla Zlín nazkoušel režisér Dodo Gombár.)
NEPŘEHLÉDNĚTE:
Nepravidelný seriál obsáhlých rozhovorů s herci a herečkami Městského divadla Zlín
Foto: Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín